Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Špeciána, zastoupeného Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 2024, č. j. 57 A 51/2024-10, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 56a odst. 4 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 22 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení ustanovení § 56a odst. 4 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů ("zákon č. 130/2000 Sb.").
2. Stěžovatel zaslal Krajskému soudu v Plzni ("krajský soud") podání označené jako "Návrh na poskytnutí volební ochrany za účelem zajištění čestnosti a poctivosti volební kampaně a demokratičnosti voleb". Domáhá se, aby krajský soud jedné z volebních stran kandidujících ve volbách do zastupitelstva Karlovarského kraje zakázal používat v rámci volební kampaně plakát s textem "Nedostatky ve zdravotnictví nevyřeší 'chirurgové' z dovozu".
3. Napadeným usnesením krajský soud stěžovatelovo podání odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že se stěžovatel domáhá něčeho, o čem soud nemá pravomoc rozhodnout. Stěžovatele poučil, že proti usnesení je možno podat kasační stížnost.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zastává názor, že neumožňují-li volební zákony zasáhnout do volebního procesu ještě ve fázi vedení volební kampaně před samotným rozhodnutím voličů, aby došlo k eliminaci namítaného či podobného závadného chování volebních subjektů či podobné jiné závažné závady vedení volební kampaně, pak takové zákony trpí ústavně významným deficitem.
5. Zákon č. 130/2000 Sb. volební kampaň reguluje pouze v ustanovení § 56a odst.
4. Toto ustanovení zní: "Volební kampaň musí probíhat čestně a poctivě, zejména nesmí být o kandidátech a kandidujících politických stranách, politických hnutích nebo koalicích zveřejňovány nepravdivé údaje." Stěžovatel zákonu č. 130/2000 Sb. vytýká, že neobsahuje žádné záruky dodržení daného pravidla a neumožňuje potrestat ty subjekty volebního procesu, které se rozhodnou toto pravidlo porušit, ani závadné chování zakázat.
6. Tento nedostatek právní úpravy však podle stěžovatele neznamená, že by mu krajský soud nemohl poskytnout ochranu. Trvá na tom, že krajský soud měl povinnost návrh meritorně projednat a posoudit s ohledem na dynamiku volební kampaně, aby zajistil efektivní ochranu práv.
7. Stěžovatel připouští, že jej krajský soud poučil, že proti napadenému usnesení je přípustná kasační stížnost, avšak toto poučení má za chybné. Podle něj se ve věci uplatní § 104 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("soudní řád správní"), podle něhož je kasační stížnost nepřípustná ve volebních věcech. Dále poukazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2006, č. j. Vol 1/2006-32, podle něhož je třeba tuto výluku vztahovat i na procesní rozhodnutí ve volebních věcech. Pro případ, že by Ústavní soud považoval stížnost za nepřípustnou, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud postupoval podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jeho ústavní stížnost podstatným způsobem přesahuje jeho vlastní zájmy.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozornil rovněž na vyobrazení dalších volebních materiálů (např. pexesa či komiksu) téže volební strany. Z jejich existence znovu dovozuje, že dosavadní právní regulace volební kampaně je nedostatečná.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem.
10. Ústavní soud však zároveň zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal kasační stížnost jakožto opravný prostředek, který měl k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. Stěžovatelova věc se sice týká voleb, avšak nejde o volební věc ve smyslu soudního řádu správního. S ohledem na systematiku tohoto předpisu je za volební věci třeba pokládat jen řízení upravená v jeho části třetí, hlavě II., dílu čtvrtém. Tento závěr ostatně plyne i z usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 1/2006-32, jehož se stěžovatel dovolává. Na stejném východisku staví i další rozhodnutí, viz např. z poslední doby usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2021, č. j. Vol 3/2021-4. Protože nešlo stricto sensu o volební věc, neuplatní se ustanovení § 104 odst. 1 soudního řádu správního. Kasační stížnost proti napadenému usnesení tedy přípustná byla, o čemž ostatně krajský soud stěžovatele řádně poučil.
12. Ústavní soud proto posuzoval, zda je na místě nynější věc výjimečně projednat na základě § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož aplikace se in eventum stěžovatel dovolává. Jde přitom o výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba jako výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996). Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu míří zejména na situace, v nichž existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (srov. nález sp. zn. III. ÚS 4071/17 ze dne 31. 7. 2018, bod 27).
13. V judikatuře Ústavního soudu a v komentářové literatuře (srov. FILIP, Jan. § 75 [Nepřípustnost ústavní stížnosti]. In: FILIP, Jan, HOLLÄNDER, Pavel, ŠIMÍČEK, Vojtěch. Zákon o Ústavním soudu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 580-581; a LANGÁŠEK, Tomáš § 75. In: WAGNEROVÁ, Eliška, DOSTÁL, Martin, LANGÁŠEK, Tomáš, POSPÍŠIL, Ivo. Zákon o Ústavním soudu: Komentář. [Systém ASPI]) bylo popsáno několik typových situací, v nichž přichází v úvahu aplikace této výjimky. Ústavní soud například připustil možnost výjimky při existenci většího počtu osob, které by mohly zahájit obdobná řízení, nelze-li od dalšího postupu ve věci před obecnými soudy očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv stěžovatele či v situaci, v níž je projednání ústavní stížnosti příležitostí ke zrušení neústavního právního předpisu (srov. usnesení sp. zn. III.
ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997, nález sp. zn. Pl. ÚS 1/98 ze dne 22. 9. 1998). Okolnosti nynější věci však z dále vyložených důvodů nelze podřadit pod uvedené situace.
14. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že advokátka stěžovatele zastupuje rovněž další stěžovatele v řízeních o ústavních stížnostech s obdobným obsahem směřujících proti rozhodnutím krajských soudů, jimiž byly odmítnuty obdobně koncipované návrhy týkající se voleb do zastupitelstev jiných krajů (zprvu v druhé srpnové dekádě sp. zn. II. ÚS 2311/24 ,
II. ÚS 2312/24 ,
II. ÚS 2327/24 ,
III. ÚS 2330/24 a
IV. ÚS 2332/24 a ve třetí pak sp. zn. IV. ÚS 2388/24 ,
III. ÚS 2414/24 ,
IV. ÚS 2417/24 a
I. ÚS 2427/24 ). Prakticky identickou ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. I. ÚS 2277/24 podala i sama advokátka.
15. Pluralita podaných ústavních stížností však sama o sobě silný a významný veřejný zájem přesahující zájem stěžovatele nenaplňuje. Pokud by Ústavní soud připustil, že ústavní stížnost přesahuje stěžovatelovy zájmy tím, že jeho advokátka v podstatě podala obdobné ústavní stížnosti i za několik jiných osob, umožnil by tím de facto obcházet právní úpravu přípustnosti ústavní stížnosti každému, kdo vede více řízení či jako advokát zastupuje více klientů s typově podobnými věcmi. Právní úprava ústavní stížnosti přitom vychází ze zásady subsidiarity. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy České republiky). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud svou činností pravidelně nahrazoval rozhodování soudů.
16. V posuzované věci jde o výklad pravomoci správních soudů. Kasační stížnost je zde přípustná a systémově je nepřijatelné, aby se Nejvyšší správní soud k výkladu pravomoci správních soudů, respektive rozhraničení působnosti mezi správními soudy a občanskoprávními soudy ve světle stěžovatelovy argumentace nemohl sám výslovně vyjádřit v řízení o kasační stížnosti, které je k tomu určeno. Není zde žádný ústavněprávní důvod, aby tento standardní mechanismus pořadu práva byl vynechán nebo obejit.
17. Stěžovatelem navrhované zrušení ustanovení § 56a odst. 4 zákona č. 130/2000 Sb. by nemělo žádný dopad na jeho situaci. Krajský soud toto ustanovení neaplikoval, a proto nemohlo být příčinou zásahu do stěžovatelových práv. Již z tohoto důvodu není možné spatřovat v tomto akcesorickém návrhu důvod pro uplatnění výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti.
18. Ústavní soud proto neshledal důvod postupovat podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení § 56a odst. 4 zákona č. 130/2000 Sb. jakožto návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti, a proto byl taktéž odmítnut.
19. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že předmětem jeho rozhodování bylo posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu. Ústavní soud tedy neměl příležitost zabývat se stěžovatelovou argumentací proti plakátu používanému při volební kampani. Z toho, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, proto nelze dovozovat jakékoliv hodnocení tohoto plakátu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu