Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného Mgr. Lumírem Veselým, advokátem, sídlem Belgická 38, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2024 č. j. 8 Tdo 303/2024-8297, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 2 To 58/2023-8219 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2023 sp. zn. 3 T 53/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že spolu s dalším obžalovaným vytvořili z několika obchodních společností jejich řetězec, ve kterém se nakupoval a prodával řepkový olej v úmyslu neoprávněně uplatnit odpočet na DPH. Ve skutečnosti k žádnému zdanitelnému plnění nedocházelo a řepkový olej pouze cestoval ve vlakových soupravách mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Tím způsobili České republice škodu ve výši 8 499 122 Kč. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, k peněžitému trestu ve výši 1 500 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Pouze stěžovateli byla uložena povinnost nahradit státu škodu ve výši 7 323 764,24 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi druhého obžalovaného a listinných důkazů, které vylučují, že by plnění mezi společnostmi mohla být reálná. Druhý obžalovaný jednal v postavení tzv. bílého koně a plnil příkazy stěžovatele, což je doloženo jejich elektronickou komunikací.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Ve způsobu hodnocení důkazů neshledal vrchní soud žádnou vadu. V dané věci bylo opatřeno značné množství listinných důkazů, vyvracejících skutkovou verzi prezentovanou obhajobou. Další dokazování by bylo nadbytečné. Povinnost nahradit škodu byla uložena pouze stěžovateli proto, že tak zněl návrh poškozené, přičemž ten nelze rozšířit na další obžalované. Odvolací soud musel k výroku o náhradě škody doplnit dokazování, neboť muselo být postaveno najisto, že neuhrazenou daň nelze vymáhat přímo na společnosti, kterou stěžovatel ovládal. Po doplnění dokazování vrchní soud zjistil, že uvedená společnost je nemajetná a nároky se v daňovém řízení ukázaly jako nevymahatelné.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Oba soudy provedly rozsáhlé dokazování a mezi jejich závěry a obsahem provedených důkazů není podle Nejvyššího soudu žádný relevantní rozpor. S důkazními návrhy obhajoby se řádně vypořádaly. Obhajoba jako celek byla beze zbytku provedeným dokazováním vyvrácena. Naopak z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel jednal v přímém úmyslu obohatit se na úkor státu. V celém řetězci jednajících osob hrál dominantní roli.
5. Stěžovatel namítá, že v dané věci nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Úmyslné zavinění přitom nelze pouze presumovat, ale musí být podloženo konkrétními důkazy. Stěžovatelovým jednáním nedošlo ani k naplnění objektivní stránky trestného činu. U skutku, který je popsán v bodě I. napadeného rozsudku, soudy nesprávně spojují dva nesouvisející obchody a vydávají je za jeden trestně "propojený". Přestože soudy dokonce tuto stěžovatelovu námitku uznaly za pravdivou, přiklonily se bezdůvodně nakonec k verzi státního zástupce. Obsah obžaloby tak nebyl u tohoto skutku důkazně podložen. U dalšího skutku (uvedeného pod bodem II. odsuzujícího rozsudku) nebyla podle stěžovatele důkazně podpořena skutková verze, že by došlo k vrácení zboží. Nalézací soud oproti svému původnímu plánu nevyslechl celou řadu svědků, kteří měli potvrdit verzi obhajoby (které soud nakonec sám z velké části přisvědčil). Tento svůj postup nijak neodůvodnil, a přesto stěžovatele odsoudil. Dále stěžovatel poukazuje na to, že mezi oběma klíčovými společnostmi proběhly desítky obchodů a není zřejmé, z jakého důvodu si orgány činné v trestním řízení vybraly právě ty dva, které se staly předmětem obžaloby. Stěžovatelovo zapojení do nějakého účelového řetězce nebylo nikdy prokázáno a opak netvrdil ani spoluobžalovaný. Dále stěžovatel namítá, že existují důvodné pochybnosti o tom, zda vůbec státu vznikla nějaká škoda. Především nebyl k této otázce proveden znalecký posudek. Povinnost nahradit škodu pak byla uložena pouze stěžovateli. Přinejmenším u prvního skutku totiž nebyla daň zaplacena v důsledku nezákonného postupu správce daně, a nikoliv činností stěžovatele či jím ovládané společnosti. Soud dále nezkoumal, zda společnost nemá majetek, z kterého by mohla daň uhradit, což je zákonná podmínka pro to, aby povinnost náhrady škody mohla být uložena stěžovateli. Soudy nijak nevysvětlily, z jakého důvodu by tato povinnost neměla tížit i druhého obžalovaného. Z výše uvedeného je podle stěžovatele zřejmé, že soudy postupovaly ve všech uvedených aspektech v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, přičemž obsah klíčových důkazů deformovaly.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Obsah ústavní stížnosti představuje téměř dokonalé zopakování argumentace, kterou stěžovatel uplatnil v dovolání a se kterou se Nejvyšší soud velmi obsáhle vypořádal. To však stěžovatel v ústavní stížnosti nereflektuje a pokouší se tak stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance trestního soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud proto nepovažuje za nutné opakovat vyčerpávající argumentaci ke všem uplatněným námitkám, pročež postačí odkázat na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry z ústavněprávního hlediska bezezbytku obstojí.
10. To platí u námitek týkajících se prokázání subjektivní stránky trestného činu (bod 45 napadeného usnesení), naplnění objektivní stránky trestného činu u obou skutků (body 36 a násl.), nedůvodného přiklonění se k verzi obžaloby (bod 40), zamítnutí důkazních návrhů (bod 41), relevance desítek řádně proběhlých obchodů (bod 39), důkazní hodnoty výpovědi druhého obžalovaného (bod 33), získání daňové výhody a způsobení škody České republice (bod 38) a splnění podmínek pro uložení povinnosti náhrady škody stěžovateli (body 46 až 50). Tímto způsobem se Nejvyšší soud nepřímo bez vad vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel posléze uplatnil v ústavní stížnosti. Stěžovatel ústavní konformitu závěrů Nejvyššího soudu nikterak konkrétně nezpochybňuje a Ústavní soud neshledal, že by byly rozporné s jakoukoliv ústavní normou.
11. Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2025
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu