Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Pavly Krejčí, advokátky, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 54 Na 18/2024-7 ze dne 12. srpna 2024, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 56a odst. 4 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a změně některých zákonů, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 22 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení ustanovení § 56a odst. 4 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a změně některých zákonů ("zákon č. 130/2000 Sb.").
2. Stěžovatelka zaslala Krajskému soudu v Praze ("krajský soud") podání označené jako "Návrh na poskytnutí volební ochrany za účelem zajištění čestnosti a poctivosti volební kampaně a demokratičnosti voleb". Stěžovatelka se domáhala, aby krajský soud jedné z volebních stran kandidujících ve volbách do Zastupitelstva Středočeského kraje zakázal používat v rámci volební kampaně plakát s textem "Nedostatky ve zdravotnictví nevyřeší ‚chirurgové' z dovozu".
3. Napadeným usnesením krajský soud stěžovatelčino podání odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že se stěžovatelka domáhá něčeho, o čem soud nemá pravomoc rozhodnout. Stěžovatelku poučil, že proti usnesení je možno podat kasační stížnost.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka zastává názor, že neumožňují-li volební zákony zasáhnout do volebního procesu ještě ve fázi vedení volební kampaně před samotným rozhodnutím voličů, aby došlo k eliminaci namítaného či podobného závadného chování volebních subjektů či podobné jiné závažné závady vedení volební kampaně, pak takové zákony trpí ústavně významným deficitem.
5. Zákon č. 130/2000 Sb. volební kampaň reguluje pouze v § 56a odst. 4. Toto ustanovení zní: "Volební kampaň musí probíhat čestně a poctivě, zejména nesmí být o kandidátech a kandidujících politických stranách, politických hnutích nebo koalicích zveřejňovány nepravdivé údaje." Stěžovatelka zákonu č. 130/2000 Sb. vytýká, že neobsahuje žádné záruky dodržení daného pravidla a neumožňuje potrestat ty subjekty volebního procesu, které se rozhodnou toto pravidlo porušit, ani závadné chování zakázat.
6. Tento nedostatek právní úpravy však podle stěžovatelky neznamená, že by jí krajský soud nemohl poskytnout ochranu. Stěžovatelka trvá na tom, že krajský soud měl povinnost návrh meritorně projednat a posoudit s ohledem na dynamiku volební kampaně, aby zajistil efektivní ochranu práv.
7. Stěžovatelka připouští, že ji krajský soud poučil, že proti napadenému usnesení je přípustná kasační stížnost, avšak toto poučení má za chybné. Podle ní se ve věci uplatní § 104 odst. 1 soudního řádu správního, podle něhož je kasační stížnost nepřípustná ve volebních věcech. Stěžovatelka dále poukazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 1/2006-32 ze dne 18. dubna 2006, podle něhož je třeba tuto výluku vztahovat i na procesní rozhodnutí ve volebních věcech. Pro případ, že by Ústavní soud považoval stížnost za nepřípustnou, navrhla stěžovatelka, aby Ústavní soud postupoval podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť její ústavní stížnost podstatným způsobem přesahuje její vlastní zájmy.
8. Ústavní stížnost stěžovatelka doplnila dne 27. srpna 2024 dalším podáním, které obsahovalo vyobrazení dalších volebních materiálů téže volební strany. Stěžovatelka z jejich existence znovu dovozuje, že dosavadní právní regulace volební kampaně je nedostatečná.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je advokátkou a nemusí tak být v řízení zastoupena jiným advokátem.
10. Ústavní soud však zároveň zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala kasační stížnost jakožto opravný prostředek, který měla k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. Stěžovatelčina věc se sice týká voleb, avšak nejde o volební věc ve smyslu soudního řádu správního. S ohledem na systematiku tohoto předpisu je za volební věci třeba pokládat jen řízení upravená v jeho části třetí, hlavě II., dílu čtvrtém. Tento závěr ostatně plyne i z usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 1/2006-32, jehož se stěžovatelka dovolává. Na stejném východisku staví i další rozhodnutí, viz např. z poslední doby usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 3/2021-4 ze dne 13. října 2021. Protože nešlo stricto sensu o volební věc, neuplatní se ustanovení § 104 odst. 1 soudního řádu správního; kasační stížnost proti napadenému usnesení tedy přípustná byla, o čemž ostatně krajský soud stěžovatelku řádně poučil.
12. Ústavní soud proto posuzoval, zda je namístě nynější věc výjimečně projednat na základě § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož aplikace se in eventum stěžovatelka dovolává. Jde přitom o výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba jako výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. března 1996 (N 19/5 SbNU 159)]. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu míří zejména na situace, kdy existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána [nález sp. zn. III. ÚS 4071/17 ze dne 31. července 2018 (N 129/90 SbNU 139), bod 27].
13. V judikatuře Ústavního soudu a v komentářové literatuře {srov. FILIP, Jan. § 75 [Nepřípustnost ústavní stížnosti]. In: FILIP, Jan, HOLLÄNDER, Pavel, ŠIMÍČEK, Vojtěch. Zákon o Ústavním soudu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 580-581; a LANGÁŠEK, Tomáš. § 75. In: WAGNEROVÁ, Eliška, DOSTÁL, Martin, LANGÁŠEK, Tomáš, POSPÍŠIL, Ivo. Zákon o Ústavním soudu: Komentář. [Systém ASPI]} bylo popsáno několik typových situací, v nichž přichází v úvahu aplikace této výjimky. Ústavní soud například připustil možnost výjimky při existenci většího počtu osob, které by mohly zahájit obdobná řízení, nelze-li od dalšího postupu ve věci před obecnými soudy očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv stěžovatele, či v situaci, kdy je projednání ústavní stížnosti příležitostí ke zrušení neústavního právního předpisu [srov. usnesení sp. zn. III.
ÚS 16/96 ze dne 6. ledna 1997 (U 1/7 SbNU 325), nález sp. zn. Pl. ÚS 1/98 ze dne 22. září 1998 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.)]. Okolnosti nynější věci však z dále vyložených důvodů nelze podřadit pod uvedené situace.
14. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatelka jako advokátka zastupující jiné stěžovatele podala několik dalších ústavních stížností (zprvu v druhé srpnové dekádě sp. zn. II. ÚS 2311/24 ,
II. ÚS 2312/24 ,
II. ÚS 2327/24 , III. US 2330/24 a
IV. ÚS 2332/24 a ve třetí pak sp. zn. IV. ÚS 2388/24 ,
III. ÚS 2414/24 ,
IV. ÚS 2417/24 ,
III. ÚS 2422/24 a
I. ÚS 2427/24 ) s obdobným obsahem směřujících proti rozhodnutím krajských soudů, jimiž byly odmítnuty obdobně koncipované návrhy týkající se voleb do zastupitelstev jiných krajů.
15. Pluralita podaných ústavních stížností však - sama o sobě - silný a významný veřejný zájem přesahující zájem stěžovatele nenaplňuje. Pokud by Ústavní soud připustil, že ústavní stížnost přesahuje stěžovatelčiny zájmy tím, že stěžovatelka jako advokátka podala obdobné ústavní stížnosti i za několik jiných osob, umožnil by tím de facto obcházet právní úpravu přípustnosti ústavní stížnosti každému, kdo vede více řízení či jako advokát zastupuje více klientů s typově podobnými věcmi. Právní úprava ústavní stížnosti přitom vychází ze zásady subsidiarity. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud svou činností pravidelně nahrazoval rozhodování soudů.
16. V posuzované věci jde o výklad pravomoci správních soudů, kasační stížnost je zde přípustná a systémově je nepřijatelné, aby se Nejvyšší správní soud k výkladu pravomoci správních soudů, respektive rozhraničení působnosti mezi správními soudy a občanskoprávními soudy ve světle stěžovatelčiny argumentace nemohl sám výslovně vyjádřit v řízení o kasační stížnosti, které je k tomu určeno, a není zde žádný ústavněprávní důvod pro to, aby byl obejit a tento standardní mechanismus pořadu práva vynechán.
17. Stěžovatelkou navrhované zrušení ustanovení § 56a odst. 4 zákona č. 130/2000 Sb. by nemělo žádný dopad na její situaci. Krajský soud toto ustanovení neaplikoval a nemohlo tak být příčinou zásahu do stěžovatelčiných práv. Již proto není možné spatřovat v tomto akcesorickém návrhu důvod pro uplatnění výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti.
18. Z výše uvedeného Ústavní soud neshledal důvod pro postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení § 56a odst. 4 zákona č. 130/2000 Sb. jakožto návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti, a proto byl taktéž odmítnut.
19. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že předmětem jeho rozhodování bylo posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu. Ústavní soud tedy neměl příležitost zabývat se stěžovatelčinou argumentací proti plakátu používanému při volební kampani. Z toho, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, proto nelze dovozovat jakékoliv hodnocení tohoto plakátu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu