Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Košky, zastoupeného Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. srpna 2024 č. j. 52 A 2/2024-9, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 56a odst. 4 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatel ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 22 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností spojil návrh na zrušení § 56a odst. 4 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o volbách do zastupitelstev krajů").
2. Stěžovatel se u krajského soudu domáhal soudní ochrany ve věcech volebních "za účelem zajištění čestnosti a poctivosti volební kampaně a demokratičnosti voleb". Stěžovatel požadoval, aby krajský soud jedné z volebních stran kandidujících ve volbách do Zastupitelstva Jihočeského kraje zakázal používat v rámci volební kampaně plakát zobrazující muže s tmavším odstínem pleti, oblečeného v košili zdánlivě potřísněné krví a v ruce držícího nůž, který je doprovázen textem "Nedostatky ve zdravotnictví nevyřeší ‚chirurgové' z dovozu". Tento návrh stěžovatel podal jako občan, jenž se cítí být dotčen neetičností uvedené volební kampaně, přičemž netvrdil a neprokazoval, že je příslušníkem skupiny obyvatel, jež je na plakátu zobrazena.
3. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo podání odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel se domáhá něčeho, o čem tento soud nemá pravomoc rozhodnout. Konkrétně uvedl, že pravomoc správních soudů není založena ani § 4 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též "s. ř. s."), neboť volební strana není správním orgánem, ani § 4 odst. 2 s. ř. s. [zejm. stěžovatelem namítaného písm. a) tohoto ustanovení, dle něhož ve správním soudnictví soudy dále rozhodují ve věcech volebních a ve věcech místního a krajského referenda]. K pravomoci správních soudů rozhodovat ve věcech volebních uvedl, že je nutno vykládat ji v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny a ve světle § 88 a násl. s. ř. s. Jelikož soudní řád správní stanovuje, že volební soudnictví poskytuje ochranu pouze ve věcech seznamu voličů (§ 88 s. ř. s.), registrace kandidátních listin (§ 89 s. ř. s.), platnosti voleb a hlasování (§ 90 s. ř. s.), zániku mandátu (§ 91 s. ř. s.), místního referenda (§ 91a s. ř. s.) a krajského referenda (§ 91b s. ř. s.), a jelikož stěžovatelův návrh na poskytnutí předvolební ochrany čestnosti a poctivosti volební kampaně nespadá ani do jedné z výše uvedených oblastí, krajský soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný. Stěžovatelův návrh proto odmítl dle § 46 odst. 1 s. ř. s.
4. Současně dospěl k závěru, že nejsou dány důvody k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť o ústavnosti § 56a odst. 4 zákona o volbách do zastupitelstev krajů neměl pochybnosti.
5. Nakonec krajský soud stěžovatele poučil, že proti ústavní stížností napadenému usnesení není kasační stížnost přípustná.
6. Stěžovatel kasační stížnost nepodal a obrátil se přímo na Ústavní soud.
7. Stěžovatel předně uvádí, že poučení krajského soudu o nepřípustnosti kasační stížnosti považuje za správné, jelikož se uplatní výluka z přípustnosti kasační stížnosti ve věcech volebních dle § 104 odst. 1 s. ř. s. Pokud by Ústavní soud považoval ústavní stížnost za nepřípustnou z důvodu nevyčerpání opravných prostředků, stěžovatel navrhuje, aby postupoval podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že neumožňují-li volební zákony zasáhnout do volebního procesu a eliminovat závadné chování volebních subjektů ještě ve fázi vedení volební kampaně před samotným rozhodnutím voličů, pak takové zákony trpí ústavně významným deficitem.
9. Zákon o volbách do zastupitelstev krajů reguluje volební kampaň pouze v § 56a odst. 4. Ten stanovuje, že "[v]olební kampaň musí probíhat čestně a poctivě, zejména nesmí být o kandidátech a kandidujících politických stranách, politických hnutích nebo koalicích zveřejňovány nepravdivé údaje." Stěžovatel spatřuje protiústavnost uvedeného ustanovení zákona o volbách do zastupitelstev krajů v tom, že nezakotvuje žádné záruky dodržení shora uvedeného pravidla ani sankce pro ty volební strany, které se jej rozhodnou porušit, natož možnost takové závadné chování zakázat.
10. Tento nedostatek právní úpravy však podle stěžovatele neznamená, že by mu správní soudy v řízení ve věcech volebních nemohly poskytnout ochranu. Trvá na tom, že krajský soud měl povinnost jeho návrh meritorně projednat a posoudit s ohledem na dynamiku volební kampaně a zajistit tak ochranu stěžovatelových základních práv.
11. Nad rámec toho stěžovatel poukazuje ve dvou doplněních ústavní stížnosti na další volební materiály téže volební strany s údajně závadnou, stereotypizující, diskriminační nebo agresivní tematikou nebo vyobrazením. Z jejich existence dovozuje, že stávající právní regulace volební kampaně je nedostatečná.
12. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
13. Před posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti se Ústavní soud podrobněji vyjádří k otázce přípustnosti ústavní stížnosti, a to zejména ve vztahu k otázce vyčerpání procesních prostředků nápravy (viz níže). III. 1. Přípustnost kasační stížnosti v nyní posuzované věci
14. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustným návrhem dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel nepodal kasační stížnost jakožto procesní prostředek nápravy, který měl k dispozici, přičemž lhůta k jejímu podání v době rozhodování Ústavního soudu pořád plyne. Stěžovatelova ústavní stížnost je tudíž předčasná.
15. Jak uvedl již krajský soud, za volební věc dle § 4 odst. 2 s. ř. s. je nutno považovat pouze typy řízení zakotvené v části třetí, hlavě II., dílu čtvrtém soudního řádu správního, konkrétně v jeho § 88 až 91b (ochrana ve věcech seznamů voličů, registrace kandidátních listin, platnosti voleb, zániku mandátu, místního referenda a krajského referenda). Tento závěr potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu (dále též "NSS"), kupříkladu usnesení ze dne 18. 4. 2006 č. j. Vol 1/2006-32 nebo usnesení ze dne 13. 10. 2021 č. j. Vol 3/2021-4.
16. Stěžovatel se u krajského soudu domáhal poskytnutí (předvolební) ochrany za účelem zajištění čestnosti a poctivosti volební kampaně a demokratičnosti voleb. Takto koncipovanou správní žalobu ovšem nelze podřadit pod žádný ze zákonem vyjmenovaných žalobních typů ve věcech volebních. Této skutečnosti si je ostatně vědom i stěžovatel, jenž tvrdí, že správní soudy měly dovodit svou pravomoc rozhodovat o jeho návrhu přímo z čl. 4 Ústavy, nikoli z části třetí, hlavy II., dílu čtvrtého soudního řádu správního. Pro takový postup však neexistoval důvod.
17. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatelova věc se sice týká volební kampaně, avšak nejde o volební věc ve smyslu soudního řádu správního. Protože nejde stricto sensu o volební věc, neuplatní se výluka z přípustnosti kasační stížnosti dle § 104 odst. 1 s. ř. s.
18. Naopak, na nyní posuzovanou věc dopadá zejm. § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., dle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Stěžovatel tudíž mohl a měl před podáním ústavní stížnosti vyčerpat kasační stížnost. III. 2. Vliv nesprávného poučení soudu o nepřípustnosti kasační stížnosti na posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
19. Krajský soud stěžovatele poučil, že kasační stížnost proti ústavní stížností napadenému usnesení není přípustná. Tento závěr není v napadeném usnesení nijak blíže rozveden.
20. Ač to stěžovatel nenamítá, Ústavní soud se proto vzhledem k výše uvedenému závěru o přípustnosti kasační stížnosti zabýval otázkou, zda mohlo vadné poučení krajského soudu založit přípustnost ústavní stížnosti. Ústavní soud totiž v minulosti vyslovil názor, že ústavní stížností lze (úspěšně) napadnout rozhodnutí obecného soudu, v němž soud stěžovatele nesprávně poučil o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku, neboť takové poučení představuje zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny [ve věcech správních viz zejm. nálezy ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 1237/15 (N 43/80 SbNU 531) a ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19 (N 129/95 SbNU 66); ve věcech občanskoprávních viz zejm. nálezy ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2265/16 (N 196/87 SbNU 219) a ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 2404/19 (N 137/100 SbNU 508); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Aniž by Ústavní soud zpochybňoval závěry uvedené ve shora citované judikatuře, má za to, že na nyní projednávanou věc nedopadají. Ústavní soud v uvedených věcech rozhodoval za situace, kdy lhůta pro podání mimořádného opravného prostředku v době jeho rozhodování již dávno uplynula, pročež neexistoval jiný způsob, jak poskytnout ochranu základním právům stěžovatelů, kteří se v dobré víře řídili poučením soudu o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku. V nyní posuzované věci je však situace odlišná, neboť - jak bude vysvětleno níže - lhůta pro podání kasační stížnosti pořád běží.
21. Soudní řád správní - na rozdíl od zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též "o. s. ř.") - neobsahuje speciální právní úpravu, která by pro případ chybějícího nebo nesprávného poučení o nepřípustnosti kasační stížnosti, event. o lhůtě a soudu, u něhož se kasační stížnost podává, prodlužovala obecnou dvoutýdenní lhůtu pro podání kasační stížnosti dle § 106 odst. 2 s. ř. s.
22. Tento nedostatek právní úpravy nelze překlenout pouhým podpůrným použitím občanského soudního řádu dle § 64 s. ř. s. Citované ustanovení totiž předpokládá přiměřenou aplikaci pouze části první (tj. obecných ustanovení) a třetí (tj. ustanovení týkajících se řízení v první stupni) občanského soudního řádu, nikoli části čtvrté (tj. ustanovení týkajících se opravných prostředků, včetně lhůt k jejich podání).
23. Tato skutečnost vyžaduje položení otázky, zda jde o záměr zákonodárce nebo o (potenciálně neústavní) mezeru v zákoně, kterou je nutno překlenout ústavně konformním výkladem.
24. Prvním řešením, jež se nabízí, je závěr, že nejde o mezeru v zákoně, nýbrž o záměr zákonodárce, který chtěl i pro případ nesprávného poučení krajského soudu o nepřípustnosti kasační stížnosti zachovat obecnou dvoutýdenní lhůtu pro podání kasační stížnosti. S ohledem na délku této lhůty by takový výklad zpravidla vedl k popření základního práva nesprávně poučených stěžovatelů na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť tito by neměli dostatečný čas a prostor k tomu, aby si - s náležitou pomocí advokáta (§ 105 odst. 2 s. ř. s.) - ověřili, zda bylo poučení krajského soudu správné. Povinnost k nápravě tohoto ústavně problematického stavu by pak byla přenášena na Ústavní soud, jenž by byl v souladu se shora citovanou judikaturou (viz zejm. nálezy sp. zn. III. ÚS 1237/15 a sp. zn. III. ÚS 926/19 ) nucen zrušit pro rozpor s právy stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny rozhodnutí krajského soudu obsahující nesprávné poučení a otevřít tak stěžovateli cestu k podání kasační stížnosti. Takový výklad právní úpravy by ovšem nereflektoval roli a funkci, kterou Ústavní soud v rámci moci soudní plní (čl. 83 Ústavy na straně jedné a čl. 90 a 91 odst. 1 Ústavy na straně druhé) a byl by v rozporu jak s principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, tak s principem subsidiarity ústavní stížnosti. Toto řešení je tudíž nutno odmítnout.
25. Podpůrně lze uvést, že k obdobným závěrům ve své judikatuře dospěl i Nejvyšší správní soud, dle něhož by bylo "chybné z absence takové právní úpravy dovozovat, že ve správním soudnictví vadné poučení soudem o opravných prostředcích (...) nemá vliv na délku lhůty" k podání kasační stížnosti a že se tudíž uplatní obecná dvoutýdenní lhůta (viz např. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2007 č. j. 1 Afs 27/2006-75; usnesení NSS ze dne 8. 12. 2005 č. j. 2 Afs 34/2005-45 a ze dne 21. 7. 2005 sp. zn. 1 Afs 25/2005).
26. Jak ve své judikatuře správně dodává Nejvyšší správní soud, nelze současně akceptovat ani závěr, že v důsledku absence příslušné právní úpravy v soudním řádu správním má mít nesprávné poučení krajského soudu o nepřípustnosti kasační stížnosti za následek trvalé otevření lhůty k podání kasační stížnosti. Taková interpretace by totiž neústavním způsobem narušovala princip právní jistoty (ibid.).
27. Druhým řešením, jež se nabízí, je přijetí závěru, že soudní řád správní obsahuje (potenciálně neústavní) mezeru, kterou je za účelem ochrany stěžovatelova práva na spravedlivý proces a přístup k soudu nutno překlenout analogickou aplikací obsahově blízkých ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení NSS č. j. 2 Afs 34/2005-45; rozsudek NSS ze dne 21. 11. 2008 č. j. 4 As 36/2008-59).
28. V úvahu zde přichází analogická aplikace § 204 odst. 2 o. s. ř., jež prodlužuje obecnou patnáctidenní lhůtu pro podání odvolání na tři měsíce, pokud rozhodnutí prvostupňového soudu neobsahovalo poučení o odvolání, o lhůtě k odvolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahovalo nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné. Rovněž lze uvažovat nad analogickou aplikací § 240 odst. 3 o. s. ř., jež prodlužuje obecnou dvouměsíční lhůtu pro podání dovolání na tři měsíce, pokud rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo poučení o dovolání, o lhůtě k podání dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahovalo nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné.
29. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře upřednostnil analogickou aplikaci § 240 odst. 3 o. s. ř. (viz např. rozsudek NSS sp. zn. 4 As 36/2008 - je nutno zdůraznit, že tento rozsudek byl přijat v době účinnosti občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb., tj. před jeho novelizací zákonem č. 404/2012 Sb., kdy platilo, že obecná dvouměsíční lhůta pro podání dovolání se v případě chybějícího nebo nesprávného poučení o nepřípustnosti dovolání prodlužovala na čtyři měsíce). Na tomto závěru není z ústavněprávního pohledu nic problematického, především vzhledem k charakteru kasační stížnosti jakožto mimořádného opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí soudu.
30. Ve své judikatuře (viz např. rozsudky NSS sp. zn. 4 As 36/2008, ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 2 As 30/2013, ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 2 As 29/2013 a ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 2 As 31/2013) Nejvyšší správní soud nicméně dovodil, že § 240 odst. 3 o. s. ř. se nemá v případě kasační stížnosti analogicky aplikovat tím způsobem, že bude převzata prodloužená lhůta čtyř (v době účinnosti o. s. ř. ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), resp. tří měsíců (ode dne účinnosti o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), jak by se nabízelo. Nejvyšší správní soud se naopak rozhodl uvedené ustanovení analogicky aplikovat tím způsobem, že obecnou dvoutýdenní lhůtu pro podání kasační stížnosti v případě chybějícího nebo nesprávného poučení o nepřípustnosti kasační stížnosti prodloužil ve stejném poměru, v jakém se dle občanského soudního řádu prodloužila obecná lhůta v případě chybějícího nebo nesprávného poučení o nepřípustnosti dovolání (tj. v poměru 1:2, resp. po novelizaci občanského soudního řádu patrně v poměru 1:1,5). Na základě uvedených úvah Nejvyšší správní soud v citované judikatuře konstatoval, že pokud rozhodnutí krajského soudu neobsahovalo poučení o kasační stížnosti, o lhůtě k jejímu podání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahovalo nesprávné poučení o tom, že kasační stížnost není přípustná, prodloužená lhůta k jejímu podání činí čtyři týdny (tj. dvojnásobek obecné dvoutýdenní lhůty), resp. po novelizaci občanského soudního řádu patrně pouze tři týdny (tj. jedenapůlnásobek obecné dvoutýdenní lhůty).
31. Nejvyšším správním soudem zvolený výklad a analogická aplikace § 240 odst. 3 o. s. ř. se jeví jako překvapivé, pro stěžovatele stěží předvídatelné a rozporné s principem předvídatelnosti práva a principem právní jistoty. Tento závěr je zesílen jednak tím, že (i) ode dne nabytí účinnosti o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb. se tato prodloužená lhůta k podání dovolání zkrátila ze čtyř měsíců na tři, což patrně mělo za následek mj. i změnu "koeficientu" použitého k výpočtu prodloužené lhůty k podání kasační stížnosti a její nezanedbatelné zkrácení, jednak tím, že (ii) u lhůty k podání odvolání v občanskoprávních věcech dle § 204 odst. 2 o. s. ř. považoval zákonodárce za přiměřené, aby se obecná patnáctidenní lhůta pro podání odvolání (tj. lhůta, jež je svou délkou srovnatelná s obecnou lhůtou pro podání kasační stížnosti) prodloužila, podobně jako u dovolání, rovněž na tři měsíce.
32. Z uvedených důvodů lze jen stěží najít přesvědčivý důvod k tomu, aby se aplikoval poněkud nepředvídatelný způsob výpočtu prodloužené lhůty k podání kasační stížnosti použitý v judikatuře Nejvyššího správního soudu místo jasné a předvídatelné aplikace jednotné prodloužené lhůty tří měsíců také pro účely podání kasační stížnosti (srov. k tomu též usnesení ze dne 27. 2. 2014 č. j. 4 As 154/2013-27, ve kterém čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu navrhoval rozšířenému senátu změnu dosavadní judikatury, o kterém však rozšířený senát nemohl z procesních důvodů rozhodnout, viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 12. 2014 č. j. 4 As 154/2013-35, body 25. a 26.).
33. Ústavní soud shrnuje, že za ústavně konformní považuje takový výklad, dle něhož se obecná dvoutýdenní lhůta pro podání kasační stížnosti prodlužuje pomocí analogické aplikace § 204 odst. 2 a § 240 odst. 3 o. s. ř. na tři měsíce, pokud rozhodnutí krajského soudu neobsahovalo poučení o kasační stížnosti, o lhůtě k jejímu podání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahovalo nesprávné poučení o tom, že kasační stížnost není přípustná, jako v nyní posuzované věci. Pouze takový výklad zajistí plný respekt k právu stěžovatele na spravedlivý proces a na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr je ostatně v souladu i se závěry právní doktríny (viz např. POTĚŠIL, Lukáš. Kasační stížnost. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 83, zejm. tam uvedená poznámka pod čarou č. 238; BRUS, Martin. In: Šimíček, Vojtěch a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 476).
34. Uvedená tříměsíční lhůta se uplatní i v nyní posuzované věci, rozhodne-li se stěžovatel v reakci na přijaté usnesení Ústavního soudu podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
35. Ústavní soud shrnuje dílčí závěry, že stěžovatel měl možnost a povinnost vyčerpat před podáním ústavní stížnosti kasační stížnost, neboť kasační stížnost byla přípustná. Vzhledem k nesprávnému poučení krajského soudu o nepřípustnosti kasační stížnosti tak může učinit v prodloužené lhůtě tří měsíců. Jelikož tato prodloužená lhůta v době rozhodování Ústavního soudu pořád plyne, nebyl vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů dán důvod k tomu, aby aplikoval závěry plynoucí mj. z nálezů sp. zn. III. ÚS 1237/15 a sp. zn. III. ÚS 926/19 , tedy aby ústavní stížnost věcně projednal a zrušil rozhodnutí krajského soudu, aby tím stěžovateli umožnil podání kasační stížnosti. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to z důvodu jeho předčasnosti. Nelze přehlédnout, že ke stejným závěrům dospěl Ústavní soud i v nedávném usnesení ze dne 19. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 385/24 , bodě 8. III. 3. K přípustnosti ústavní stížnosti z důvodu podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
36. Ústavní soud dále posuzoval, zda je namístě nynější věc výjimečně projednat na základě § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož aplikace se in eventum stěžovatel dovolává. Jde přitom o výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba jako výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně [srov. např. nález ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu míří zejména na situace, kdy existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána [nález ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17 (N 129/90 SbNU 139), bod 27.].
37. V judikatuře Ústavního soudu a v komentářové literatuře {srov. FILIP, Jan. § 75 [Nepřípustnost ústavní stížnosti]. In: FILIP, Jan, HOLLÄNDER, Pavel, ŠIMÍČEK, Vojtěch. Zákon o Ústavním soudu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 580-581; a LANGÁŠEK, Tomáš. § 75. In: WAGNEROVÁ, Eliška, DOSTÁL, Martin, LANGÁŠEK, Tomáš, POSPÍŠIL, Ivo. Zákon o Ústavním soudu: Komentář. [Systém ASPI]} bylo popsáno několik typových situací, v nichž přichází v úvahu aplikace této výjimky. Ústavní soud například připustil možnost výjimky při existenci většího počtu osob, které by mohly zahájit obdobná řízení, nelze-li od dalšího postupu ve věci před obecnými soudy očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv stěžovatele, či v situaci, kdy je projednání ústavní stížnosti příležitostí ke zrušení neústavního právního předpisu [srov. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325) nebo nález ze dne 22. 8. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.)]. Okolnosti nynější věci však z dále vyložených důvodů nelze podřadit pod uvedené typové situace.
38. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že advokátka stěžovatele, zastupující také jiné stěžovatele v jiných řízeních, podala několik dalších ústavních stížností ( sp. zn. I. ÚS 2277/24 ,
II. ÚS 2311/24 ,
II. ÚS 2312/24 ,
II. ÚS 2327/24 ,
III. ÚS 2330/24 ,
,
IV. ÚS 2388/24 ,
III. ÚS 2414/24 ,
III. ÚS 2422/24 a
I. ÚS 2427/24 ) s obdobným obsahem a směřujících proti rozhodnutím krajských soudů, jimiž byly odmítnuty obdobně koncipované návrhy týkající se voleb do zastupitelstev jiných krajů.
39. Pluralita podaných ústavních stížností však - sama o sobě - silný a významný veřejný zájem přesahující zájem stěžovatele nenaplňuje. Pokud by Ústavní soud připustil, že ústavní stížnost přesahuje stěžovatelovy zájmy tím, že advokátka podala obdobné ústavní stížnosti i za několik jiných osob, umožnil by tím de facto obcházet právní úpravu přípustnosti ústavní stížnosti každému, kdo vede více řízení či jako advokát zastupuje více klientů s typově podobnými věcmi. Právní úprava ústavní stížnosti přitom vychází ze zásady subsidiarity. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud svou činností pravidelně nahrazoval rozhodování soudů.
40. V posuzované věci jde o výklad pravomoci správních soudů, kasační stížnost je zde přípustná a lhůta pro její podání v době rozhodování Ústavního soudu pořád běží. Je systémově nepřijatelné, aby se Nejvyšší správní soud k výkladu pravomoci správních soudů, respektive rozhraničení působnosti mezi správními soudy a občanskoprávními soudy ve světle stěžovatelovy argumentace nemohl sám výslovně vyjádřit v řízení o kasační stížnosti, které je k tomu určeno. Není zde žádný ústavněprávní důvod pro to, aby byl Nejvyšší správní soud obejit a tento standardní mechanismus pořadu práva vynechán.
41. S ohledem na shora uvedené důvody Ústavní soud uzavírá, že neshledal důvod k aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Setrvává tudíž na shora uvedeném závěru, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je nepřípustná z důvodu nevyčerpání procesních prostředků nápravy, které měl stěžovatel k dispozici.
IV. Posouzení návrhu na zrušení části zákona
42. Stěžovatelem navrhované zrušení § 56a odst. 4 zákona o volbách do zastupitelstev krajů by nemělo žádný dopad na jeho situaci. Krajský soud toto ustanovení neaplikoval a nemohlo tak být příčinou zásahu do stěžovatelových práv.
43. Návrh na zrušení citovaného ustanovení navíc jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti, která byla, jak bylo vysvětleno výše, odmítnuta pro nepřípustnost.
44. Předmětem rozhodování Ústavního soudu bylo posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu. Ústavní soud se tudíž nezabýval stěžovatelovou argumentací proti plakátu používanému při volební kampani. Z toho, že Ústavní soud dospěl k závěru o nepřípustnosti stěžovatelovy ústavní stížnosti, nelze dovozovat jakékoliv hodnocení tohoto plakátu nebo kampaně vedené volební stranou.
45. Ústavní soud tudíž konstatuje, že neshledal důvod pro postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelovu ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh předčasný. Akcesorický návrh na zrušení § 56a odst. 4 zákona o volbách do zastupitelstev krajů sdílí osud ústavní stížnosti, pročež byl taktéž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu