Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. Petra Banasinského, MBA, LL.M., zastoupeného JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D. LL.M. MPA, advokátem, se sídlem Konviktská 24, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1600/2008-305 ze dne 27. dubna 2010, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 333/2006-278 ze dne 13. listopadu 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 25 Cm 216/96-153 ze dne 22. ledna 2002, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Matco, s.r.o., se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Letenské ul. 121/8, IČO: 26425033, Ing. Jiřího Šebestíka a Lubomíra Jakše, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel tvrdil, že soudy nezohlednily všechny námitky, které byly v řízení vzneseny, zejména nevzaly zřetel na to, že by se ručitelský závazek stěžovatele nenaplnil, kdyby dlužník svůj závazek splnil - k čemuž mu mělo napomoci prodání zastavené nemovitosti a na což se stěžovatel jako ručitel spoléhal; nemovitost však byla prodána za zlomek ceny, v důsledku čehož se ručitelský závazek namísto "pouhé formality" stal existenční hrozbou. Další námitkou, se kterou se soudy nižších stupňů náležitým způsobem podle stěžovatele nevypořádaly, bylo posouzení platnosti ručitelského prohlášení, neboť nerespektovaly námitku, že ručitelské prohlášení učiněné za situace, kdy ručitel evidentně není a nebude schopen závazek, za nějž se zaručil, za celý život splatit, je neplatné, a nezkoumaly dále, zda právní úkon stěžovatele (ručitelské prohlášení) byl učiněn vážně, srozumitelně, určitě a svobodně.
Stěžovatel dále vytkl, že se Vrchní soud v Olomouci neřídil rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 560/2003 z 16. prosince 2003. Ručitelské prohlášení mělo být pro věřitele - za situace, kdy nijak neprověřoval bonitu stěžovatele - jen formálním předpokladem pro uzavření úvěrové smlouvy, smluvní strany měly k ručitelskému prohlášení přistupovat bez větší relevance, proto za těchto okolností nemohlo být učiněno vážně. Ručitelské prohlášení mělo být dále učiněno i za absence svobodné vůle, neboť se jednalo o značně vysoký úvěr, a banky s ohledem na své ekonomické a dominantní postavení vůči dlužníkovi využily formulářových znění smluv a žadatel o úvěr ani neměl možnost, jak své připomínky ke smlouvě prosadit a jeho vůle tím byla omezena.
Stěžovatel konečně poukázal na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (rozsudek sp. zn. 1 BvR 567/89 z 19. 10. 1993, zveřejněný v Právních rozhledech č. 10/1994 na straně 374 až 377), který měl být dle názoru stěžovatele v řízení aplikován, neboť vychází z týchž principů, na nichž je postavena Listina základních práv a svobod; soudy však tento rozsudek nereflektovaly a ručitelské prohlášení přesto označily za platné. Stěžovatel uzavřel, že kdyby obecné soudy posoudily ručitelské prohlášení ve všech souvislostech a především optikou dobrých mravů, nemohly by dospět k závěru, že jedinou relevantní skutečností je povinnost stěžovatele dodržet povinnosti, k jejichž plnění se zavázal, a ve své podstatě tak byly nesprávně nadřazeny aspekty ekonomické aspektům sociálním.
Tím mělo být zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
6. Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného. To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá. Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Takové skutečnosti však stěžovatel netvrdil, ani nevyšly najevo.
7. Způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s námitkami stěžovatele v předchozích řízeních, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a k námitce nerespektování rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 560/2003 z 16. prosince 2003 je nutné uvést, že ten svými předpoklady na řešení souzené situace nedopadá, neboť jím byla vyřešena otázka neplatnosti převzetí ručení akciovou společností bez předchozího souhlasu valné hromady této společnosti. Stejně tak ani argumentace inspirativním rozhodnutím Spolkového ústavního soudu nemůže stěžovateli pomoci, neboť stěžovatel jednal též v postavení obchodníka, podnikatele, jednatele obchodní společnosti, tedy profesionála, a sociální aspekt objektivního práva, poskytující ochranu před dopady podobných jednání, v jejichž důsledcích může nastat tzv. ekonomická smrt člověka, má místo především tam, kde si takovou situaci jedinec úmyslně, nebo i z vědomé nedbalosti nepřivodil. Stěžovatel v takovém postavení nebyl, a proto se tohoto beneficia - projevujícího se v českých právních poměrech a kultuře právě posouzením souladu s dobrými mravy - nemohl s úspěchem dovolávat. Nad rámec uvedeného je pak nutné doplnit, že stěžovatel není jediným ručitelem a i díky svému vzdělání má předpoklady, aby svým závazkům dostál.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2013
Jiří Nykodým v. r. předseda senátu