Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. M., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem V Jirchářích 4, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, č. j. 30 Cdo 2416/2009-94, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 15. září 2008, č. j. 10 C 109/2008-44, určil, že darovací smlouva uzavřená dne 12. ledna 2007 mezi otcem žalované jako dárcem a žalovanou (stěžovatelkou) jako obdarovanou, je vůči žalobci (správce konkursní podstaty úpadce Podhoran, společnost s r. o.), právně neúčinná [§ 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")], a dále rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. února 2009, č. j. 26 Co 611/2008-71, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako věcně správné rozhodnutí v meritu věci potvrdil; změnil pouze výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Obecné soudy vyšly z toho, že otec žalované odporovaným úkonem (darováním dceři) objektivně zmenšil svůj majetek a tím znemožnil věřiteli (žalobci) uspokojení jeho existující pohledávky. Žalovaná současně neprokázala, že nemohla úmysl dárce ani při náležité pečlivosti rozpoznat. Ani v odvolacím řízení nové (tedy nepřípustné) tvrzení žalované spočívající v tom, že se dotazovala dárce, zda nemá dluhy, by nebylo způsobilé k závěru, že žalovaná svoji povinnost splnila.
4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, č. j. 30 Cdo 2416/2009-94, odmítnuto jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem ani s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dále uvedl, že žalovaná nesprávně interpretuje právní závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Odo 802/2006, který se týká věcné příslušnosti soudu ve sporech z odpůrčích žalob podle § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání").
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka napadá dle jejího názoru nesprávný procesní postup soudu prvního stupně. Stěžovatelka totiž soudu doručila přípis, v němž z důvodu pracovní neschopnosti požadovala odročení jednání, které bylo nařízeno na 15. září 2008. Jednalo se celkem o tři jednání, přičemž Okresní soud v Trutnově odročil pouze dvě z nich. Jednání ve stávající věci, přestože administrativním nedopatřením nebyla v uvedeném přípise uvedena její spisová značka, však odloženo nebylo, i když z logiky věci vyplývá, že by se jej také nemohla zúčastnit. Takový postup považuje za neakceptovatelný formalismus, jehož intenzita je vyšší o to, že v odvolacím řízení odvolací soud tvrzení stěžovatelky považoval za nepřípustné novoty.
8. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. Pokud by tomu tak skutečně bylo, jednalo by se nepochybně o závažné pochybení, které by ve svém důsledku mohlo vést k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však námitky stěžovatelky nesdílí. Je sice s podivem, že jediný senát Vrchního soudu v Praze rozhodoval v průběhu tří měsíců o věcné příslušnosti ve věci s prakticky totožným předmětem řízení rozdílně (viz usnesení ze dne 6.
srpna 2009, č. j. Ncp 1482/2009-24, a usnesení ze dne 16. října 2009, č. j. Ncp 1760/2009-58), avšak v dané věci byla dle názoru Ústavního soudu věcná příslušnost určena v souladu s procesními pravidly. Stěžovatelkou zmiňované stanovisko občansko - a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu, které užívá na podporu své argumentace, sice stanovuje věcnou příslušnost krajského soudu na spory z odpůrčích žalob podle § 16 zákona o konkursu a vyrovnání, avšak stávající ústavní stížností napadená věc má zcela jiný právní základ.
Ve stávající věci se totiž jedná o spor, který byl vyvolán jednáním bývalého správce konkurzní podstaty (otce žalované), jenž z konkurzní podstaty zpronevěřil finanční prostředky a darováním své dceři se snažil odvrátit hrozbu exekuce na svou osobu kvůli těmto zpronevěřeným finančním prostředkům. Nejednalo se tedy o právní úkony dlužníka (úpadce), kterými by zkracoval konkursní podstatu a které by mohly být odporovány, na což míří stěžovatelkou citované stanovisko. Pokud existuje rozdílná judikatura v otázce věcné příslušnosti, je pak věcí obecných soudů, aby uvedenou nejednotnost odstranily.
V daném případě však dle názoru Ústavního soudu nebylo porušeno ústavně zaručené právo na zákonného soudce.
9. Ústavní soud nesdílí ani druhý okruh námitek, který spočívá v tom, že soud prvního stupně postupoval příliš formalisticky, když neodročil jednání, z něhož se stěžovatelka omluvila. Postup soudu prvního stupně byl sice striktně formální a lze si představit vstřícnější jednání vůči účastníkům řízení, avšak s ohledem na celkové okolnosti věci (zejména pak hodnocení argumentace stěžovatelky odvolacím soudem) Ústavní soud ani zde nevidí důvod, který by mohl založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Odvolací soud sice tvrzení stěžovatelky, které neměla možnost přednést při jednání před soudem prvního stupně, a proto je uplatnila až v řízení odvolacím, označil (a nutno podotknout, že správně) za nepřípustné novoty, ale současně konstatoval, že ani toto nové tvrzení by nebylo způsobilé prokázat splnění povinnosti rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (§ 42a odst. 2 obč. zák.).
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu