Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohumila Vejtasy, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2025, č. j. 23 Cdo 3586/2024-479, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 19 Co 181/2023-333, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2023, č. j. 27 C 210/2020-220, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Zdeňka Bakaly, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") zamítl výše označeným rozsudkem žalobu stěžovatele, že je vedlejší účastník povinen na vlastní náklady odstranit překážku - pevnou mříž instalovanou koncem roku 2019 v okně vikýře v severovýchodním rohu bytu - a nadále nebránit stěžovateli v přístupu na střechu (výrok I). Dále zamítl žalobu, že je vedlejší účastník povinen na vlastní náklady uvést do původního stavu, jaký zde byl před vyklizením, střechu nad bytem a navrátit na původní místo ve výroku konkrétně specifikované vybavení a zařízení odpovídající kvalitě určení a množství odpovídajícímu odnesenému vybavení nebo podle své volby zaplatit stěžovateli částku 100 000 Kč (výrok II). Zamítl také žalobu, že je vedlejší účastník povinen provést na vlastní náklady po celé severní délce bytu vnější izolaci minerální vlnou o minimální síle cca 10 cm cca 1 m vysoké příčky (svislá část severní strany bytu) ve lhůtě dvou týdnů od právní moci rozsudku (výrok III) a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení 67 518 Kč (výrok IV).
2. Městský soud v Praze ("městský soud") rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že svým nyní napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích I a III, výrok II a výrok IV o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu dovolání, a to výlučně jen proti části, jíž městský soud potvrdil výroky I a III rozsudku obvodního soudu. Dovolání považoval stěžovatel za přípustné pro řešení otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, jakož i otázek, při jejichž řešení se měl městský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a pro nepřípustnost (napadené rozhodnutí buď na položené otázce nezáleželo, nebo bylo založeno na vícero právních důvodech, které obstojí samostatně, a stěžovatel některé nezpochybnil).
5. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje jednak události, které předcházely řízení před obecnými soudy, jednak průběh samotného řízení. Dále předkládá argumentaci namířenou proti právním závěrům Nejvyššího soudu. Nesouhlasí zejména s odmítnutím dovolání pro vady, podle stěžovatele je z obsahu dovolání zjevné, jakou vadu stěžovatel městskému případně obvodnímu soudu vytýká, tedy jakou právní otázku předkládá k řešení.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že formální požadavky dovolání splnil, protože u jednotlivých bodů vždy uvedl a odůvodnil, jaké právní posouzení považuje za nesprávné. Podle něho z textu zákona nevyplývá, že je jeho povinností citovat spisové značky judikátů Nejvyššího soudu či přibližovat a vysvětlovat Nejvyššímu soudu jeho vlastní ustálenou judikaturu. Požadavek Nejvyššího soudu, aby mu dovolatel přednášel obsah jeho vlastní judikatury, jde podle stěžovatele nad rámec zákona a odmítnutí dovolání z tohoto důvodu (pro tvrzenou nemožnost posouzení přípustnosti) je odmítnutím přístupu ke spravedlnosti a projevem libovůle (vytváření překážky přístupu k soudu nad rámec zákona).
7. Stěžovatel dále namítá nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení stěžovatelem předložených otázek týkajících se zjištění skutkového stavu obvodním a městským soudem, zejména pak neprovedení navržených důkazů, extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými zjištěními a právními závěry, i otázky nesprávného právního posouzení odstoupení stěžovatele od požadavku provedení izolace či promlčení jeho nároku.
8. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo a do jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
9. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k rozsudkům obvodního a městského soudu) podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.
10. Ústavní soud podotýká, že není další přezkumnou instancí, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu ale v posuzované věci nebylo.
11. Jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady a pro nepřípustnost. K tomu je zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu se tedy Ústavní soud zabýval tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. Jde-li o odmítnutí stěžovatelova dovolání pro vady, je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.
s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Stěžovatel této povinnosti nedostál a odmítl-li za takového stavu Nejvyšší soud dovolání pro vady, není tento postup porušením čl. 36 odst. 1 Listiny a zcela odpovídá plenárnímu stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém se Ústavní soud otázkou přípustnosti dovolání podrobně zabýval.
12. Ústavní soud, vázán právními závěry uvedeného stanoviska, přezkoumal i zbývající obsah usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že se Nejvyšší soud i ostatními předloženými otázkami zabýval a podrobně stěžovateli vysvětlil, proč považuje dovolání v ostatních částech nepřípustné.
13. Jde-li o otázky skutkové, Ústavní soud připomíná, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, který v některých případech odmítá dovolání, která vznášejí skutkové otázky, dospělo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 k závěru, že výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními).
V takovém případě Ústavní soud ochranu těmto právům poskytuje. Důvodem pro kasační zásah však není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil, ale jde o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud při respektování základních zásad hodnocení důkazů nemohl nikdy dospět. Podstatou přezkumu však v takových případech nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 občanského soudního řádu (body 54 a násl. stanoviska sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16). Ačkoliv v případě popsaných vad tedy Ústavní soud poskytuje ochranu výše uvedených práv, v nyní posuzované věci nejde o situaci, kdy by bylo zjištění skutkového stavu obecnými soudy natolik vadné, že by opravňovalo Ústavní soud (zcela výjimečně) ke kasačnímu zásahu namísto konstatování nepřípustnosti ústavní stížnosti.
14. Jde-li o napadené rozsudky městského a obvodního soudu, Ústavní soud připomíná, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. V citovaném plenárním stanovisku zdejší soud výkladem § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rovněž dovodil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti a je-li proto odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem. To platí i tehdy, zpochybňuje-li dovolání jen některý ze samostatně stojících právních důvodů a zabrání tím Nejvyššímu soudu se věcí zabývat. V takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost - s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - za nepřípustnou.
15. Tyto závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc, a proto jde-li o tytéž otázky, které stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu vadným dovoláním, je ústavní stížnost ve vztahu k napadeným rozsudkům městského a obvodního soudu nepřípustná.
16. Ústavní soud uzavírá, že po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl, vázán právními závěry obsaženými v plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, k závěru, že v posuzované věci nemá proti postupu ani právním závěrům Nejvyššího soudu ústavněprávních výhrad. Odmítnutí dovolání pro vady a pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelné a nelze je považovat za jakkoliv vybočující či překvapivé. V postupu Nejvyššího soudu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu