Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky Š. J., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, č. j. 25 Cdo 3161/2024-409, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2024, č. j. 71 Co 1/2024-389, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2023, č. j. 136 C 1/2018-359, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Zdravotnické záchranné služby Moravskoslezského kraje, příspěvková organizace, sídlem Výškovická 2995/40, Ostrava - Zábřeh, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky ve výši 186.223 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 130.080 Kč (výrok II.) a zdravotní pojišťovně Generali Česká pojišťovna a. s. částku ve výši 6.300 Kč (výrok III.). Okresní soud vyšel ze skutkových zjištění, že stěžovatelka byla ošetřena pracovníky vedlejší účastnice dne 2. 2. 2017 ve večerních hodinách, kdy jí byly nitrožilně podány léky. Vpich periferní kanyly byl umístěn na hřbetu levé ruky. Stěžovatelku po ošetření ruka bolela. Dne 17. 2. 2017 se stěžovatelka dostavila k MUDr. H. Varechové, tu informovala o ošetření vedlejší účastnicí a poté se k této lékařce dostavovala na kontroly. Dne 6. 3. 2017 byl po vyšetření na rentgenových snímcích zjištěn drobný stín cizího tělesa kovové sytosti, který se promítal do hřbetu ruky. Dne 17. 3. 2017 MUDr. P. Zonča, Ph.D., provedl extrakci blíže neupřesněného cizího tělesa z levé ruky stěžovatelky, avšak nebylo prokázáno, že by došlo k odstranění hrotu injekční jehly, k jehož zlomení mělo dle neprokázaného tvrzení stěžovatelky dojít při ošetření dne 2. 2. 2017. Postup vedlejší účastnice okresní soud zhodnotil jako lege artis a nebylo prokázáno, že by navazující zdravotní problémy stěžovatelky, které vyústily v pracovní neschopnost trvající do 31. 10. 2017, způsobila vedlejší účastnice.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním, který Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem ve výroku I. potvrdil (výrok I.); nákladové výroky změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 62.240 Kč a zdravotní pojišťovně Generali Česká pojišťovna a. s. částku ve výši 3.150 Kč (výrok II.); žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, přičemž akcentoval, že přes tvrzené silné bolesti v levé ruce navštívila stěžovatelka lékařku MUDr. H. Varechovou až dne 17. 2. 2017. Ta učinila nález, že popsané místo je klidné, bez otoku a hematomu a bez známek flebitidy. Stejně tak krajský soud zdůraznil, že údaj o verifikaci špičky jehly není součástí objektivního nálezu v lékařské zprávě MUDr. P. Zonči, nýbrž jde o údaj převzatý z popisu stěžovatelky, která přes řádné procesní poučení neprokázala tvrzení, že jí vedlejší účastnice při ošetření dne 2. 2. 2017 ponechala v levé ruce úlomek hrotu injekční jehly.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem shledáno nepřípustným a bylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (výrok I.); stěžovatelce ani vedlejší účastnici dovolací soud nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit zdravotní pojišťovně Generali Česká pojišťovna a. s. náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok III.).
5. Stěžovatelka podrobně rekapituluje dosavadní civilní řízení. Takto uvádí, že rozsudek okresního soudu obsahuje logické rozpory v odůvodnění, když např. na s. 6 rozsudku je uvedeno, že okresní soud vzal za prokázané, že ve stěžovatelčině ruce zůstala špička jehly, která byla verifikována pomocí rentgenu, kdežto na s. 19 soud uvádí, že provedenými lékařskými zprávami nebylo prokázáno, že fragment jehly byl verifikován. Stěžovatelka dále namítá způsob interpretace znaleckého posudku, který byl při jednání proveden.
6. Stěžovatelka stejně tak rozporuje i odůvodnění rozsudku krajského soudu, které je údajně taktéž vnitřně rozporné. Krajský soud měl dospět ke zcela opačnému skutkovému závěru než okresní soud, tj. že stěžovatelka nenavštívila svou obvodní lékařku MUDr. I. Ladiníkovou předtím, než navštívila chirurgickou ambulanci MUDr. H. Varechové. Na základě tohoto skutkového závěru pak krajský soud dospěl k právnímu závěru o přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejší účastnice a následkem. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud nemůže dospět k odlišným skutkovým závěrům než soud I. stupně, neprovede-li sám dokazování. Krajský soud sám žádné dokazování neprovedl, a přesto dospěl k odlišným skutkovým závěrům než okresní soud.
7. Stěžovatelka tudíž podala ve věci dovolání, kde shora zmíněnou otázku procesního práva namítala, neboť tato otázka je v judikatuře Nejvyššího soudu ustálena a krajský soud se v napadeném rozsudku měl od této judikatury odchýlit. Nejvyšší soud však ve svém odmítavém usnesení uvedl, že případnou vadou řízení se nemůže zabývat, neboť dovolání není přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Uvedený postup dovolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, z níž vyplývá, že Nejvyšší soud má povinnost vykládat § 237 občanského soudního řádu ústavně konformním způsobem a otázkou porušení základních práv a svobod se musí zabývat vždy.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka svou ústavní stížnost pojala spíše jako řádný opravný prostředek, když rozporuje z převážné části skutkové závěry okresního soudu, které převzal i krajský soud. Ústavní soud považuje tyto námitky za neopodstatněné. Stěžovatelka znovu, stejně jako v odvolání i dovolání, polemizuje se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů a domáhá se jiného hodnocení provedených důkazů. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje v civilních věcech pouze soud, kterým není Ústavní soud stojící mimo soustavu obecných soudů, jehož úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl.
83 Ústavy). Pokud stěžovatelka odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry). Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených příslušným procesním předpisem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů. To ovšem není případ nyní posuzované věci, ostatně extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními stěžovatelka ani nenamítá.
11. Námitkou, která má ústavně právní relevanci, je stěžovatelčino tvrzení, že krajský soud dospěl k jinému skutkovému závěru než okresní soud bez toho, že by sám provedl jakékoliv dokazování. Tímto dílčím skutkovým závěrem pak měla být skutečnost, že stěžovatelka nenavštívila svou praktickou lékařku MUDr.
I. Ladiníkovou dne 3. 2. 2017, tj. den poté, co jí byla zavedena kanyla do hřbetu levé ruky. Okresní soud údajně uvedené skutkové tvrzení stěžovatelky vzal za prokázané. Ústavní soud však po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Okresní soud v napadeném rozhodnutí nejprve rekapituloval obsah důkazů. Tvrzení stěžovatelky, že MUDr.
I. Ladiníkovou navštívila hned druhý den po kanylizaci, zůstalo důkazně nepodložené. Stěžovatelka nepředložila důkaz k podpoře svého tvrzení, např. v podobě lékařské zprávy MUDr.
I. Ladiníkové. Břemeno důkazní naopak unesla při podpoře svého tvrzení, že dne 17. 2. 2017 navštívila MUDr. H. Varechovou, když okresní soud vycházel z lékařské zprávy vystavené touto lékařkou. Zjištěný skutkový stav pak okresní soud shrnul až na s. 15 napadeného rozsudku v bodě 9 a násl., kde v návětí stojí: "Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o zjištěném skutkovém stavu." Z uvedených skutkových zjištění pak vyplývá, že okresní soud, oproti tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti, rozhodně nevzal za prokázané, že stěžovatelka navštívila dne 3. 2. 2017 MUDr.
I. Ladiníkovou. Ze skutkových závěrů okresního soudu naopak vyplývá, že její první návštěva lékaře po kanylizaci proběhla až dne 17. 2. 2017, což vzal za prokázané i krajský soud, který z tohoto skutkového závěru učiněného okresním soudem taktéž vycházel. Ústavní soud tedy uzavírá, že není pravdivou stěžovatelčina námitka, že krajský soud vyvodil jiná skutková tvrzení než okresní soud bez toho, že by sám vedl dokazování. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem. K namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tedy nedošlo.
12. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vznesla ještě další námitku, která je ústavněprávně relevantní. Týká se napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který v bodě 7. uvedl, že postup odvolacího soudu v rozporu s § 213 odst. 2, odst. 4 občanského soudního řádu zajisté představuje vadu řízení a může být zásahem do práva účastníků na soudní ochranu. Jde však o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl v souladu s § 242 odst. 3 občanského soudního řádu přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu přípustné, což však v posuzované věci neshledal.
Stěžovatelce lze přisvědčit, že ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. V posuzované věci však k uvedenému pochybení nedošlo, což zdůraznil i Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Krajský soud vycházel v nepozměněné podobě ze skutkových zjištění okresního soudu (jak již Ústavní soud uvedl v předchozím bodě), a tedy nedospěl k jinému hodnocení důkazů, aniž by je sám provedl.
Nejvyšší soud tuto procesní otázku sám přezkoumal a dospěl k uvedenému závěru, že nedošlo ze strany krajského soudu k porušení pravidel nutných k naplnění požadavku spravedlivého řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tedy uzavírá, že ani napadené usnesení Nejvyššího soudu nezakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu