Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky M-MOTEL, s. r. o., se sídlem Vodova 1853/96, Brno, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. 5 To 29/2016 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatelky podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Na základě usnesení policejního orgánu ze dne 11. 1. 2016 došlo k zajištění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti. Ve věci je vedeno trestní řízení proti R. Vybíralovi pro závažnou trestnou činnost - zvlášť závažný zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny a účast na organizované zločinecké skupině.
Obviněný R. Vybíral je podle dosavadních poznatků soudu napojen na stěžovatelku personálně i finančně a prozatím není možné přesně určit, z jakých prostředků byl financován nákup předmětných nemovitostí. Soud současně konstatoval, že není rozhodné, zda byly zajištěné nemovitosti zakoupeny či jejich provoz je financován peněžními prostředky pocházejícími z trestné činnosti, jelikož jsou zajištěny jako náhradní hodnota v podobě ekvivalentu z výnosu z trestné činnosti, přičemž jejich hodnota není nikterak nepřiměřená k výši finančních prostředků pocházejících z možné trestné činnosti (více než 200 milionů Kč).
Na závěr však soud upozornil orgány činné v přípravném řízení, že časové omezení užívání předmětných nemovitostí - jakkoliv jde pouze o omezení dispozice s jejich nakládáním - musí splňovat ve světle judikatury Ústavního soudu požadavek přiměřenosti, a to zejména ve smyslu délky zajištění.
4. V nyní posuzované věci stěžovatel svou ústavní stížnost opírá o tvrzení, že k vydání rozhodnutí o zajištění nemovitostí jako náhrady hodnoty za výnos z trestné činnosti nebyly splněny podmínky vyžadované zákonem, resp. se jedná o opatření zcela nepřiměřené, jež je výrazem libovůle v rozhodování policejního orgánu, potažmo soudu. Tuto námitku však vyvrací již obecný soud v napadeném rozhodnutí, v němž výslovně uvádí důvody a zákonné podmínky zajištění předmětných nemovitostí, jež jsou ve věci naplněny.
Vzápětí dodává, že vyšetřování trestné činnosti nebylo ukončeno a trestní řízení je tak na samém počátku a s ohledem na složitost a rozsáhlost stíhané trestné činnosti bude předmětem dalšího vyšetřování. Příslušným závěrům obecného soudu nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Nadto Ústavní soud opakovaně judikuje, že možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení.
Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do pravomocně neskončeného řízení má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006).
5. Ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I.
ÚS 3502/13 ). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však připomíná (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015), že jde ovšem o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci, na což poukázal též obecný soud v napadeném usnesení.
6. Vrchní soud v Olomouci na straně 3 napadeného usnesení sám poukazuje na skutečnost, že zajišťovací institut není "zbavením majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze opatřením, které se týká "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2.
12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 ). Jak již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků.
7. Z pohledu Ústavního soudu lze rovněž konstatovat, že obecný soud své rozhodnutí opřel o adekvátní právní úpravu a řádně jej odůvodnil. Jedná se o výraz nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
8. S ohledem na uvedené Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu