Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Komárkové, zastoupené Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou, sídlem Vinohradská 938/37, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. srpna 2024 č. j. 64 A 4/2024-10, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 56a odst. 4 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
1. Stěžovatelka ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 22 a 36 Listiny základních práv a svobod. Z týchž důvodů navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení zákona.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u soudu vůči volební koalici SPD, Trikolory a PRO ve volební kampani k volbám do Zastupitelstva Středočeského kraje v září 2024 domáhala vyslovení zákazu používat plakát muže tmavé pleti se zakrvaveným nožem a nápisem "Nedostatky ve zdravotnictví nevyřeší ‚chirurgové' z dovozu". Krajský soud v Brně napadeným usnesením návrh stěžovatelky odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, protože se stěžovatelka domáhala něčeho, k čemuž soud není oprávněn.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že použití nože a krve do volební kampaně nepatří. Plakáty volební koalice jsou silně neetické. Soudní ochrana před probíhající volební kampaní není účinná. S účinností od roku 2017 je třeba po skončení voleb prokázat porušení zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky voleb či volby kandidáta. To je téměř nemožné. Právní úprava je tedy nedostatečná. Proto stěžovatelka též navrhuje zrušení § 56a odst. 4 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého musí volební kampaň probíhat čestně a poctivě. Stěžovatelka dále tvrdí, že si je vědoma poučení krajského soudu o možnosti podat kasační stížnost, avšak nesouhlasí s ním.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud proto posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem nepřípustným.
5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy je založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. Je krajním prostředkem k ochraně práva, jehož využití připadá v úvahu zásadně až tehdy, není-li již náprava před jinými orgány veřejné moci standardním postupem možná.
6. V nynější věci má krajský soud za to, že proti napadenému usnesení je přípustná kasační stížnost, o čemž stěžovatelku poučil. Ústavnímu soudu ze své pozice nepřísluší blíže tyto závěry krajského soudu hodnotit. Stejně ostatně rozhodl Ústavní soud v obdobném procesním kontextu již dříve usnesením ze dne 22. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3461/16
. Stejně též rozhodl v aktuální, související věci usnesením ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 2277/24
. Na obě rozhodnutí lze v podrobnostech odkázat. Stěžovatelka proto dosud nevyčerpala všechny opravné prostředky, které jí jsou k ochraně jejích práv k dispozici.
7. S ohledem na přístup k Ústavnímu soudu lze doplnit, že podala-li či podá-li stěžovatelka v souladu s poučením kasační stížnost, může v závislosti na jejím vyřízení brojit i proti eventuálnímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu další, novou ústavní stížností. Odmítne-li Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřípustnou, tedy ukázalo-li by se, že krajský soud by býval skutečně stěžovatelku nesprávně poučil, měla by stěžovatelka mít za této situace podle ustálené judikatury Ústavního soudu zachovanou rovněž lhůtu k podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozhodnutí [viz např. nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02
(N 140/28 SbNU 223), body 20 a 21 nálezu ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11
(N 25/64 SbNU 269) či bod 19 nálezu ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20
(N 72/105 SbNU 260)]. Nynější odmítnutí ústavní stížnosti proto stěžovatelku nijak na jejím přístupu k soudu neomezuje.
8. Nutno konečně podotknout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pro případ, že by Ústavní soud shledal, že nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky, požádala, aby přesto ústavní stížnost projednal ve smyslu § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť podstatným způsobem přesahuje její zájmy. Ústavní soud však výjimečné okolnosti podle tohoto ustanovení v nynější věci neshledal (k tomu viz též body 12 a násl. usnesení sp. zn. I. ÚS 2277/24 ), a proto podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
9. Vedle ústavní stížnosti podala stěžovatelka s ní spojený akcesorický návrh na zrušení § 56a odst. 4 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, sdílí tento návrh osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95
(U 22/4 SbNU 351)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu