Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Martiny Mitinové, likvidátorky obchodní společnosti FITCARS Servis s. r. o. "v likvidaci", sídlem Škodova 96/11, Přerov, zastoupené Mgr. Kristýnou Pavlíkovou, advokátkou, Dolní náměstí 201/1, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2025 č. j. 27 Cdo 523/2025-180, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 5 Cmo 173/2024-152 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2024 č. j. 5 Cm 211/2018-137, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti FITCARS Servis s. r. o. "v likvidaci", sídlem Beskydská 1488, Frýdek-Místek, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se jako likvidátorka vedlejší účastnice domáhala dne 2. 9. 2024 schválení dodatečných výdajů likvidace a rozdělení čistého likvidačního zůstatku společnosti. Krajský soud napadeným usnesením návrhy stěžovatelky neschválil. Stěžovatelka se domáhala schválení dodatečných hotových výdajů likvidace ve výši celkem 8 420 Kč, z toho 2 500 Kč za zpracování mzdové agendy, 2 420 Kč za archivaci mzdové agendy a 3 500 Kč za zpracování daňového přiznání. Tyto výdaje krajský soud neshledal účelně vynaloženými.
2. Vrchní soud k odvolání stěžovatelky napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí krajského soudu, mimo výdaje na archivaci, u nichž rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že se návrh stěžovatelky schvaluje. Vypracování mzdové agendy a daňového přiznání mohla učinit sama stěžovatelka. Nebylo účelné tuto činnost delegovat na třetí osobu. Stěžovatelka je insolvenční správkyní (a také daňovou poradkyní) a má kvalifikační předpoklady pro takovou činnost. S účetnictvím vedlejší účastnice je seznámena. Likvidátor může za určitých okolností (aktivní společnost či více zaměstnanců) pověřit třetí osobu zpracováním účetnictví a daňového přiznání, avšak o takové situace nejde. Mzdová agenda v nynější věci se týká jen jednoho zaměstnance, a to samotné stěžovatelky. Návrh na rozdělení likvidačního zůstatku nebyl schválen, protože z důvodu neschválení dodatečných výdajů se návrh týká nižší částky, než která společníkům náleží.
3. Proti napadenému usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podle Nejvyššího soudu vrchní soud rozhodoval o návrhu na použití likvidačního zůstatku ve výši 33 867,22 Kč a o návrhu na schválení dodatečných hotových výdajů likvidace ve výši 8 420 Kč, tj. proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím (ani v součtu) částku 50 000 Kč.
1. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími jsou jí ukládány povinnosti nad rámec zákona. Je jí uloženo, aby plnila povinnosti, které má jinak plnit vedlejší účastnice. Za tuto činnost není odměněna. K uhrazení těchto výdajů použila vlastní majetek. Jinak řečeno, podle napadených rozhodnutí má stěžovatelka poskytnout tyto služby vedlejší účastnici zdarma nebo je hradit ze svého bez nároku na kompenzaci. Stěžovatelka opakovaně předem žádala krajský soud i vrchní soud o informaci, jak má postupovat, tedy zda dostane odměnu, pokud tyto úkony zajistí sama. Obecné soudy však stěžovatelce předem nic nesdělily. Napadená rozhodnutí ignorují ekonomickou realitu a skutečnou hodnotu práce. Obecné soudy vytváří svým postojem k účelnosti výdajů nepředvídatelné prostředí. Napadená rozhodnutí jsou libovolná a odporují legitimnímu očekávání stěžovatelky. Delegovat mzdové účetnictví a daňové přiznání bylo legitimním podnikatelským rozhodnutím stěžovatelky s ohledem na časové kapacity a ekonomii věci. Bez zásahu Ústavního soudu bude platit, že likvidátor bude pracovat zdarma. 2. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje také v tom, že obecné soudy v dosavadním řízení nejednaly se společníky vedlejší účastnice. Ti neměli jakoukoli možnost svá práva hájit. Krajský soud také pochybil tím, že rozhodoval ve věci bez návrhu stěžovatelky (nedal jí předem vědět, že rozhodne), nevyzval stěžovatelku k opravě návrhu a rozhodl bez nařízení jednání. Matoucí a nelogické jsou úvahy, že hotovým výdajem nejsou vynaložené výdaje na pojistné na zdravotní a sociální pojištění. Nejvyšší soud pak nezohlednil, že soudy nižších stupňů rozhodovaly o částce, která převyšuje 50 000 Kč, protože bylo navrženo vydat společníkům celkem 50 800,82 Kč. Předmětem věci byly také hotové výdaje v celkové výši 15 458 Kč, nikoli jen 8 420 Kč.
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou a je přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou. Ústavní stížnost je také včasná, a to ačkoli Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné tzv. ze zákona (nebylo tedy způsobilým opravným prostředkem k ochraně práv stěžovatelky). S ohledem na chybné poučení vrchního soudu v napadeném usnesení se ovšem lhůta k ústavní stížnosti počítá až od doručení rozhodnutí o dovolání [srov. bod 4 nálezu ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1644/21 (N 148/107 SbNU 247)].
2. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Stěžovatelka se ve svém důsledku v ústavní stížnosti domáhá navýšení své odměny v řádu jednotek tisíc Kč. Nynější věc se tedy týká bagatelní částky. Tehdy je přezkum Ústavního soudu výrazně omezen s výjimkou zcela extrémních pochybení soudů za mimořádných okolností, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, která vedou ke zřetelnému zásahu do jeho základních práv (srov. např. body 22 a 23 nálezu ze dne 30. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 232/25 ), existoval-li zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo jestliže vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů (viz kupř. usnesení ze dne 23. 6. 2025 sp. zn. II. ÚS 1550/25 ). Takové vady ani okolnosti však Ústavní soud nezjistil a stěžovatelka je ani netvrdí.
2. Podstatou napadených rozhodnutí je úvaha, že pro stěžovatelku jako osobu odborně způsobilou k funkci likvidátorky, insolvenční správkyně a daňové poradkyně, nadto s dosavadní znalostí účetnictví vedlejší účastnice, nebylo nezbytné delegovat jednoduché úkony v rámci mzdové agendy a vypracování daňového přiznání na třetí osobu. Východiskem napadených rozhodnutí není předpoklad, že stěžovatelka bude vykonávat tuto činnost "zadarmo", nýbrž že jako odměna postačí již dříve poskytnutá částka jako odměna za výkon funkce likvidátorky vedlejší účastnice, jak je z napadených rozhodnutí patrné. Sama stěžovatelka také tvrdí, že delegace uvedených činností na třetí osobu bylo jejím vlastním rozhodnutím. Napadená rozhodnutí stěžovatelce neukládají žádnou povinnost. Jinak stěžovatelka vlastní důvody napadených rozhodnutí nereflektuje.
3. Judikatura k tomu, za jakých podmínek likvidátor může pověřit zpracováním účetnictví a daňových přiznání jinou osobu, existovala již dříve (srov. body 11 až 14 napadeného usnesení krajského soudu) a odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu v tomto směru lze považovat za dostatečné. Porušení práva na legitimní očekávání stran jiného přístupu k delegaci takových úkonů tedy ve věci stěžovatelky nepřipadá v úvahu. Závěry obecných soudů Ústavní soud považuje za rozumné a srozumitelně odůvodněné.
4. K námitkám, že mělo být nařízeno jednání, lze odkázat na § 89 zákona o zvláštních řízeních soudních, podle kterého není třeba jednání v daném řízení nařizovat, neprovádí-li soud dokazování. V nynější věci se neprovádělo dokazování, a proto krajský soud nenařídil jednání. Ústavní soud neshledává důvod, proč by měl krajský soud stěžovatelku vyzývat k opravě či doplnění návrhu, její návrh nebyl odmítnut pro vady. Rozdělení čistého likvidačního zůstatku společnosti může stěžovatelka navrhnout v novém podání. K námitkám k opomenutí jednat se společníky vedlejší účastnice stěžovatelka není oprávněna; není jejich zástupcem a sami společníci ústavní stížnost nepodali. Obecné soudy se kromě toho s argumentací stěžovatelky vypořádaly s tím, že podle zákona společníci právnické osoby v likvidaci nemají postavení účastníků řízení o schválení návrhu na použití likvidačního zůstatku.
5. Důvody napadeného usnesení Nejvyššího soudu konečně korespondují s výroky napadených rozhodnutí vrchního soudu a krajského soudu. Již vrchní soud také upozornil, že krajský soud nerozhodoval o hotových výdajích - odvodech na zdravotní a sociální zabezpečení a že z podání stěžovatelky neplyne, že by takové hotové výdaje chtěla schválit (viz bod 16 odůvodnění usnesení vrchního soudu). Tyto důvody stěžovatelka náležitě nereflektuje. Netvrdí ani, že by krajský soud opomněl o některém jejím požadavku rozhodnout. Ústavní soud nemá důvod se věcí blíže s ohledem na její bagatelnost zabývat. Napadená rozhodnutí zjevně nepředstavují žádný exces.
1. Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu