Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008 č. j. 8 Afs 7/2007-34, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2006 č. j. 30 Ca 84/2006-13, takto : Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina|") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
V první části ústavní stížnosti stěžovatel popisuje genezi celého případu. Dle jeho názoru je vymáhání nedoplatku podle rozhodnutí celních orgánů SRN podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků (dále jen "daňový řád"), s použitím zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek (dále jen "zákon č. 191/2004 Sb.) protizákonné a protiústavní. Má za to, že zákon č. 191/2004 Sb. je na jeho případ aplikován retroaktivně. K samotným rozhodnutím, napadeným ústavní stížností, uvádí, že obecné soudy měly jeho žalobu věcně přezkoumat.
Na rozdíl od názoru soudů je přesvědčen, že správní žaloba je obecně přípustná proti každému rozhodnutí o zřízení zástavního práva v rámci exekuce podle daňového řádu, neboť takovým rozhodnutím je nově založena povinnost dotyčného subjektu strpět výkon zástavního práva, čímž se de facto mění vlastnické právo tohoto subjektu, který nemůže z věci dosáhnout plnohodnotného výtěžku. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených bylo zjištěno následující:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni se stěžovatel domáhal přezkumu rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni, jímž bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu Plzeň ze dne 13. 3. 2006 č. j. 4820/06-213 o zřízení zástavního práva tak, že text výroku rozhodnutí zněl "Celní úřad zřizuje v souladu s ustanovením § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen ZSDP) a s použitím zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, v platném znění, zástavní právo na následující majetek dlužníka M. K.: - 3/5 nemovitosti vedené na listu vlastnictví číslo 114 katastrálního území 748323 Skočice u Přeštic, a to St. Parcela 66/1, výměra 1661 m2, zastavěná plocha nádvoří, č. p. 141".
Krajský soud v Plzni usnesením napadeným ústavní stížností správní žalobu odmítl jako nepřípustnou. Vyšel z právního názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 28. 4. 2005 č. j. 5 Afs 162/2004-61 (č. 613/2005 Sb. NSS), podle něhož je rozhodnutí o zřízení zástavního práva podle § 72 daňového řádu rozhodnutím předběžné povahy, které je ze soudního přezkumu vyloučeno. O kasační stížnosti proti tomuto odmítavému usnesení rozhodl Nejvyšší správní soud druhým napadeným rozhodnutím tak, že kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Připomněl, že otázkou přípustnosti žaloby proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva podle § 72 daňového řádu se již vícekrát zabýval. Neshledal důvod odchýlit se od svého dříve zaujatého právního názoru, že rozhodnutí vydané podle § 72 daňového řádu k zajištění daňové pohledávky je rozhodnutím předběžné povahy, přičemž není meritorním ani konečným rozhodnutím (po zřízení zástavního práva musí správce daně učinit další právní úkony vedoucí k uspokojení pohledávky), ale rozhodnutím dočasným, které pouze stimuluje stěžovatele k uhrazení daňové pohledávky a pro případ budoucího exekučního řízení usnadňuje správci daně její provedení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba konstatovat, že krajský soud i Nejvyšší správní soud meritorně nepřezkoumávaly správnost postupu celního ředitelství při vydání rozhodnutí podle § 72 daňového řádu, nýbrž se zabývaly toliko otázkou přípustnosti žaloby, přičemž dospěly k závěru, že žaloba není přípustná z důvodu kompetenční výluky ve smyslu § 70 písm. b) soudního řádu správního. Ani Ústavnímu soudu tedy nepřísluší hodnotit postup vedoucí ke zřízení zákonného zástavního práva. Ústavní soud mohl posuzovat důvodnost ústavní stížnosti výlučně z hlediska ústavní konformity závěru obecných soudů o nepřípustnosti správní žaloby.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení soudního řádu správního, konkrétně jeho ustanovení § 70 písm. b). Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud zdůrazňuje, že v období neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 49/02
, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti tohoto soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s.ř.s.
V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy, provedený Nejvyšším správním soudem, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva, byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 239/03
, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159). Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo.
Nejvyšší správní soud, který se ztotožnil s právním názorem vysloveným v napadeném usnesení Krajského soudu v Plzni, dle kterého zřízení zástavního práva na nemovitost stěžovatele za účelem zajištění daňové pohledávky dle § 72 daňového řádu je rozhodnutím předběžné povahy, které je vyloučeno ze soudního přezkumu, své závěry ve svém rozhodnutí logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Jeho právní názory zcela korespondují závěrům a úvahám, které v posuzované právní otázce Nejvyšší správní soud vyslovil již v dřívějších rozhodnutích (viz rozsudky sp. zn. 5 Afs 162/2004, publ. pod č. 613/2005 Sb. NSS, sp. zn. 5 Afs 159/2005 ze dne 23. 2. 2007) a z hlediska ústavnosti jim nelze nic vytknout. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku, rozhodnutí o zřízení zástavního práva není rozhodnutím meritorním ani konečným a nelze je považovat za jeden ze způsobů výkonu rozhodnutí, protože nedochází k přímému postihu majetku stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů nebyl závěr o nepřípustnosti správní žaloby shledán protiústavním. Použitím ustanovení § 70 písm. b) s.ř.s. (které vytváří meze základního práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 2 Listiny) nejsou podstata a smysl práva na soudní ochranu dotčeny, neboť, jak již bylo vícekrát zdůrazněno, právo na soudní ochranu je dostatečně zajištěno tím, že je v pravomoci soudů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, která mají povahu rozhodnutí konečných (srov. nález Pl. ÚS 8/99
, publ. pod č. 291/1999 Sb.).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu