USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce B. V., zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 398/18, proti žalovanému Z. B., zastoupenému JUDr. Martinem Aschenbrennerem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, na ochranu práva služebnosti bytu a o splnění závazku ze smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 210/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 19 Co 181/2023-333,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 662 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 27 C 210/2020-220, zamítl žalobu, že žalovaný je povinen na vlastní náklady odstranit překážku – pevnou mříž instalovanou koncem roku 2019 v okně vikýře v severovýchodním rohu bytu – a nadále nebránit žalobci v přístupu na střechu (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, že žalovaný je povinen na vlastní náklady uvést do původního stavu, jaký zde byl před vyklizením, střechu nad bytem a navrátit na původní místo ve výroku konkrétně specifikované vybavení a zařízení odpovídající kvalitě určení a množství odpovídajícímu odnesenému vybavení nebo podle své volby zaplatit žalobci částku 100 000 Kč (výrok pod bodem II), zamítl žalobu, že žalovaný je povinen provést na vlastní náklady po celé severní délce bytu vnější izolaci minerální vlnou o minimální síle cca 10 cm cca 1 m vysoké příčky (svislá část severní strany bytu) ve lhůtě dvou týdnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem III) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 67 518 Kč (výrok pod bodem IV).
2. Takto soud rozhodl o žalobě, v níž žalobce tvrdil, že je na základě věcného břemene uživatelem bytu v 5. nadzemním podlaží bytového domu č. p. 108, který je součástí pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY (dále jen „předmětný byt“), jehož vlastníkem je žalovaný. V severovýchodním rohu předmětného bytu se nachází okno ve vikýři, jenž podle žalobce slouží jako úniková cesta pro případ požáru, neboť umožňuje přístup na střechu nad východním křídlem domu, a přes ni dále na schodiště jižního traktu domu; současně zpřístupňuje střechu pro potřeby úklidu, údržby a opravy střechy i zařízení na ní umístěných. V roce 2019 žalovaný umístil na okno pevnou mříž, čímž znemožnil využití okna coby požární únikové cesty, jakož i žalobcův přístup na střechu a dále žalovaný odstranil předměty žalobce na střeše umístěné (nádoby se zeminou k pěstování rostlin, nádoby na vody, opěrné tyče, lavičku, pokryvný koberec, podlážky ze dřeva, konev a další). Dále žalobce tvrdil, že se žalovaný v rámci rekonstrukce domu na základě dohody o podmínkách rekonstrukce střešního pláště ze dne 9. 8. 2013 (dále jen „dohoda o rekonstrukci“) zavázal provést tepelnou izolaci vnější strany severní stěny předmětného bytu, v roce 2019 však žalobce zjistil, že tato izolace nebyla v rozporu s dohodou provedena. K výzvě soudu žalobce podáním ze dne 10. 11. 2021 specifikoval nároky a upravil alternativně požadovanou částku na 210 549 Kč.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 19 Co 181/2023-333, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a
III, ve výroku pod bodem II a ve výroku pod bodem IV o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 9. 1. 2024, č. j. 27 C 210/2020-346, zamítl žalobu, že žalovaný je povinen na vlastní náklady uvést do původního stavu, jaký zde byl před vyklizením, střechu nad bytem a navrátit na původní místo ve výroku konkrétně specifikované vybavení a zařízení odpovídající kvalitě určení a množství odpovídajícímu odnesenému vybavení nebo podle své volby zaplatit žalobci částku 210 549 Kč a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 82 522 Kč. O odvolání žalobce proti tomuto rozsudku bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18.
9. 2024, č. j. 19 Co 184/2024-445, kterým byl zamítnut návrh žalobce na přerušení řízení (výrok I) a kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že výše náhrady nákladů přiznaná žalovanému činí 36 784 Kč, jinak jej potvrdil a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4 356 Kč.
5. Žalobce napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 19 Co 181/2023-333, včasně podaným dovoláním, které směřovalo výslovně jen proti části, jíž odvolací soud potvrdil výroky pod body I a III rozsudku
soudu prvního stupně. Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání měl za přípustné pro řešení otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, jakož i otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. Žalobce považoval za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu otázky, „zda případné schválení další, jiné požární únikové cesty má za následek zánik jiné, funkční, stavebně nerušené únikové cesty (únikového otvoru umožňující útěk na střechu)“ (dále jen „první otázka“) a zda únikový otvor (okno ve vikýři) může sloužit jen jednomu bytu (žalobcovu bytu) anebo musí sloužit i dalším bytům v domě (dále jen „druhá otázka“). Podle žalobce odvolací soud pochybil, uzavřel-li, že okno ve vikýři nepředstavuje požární únikovou cestu, neboť takový závěr nevyplývá ze skutečnosti, že byla schválena též jiná požární úniková cesta. Závěr o zániku funkce okna ve vikýři coby požární únikové cesty podle názoru žalobce neplyne ani z rozhodnutí správních orgánů, ani ze změn v čase. Je přesvědčen, že požární úniková cesta může sloužit i jen jednomu bytu.
7. Nesprávnost právního posouzení věci vytýkal žalobce odvolacímu soudu též ve vztahu k závěru, že titulem pro užívání pultové střechy jako terasy žalobcem nemůže být dohoda o rekonstrukci, neboť z ní neplyne ujednání o užívání předmětné střechy žalobcem (dále jen „třetí otázka“). Žalobce v dovolání s poukazem na čl. 2.1 dohody, v němž bylo sjednáno zachování vybavení umístěného na střeše, dovozoval, že zachování vybavení mělo smysl jen v případě, že žalobce zároveň bude mít přístup na střechu, neboť toto vybavení užíval výlučně jen žalobce a s ním v bytě žijící osoby. Vůle sjednat přístup žalobce na střechu podle něj vyplývá též z „ostatních explicitně uvedených ujednání“ dohody o rekonstrukci. Hodnocení zaujaté odvolacím soudem proto bylo podle žalobce „v rozporu s rozhodovací praxí“ a též je považoval za překvapivé, neboť mu odvolací soud svůj právní náhled nesdělil a neumožnil mu prokázat opak k výkladu vůle stran při sjednávání smlouvy.
8. Žalobce v dovolání zpochybnil také hodnocení důkazu e-mailovou zprávou ze dne 14. 10. 2013, která se podle něj vztahovala k hydroizolaci, a nikoliv k izolaci na svislé příčce pod krovy. S odkazem na výkresy, které byly součástí dohody o rekonstrukci a na absenci provedení sondy, která by žalovanému umožnila zjistit existenci tepelné izolace na svislé příčce, měl žalobce za to, že se v uvedeném e-mailu nemohl vyjadřovat o tepelné izolaci svislé severní příčky, tj. že nemohlo jít o vzdání se provedení izolace sjednané podle čl. 2.1 i) dohody o rekonstrukci. Hodnocení soudy obou stupňů bylo podle žalobce provedeno v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a nadto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
9. S odkazem na čl. 4.2 dohody o rekonstrukci žalobce v dovolání též namítal, že právní závěr odvolacího soudu o změně obsahu smlouvy, který by rušil závazek žalovaného (o vzdání se provedení izolace v emailu ze dne 14. 10. 2013) způsobem, který je v jasném rozporu s jednoznačným ujednáním dohody o rekonstrukci o nutnosti písemných číslovaných dodatků (dále jen „čtvrtá otázka“) je v rozporu „s ustálenou rozhodovací praxí“. V této souvislosti též vytýkal soudu prvního stupně procesní vadu („zásadní porušení procesu při zjišťování skutkového stavu“), odmítl-li jako nadbytečný důkaz výslechem svědka J. B., a za zásadní porušení principu spravedlivého procesu považoval nahrazení důkazů „laickými domněnkami a spekulacemi soudu“.
10. Ve vztahu k námitce promlčení žalobce tvrdil rozpor posouzení soudu se zjištěným skutkovým stavem, neboť žalobce nevěděl o neprovedení tepelné izolace na severní svislé stěně (příčce) jeho bytu až do roku 2019. Posouzení počátku běhu promlčecí doby a případné neuplatnění korektivu dobrých mravů bylo podle žalobce rozporné „s ustálenou rozhodovací praxí“ (dále jen „pátá otázka“). K tomu žalobce namítl vadu řízení při zjišťování skutkového stavu, neboť se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jím navrženými důkazy (úplnou e-mailovou korespondencí z října 2014) a tento postup neodůvodnily, čímž se měly při řešení otázky procesního práva (způsob vypořádání s navrženými důkazy) odchýlit od „ustálené praxe“, a zasáhnout do práva žalobce na spravedlivý proces (dále jen „šestá otázka“). Podle žalobce odvolací soud také nesprávně a překvapivě uzavřel při řešení otázky promlčení, že lze v projednávané věci považovat situaci za srovnatelnou s odpovědností za vady v případě smlouvy o dílo, jejímž předmětem je stavba. Žalobce zdůraznil že nebyl objednatelem díla a že mezi ním a zhotovitelem díla nebyl žádný právní vztah. Právní úpravu smlouvy o dílo, a tedy i odpovídající judikaturu, by tak bylo možné aplikovat pouze analogicky, k čemuž odkázal na rozsudek ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2290/2014, a ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2422/2014 (uvedená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) s tím, že závěr odvolacího soudu by se od této rozhodovací praxe odchyloval. Jelikož však nešlo o vztah ze smlouvy o dílo, považoval žalobce za dosud Nejvyšším soudem neřešenou otázku počátku běhu promlčecí doby, pokud žalovaný věděl o porušení svého závazku (o neprovedení izolace svislé části severní stěny), avšak žalobce utvrzoval v přesvědčení, že závazek byl splněn, neboť přímá kontrola nebyla možná (dále jen „sedmá otázka“). Vyjádřil přesvědčení, že počátek běhu promlčecí doby nemohl nastat ode dne skončení prací na III. etapě rekonstrukce, ale až ode dne, kdy se žalobce prokazatelně dozvěděl o porušení závazku žalovaným.
11. Napadené rozhodnutí žalobce považoval rovněž za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací, čímž se měl odchýlit od „ustálené procesní praxe“ (dále jen“ osmá otázka“).
12. Pro úplnost lze dodat, že po předložení věci dovolacímu soudu k rozhodnutí o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 19 Co 181/2023-333, žalobce napadl dalším dovoláním též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 19 Co 184/2024-445. Rozhodnutí o tomto dalším dovolání však není předmětem tohoto dovolacího řízení.
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
16. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“).
17. Těmto požadavkům dovolatel v projednávané věci nedostál, měl-li za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení třetí, čtvrté, páté, šesté a osmé otázky. Dovolání ve vztahu k citovaným námitkám neobsahuje jediný odkaz na konkrétní judikaturu dovolacího soudu (ať již uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe), s níž by mělo právní posouzení odvolacím soudem kolidovat. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu dovolání, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
18. I ve vztahu k dalším námitkám (námitky extrémního rozporu hodnocení důkazů provedeného soudy s provedenými důkazy, porušení procesu při zjišťování skutkového stavu odmítnutím důkazu výslechem svědka J. B. jako nadbytečného, porušení principu spravedlivého procesu nahrazením důkazů „laickými domněnkami a spekulacemi soudu“, překvapivosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí) žalobce v dovolání řádně nevymezil žádný předpoklad jeho přípustnosti. Uvedené námitky nadto většinou představují tvrzení o existenci vad řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobce o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
19. Nadto lze k některým výše zmíněným námitkám dodat, že žalobce jimi pouze zpochybňuje hodnocení provedených důkazů a předkládá své vlastní hodnocení a na jeho základě vlastní verzi skutkového stavu. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například R 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015.
20. Pro řešení první otázky není dovolání přípustné, neboť takovou otázku odvolací soud neřešil (na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo). Oproti přesvědčení žalobce odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že požární úniková cesta (oknem ve vikýři) bez dalšího zanikla v důsledku (pozdějšího) zřízení jiné požární únikové cesty, nýbrž absenci nároku žalobce na odstranění mříží z okna ve vikýři dovodil ze závěru, že o požární únikovou cestu se v současnosti již nejedná, umístění mříže na okno ve vikýři bylo uskutečněno v souladu s požadavky příslušných orgánů (žalovaný byl povinen mříž na okno instalovat na pokyn úřadů z bezpečnostních důvodů) i se závazným stanoviskem Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy z roku 2012 (tj. že orgán, který je příslušný k vydání stanoviska o tom, jak mají být v budově vymezeny požární únikové cesty, uvedené okno za požární únikovou cestu neoznačil), přičemž též uzavřel, že požární bezpečnost může být v budově v průběhu času řešena odlišně než v minulosti. Odvolací soud též zjevně neměl za zjištěné, že okno ve vikýři by bylo v současnosti „jinou, funkční, stavebně nerušenou únikovou cestou“ jak tvrdí žalobce při formulaci otázky první, vycházel-li ze zjištění soudu prvního stupně, podle kterých pohyb po střeše bez zábradlí a atik s sebou nese větší rizika, než únik po kamenném schodišti na veřejné prostranství a měl-li za to, že stěží může jít o funkční požární únikovou cestu, prochází-li přes uzamčené soukromé prostory (okno je též opatřeno uzamykatelnou mříží žalobce zevnitř, jejíž otevření je tak podmíněno přítomností žalobce). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
21. Napadené rozhodnutí nezáviselo ani na řešení druhé otázky. Pro napadené rozhodnutí totiž nebylo podstatné posouzení, kolika bytům má požární úniková cesta sloužit, nýbrž posouzení, zda požární úniková cesta je v případě potřeby bez dalšího (bez nutnosti osobní přítomnosti žalobce) přístupná.
22. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
23. Právě o takovou situaci jde v posuzované věci, neboť odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) shledal požadavek žalobce na uložení povinnosti žalovanému provést tepelnou izolaci svislé části severní stěny bytu minerální vlnou nedůvodným jednak na základě závěru, že žalobce od požadavku na provedení izolace svislé části severní stěny „odstoupil“ (srov. odstavec 21 napadeného rozhodnutí), jednak měl případný nárok žalobce za promlčený (srov. odstavce 22 až 24 napadeného rozhodnutí). Za situace, kdy jeden z právních závěrů, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí této části žaloby („odstoupení“ žalobce od požadavku na provedení izolace), nebyl dovoláním žalobce relevantně zpochybněn (jak bylo uvedeno výše, námitky zpochybňující tento závěr odvolacího soudu nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání a dovolacímu přezkumu tak nepodléhá posouzení jeho správnosti), není způsobilá založit přípustnost dovolání ani žalobcem předložená sedmá otázka (ostatně by z uvedeného důvodu nebylo dovolání přípustné ani pro řešení páté a šesté otázky) zpochybňující druhý z právních závěrů odvolacího soudu, pro který byla žaloba v této části zamítnuta (promlčení nároku žalobce). Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení sedmé otázky by nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
24. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 5. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu