Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Baxou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jindřicha Hvížďaly, zastoupeného Mgr. Tomášem Slabým, advokátem, sídlem Truhlářská 1104/13, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2023 č. j. 33 Cdo 3541/2022-1643, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Petra Kolomého, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Nejvyššího soudu vedeného pod sp. zn. 33 Cdo 3541/2022 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 3. 2021 č. j. 123 C 36/2013-1455 bylo vyhověno žalobě stěžovatele a Ing. Miroslava Štěpánka (dále jen "druhý žalobce") o zaplacení 2 318 721 Kč s příslušenstvím. Vedlejšímu účastníkovi okresní soud uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 1 159 360,50 Kč s příslušenstvím (výroky I. a II.).
Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání. Rozsudkem ze dne 16. 6. 2022 č. j. 23 Co 167/2021-1606 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") odvolání vedlejšího účastníka částečně vyhověl a rozsudek okresního soudu změnil. Vedlejší účastník byl tak nově povinen zaplatit každému ze žalobců částku 658 950, 90 Kč s příslušenstvím (výrok I). V rozsahu částky 500 409,60 Kč s příslušenstvím pro každého ze žalobců krajský soud žalobu zamítl (rovněž výrok I).
Proti rozsudku krajského soudu podal vedlejší účastník dovolání v rozsahu výroku I, kterým byla druhému žalobci a stěžovateli přiznána (každému) částka 658 950,90 Kč s příslušenstvím. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud rozhodl následovně: "Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 6. 2022, č. j. 23 Co 167/2021-160, se - vyjma výroku, jímž byla žaloba v rozsahu 500.409,60 Kč s příslušenstvím zamítnuta - ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení."
3. Stěžovatel namítá, že výrok Nejvyššího soudu je neurčitý, neboť z něj nelze s jistotou určit, zda ponechává v platnosti a účinnosti výrok odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele a druhého žalobce, co do částky 500 409,60 Kč pro každého, v celém rozsahu, tedy v rozsahu 2 x 500 409,60 Kč s ohledem na uplatněné dva žalobní nároky stěžovatele a druhého žalobce nebo zda se uvedený zamítavý výrok odvolacího soudu ponechává v platnosti pouze v rozsahu 500 409,60 Kč. Není přitom zřejmé, zda se má jednat o celý zamítnutý nárok stěžovatele nebo druhého žalobce či jejich část, a v tom případě není zřejmé jakou. Výrok Nejvyššího soudu navíc ani neodpovídá petitu dovolání vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud tak uvrhl stěžovatele a krajský soud do stavu právní nejistoty ohledně rozsahu zrušujícího výroku. Tato neurčitost není odstranitelná a vytváří procesní nejistotu účastníků řízení, neboť rozsah práv a povinností účastníků řízení je neurčitě vymezen a ve svém důsledku má či může mít dopad do jejich procesních práv. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil, že skutkové závěry krajského soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Závěr učiněný krajským soudem o existenci dohody o výstavbě přípojek inženýrských sítí a rozdělení nákladů mezi vedlejším účastníkem, stěžovatelem a druhým žalobcem má oporu v provedeném dokazování.
4. Nejvyšší soud uvedl, že napadeným rozhodnutím zrušil rozsudek krajského soudu, a to vyjma výroku, jímž byla žaloba co do 500.409,60 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Proti tomuto výroku vedlejší účastník nesměřoval dovolání, neboť v tomto rozsahu byla jeho obrana proti stěžovateli a druhému žalobci úspěšná. Nejvyšší soud tak nepřezkoumával (dovoláním nenapadený) výrok rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu částek 500.409,60 Kč s příslušenstvím ve vztahu k oběma žalobcům, i když to výslovně ve výroku svého rozhodnutí opomněl uvést.
5. Vedlejší účastník namítl, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť napadá kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel bude mít možnost se v další fázi řízení proti pro něj nepříznivému rozsudku krajského soudu dovolat k Nejvyššímu soudu a následně případně podat ústavní stížnost. Ústavní stížnost je tedy předčasně podaná a Ústavní soud by ji měl odmítnout pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Podle vedlejšího účastníka výrok napadeného rozhodnutí neurčitý není, neboť významově a obsahově zcela reflektuje dovolací návrh. Určitost výroku vyplývá i z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dne 29. 8. 2023 navíc vzal druhý žalobce v řízení žalobu zpět (v rozsahu svého nároku). Lze očekávat, že řízení bude ve vztahu k druhému žalobci zastaveno, proto odpadá otázka případné určitosti či neurčitosti výroku. Nejvyšší soud dovolání vedlejšího účastníka vyhověl, přičemž stanovil pro soudy nižších stupňů svůj závazný právní názor a má za to, že k uzavření dohody o financování stavby vodovodní přípojky a přípojky dešťové a splaškové kanalizace nedošlo. Motivace stěžovatele k podání ústavní stížnosti nesporně spočívá toliko v jeho nesouhlasu s právními a skutkovými závěry napadeného rozhodnutí, o čemž pojednává ústavní stížnost v převážné většině.
6. Druhý žalobce byl vyzván k vyjádření s poučením, že pokud se k věci nevyjádří, bude mít Ústavní soud za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal. Druhý žalobce se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
7. Stěžovatel v replice uvedl, že Nejvyšší soud potvrdil neurčitost výroku napadeného rozhodnutí. Náležitostí výroku soudního rozhodnutí je určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo zcela jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Určitost výroku je významná i z hlediska překážky věci pravomocně rozhodnuté a je zásadní i z hlediska zpětvzetí žaloby druhého žalobce - krajský soud bude rozhodovat o zastavení řízení ve vztahu k jeho nároku, o kterém na základě napadeného rozhodnutí panuje právní nejistota z hlediska jeho rozsahu.
8. Neurčitost výroku tak bude mít přímý dopad nejen do práv stěžovatele, ale i druhého žalobce. Přípustnost ústavní stížnosti je dána podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel vyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Napadeným rozhodnutím a jeho právními závěry jsou obecné soudy vázány. Vzhledem k tomu, že výrok i vadné odůvodnění rozsudku představují extrémní vybočení z mezí dovolacího přezkumu a extrémní rozpor s principy spravedlnosti, dojde bez zásahu Ústavního soudu k nezvratitelnému (nezhojitelnému) zásahu do ústavně garantovaných základních práv stěžovatele, proti kterému nemá možnost efektivní obrany v rámci pokračujícího řízení před odvolacím soudem.
9. Stěžovatel poukazuje na to, že soudní řízení trvá již déle než deset let. Dosavadní délka trvání sporu se přitom projevila i v procesní rovině - druhý žalobce byl s ohledem na pokročilý věk a závažné onemocnění nucen ukončit vedení sporu a vzít žalobní nárok zpět. Ústavní soud by měl postupovat podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť namítané nedostatky napadeného rozhodnutí a jejich vyřešení v rámci rozhodovací praxe Ústavního soudu svým významem podstatně přesahují vlastní zájmy stěžovatele a v pokračujícím řízení před obecnými soudy dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká a dále může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti.
11. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci (nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 , bod 28).
12. Ústavní soud tak zásadně nepřipouští ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím. Z toho však neplyne, že se nemohou vyskytnout případy, kdy bude třeba vedle opakovaného rozhodnutí soudu, jehož původní rozhodnutí bylo kasačním zásahem zrušeno, napadnout právě i samotné kasační rozhodnutí. Kasační rozhodnutí se tak mohou výjimečně stát předmětem přezkumu, za předpokladu, že byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces. V takových případech je Ústavní soud povinen poskytnout stěžovateli ochranu práva na spravedlivý proces a posuzovat řízení jako celek (nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 , body 29-30).
13. Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti pro podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. Její použití přichází v úvahu zejména tehdy, existuje-li silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána. O tom, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy, lze uvažovat pouze na základě určitých vnějších okolností, které by odůvodňovaly požadavek, aby se Ústavní soud k určité právní otázce vyjádřil co nejdříve a zamezil tak ve velkém množství případů jejímu nesprávnému nebo rozdílnému řešení ze strany orgánů veřejné moci, jakož i případnému s tím spojenému porušení základních práv a svobod dotčených osob.
14. O podstatný přesah naopak nepůjde v situacích ojedinělé, nahodilé povahy, tedy v případech, kdy předmět ústavní stížnosti nevykazuje znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem (usnesení ze dne 9. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 1963/23 , body 9-10). Udělit výjimku z nepřípustnosti jinak bezvadné ústavní stížnosti a připustit ji k meritornímu projednávání lze (pokud) napadené rozhodnutí je konečné - všechna ostatní řízení před jinými orgány veřejné moci jsou skončena, pokud vůbec probíhala - a v tomto smyslu je toto rozhodnutí i posledním (usnesení ze dne 4. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2421/23 , bod 8).
15. Stěžovatel napadá rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudek krajského soudu pro extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Jde tedy o ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí. Napadené rozhodnutí není konečné a řízení pokračuje před krajským soudem. Z výše shrnuté judikatury vyplývá, že jinak nepřípustná ústavní stížnost může být za výjimečných okolností přípustná. V posuzované věci ale žádná taková výjimečná okolnost nenastala a ústavní stížnost tak přípustná není.
16. Ústavní soud podotýká, že Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudek krajského soudu na základě dovolání vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník v dovolání přitom navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil pouze tu část výroku I rozsudku krajského soudu, kterou mu byla uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 658 950, 90 Kč s příslušenstvím.
17. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí reflektoval, že krajský soud co do částky 500 409,60 Kč s příslušenstvím pro každého ze žalobců žalobu zamítl (odst. 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Vzal v potaz i to, že vedlejší účastník dovoláním napadl rozsudek krajského soudu "v měnícím výroku o věci samé, jímž odvolací soud uložil žalovanému zaplatit každému z žalobců 658.950,90 Kč s příslušenstvím, a v akcesorických nákladových výrocích" (odst. 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
18. Vedlejší účastník ve vyjádření rovněž uvedl, že výrok Nejvyššího soudu významově a obsahově zcela odpovídá jeho dovolacímu návrhu. Jakkoli tedy výrok sám o sobě může vést k pochybnostem (sám Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že opomněl uvést "pro každého ze žalobců"), při jeho propojení s odůvodněním napadeného rozhodnutí jakékoli pochybnosti o rozsahu zrušujícího výroku odpadávají.
19. Vzhledem ke zrušujícímu výroku napadeného rozhodnutí řízení u krajského soudu nadále probíhá a stěžovatel v něm může uplatnit veškeré své námitky. Rovněž má právo využít všechny možnosti soudní ochrany, a to včetně podání mimořádného opravného prostředku proti novému rozhodnutí krajského soudu a vznesení ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí v rámci níž může případně napadnout i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel tak ještě nevyčerpal všechny prostředky, které má k dispozici k ochraně svých práv.
20. K využití § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že udělit výjimku je možné, pouze pokud je napadené rozhodnutí konečné, což v posuzované věci není. Co se týče možného využití § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, stěžovatel nijak nespecifikoval jaká vážná a nezvratitelná újma mu vzniká či může vzniknout. Výjimka z přípustnosti se navíc uplatňuje v případě, že ke značeným průtahům dochází v řízení o opravném prostředku, čímž se rozumí procesní (opravný) prostředek v řádném instančním postupu (usnesení ze dne 9. 4. 1998 sp. zn. III. ÚS 65/98 ). Stěžovatel přitom průtahy dovozuje z řízení jako celku, ne z probíhajícího řízení před krajským soudem.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2024
Josef Baxa v. r. soudce zpravodaj