8 Tdo 303/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2024 o dovolání obviněného Jiřího Šubrta, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 2 To 58/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 53/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Jiřího Šubrta odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 3 T 53/2021, byli obvinění Jiří Šubrt a Martin Oravec uznáni vinnými pod bodem I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020. Pod bodem II. byla obviněná právnická osoba STARBRIGHT, s. r. o., uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1.

10. 2020. Obviněný Jiří Šubrt byl za tento zločin i za sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016), z něhož byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 64 T 11/2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 12 To 43/2021, podle § 240 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen jednak podle § 67 odst. 1 a § 68 tr. zákoníku peněžitý trest v 300 denních sazbách, denní sazba byla určena na 5 000 Kč, přičemž celková výměra peněžitého trestu činí 1 500 000 Kč, jednak podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18.

5. 2021, sp. zn. 64 T 11/2019, v části, která se týká obviněného Jiřího Šubrta, a dále výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 12 To 43/2021, v části, která se týká obviněného Jiřího Šubrta, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému Martinu Oravcovi byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81, § 82 odst. 1 tr.

zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let, a dále podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Obviněná právnická osoba STARBRIGHT, s. r. o., byla podle § 240 odst. 2 a § 67 odst. 1 a 68 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, odsouzena k peněžitému trestu ve 100 denních sazbách, denní sazba byla určena na 5 000 Kč, přičemž celková výměra peněžitého trestu činí 500 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr.

ř. byla obviněnému Jiřímu Šubrtovi uložena povinnost nahradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj, se sídlem Na Pankráci 1685/17, 140 21 Praha 4, majetkovou škodu ve výši 7 323 764,24 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění Jiří Šubrt a právnická osoba STARBRIGHT, s. r. o., a též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněných Martina Oravce a STARBRIGHT, s. r. o. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 2 To 58/2023, byla podle § 256 tr. ř. všechna podaná odvolání zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění Jiří Šubrt a Martin Oravec dopustili zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, popsaného pod bodem I. tím, že

s cílem zkrátit daň z přidané hodnoty u společnosti STARBRIGHT, s. r. o., IČO 27444601, se sídlem Nazaret 1808, Čáslav, po vzájemné domluvě vytvořili z obchodních společností STARBRIGHT, s. r. o. (jednatel Jiří Šubrt) – WALTHER, s. r. o., IČO 45685576, se sídlem Veľký Lapáš 340, Slovenská republika – RADA-SK, s. r. o., IČO 44734352, se sídlem Ružová dolina 6, Bratislava, Slovenská republika, nebo AVAN, s. r. o., IČO 46444726, se sídlem Ružová dolina 8, Bratislava, Slovenská republika – PLURIBUS IMPAR, s. r. o., IČO 29289220, se sídlem Vídeňská 42, Brno (jednatel Martin Oravec) – STARBRIGHT, s. r. o., obchodní řetězec, v jehož rámci byl organizován Jiřím Šubrtem za účasti Martina Oravce mezi uvedenými obchodními společnostmi nákup a prodej surového řepkového oleje s tím, že Jiří Šubrt jménem STARBRIGHT, s. r. o., deklaroval za zneužití § 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „zákon o DPH“), dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie společnosti WALTHER, s. r. o., které je osvobozeno od daně z přidané hodnoty, kdy za tímto účelem vytvořil jménem společnosti doklady, zejména faktury a dodací listy, a současně uplatnil v rozporu s § 72, § 73 zákona o DPH nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., ačkoliv k reálnému přijetí ani dodání zdanitelného plnění nedošlo, neboť mezi subjekty v řetězci byl pouze fakturačně přeprodáván náklad surového řepkového oleje, který byl umístěný ve vlakové soupravě, která se za účelem zastření podvodného jednání a původu obchodovaného zboží přesouvala mezi územím České republiky a stanicí Velké Leváre ve Slovenské republice a zpět bez vyložení, a Jiří Šubrt jménem společnosti STARBRIGHT, s. r. o., tak na základě faktur vystavených společností PLURIBUS IMPAR, s. r. o., uplatnil nárok na odpočet daně z pořízení zboží, kdy Jiří Šubrt i Martin Oravec si byli vědomi, že se jedná pouze o fiktivní prodeje zboží v řetězci s cílem uplatnit z pořízení zboží neoprávněně nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu za zneužití institutu osvobození od daně takto přeprodávaného zboží, neboť Martin Oravec jménem PLURIBUS IMPAR, s. r. o., prodal STARBRIGHT, s. r. o., stejné zboží, které Jiří Šubrt dříve prodal jménem STARBRIGHT, s. r. o., tedy zboží se vracelo zpět prvnímu článku řetězce společnosti STARBRIGHT, s. r. o., bez vyložení a bez faktického dodání zboží údajným odběratelům,

přičemž Martin Oravec jménem společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., na pozici „ztraceného obchodníka“ (missing trader) sice nákup zboží v zahraničí přiznal, ale vysokou daňovou povinnost kompenzoval nárokem na odpočet daně z fiktivních přijatých zdanitelných plnění, přičemž Martin Oravec na základě pokynů Jiřího Šubrta vystavil jménem společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., faktury a dodací listy deklarující prodej surového řepkového oleje společnosti STARBRIGHT, s. r. o., a to faktury: •č. 11/0002, DUZP 21. 11. 2011, základ daně 24 633 540 Kč, DPH 4 926 708 Kč, •č. 12/0011, DUZP 21. 5. 2012, základ daně 25 517 241,7 Kč, DPH 3 572 414 Kč, které Jiřímu Šubrtovi předal, přičemž si byl vědom toho, že z těchto faktur uplatní společnost STARBRIGHT, s. r. o., nárok na odpočet daně na vstupu v celkové výši 8 499 122 Kč, a současně za účelem provádění plateb za zboží poskytl Jiřímu Šubrtovi i přístupové údaje k účtu PLURIBUS IMPAR, s. r. o., který za tímto účelem zřídil, a současně deklaroval správci daně společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., že předmětné zboží nakoupil na základě faktury č. 110020, DUZP 20. 11. 2011, základ daně 24 633 504 Kč, od společnosti RADA-SK, s. r. o., a na základě faktury č. 201208, DUZP 21. 5. 2012, základ daně 25 468 499,81 Kč, od společnosti AVAN, s. r. o., a v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí 2011 podaného u Finančního úřadu Brno I dne 26. 6. 2012 přiznal daň z takto pořízeného zboží ve výši 4 860 200 Kč a v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2012 přiznal daň z takto pořízeného zboží ve výši 3 565 589,97 Kč, a vysokou daňovou povinnost kompenzoval nárokem na odpočet daně z fiktivních zdanitelných plnění přijatých od společnosti MiNo OIL, a. s.,

Jiří Šubrt, ačkoliv si byl vědom toho, že od PLURIBUS IMPAR, s. r. o., nakupuje stejné zboží, které prodal společnosti WALTHER, s. r. o., nechal faktury PLURIBUS IMPAR, s. r. o., vystavené podle jeho pokynů Martinem Oravcem zaevidovat do účetnictví společnosti STARBRIGHT, s. r. o., a za účelem zastření původu zboží v těchto transakcích organizoval přepravu zboží na území Slovenské republiky a zpět a prováděl platby za zboží a nechal podat jménem společnosti STARBRIGHT, s. r. o.,

1) dne 28. 12. 2011 na Finančním úřadu v Čáslavi přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2011, ve kterém uplatnil v rozporu s § 72, § 73 zákona o DPH nárok na odpočet daně z přijatého zdanitelného plnění v celkové výši 4 926 708 Kč z faktury přijaté od společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., č. 11/0002, DUZP 21. 11. 2011, základ daně 24 633 540 Kč, DPH 4 926 708 Kč, a současně za zneužití § 64 zákona o DPH uplatnil nárok na osvobození od daně z důvodu dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie společnosti WALTHER, s.

r. o., na základě faktury č. 120110228, DUZP 30. 11. 2011, základ daně 26 813 880 Kč, ačkoliv si byl vědom, že společnost PLURIBUS IMPAR, s. r. o., mu dodává zboží, které on prodal společnosti WALTHER, s. r. o., neboť část zboží o hmotnosti 879,79 tun prodaná WALTHER, s. r. o., byla dne 18. 11. 2011 naložena ve městě Straubing v Německu, kdy po přepravení zboží přes území České republiky byla přeprava ukončena dne 20. 11. 2011 ve stanici Velké Leváre, Slovenská republika, odkud vlak vyjel stejného dne 20.

11. 2011 jako dodávka společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., pro společnost STARBRIGHT, s. r. o., do stanice Rájec- Jestřebí, kam vlak dojel dne 21. 11. 2011, aniž došlo na území Slovenské republiky k jakékoliv manipulaci se zbožím, a zbývající část nákladu o objemu 120,21 tun byla přepravena dne 28. 11. 2011 na trase Straubing - Rájec- Jestřebí, přičemž na území Slovenské republiky vůbec nebyla dopravena, a tedy fakticky k uskutečnění zdanitelného plnění nedošlo a nevznikl ani nárok na odpočet daně na vstupu, a uplatnil nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 873 352 Kč, který byl vyplacen, čímž vylákal nadměrný odpočet ve výši 873 352 Kč a zkrátil daň ve výši 4 053 356 Kč,

2) dne 26. 6. 2012 na Finančním úřadu v Čáslavi přiznání k DPH za zdaňovací období květen 2012, ve kterém uplatnil v rozporu s § 72, § 73 zákona o DPH nárok na odpočet daně z přijatého zdanitelného plnění v celkové výši 3 572 414 Kč z faktury přijaté od společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., č. 12/0011, DUZP 21. 5. 2012, základ daně 25 517 241,7 Kč, DPH 3 572 414 Kč, a současně za zneužití § 64 zákona o DPH uplatnil nárok na osvobození od daně z důvodu dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie společnosti WALTHER, s. r. o., na základě faktury č. 120120060, DUZP 17. 5. 2012, základ daně 26 763 597 Kč, ačkoliv si byl vědom, že společnost PLURIBUS IMPAR, s. r. o., mu dodává zboží, které on prodal společnosti WALTHER, s. r. o., neboť přeprava zboží byla zahájena dne 17. 5. 2012 ve stanici Čáslav a ukončena byla dne 17. 5. 2012 ve stanici Velké Leváre, Slovenská republika, a ze stanice Velké Leváre stejný vlak bez vyložení vyjel dne 18. 5. 2012 jako dodávka pro společnost PLURIBUS IMPAR, s. r. o., respektive STARBRIGHT, s. r. o., kdy do stanice Čáslav vlak dojel dne 21. 5. 2012, když ve dnech 19. 5. 2012 až 20. 5. 2012 byla přeprava přerušena v Rájec-Jestřebí, tedy zboží bylo přepraveno na území Slovenské republiky a zpět, aniž došlo na území Slovenské republiky k jakékoliv manipulaci se zbožím, a tedy fakticky k uskutečnění zdanitelného plnění nedošlo a nevznikl ani nárok na odpočet daně na vstupu, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 3 572 414 Kč,

čímž pod body 1) a 2) Martin Oravec a Jiří Šubrt vylákali výhodu na dani 873 352 Kč a zkrátili daň z přidané hodnoty v celkové výši 7 625 770 Kč, celkem tedy 8 499 122 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 2 To 58/2023, podal obviněný Jiří Šubrt prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Dovolatel připustil, že jeho námitky se shodují nejen s obhajobou vedenou během celého trestního řízení, ale korespondují i se skutečnostmi uváděnými v jeho odvolání, a to proto, že se s nimi soudy obou stupňů vůbec nevypořádaly a fakticky je ignorovaly. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů spatřoval v existenci dvou variant skutkového děje, přičemž soud prvního stupně vzal obě za prokázané. Nicméně soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě nevysvětlily, z jakého důvodu daly přednost verzi podané obžalobou a tuto zcela nekriticky a bez ohledu na provedené dokazování převzaly a nepodrobily uvedenou situaci zkoumání ani z pohledu zásady in dubio pro reo. Dovolatel zpochybnil též závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu, který podle jeho názoru neplyne z žádného provedeného důkazu, přičemž soudy ani žádný takový důkaz ve svých rozhodnutích nekonkretizují. Oba zmiňují toliko výpověď spoluobviněného Martina Oravce. Ta však nepodává žádnou informaci o dvou konkrétních dílčích útocích, které byly předmětem obžaloby a jsou popsány ve výroku rozsudku nalézacího soudu. K těmto skutkům se spoluobviněný vyjadřoval pouze velmi obecně a vágně. Přesto obecné soudy z jeho výpovědí dovozují víc skutečností, než on sám vypověděl.

6. K dílčímu útoku pod bodem I. výroku o vině dovolatel konstatoval, že se ve skutečnosti jednalo o dva obchodní případy, které orgány činné v trestním řízení spojily v jeden obchod. První obchodní případ spočíval v tom, že společnost STARBRIGHT, s. r. o., nakoupila surový řepkový olej v objemu 1 000 tun od společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o. (k tomu obdržela fakturu č. 11/0002 ze dne 21. 11. 2011). Toto zboží bylo dodáno společnosti VIA-REK, s. r. o., kdy místo dodání bylo sjednáno v Rájci-Jestřebí.

Dále došlo k roztržení vlakové soupravy, a tím pádem bylo zboží dodáno na dvakrát, a nikoli jako ucelená dodávka. První část o objemu 879 790 kg byla dodána dne 21. 11. 2011 a zbývající část o objemu 120 210 kg dne 28. 11. 2011, na což společnost STARBRIGHT, s. r. o., reagovala vystavením dvou faktur společnosti VIA-REK, s. r. o. Obviněný uvedl, že veškeré platby za zboží proběhly ve formě bankovních převodů. Společnost STARBRIGHT, s. r. o., přepravu zboží v tomto případě neobjednávala a ani tedy nehradila.

Koncovým odběratelem tak byla společnost VIA-REK, s. r. o., a nikoli společnost WALTHER, s. r. o. Druhý obchodní případ, který je ve své podstatě popsán u dílčího útoku pod bodem I. výroku o vině, proběhl tak, že společnost STARBRIGHT, s. r. o., měla objednávku od společnosti WALTHER, s. r. o., na 1 000 tun surového řepkového oleje s dodáním na Slovensko do konce listopadu 2011. Toto zboží nemělo nic společného se zbožím nakoupeným od společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., ale bylo pořízeno od různých dodavatelů, a to od společností Euroester, s.

r. o., Viterra Czech, s. r. o. (dříve Glencore Grain Czech, s. r. o.), a Oleochem, a. s. Společnosti WALTHER, s. r. o., na Slovensko bylo dodáno toto zboží ze skladu v Čáslavi, kdy bylo naloženo na přistavené vlakové soupravy a dodáno na Slovensko, kdy společnost STARBRIGHT, s. r. o., zajištovala přepravu zboží do místa vykládky. K tomuto obchodnímu případu obviněný doložil listinné doklady (faktury, kupní smlouvy a provedené úhrady), které soud prvního stupně provedl k důkazu a vzal za prokázané, že obchody, které dovolatel předestřel, se uskutečnily.

7. Soudy obou stupňů na straně jedné učinily shodně závěr, že obchod proběhl tak, jak je uvedeno v obžalobě, současně ale ani jeden z nich nijak nezpochybnil průběh obchodů, tak jak je doložil dovolatel. Tedy ve své podstatě existují dvě zcela rovnocenné varianty průběhu skutku pod bodem I. 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Soudy obou instancí současně nijak logicky nevysvětlily, z jakého důvodu, resp. na základě jakých konkrétních důkazů, se přiklonily k variantě prezentované obžalobou. Existuje tak výrazná možnost, že v popisu skutku pod bodem I.

1) výroku napadeného rozsudku jsou doslova smíchány dohromady dva obchodní případy, jak je shora uvedeno. Z předložených listinných důkazů dále plyne, že společnost STARBRIGHT, s. r. o., uhradila společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., zboží včetně daně z přidané hodnoty. Panuje tedy významná pochybnost o tom, zda společnost STARBRIGHT, s. r. o., vůbec získala jakoukoli daňovou výhodu. Dovolateli přitom nelze přičítat k tíži, že jeho dodavatel – společnost PLURIBUS IMPAR, s. r. o., daň z přidané hodnoty správci daně neodvedla.

V neposlední řadě obviněný uvedl, že nebylo prokázáno to, že by ze strany společnosti STARBRIGHT, s. r. o., byl nepravdivě deklarován vývoz surového řepkového oleje na Slovensko společnosti WALTHER, s. r. o., a uplatňováno osvobození od daně. K tomuto závěru vede zejména výslech svědka M. Ď., který obchod potvrdil a doložil.

8. K dílčímu útoku pod bodem I. 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dovolatel namítl, že se taktéž jedná o dva obchodní případy, které od sebe dělí i čas, a nikoli o jeden obchod, jak tvrdí orgány činné v trestním řízení. První obchodní případ spočíval v tom, že společnost STARBRIGHT, s. r. o., prodala dne 16. 5. 2012 surový řepkový olej společnosti WALTHER, s. r. o., která si dopravu zboží zařizovala sama a příslušné doklady předložila. Dané zboží nakoupila společnost STARBRIGHT, s. r. o., dne 14. 5. 2012 od společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., s místem dodání do Čáslavi. Po vykládce zboží bylo toto smícháno se zbožím od společnosti Colorshock, s. r. o., které společnost STARBRIGHT, s. r. o., nakoupila v průběhu února až března 2012. Druhý obchodní případ spočíval v tom, že u společnosti STARBRIGHT, s. r. o., poptávala zboží společnost Poradenství pro podniky – Aleš Klaudy. Předmětné zboží bylo poptáno u více společností, objednáno bylo dne 15. 5. 2012 u společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., a zčásti již dříve společnosti Colorshock, s. r. o. Zboží bylo od společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., dodáno do skladu v Čáslavi dne 21. 5. 2012 a smícháno ve skladu se zbožím od společnosti Colorshock, s. r. o. Následně dne 22. 5. 2012 bylo zboží naloženo v Čáslavi a dodáno společnosti Poradenství pro podniky – Aleš Klaudy. Společnost STARBRIGHT, s. r. o., u těchto dodávek a ani u následného prodeje dopravu neobjednávala a nezajišťovala. Zdánlivá shoda přepravovaného objemu je logická a je dána tím, že se jedná o ucelené vlakové soupravy, tzn. 20 drážních vozů o celkové kapacitě 1 000 tun. Obviněný také poukázal na důvodné pochybnosti o tom, že by předmětný vlak stál dne 18. 5. 2012 skoro celý den na koleji ve stanici XY, a vyjádřil přesvědčení, že vlak mohl v mezidobí překročit státní hranici, což SDŽC neeviduje.

9. Podle názoru dovolatele nelze ze všech provedených důkazů a jejich vyhodnocení učinit jednoznačný závěr o tom, že by došlo „k vrácení zboží“, jak je soudy tvrzeno, když tento závěr není žádným způsobem logicky vysvětlen. Opět tak existuje vysoká pravděpodobnost, že došlo ke smíchání dvou obchodních případů, které jsou na sobě navíc časově nezávislé. Provedenými listinnými důkazy a i výpovědí svědka M. Ď. je doloženo, že společnost STARBRIGHT, s. r. o., prodala předmětné zboží společnosti WALTHER, s. r. o., kdy toto zboží včetně DPH uhradila svým dodavatelům v České republice. Zcela logicky a v souladu s principem daňové neutrality jí pak vznikl nárok na odpočet DPH. Současně taktéž nebylo soudem prokázáno, že by společnost STARBRIGHT, s. r. o., v předmětném daňovém přiznání uváděla jakékoli nepravdivé informace. Obviněný doplnil, že oba soudy výše uvedený popis čtyř obchodů v podstatě nezpochybnily, naopak zamítly provedení důkazů spočívající ve výslechu svědků z jednotlivých společností k doložení obchodů.

10. Dovolatel poznamenal, že mezi společnostmi STARBRIGHT, s. r. o., a PLURIBUS IMPAR, s. r. o., se uskutečnily řádově desítky obchodů a není zřejmé, z jakého důvodu si orgány činné v trestním řízení vybraly pouze dva z nich. Též namítl, že z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by věděl o existenci nějakého obchodního (fakturačního) řetězce a že by věděl, že společnost údajně zařazená v řetězci na pozici tzv. missing tradera, tj. PLURIBUS IMPAR, s. r. o., neodvádí DPH. Zcela chybí jakýkoli důkaz o tom, že by dovolatel úkoloval obviněného Martina Oravce, aby nepodával daňové přiznání, respektive aby neodvedl daň z přidané hodnoty. Není žádný důkaz, že by jej spoluobviněný informoval, že daň neodvedl. Tyto skutečnosti neuvedl ve své výpovědi ani on sám. Taktéž nebylo z provedených důkazů zjištěno, že by byl dovolatel jakkoliv personálně propojen s ostatními společnostmi zapojenými do domnělých řetězců (včetně PLURIBUS IMPAR, s. r. o.), že by některou společnost či osoby v nich nějakým způsobem ovládal, či se s nimi alespoň dokonce přátelil nebo je jakkoliv řídil. Proto vyjádřil přesvědčení, že existence údajných obchodních (fakturačních) řetězců a jeho zapojení do nich byla provedeným dokazováním zcela vyvrácena.

11. Následně se obviněný v teoretické rovině zabýval principem daňové neutrality a daňovým podvodem a v tomto světle zpochybnil závěr, že by společnost STARBRIGHT, s. r. o., získala jakoukoli (neoprávněnou) výhodu na dani. Zopakoval, že společnost svým dodavatelům z tuzemska hradila řádně cenu zboží včetně DPH, a při vývozu jí tak vznikl nárok na odpočet daně ve výši uhrazeného DPH. Neprokázalo se, že by zboží bylo obchodováno za nápadně nevýhodných cen, že by společnost STARBRIGHT, s. r. o., ve svých daňových přiznáních k DPH uváděla jakékoli nepravdivé informace nebo že by dovolatel věděl o tom, že společnost PLURIBUS IMPAR, s. r. o., neodvede z předmětných obchodů daň z přidané hodnoty. Současně dovolatel konstatoval, že obchodní vztahy mezi společnostmi PLURIBUS IMPAR, s. r. o., a STARBRIGHT, s. r. o., nevykazují žádné znaky nestandardního obchodního jednání, a to i s ohledem na značné množství obchodů uskutečněných mezi těmito subjekty s totožnou komoditou. Obchodním řetězcem, který vykazuje znaky nestandardního obchodního jednání, se zabývá např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 55/2016-38, kdy tyto znaky jsou charakterizovány například tak, že články řetězce jsou nekontaktní, přeprodej zboží nedává ekonomický smysl a v rámci řetězce došlo k neodvedení daně. Obviněný také poukázal na čerstvá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 427/2017-48, 1 Afs 493/2019-32, 6 Afs 83/2020-32, které se zabývají podvody na dani a konstatují, co a za naplnění jakých skutečností lze považovat za podvod na dani.

12. Taktéž z dosavadní judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále „Soudní dvůr“), týkající se podvodů na DPH plyne, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty nemůže být dotčen skutečností, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena daňovým podvodem, o němž plátce neví nebo nemůže vědět (např. rozsudky Soudního dvora ze dne 12. 1. 2006, Optigen, C-354/03 a další, a ze dne 6. 7. 2006, Kittel, C-439/04 a další). Soudní dvůr vyslovil, že nárok na odpočet DPH nemůže být dotčen skutečností, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena daňovým podvodem, o němž plátce neví nebo nemůže vědět.

Každá další transakce musí být posuzována sama o sobě a charakter jednotlivých transakcí v řetězci nemůže být změněn předchozími nebo následnými událostmi. Dovolatel dále uvedl, že společnost PLURIBUS IMPAR, s. r. o., nenaplňuje znaky tzv. ztraceného obchodníka. Obecně (v souladu s teorií a judikaturou) je za tzv. ztraceného obchodníka – missing trader – považována společnost, která dováží zboží z jiného státu, přeprodá zboží dalšímu článku v řetězci, nepřizná DPH správci daně a peněžní prostředky odpovídající DPH vyvede ze společnosti.

Žádná taková zjištění z provedeného dokazování neplynou, respektive naopak bylo pouze zjištěno, že společnost PLURIBUS IMPAR, s. r. o., daňová přiznání podala, avšak příslušnou daň neodvedla. V této souvislosti obviněný opětovně zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by společnost PLURIBUS IMPAR, s. r. o., spoluobviněného Martina Oravce, případně jiné společnosti a osoby jakkoli ovládal a řídil. O ničem takovém nesvědčí ani e-mailová komunikace mezi obviněnými. Stejně tak nebylo prokázáno, že by dovolatel měl přístup k internetovému bankovnictví společnosti PLURIBUS IMPAR, s.

r. o., a že by jejím jménem prováděl platby – jde pouze o účelové a ničím nepodložené tvrzení spoluobviněného Martina Oravce.

13. Další dovolací výhrady směřovaly k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů danou otázku posoudily nedostatečně. Z jejich rozhodnutí není zřejmé, o jaké konkrétní důkazy závěr o úmyslném zavinění opřely, jak tyto důkazy hodnotily a jakými úvahami se při tomto svém závěru řídily. Nejvyšší soud již v minulosti uvedl, že se nelze spokojit s tím, že soud ve výroku svého rozhodnutí pouze konstatuje příslušné zákonné ustanovení, aniž by v popisu skutku uvedl konkrétní zjištění, která jej vedla k závěru, že tento zákonný znak byl naplněn.

V případě, že výrok rozhodnutí soudu neobsahuje konkrétní skutkové okolnosti, jimiž je naplněn zákonný znak, a z popisu skutku ani z odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit, na základě jakých skutečností dospěl soud k tomuto závěru, lze podat dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí pak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný v této souvislosti poznamenal, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu.

Posléze předestřel teoretické pojednání o úmyslném zavinění, jeho složce intelektuální i volní a uzavřel, že v jeho věci nebyla naplněna ani složka intelektuální, poněvadž nebyla prokázána jeho vědomost, natož pak složka volní.

14. Dovolatel soudům vytkl rovněž neprovedení jím navržených důkazů. Připomněl, že nalézací soud v hlavním líčení zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem svědků Ing. Ireny Primasové, statutární zástupkyně společnosti VIA-REK, a. s., Ing. Richarda Elšíka, zástupce společnosti Viterra Czech, s. r. o., Pavla Malíka, zaměstnance společnosti STARBRIGHT, s. r. o., s pracovním umístěním ve skladech v Čáslavi, Petra Vejdělka, statutárního zástupce společnosti EUROESTER, s. r. o., Ing. Aleše Klaudyho, statutárního zástupce společnosti Poradenství pro podniky – Aleš Klaudy, spol. s r. o., Mgr. Petra Zábranského, zástupce společnosti Oleochem, a. s., Petra Šulce, jednatele společnosti ColorShock, s. r. o., a zejména Ing. Jiřího Šubrta st., jehož výslech soud prvního stupně plánoval, ale poté z něj bez jakéhokoliv řádného vysvětlení ustoupil. Účelem výslechu těchto svědků mělo být objasnění jednotlivých obchodů mezi shora zmíněnými subjekty a společností STARBRIGHT, s. r. o., v posuzovaném období, otázky uzavíraní smluv, tvorby cen za předmětné komodity, dopravy, způsobu skladování apod. Stěžejní by byl především výslech Ing. Jiřího Šubrta st., který byl schopen objasnit průběh obchodů, počátky a průběh ochodů se společností PLURIBUS IMPAR, s. r. o., a postavení pana Martina Oravce a i jednání obviněného. Nalézací soud ve svém rozsudku logicky a přesvědčivě nevysvětlil, z jakého důvodu považoval navrhované důkazy za nadbytečné, ani proč upustil od výslechu Ing. Jiřího Šubrta st. Uvedené pochybení pak nenapravil ani soud odvolací. Tímto došlo k porušení zásady trestního řízení specifikované v § 2 odst. 5, věta třetí tr. ř., spočívající v posuzování a objasňování skutečností svědčících jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného, a zároveň porušení jeho práva na spravedlivý proces.

15. Dovolatel se neztotožnil ani s výrokem o náhradě škody. Rozsudkem soudu prvního stupně byl z žalované trestné činnosti uznán vinným nejen on, nýbrž také obvinění Martin Oravec a společnost STARBRIGHT, s. r. o. Nalézací soud však uložil povinnost k náhradě škody pouze jemu. Dovolatel soudu rovněž vytkl, že vůbec neřešil předběžnou otázku, zda správce daně může uplatňovat náhradu škody podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení. Dále měl obviněný za to, že ve zjevném nesouladu s provedenými důkazy jsou taktéž skutková zjištění ohledně výše škody, která měla být údajně způsobena. K tomu zmínil, že požadavek zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, platí bezvýjimečně i pro rozhodování o otázkách souvisejících s výší škody způsobené trestným činem, což vyplývá např. z ustanovení § 89 odst. 1 písm. e) tr. ř. Jeho splnění je základním předpokladem pro stanovení rozsahu viny, posouzení rozsahu stupně společenské škodlivosti i podkladů pro správné rozhodnutí o náhradě škody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1967, sp. zn. 5 Tz 13/67, a ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 797/2014).

16. Dovolatel poukázal na skutečnost, že společnosti STARBRIGHT, s. r. o., byla platebním výměrem Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 22. 12. 2015, č. j. 4311863/15/2106-50523-205535, vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2011 ve výši 7 778 712 Kč. Odvolání společnosti STARBRIGHT, s. r. o., proti platebnímu výměru bylo zamítnuto rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 24. 7. 2017, č. j. 32492/17/5300-21444-711478. Společnost STARBRIGHT, s. r. o., napadla rozhodnutí odvolacího orgánu u Krajského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 27.

8. 2020, č. j. 45 Af 25/2017-56, zrušil rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Obviněný vyzdvihl, že minimálně ve zdaňovacím období listopad 2011, tedy ve vztahu ke skutku I. 1) výroku o vině, tak byl příslušným správcem daně vydán platební výměr, ohledně něhož panovaly pochybnosti, a následně byl krajským soudem vrácen odvolacímu orgánu k dalšímu řízení. Tedy správce daně se domáhal zaplacení doměřené daně po obviněné společnosti STARBRIGHT, s. r. o., a k nezaplacení vyměřené daně nedošlo z důvodu nemajetnosti společnosti, ale z důvodu pochybného postupu správce daně v souvislosti s vydáním platebního výměru.

Tedy platební výměr nebyl nevykonatelný, ale podle názoru Krajského soudu v Praze vyjádřeném ve výše uvedeném rozsudku byl vydán nesprávně. Podle konstantní judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 902/2013) může přicházet uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci.

Nalézací soud však nezkoumal, zda společnost STARBRIGHT, s. r. o., má či nemá majetek, z něhož by doměřenou daň z přidané hodnoty uhradila. Podle názoru dovolatele nebyly splněny podmínky pro to, aby nalézací soud v adhezním řízení rozhodl o náhradě škody, tak jak je uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.

17. Obviněný vyjádřil také názor, že České republice nevznikla škoda, za kterou by byl odpovědný on, resp. společnost STARBRIGHT, s. r. o. S odkazem na princip daňové neutrality zdůraznil, že společnost STARBRIGHT, s. r. o., zaplatila společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., vystavené faktury včetně DPH, a na základě toho jí muselo být DPH státem vráceno. Neoprávněný zisk měla ve skutečnosti právě společnost PLURIBUS IMPAR, s. r. o., která příslušnou DPH neodvedla, ačkoli jí byla zaplacena. Soudy se ani nezabývaly, jak bylo s těmito penězi přijatými na účet společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., naloženo. Obviněný Martin Oravec nedokázal vysvětlit, z jakého důvodu nepodal daňová přiznání k DPH za příslušné zdaňovací období ani z jakého důvodu neodvedl DPH. Z uvedených důvodů vyslovil dovolatel podiv nad tím, že obviněný Martin Oravec (byť byl také uznán vinným) stejně jako obviněná společnost STARBRIGHT, s. r. o., nebyli také zavázáni k náhradě škody. Soudy dostatečně a logicky nezdůvodnily, proč dospěly k závěru, že je nutno náhradu škody uložit pouze a výlučně dovolateli.

18. Obě napadená rozhodnutí jsou podle obviněného zatížena zásadní vadou, a to zcela nedostatečným odůvodněním, což je činí nepřezkoumatelnými. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu k dané problematice a v této souvislosti vytkl porušení svého práva na spravedlivý proces. Nalézací soud podle jeho mínění rezignoval na požadavky ustanovení § 125 tr. ř., když v odůvodnění svého rozsudku logicky a přesvědčivě nevysvětlil, jak hodnotil obě skupiny důkazů k jednotlivým dílčím skutkům, které si navzájem protiřečí a poskytují informaci o možných dvou různých skutkových dějích, kdy jeden z nich (předestřený a doložený důkazy, které nalézací soud provedl) poskytuje zcela jiný obraz skutkového děje než ten podaný obžalobou a z hlediska daňového a vzniku daňových povinností je ve prospěch obviněného. Tomu nebylo v rámci zásady rovnosti stran vysvětleno, na základě jakých skutečností a provedených důkazů nalézací soud dospěl k závěru, že jeho verzi skutkového děje považuje za nepravděpodobnou. Z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, hodnocení všech důkazů z jeho strany vykazuje znaky svévolného hodnocení důkazů, a proto jsou jím přijatá skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Namítanou vadu neodstranil ve svém rozhodnutí ani odvolací soud, jenž pouze převzal závěry nalézacího soudu, žádným způsobem se nevypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami a ve své podstatě se jimi nezabýval.

19. V závěru svého podání dovolatel shrnul, že jsou zde dvě varianty skutkového děje. Odkázal proto na ústavní princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a z něj plynoucí zásadu „in dubio pro reo“. Ty ovšem soudy obou instancí nerespektovaly, jelikož nevysvětlily, z jakého důvodu se přiklonily k důkazům, které nejvíce zatěžují obviněného a důkazy svědčící v jeho prospěch a ve prospěch jeho popisu skutkového děje hodnotily pouze okrajově. Svou argumentaci podpořil poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. I. ÚS 323/23.

20. Na základě výše uvedených skutečností dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v § 254 odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 2 To 58/2023-8219, přezkoumal a v souladu s § 265k a § 265l tr. ř. zrušil a rozhodl tak, že vrátí předmětnou věc soudu druhého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a dále aby soud předmětnou věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

21. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V úvodu upozornil, že obviněný měl rovněž uplatňovat dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, a to v kombinaci s dále deklarovanými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jejichž vadami měl být zatížen již rozsudek soudu prvního stupně. Navzdory tomuto formálnímu nedostatku státní zástupce považoval dovolání obviněného za způsobilé k přezkoumání po věcné stránce.

22. Naznačoval-li obviněný potřebu aplikace zásady in dubio pro reo, státní zástupce konstatoval, že má procesní charakter a týká se otázek skutkových. Její využití přichází v úvahu pouze v případě skutečně existujícího patového důkazního stavu, neodstranitelného dalším možným dokazováním. Sama skutečnost, že soud v situaci, kdy žádné pochybnosti nemá, přijme řešení, které obviněný nesdílí, porušení zásady in dubio pro reo nezakládá. Státní zástupce si povšiml, že dovolací argumentace stáčející se ke kritice skutkových zjištění soudů nižších stupňů nepřekračovala meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů.

Státní zástupce v daném ohledu neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor ve smyslu záběru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyzdvihl, že to byl právě dovolatel, který po celou dobu páchaní trestné činnosti podvodného charakteru řídil spoluobviněného Martina Oravce. Právě on byl nejen klíčovým organizátorem v udávaném dodavatelsko-odběratelském řetězci, ale rovněž hlavním příjemcem výsledků z podvodného schématu na daňovém úseku. Spoluobviněný Martin Oravec, jehož výpověď lze hodnotit jako doznání, potvrdil, že v pozici jednatele společnosti PLURIBUS IMPAR, s.

r. o., dostával údaje pro všechny faktury, které měl vystavovat pro společnost STARBRIGHT, s. r. o., od dovolatele, podle jehož pokynů poté faktury vystavoval. Rovněž všechny platby za dodávky oleje zadával za společnost PLURIBUS IMPAR, s. r. o., dovolatel, ačkoli nebyl jejím jednatelem, neboť mu spoluobviněný zpřístupnil internetové bankovnictví této společnosti. Role spoluobviněného se omezovala na vystavování a podepisování dokladů. K prověření jednotlivých událostí jsou pak významné rovněž listinné důkazy, zejména e-mailová korespondence a zprávy přepravců v železniční dopravě.

23. Státní zástupce proto uzavřel, že předmětné obchody se zbožím se nikdy neuskutečnily, společnosti se zbožím nikdy reálně neobchodovaly a byly zapojeny do fiktivního řetězce výhradně se zištným cílem zkrátit daň z přidané hodnoty společnosti STARBRIGHT, s. r. o. Za účelem doložení reálnosti obchodů vytvořily formálně správné doklady, prováděly platby a přesouvaly zboží mezi Českou republikou a Slovenskem bez faktické dispozice s ním. Společnosti STARBRIGHT, s. r. o., nemohl vzniknout nárok na odpočet daně na vstupu ze zdanitelného plnění přijatého od PLURIBUS IMPAR, s. r. o., neboť takto pořízené zboží nebylo použito v rámci ekonomické činnosti společnosti pro uskutečnění zdanitelných plnění. Jestliže dovolatel kritizoval zvolenou konstrukci skutkové věty za pomoci reinterpretace podmínek jednotlivých obchodních případů, státní zástupce konstatoval, že toto jednání odpovídá pojetí dílčích útoků pokračujícího trestného činu podle § 116 tr. zákoníku, neboť oba útoky jsou vedené jednotným záměrem zkrátit daň z přidané hodnoty, které jsou spojeny stejným způsobem provedení a souvislostí v předmětu útoku. S ohledem na výši zkrácení daně a způsob páchaní dané trestné činnosti vyžadující velkou koordinovanost subjektů lze i navzdory většímu odstupu mezi zdaňovacími obdobími, ve kterých se obvinění dopouštěli zkrácení daně, akceptovat zachování blízké časové souvislosti. Státní zástupce proto zopakoval učiněná skutková zjištění, podle nichž obvinění (ve zkratce) zkrátili daň z přidané hodnoty a vylákali nadměrný odpočet, a to za zdaňovací období listopad 2011 a květen 2012. Ještě doplnil, že výhrady dovolatele týkající se nemajetnosti spoluobviněné právnické osoby STARBRIGHT, s. r. o., přesahovaly jeho zájmovou pozici v trestním řízení. K otázce rozhodnutí o náhradě škody, která se týkala jen jednoho ze subjektů participujících na daňové trestné činnosti, státní zástupce odkázal na bod 20. odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

24. Ohledně části dovolací argumentace vztahující se k neakceptování návrhů na doplnění dokazování výslechem vyjmenovaných svědků by podle státního zástupce bylo možné teoreticky uvažovat o třetí variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak dovolatel výslovně uplatnil jen jeho první variantu. Rovněž námitky vztahující se neakceptování návrhů na doplnění dokazování sklouzávají k polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Státní zástupce každopádně zopakoval teoretická pravidla vyvozená Ústavním soudem k problematice opomenutých důkazů. V návaznosti na to konstatoval, že soudy obou stupňů svým povinnostem v daném směru dostály, přičemž v podrobnostech odkázal na bod 66. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 13. odůvodnění usnesení soudu odvolacího. O opomenuté důkazy se tedy v posuzovaném případě jednat nemůže.

25. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle státního zástupce možné podřadit vybrané námitky o absenci subjektivní stánky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, byť s určitou mírou benevolence, neboť část z nich zůstala v obecné poloze a část opět tendovala k míře prokázání a vysvětlení aktivního zapojení dovolatele do fakturačního řetězce. Státní zástupce nicméně přiznal, že odůvodnění rozhodnutí obou soudů koncentrovaně nerozvádějí subjektivní stránku přisouzeného zločinu a na straně dovolatele se omezují na konstatování o přítomnosti zavinění v podobě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku. Přesto je podle názoru státního zástupce evidentní, že z dosud učiněných skutkových zjištění zřetelně vyplynula existence potřebné formy zavinění směřující k získání výhody v systému fungování daně z přidané hodnoty. Mechanismus řetězce podvodných obchodů našel maximálně detailního vyjádření v popisu skutkové věty výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. O zavinění ve formě přímého úmyslu vypovídá specifické postavení dovolatele ve vazbě na zainteresování daňových subjektů, včetně redukování role spoluobviněného Martina Oravce navzdory jeho vnějšího postavení statutárního orgánu, promyšlené vystavení karuselového řetězce, systematičnost trestně relevantního jednání, aniž byly přítomny indicie, které by toto zavinění rozumně vylučovaly.

26. S deklarovanými dovolacími důvody se míjejí výhrady k odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dovolání nelze založit pouze na výhradě vůči rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, a to minimálně vzhledem k § 265a odst. 4 tr. ř. Argumentu nedostatečného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu státní zástupce oponoval poukazem na podrobné odůvodnění uvedeného rozhodnutí, ze kterého je zcela zřejmé, na podkladě jakých důkazů vzal soud skutkový děj za prokázaný. Státní zástupce upozornil například na důvody vztahující se ke skutku pod bodem I., pro které soud prvního stupně nevzal za pravé faktury vystavené společností WALTHER, s. r. o., a vyloučil pravost kupní smlouvy ze dne 1. 11. 2011 mezi společnostmi PLURIBUS IMPAR, s. r. o., a STARBRIGHT, s. r. o. Přitom odkázal na body 106. až 107. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ke skutku pod bodem II. poukázal například na bod 126. téhož rozhodnutí. Státní zástupce dále zdůraznil, že povinnost rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek poskytnout výslovnou a zevrubnou odpověď na jakýkoli vznesený argument obviněného. V této souvislosti připomenul judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (a označil konkrétní rozhodnutí), podle nichž se odvolací soud může do přijatelné míry omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Státní zástupce nesouhlasil s tvrzením, že se odvolací soud nezabýval námitkami obviněného. Vypořádání základních okruhů námitek ohledně viny se podává především z bodů 8. až 15. odůvodnění napadeného usnesení, aniž by bylo na závadu, že se tak místy stalo ve spojitosti s dalšími námitkami spoluobviněné právnické osoby STARBRIGHT, s. r. o., která v této věci též podala odvolání.

27. Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

29. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

31. Obviněný vytkl především zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními. Ten spatřoval v tom, že soudy obou stupňů se přiklonily k verzi popisované obžalobou, přestože nevyvrátily ani jeho verzi skutkového děje, resp. ji fakticky potvrdily. V této souvislosti zopakoval, že v případě obou posuzovaných dílčích jednání šlo o dva nezávislé obchody, nikoli jeden. Stejně tak popíral, že by jakkoli ovládal a řídil spoluobviněného Martina Oravce, společnost PLURIBUS IMPAR, s. r. o, nebo některou jinou osobu či obchodní společnost, která měla být podle názoru soudů zapojena do podvodného jednání daňového charakteru. V návaznosti na to dovolatel namítal také opomenutí jím navrhovaných důkazů, které by jeho verzi skutkového děje potvrdily, nepřezkoumatelnost obou napadených rozhodnutí spočívající v tom, že nalézací soud nevysvětlil, proč se přiklonil ke skutkové verzi obžaloby, a odvolací soud se nevypořádal s uplatněnými námitkami, a porušení zásady in dubio pro reo. Lze tedy poznamenat, část skutkových námitek obviněného přímo naplňovala první, případně třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., další část byla zaměřena obecně do tématiky spravedlivého procesu. Ani jednu z nich však nelze hodnotit jako relevantní či opodstatněnou.

32. V kontrastu s výhradami obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně provedl velmi rozsáhlé dokazování, důkazy hodnotil plně v intencích požadavků § 2 odst. 6 tr. ř., v odůvodnění svého rozsudku detailně popsal obsah všech významných důkazů a důsledně rozebral informace z nich plynoucí. Na tomto základě pak v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. přijal odpovídající skutková zjištění. Nejvyšší soud proto neshledal žádný, natož zjevný (extrémní) rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., který by jej opravňoval zasáhnout do skutkových závěrů nalézacího soudu popsaných ve skutkové větě výrokové části jeho rozsudku. Je potřeba vyzdvihnout, že prvoinstanční soud se také důsledně zabýval obhajobou, kterou obviněný uplatňoval od samého počátku řízení před soudem a znovu ji zopakoval v podaném dovolání. Nelze se přitom ztotožnit s jeho tvrzením, že by jeho verze skutkového děje byla prokázána. Ve skutečnosti totiž byla doložena pouze některá jeho dílčí tvrzení, která jej však nemohla v žádném případě vyvinit ze spáchání posuzovaného trestného činu.

Jeho obhajoba však byla jako celek bez důvodných (resp. jakýchkoli) pochybností vyvrácena. Je nutno znovu zdůraznit, že za tohoto stavu není dovolací soud oprávněn se vměšovat do výsadního práva soudu prvního stupně v procesu dokazování, a není povolán k tomu, aby přehodnocoval obsah provedených důkazů a modifikoval či vyvracel skutková zjištění, nezjistí-li konkrétní zásadní a relevantní logická pochybení. Může se proto zaměřit hlavně na uplatněné dovolací výhrady s tím, že v podrobnostech bude mnohdy odkazovat právě na zevrubné odůvodnění soudu prvního stupně, s jehož hodnotícími úvahami a závěry se beze zbytku ztotožnil a přijal je za své.

33. Dovolatel zpochybňoval jednak obecná zjištění o fungování řetězce společností participujících na posuzované trestné činnosti, jednak průběh konkrétních obchodů z listopadu 2011 a května 2012, které se staly předmětem tohoto trestního řízení. Jeho obhajoba byla ovšem ve všech podstatných bodech vyvrácena. Naopak bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že mezi společnostmi STARBRIGHT, s. r. o., PLURIBUS IMPAR, s. r. o., RADA-SK, s. r. o., AVAN, s. r. o., a WALTHER, s. r. o., probíhaly fingované obchody – fakturační přeprodeje surového řepkového oleje, kdy zboží vůbec nepřecházelo do dispozice deklarovaných odběratelů.

Jejich jediným účelem bylo zkrácení daně, popř. vylákání neoprávněné daňové výhody ze strany společnosti STARBRIGHT, s. r. o. Pro uvedený závěr svědčí ucelený řetězec důkazů, jejichž obsah soud prvního stupně podrobně rozvedl ve svém rozsudku. Prvním z nich byla výpověď obviněného Martina Oravce, jenž se k trestné činnosti, kterou spáchal v roli formálního jednatele („bílého koně“) společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., doznal (srov. zejména body 4. až 17. rozsudku soudu prvního stupně). Z protiprávního jednání usvědčil také dovolatele, který mu dával pokyny a potřebné informace k vystavování faktur a zároveň měl přístup k internetovému bankovnictví PLURIBUS IMPAR, s.

r. o., a prováděl za ni veškeré platby. Tyto informace jsou podporovány rovněž zajištěnou e-mailovou komunikací. Kromě instrukcí dovolatele pro spoluobviněného zde zaujme ještě skutečnost, že i mezi dalšími zúčastněnými byly opakovaně přeposílány dokumenty, které by se příslušného článku (za normálních okolností) neměly vůbec týkat, např. PLURIBUS IMPAR, s. r. o., zaslala faktury vystavené za STARBRIGHT, s. r. o., také společnosti RADA-SK, s. r. o. (tedy svému „dodavateli“) apod. (srov. body. 70.

až 75. rozsudku). Již toto svědčí o propojenosti shora označených subjektů, která se zcela vymykala běžnému obchodnímu styku.

34. Pravou podstatu řetězce zmiňovaných společností odhalily velmi dobře také poznatky o toku peněz ve vztahu k jednotlivým obchodním případům (srov. tabulky v bodech 100. až 105. a 120. až 123. rozsudku). Výpisy z účtů zúčastněných obchodních subjektů totiž prokázaly, že finanční prostředky pocházely od společnosti STARBRIGHT, s. r. o., následně byly přeposílány mezi jednotlivými společnostmi, aby se v krátkém čase opět vrátily svému původci, tj. STARBRIGHT, s. r. o. Není bez zajímavosti, že posledně jmenovaná společnost posílala finanční prostředky po částech svému „dodavateli“ PLURIBUS IMPAR, s.

r. o., aby ta ještě ten samý den, v řádu desítek minut až několika málo hodin zaslala téměř nebo dokonce zcela identickou částku společnosti RADA-SK, s. r. o. (v lednu 2012) nebo AVAN, s. r. o. (v květnu 2012), které ovšem měly být jejími „dodavateli“ (body 100. a 120. rozsudku). Tyto dvě slovenské společnosti pak (opět v ten samý den) zaslaly obdržené finanční prostředky na účet společnosti WALTHER, s. r. o., byť spolu oficiálně žádné obchody neučinily. Naopak, ve snaze zakrýt kruhový charakter „obchodů“ s toutéž komoditou od společnosti STARBRIGHT, s.

r. o., a zpět, fingovaly obchodní vztahy s maďarskými společnostmi Ergo-Site, Kft, či T és F TRANSZ, Kft, které měly dodávat řepkový olej společnostem RADA-SK, s. r. o., a AVAN, s. r. o., a následně jej odebírat od společnosti WALTHER, s. r. o. To ovšem bylo jednoznačně vyvráceno nejen výpověďmi svědků Ference Tótha (bod 63.) a Mariana Králíka (bod 62.), informacemi od maďarských orgánů (bod 86.), ale též právě popisovanými výpisy z účtů. Podle nich WALTHER, s. r. o., „platila za dodávky zboží“ společnosti STARBRIGHT, s.

r. o., s tím, že např. v květnu 2015 jí několikrát zaslala „splátku“ v takřka či úplně samé výši, jako den nebo dva předtím STARBRIGHT, s. r. o., vyslala do oběhu (body 122., 123.).

35. Fiktivní ráz předmětných obchodů je patrný také z časových souvislostí (resp. nesrovnalostí) jednotlivých případů. Soud prvního stupně důvodně poukazoval např. na to, že kupní smlouva mezi společnostmi STARBRIGHT, s. r. o., zastoupenou dovolatelem, a PLURIBUS IMPAR, s. r. o., zastoupenou obviněným Martinem Oravcem, jejímž předmětem byl nákup a prodej rostlinných olejů, byla uzavřena dne 11. 1. 2011, ačkoliv PLURIBUS IMPAR, s. r. o., byla registrována k dani až dne 10. 11. 2011, spoluobviněný se stal jednatelem dne 16. 11. 2011 a účet společnosti byl otevřen dne 15. 12. 2011 (body 87. až 89.). Faktura údajně vystavená dne 21. 11. 2011 byla hrazena až v lednu 2012, cca měsíc po splatnosti. Obdobné časové nesrovnalosti panují i ve vztahu k obchodu se společností WALTHER, s. r. o., kdy nesouhlasí datum deklarovaného dodání zboží (30. 11. 2011) a datum vlakové přepravy na Slovensko (19. 11. 2011), nehledě na to, že účet spol. WALTHER, s. r. o., byl otevřen dne 7. 12. 2011 (body 84. a 108.). V bodech 125. a 126. pak nalézací soud ve vztahu k obchodům v květnu 2012 dospěl k závěru a odůvodnil, že zúčastněné společnosti si přeprodaly ten samý olej dvakrát, a to dne 14. 5. 2012 a 21. 5. 2012. Zásadním usvědčujícím důkazem se staly také informace ohledně železniční přepravy zboží (srov. body 44.–47, 60., 78.–80., 97.–99., 117.–119, 127 a 128.). Z nich stručně řečeno vyplynulo, že cisterny se surovým řepkovým olejem sice byly dopraveny na Slovensko do stanice XY s tím, že deklarovaným příjemcem byla společnost WALTHER, s. r. o., nicméně tyto nebyly a ani nemohly být přečerpány, a tedy převzaty údajným příjemcem. Zboží se tak v obou případech vrátilo v nezměněném objemu a složení do České republiky, v listopadu 2011 do XY a v květnu 2012 do XY. Nadto v prvém zmíněném případě bylo do XY dopraveno menší množství oleje, než jak bylo uváděno na příslušných fakturách.

36. Ve světle všech těchto skutkových zjištění (které Nejvyšší soud alespoň ve stručnosti zopakoval a v plném rozsahu jsou probrány na stranách 22 až 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) je zcela zřejmé, že námitky uplatňované dovolatelem v průběhu celého trestního řízení nemohly za žádných okolností obstát. Již samotným rozborem obsahu provedených důkazů a přijetím skutkových závěrů, které z nich logicky vyplývají, byla verze skutkového děje prezentovaná dovolatelem spolehlivě vyvrácena, zatímco verze popsaná v obžalobě bez důvodných pochybností potvrzena. Ani by snad nebylo nutno adresně reagovat na konkrétní dílčí výhrady obviněného, jelikož detailní rozbor způsobu páchání posuzované trestné činnosti již v sobě všechny odpovědi obsahuje. Přesto lze pro větší přesvědčivost uvést, že tvrzení dovolatele (často blíže neodůvodněná) o tom, že nebyla prokázána určitá skutečnost, jsou v poměrně příkrém rozporu se skutečným stavem věci.

37. To se týká v prvé řadě argumentu neprokázání vědomosti obviněného o existenci podvodného fakturačního řetězce. Za situace, kdy docházelo k fingování obchodů, které se nikdy neuskutečnily, k dalším krycím manévrům jako např. k účelové dopravě zboží na Slovensko a zpět bez jeho vyložení, k přeposílání finančních prostředků v kruhu mezi jednotlivými společnostmi, které se v krátkém čase opět navrátily k úvodnímu článku, je z logiky věci vyloučeno, aby kterýkoli ze zástupců zúčastněných společností, jenž se na těchto dobře koordinovaných „obchodech“ aktivně podílel, nebyl seznámen se skutečnou podstatou uvedeného jednání a jeho protiprávností.

Dvojnásob to platí právě o dovolateli, který hrál v celém mechanismu evidentně dominantní roli, již jen proto, že cílem celé této trestné činnosti bylo dosažení neoprávněného prospěchu jím zastupované společnosti STARBRIGHT, s. r. o., potažmo jeho samého. Navíc za tímto účelem podnikl další aktivní kroky, kdy např. zajišťoval dopravu zboží, které mělo nabudit zdání uskutečněného vývozu, aby bylo nakonec vráceno zpět do České republiky a dodáno reálnému obchodnímu partnerovi (odběrateli) společnosti STARBRIGHT, s.

r. o. Zejména ale skrytě ovládal činnost dalšího článku řetězce – společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., a jejího formálního jednatele – obviněného Martina Oravce. Námitka, že nic takového nebylo prokázáno zcela postrádá na opodstatněnosti, poněvadž tuto skutečnost doznal sám spoluobviněný, jenž navíc potvrdil, že dovolateli předal i údaje k internetovému bankovnictví, a umožnil mu tím provádět za společnost platby. Jeho výpovědi soud prvního stupně důvodně uvěřil, neboť byla v souladu s dalšími provedenými důkazy, především e-mailovou komunikací, v jejímž rámci docházelo nejen k úkolování obviněného Martina Oravce dovolatelem, ale též k přeposílání dokumentů vytvořených podle jeho pokynů i dalším subjektům.

Vše právě zmíněné, stejně jako celková koordinovanost činnosti fakturačního řetězce i jeho hlavní cíl spočívající v zisku společnosti STARBRIGHT, s. r. o., svědčilo o těsném propojení všech participujících společností i osob v nich činných i zásadní roli dovolatele, který jednal se znalostí všech rozhodných skutečností.

38. Stejně neopodstatněné jsou také další dovolací výhrady, jako např. že nebylo prokázáno, že by STARBRIGHT, s. r. o., získala daňovou výhodu, když svému dodavateli řádně zaplatila cenu zboží, včetně DPH. Shora již bylo nicméně uvedeno nejen to, že k žádnému obchodu reálně nedošlo, ale zároveň že i platby za předstírané dodaní zboží byly toliko účelové s tím, že finanční prostředky se po sérii několika předem domluvených bankovních převodů opět navracely ke společnosti STARBRIGHT, s. r. o., která tak ve skutečnosti žádné zboží od společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., nenakoupila ani jej nezaplatila. Proto nemohl být zachován ani dovolatelem popisovaný princip daňové neutrality, poněvadž společnost STARBRIGHT, s. r. o., získala výhodu při uplatnění nároku na odpočet daně na vstupu, kterou předtím reálně neuhradila, neboť bylo podvodným způsobem zařízeno, aby se jí peníze (včetně částky odpovídající DPH) vrátily v řetězci zpět. Tímto byla vyvrácena také další dovolací námitka, že v případě STARBRIGHT, s. r. o., nebylo prokázáno uvádění nepravdivých údajů v daňových přiznáních k DPH. Opak je pravdou nejen ve vztahu k údajným dodávkám od společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., ale též ohledně deklarovaných vývozů do jiného členského státu pro společnost WALTHER, s. r. o. Nelze přitom vycházet z výpovědi svědka M. Ď., jak požadoval dovolatel, poněvadž tu soud prvního stupně označil zcela důvodně za nevěrohodnou, přičemž jeho tvrzení o přijetí zboží bylo beze zbytku vyvráceno provedeným dokazováním (srov. bod 127. rozsudku).

39. Za této situace dovolatel nemohl poukazovat na to, že to byla PLURIBUS IMPAR, s. r. o., která neodvedla daň do veřejného rozpočtu, zvláště pokud ji sám ovládal a prováděl za ni platby. Tvrzení, že tato obchodní společnost nesplňuje definici „ztraceného obchodníka“, je opět v hrubém rozporu se skutečným stavem věci. V návaznosti na to se obviněný nemohl dovolávat judikatury Soudního dvora Evropské unie, podle které nárok na odpočet DPH nemůže být dotčen skutečností, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena daňovým podvodem, o němž plátce neví nebo nemůže vědět. Posledně uvedená a zároveň velice zásadní podmínka prokazatelně nebyla v daném případě splněna. Poznámka, že mezi společnostmi STARBRIGHT, s. r. o., a PLURIBUS IMPAR, s. r. o., se odehrály desítky obchodů s tím, že není zřejmé, z jakého důvodu si orgány činné v trestním řízení vybraly pouze dva, je z hlediska právního posouzení věci zcela irelevantní. Soudy jsou vázány zásadou obžalovací ve smyslu § 2 odst. 8 tr. ř., a mohou tedy rozhodovat pouze o skutku uvedeném v obžalobě. Kromě toho skutečnost, že další obchody mezi stejnými subjekty se nestaly předmětem trestního řízení, jistě nelze chápat jako argument, že jednání, které se předmětem trestního řízení stalo, je v pořádku a legální.

40. Dovolatel kladl důraz na svou verzi skutkového děje, podle níž se jak v listopadu 2011, tak v květnu 2012 jednalo o dva samostatné obchody, a nikoli jeden. Ač zároveň vytýkal, že jeho popis událostí byl provedeným dokazováním víceméně potvrzen a soud prvního stupně vůbec nevysvětlil, proč se přesto přiklonil k verzi obžaloby, pravdou je, že nalézací soud se i těmito námitkami řádně zabýval (zejména v bodech 107., 108., 125. a 126. rozsudku) a předestřenou verzi obhajoby vyvrátil. Nejvyšší soud se s jeho závěry opět plně ztotožnil, jelikož zjištěné finanční toky, obsah vystavených faktur i pohyb přepravovaného zboží svědčí jednoznačně pro verzi popisovanou obžalobou.

V této souvislosti je potřeba poznamenat, že nebyla zpochybněna reálná ekonomická činnost společnosti STARBRIGHT, s. r. o., s dalšími obchodními partnery jako např. společnostmi Viterra, s. r. o., Oleochem, a. s., nebo VIA-REK, a. s., která probíhala ve stejné době jako posuzovaná trestná činnost. Ostatně v případě skutku z listopadu 2011 bylo prokázáno, že surový řepkový olej, který měl být údajně dodán společnosti WALTHER, s. r. o., a jeho větší část byla zcela účelově přesměrována do Veľkých Levár a zde bez vyložení odstavena, byla od počátku určena pro společnost VIA-REK, a.

s. Tím bylo zároveň vyvráceno tvrzení, že dodávka pro VIA-REK, a. s., nemá nic společného s (fiktivní) dodávkou pro WALTHER, s. r. o. Poukazoval-li obviněný na rozdíly v datech a z toho dovozoval, že šlo o samostatné obchodní případy, lze pouze podotknout, že u fingovaných transakcí neodpovídají časové ani jiné údaje na fakturách a dalších dokumentech skutečnosti, což se koneckonců v posuzovaném případě také potvrdilo.

41. Lze tedy zopakovat, že obchodní vztahy společnosti STARBRIGHT, s. r. o., s jinými společnostmi nebyly v dané trestní věci zpochybněny. Především to ale nebylo předmětem řízení. Jinak řečeno, závěr o spáchání posuzované trestné činnosti není nijak v rozporu s další ekonomickou aktivitou dovolatele a jím zastupované obchodní společnosti. Z tohoto důvodu nebylo vůbec nutné vyslýchat zástupce označených společností a ani další osoby působící v posuzovaném období u společnosti STARBRIGHT, s. r. o.

Jejich výslech by totiž nemohl přinést v podstatě žádné relevantní informace k posuzované trestné činnosti. Soud prvního stupně tak učiněné návrhy na doplnění dokazování zamítl (bod 66. rozsudku) a správnost jeho postupu potvrdil také soud odvolací (bod 13. napadeného usnesení). Takto oba soudy rozhodly plně v souladu s požadavky Ústavního soudu, podle nichž právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.

Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Soudy obou stupňů v této věci zcela přesvědčivě vysvětlily, proč shledaly navrhované výslechy svědků nadbytečnými, nemohlo se tudíž jednat o opomenuté důkazy.

42. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.

ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, na které ve svém dovolání obviněný poukázal. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují obviněného z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásady in dubio pro reo, spravedlivého procesu a v důsledku toho i o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

43. Akceptovat nelze ani výhrady stran nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudů obou instancí. Uváděl-li dovolatel, že soud prvního stupně nevysvětlil, proč se přiklonil ke skutkové verzi obžaloby, nelze s ním souhlasit, jelikož soud prvního stupně tak učinil naopak velmi důkladně. Odůvodnění jeho rozsudku je podrobné, zcela vyčerpávající a lze z něj bez dalšího dovodit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, tj. přesně v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. Důsledně postupoval také odvolací soud, který reagoval na veškeré obviněným uplatněné výhrady a důsledně se s nimi vypořádal. V některých aspektech přitom doplnil dokazování i stručnější úvahy soudu prvního stupně (náhrada škody). Nebylo chybou, že zejména v otázce skutkových zjištění poukazoval na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to nejen z důvodu jeho vázanosti danými závěry (srov. § 263 odst. 7 tr. ř.). Je též vhodné připomenout, že judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Soud druhého stupně veškeré právě uvedené požadavky beze zbytku dodržel. Obdobně nakonec postupoval také Nejvyšší soud v dovolacím řízení, jelikož i on se s úvahami a závěry soudu prvního stupně v celém rozsahu ztotožnil.

44. Dovolatel zvolil rovněž důvod dovolaní podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

45. Do jeho rámce by teoreticky mohla být začleněna námitka dotýkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu, ovšem pouze za situace, pokud by obviněný nepodmiňoval posouzení této otázky také požadavkem na změnu přijatých skutkových zjištění. Přesně to ovšem on učinil, jelikož v daném ohledu namítal především to, že nevěděl o existenci podvodného fakturačního řetězce, neovládal činnost spoluobviněného Martina Oravce, společnosti PLURIBUS IMPAR, s. r. o., ani dalších osob a obchodních společností na tomto řetězci zúčastněných. Proto postačuje odkázat na bod 37. odůvodnění tohoto usnesení, kde se Nejvyšší soud uvedeným tématem zabýval a vyslovil na to svůj názor. Dovolateli není možno přisvědčit ani ve výhradě, že soudy se omezily pouze na odkaz na příslušné zákonné ustanovení, tj. § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, aniž by uvedly konkrétní zjištění, která je vedla k závěru o naplnění tohoto zákonného znaku, tj. zavinění ve formě úmyslu přímého. Je ovšem zřejmé, že soudy obou stupňů požadované informace uvedly, a to nejen v bodě 135. rozsudku nalézacího soudu či v bodě 14. usnesení soudu odvolacího, nýbrž i v řadě dalších pasáží jejich rozhodnutí, v nichž je detailně rozebíráno jednání dovolatele, které nelze hodnotit jinak než jako zcela vědomé, záměrné a cílené. Proto je možno akceptovat i stručnější odůvodnění samotných pasáží vztahujících se přímo k subjektivní stránce trestného činu. Pokud se totiž pachatel aktivně účastní série obchodů, o nichž dobře ví, že jsou pouze fingované, celý řetězec zúčastněných subjektů dokonce ovládá, činí za tímto účelem celou řadu úkonů a na základě toho pak záměrně vyláká od státu finanční prostředky, na které ve skutečnosti nemá nárok, je nad jakoukoli pochybnost, že o protiprávnosti svého jednání dobře ví, avšak zájem chráněný trestním zákoníkem (zájem státu na správném vyměření daně) porušit chce. Je tudíž dána jak intelektuální, tak volní složka přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

46. Do rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze zařadit toliko část námitek směřujících proti výroku o náhradě škody. Pochopitelně sem nespadají skutkové výhrady toho typu, že dovolatel žádnou škodu nezpůsobil, jelikož daň neodvedla společnost PLURIBUS IMPAR, s. r. o. (o tom již bylo pojednáno v bodech 37. a 38. tohoto usnesení). Naopak hmotněprávní charakter lze přiznat námitkám, že závazek k náhradě škody byl uložen pouze dovolateli, aniž by se soudy zabývaly finanční situací společnosti STARBRIGHT, s. r. o., a otázkou, zda je schopna hradit své závazky vůči správci daně. Tato argumentace tedy spadá do druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., do jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Ani těmto výtkám ovšem není možno přisvědčit.

47. V prvé řadě je potřeba odkázat na zcela správné úvahy a závěry odvolacího soudu vyjádřené v bodě 20. jeho usnesení. Dovolatel se neztotožnil především se závěrem, že společnost STARBRIGHT, s. r. o., nedisponuje žádným majetkem k tomu, aby mohl být nárok správce daně, potažmo českého státu, uspokojen. Poukazoval přitom na daňové a následně i soudní řízení, z něhož mělo vyplynout, že vydaný platební výměr za zdaňovací období listopad 2011 nebyl nevykonatelný, nýbrž byl vydán nesprávně. Jak dovolatel, tak odvolací soud přitom argumentovali usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8.

1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, uveřejněným pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr., jehož právní větu v bodě II. je vhodné v celém rozsahu připomenout: „Nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov. přiměřeně č. 34/1987 a č. 22/2005-11. Sb. rozh. tr.). Proto je třeba, aby soud rozhodl na počátku hlavního líčení usnesením podle § 206 odst. 4 tr.

ř. per analogiam, že tento nárok na náhradu škody nemůže uplatňovat v trestním (adhezním) řízení. V rozsudku pak soud již o takovém uplatněném nároku nerozhoduje ve smyslu § 228 a § 229 tr. ř. Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci.

Jde-li o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek podle § 194 odst. 6 obchodního zákoníku (resp. za použití § 135 odst. 2 obchodního zákoníku), na základě kterého by mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241 tr. zákoníku). Uplatnění nároku na náhradu škody by mohlo přicházet v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle § 240 tr.

zákoníku (příp. podle § 241 tr. zákoníku) za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 25/1968-1. a č. 20/2002-11. Sb. rozh. tr.).“

48. Z citované právní věty je v prvé řadě patrné, že správce daně může za určitých okolností uplatňovat na základě § 43 odst. 3 tr. ř. nárok na náhradu škody v trestním (adhezním) řízení, a to nikoli vůči plátci daně, nýbrž vůči obviněnému, který jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň této právnické osoby. Další podmínkou je nevykonatelnost vydaného platebního výměru, jímž byla právnické osobě daň doměřena. Fakt, že dovolatel, jakožto jednatel společnosti STARBRIGHT, s. r. o., zkrátil daň z přidané hodnoty této společnosti, bylo v trestním řízení bez důvodných pochybností prokázáno.

Naproti tomu je nutno souhlasit s jeho tvrzením, že v daňovém (a následném soudním) řízení nebyl vydán platební výměr nikoli z důvodu nemajetnosti společnosti STARBRIGHT, s. r. o., ale proto, že daný výměr byl vydán nesprávně. Ze spisového materiálu vyplývá, že platebním výměrem na daň z přidané hodnoty za listopad 2011 vydaným Finančním úřadem pro Středočeský kraj dne 22. 12. 2015, č. j. 4311863/15/2106-50523-205535, byla společnosti STARBRIGHT, s. r. o., doměřena daň ve výši 7 728 712 Kč (č. l.

8111). Platební výměr byl potvrzen rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 24. 7. 2017, č. j. 32492/17/5300-21444-711478 (č. l. 8113). Toto rozhodnutí však bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 45 Af 25/2017-56, a věc byla vrácena Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení (č. l. 8120). Rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 27. 1. 2021, č. j. 3248/21/5300-21444-711869, bylo rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 22. 12. 2015 zrušeno a odvolací řízení bylo zastaveno.

Důvodem bylo uplynutí tříleté prekluzivní lhůty pro stanovení daně podle § 148 daňového řádu (č. l. 7746 a násl. spisu).

49. I v případě nevydání platebního výměru lze ovšem zavázat k náhradě škody dovolatele jakožto jednatele společnosti s ručením omezeným, a to z důvodu vzniku jeho ručitelského závazku za splnění daňové povinnosti na základě ustanovení § 194 odst. 6 a § 135 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013. Podle § 194 odst. 6 tohoto zákona členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby.

Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody. Ručení člena představenstva zaniká, jakmile způsobenou škodu uhradí. Podle § 135 odst. 2 označeného zákona se ustanovení § 194 odst. 6 použije obdobně ve vztahu k základním povinnostem jednatelů, kterými jsou zajištění řádného vedení předepsané evidence a účetnictví, vedení seznamu společníků a informování společníků o záležitostech společnosti (§ 135 odst. 1). V důsledku obviněným zaviněného porušení jeho zákonné povinnosti, vyplývající z citovaných ustanovení obchodního zákoníku, když svým jednáním zkrátil daň společnosti STARBRIGHT, s.

r. o., vznikla této společnosti, škoda spočívající v neuhrazené daňové povinnosti, přičemž obviněný tuto škodu společnosti nenahradil. Z tohoto důvodu ručí svým majetkem věřiteli této společnosti za takto vzniklý neuhrazený daňový nedoplatek.

50. Lze tedy shrnout, že existence platebního výměru není nezbytnou podmínkou rozhodnutí o náhradě škody, a to především za situace, kdy je prokázána nemajetnost daňového subjektu, a tím i faktická nedobytnost pohledávek správce daně. Dovolatel ve svém podání vůbec nezmínil, že správce daně v odvolacím řízení předložil dokumenty, které byly provedeny ve veřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2023 (č. l. 8216). Šlo konkrétně o rozvahu společnosti STARBRIGHT, s. r. o., výkaz jejího zisku a ztrát, obě ke dni 31. 1. 2021, přílohu k její účetní závěrce za účetní období 1. 1. 2021 až 31. 12. 2021, exekuční příkaz Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 27. 3. 2018, č. j. 1405229/18/2113-00540-208924, na prodej nemovitých věcí k vymožení nedoplatku na dani a rozhodnutí téhož orgánu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 4322614/23/2113-00540-209847, o výsledné ceně nemovité věci (srov č. l. 8192 až 8404 spisu). Z nich je jednoznačně patrné, že společnost STARBRIGHT, s. r. o., nedisponovala dostatečným majetkem a nebyla dlouhodobě schopna hradit své daňové nedoplatky, na které byly správcem daně vydávány platební výměry – mimo jiné jím bylo doměřeno i DPH za období května 2012 (tedy za období spáchání druhého skutku popsaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu). Za této situace (při aplikaci závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, uveřejněného pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr.) soudům nic nebránilo zavázat k náhradě škody právě dovolatele, který se posuzované daňové trestné činnosti dopustil z pozice jednatele společnosti STARBRIGHT, s. r. o.

51. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 4. 2024 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu