Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2024 č. j. 20 Cdo 247/2024, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2023 č. j. 17 Co 213/2023-16 a usnesení exekutora JUDr. Igora Ivanko, Exekutorský úřad Praha 10, ze dne 2. srpna 2023 č. j. 167 EX 6191/17-327, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
4. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 6. 2004, č. j. 4 C 164/2004-60 bylo stěžovateli uloženo uhradit žalobci částku 1 260 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu. Platebním rozkazem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 3. 2005, č. j. Ro 106/2005-11 bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci pohledávku ve výši 236 328 Kč s příslušenstvím. Oprávněná na základě výše uvedených rozhodnutí podala návrh na nařízení exekuce k vymožení pohledávky ve výši 1 817 103, 98 Kč.
5. Stěžovatel v roce 2022 v souvislosti s vymáháním dlužných částek požádal exekutora o postup podle zákona č. 214/2022 Sb., o zvláštních důvodech pro zastavení exekuce a o změně souvisejících zákonů (dále jen "Milostivého léta II). Exekutor podle stěžovatele jeho žádosti vyhověl, tj. vyčíslil dlužnou jistinu a náklady exekuce a sdělil mu platební údaje pro úhradu vyčíslené částky. Poté, co stěžovatel vyčíslený dluh ve výši 865 722, 25 uhradil exekutor jeho návrh na částečné zastavení exekuce v rozsahu přesahujícím uhrazenou jistinu a paušální náklady exekuce ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. O stěžovatelem podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že se usnesení soudního exekutora potvrzuje. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.
6. Stěžovatel je toho názoru, že po zaplacení vymáhané jistiny bylo zákonnou povinností exekutora exekuční řízení zastavit a osvobodit stěžovatele od dalšího placení. Zaplacená částka mu přitom nebyla ani vrácena. Stěžovatel považuje za nesprávný závěr Nejvyššího soudu, že ani po vyčíslení dluhu na Milostivé léto II. nemusí exekutor po úhradě vyčíslené částky exekuci v rámci milostivého léta zastavit. Tento závěr zásadně narušuje právní jistotu stěžovatele, neboť vyčíslením pohledávky byl soudním exekutorem ujištěn, že po zaplacení vyčíslené vymáhané jistiny bude postupováno podle § 4 Milostivého léta II. Pokud soudní exekutor začal postupovat podle Milostivého léta II., byl povinen takový postup po úhradě vyčíslené částky dokončit. Jiný postup představuje zneužití Milostivého léta II. k získání, resp. vylákání peněžních prostředků, které by stěžovatel sám ani jinak nemohl uhradit (stěžovatel uhradil jistinu prostřednictvím úvěru své dcery).
7. Dále stěžovatel namítl, že exekutor je vázán v exekučním titulu vysloveným právním posouzením pohledávky. V předmětném případě se jednalo o pohledávku přiznanou z titulu bezdůvodného obohacení pro neplatnost smlouvy. Exekutor či exekuční soud nejsou oprávněni právní posouzení pohledávky v exekučním titulu jakkoliv měnit, přezkoumávat či přehodnocovat. Přestože v exekučním titulu byla pohledávka výslovně právně posouzena (bezdůvodné obohacení pro neplatnost smlouvy), při aplikaci Milostivého léta II.
byla posouzena jako majetková újma vzniklá v důsledku úmyslného protiprávního jednání stěžovatele. V exekučním řízení, které je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva nebo přezkum exekučního titulu, napadenými rozhodnutími soudní exekutor a exekuční soud v rozporu se zákonem překročili meze svého rozhodování. Napadená rozhodnutí nepřípustně mění a dotváří exekuční titul pro účely rozhodování o nezastavení exekuce podle Milostivého léta II., když vymáhanou pohledávku označují jako pohledávku z titulu náhrady škody způsobené protiprávním jednáním stěžovatele, a to přestože v exekučním titulu na základě zjištěného skutkového stavu nalézací soud právně přiznal pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro neplatnost smlouvy.
8. Podle stěžovatele je třeba rozlišovat mezi odpovědností za bezdůvodné obohacení a odpovědností za škodu (újmu) způsobenou úmyslným porušením právní povinnosti. Nárok z bezdůvodného obohacení a nárok na náhradu škody mají odlišné předpoklady vzniku, jenž se ve výsledku vzájemně vylučují. Odvolací soud tím, že stěžovatelem způsobenou újmu posuzuje jako škodu a nikoliv jako bezdůvodné obohacení přezkoumává správnost exekučního titulu a přehodnocuje v exekučním titulu vyslovený právní závěr o povaze přiznané pohledávky. Exekuční soud je vázán nejen skutkovým zjištěním, ale současně také právním posouzením, resp. důvodem přiznané pohledávky.
10. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy.
11. Stěžovatel má za to, že samotným vyčíslením vymáhané pohledávky byl exekutorem ujištěn o tom, že zaplacením dlužné částky dojde k postupu podle § 4 zákona o Milostivém létu II. V tomto se však mýlí, neboť samotné vyčíslení dlužné částky je informací pro dlužníka o jednom z předpokladů pro zastavení exekuce. K tomu bez dalšího nevede ani zaplacení dlužné částky. V konečném výsledku záleží na uvážení exekutora, zda byly naplněny předpoklady pro zastavení exekuce či nikoliv. Sdělení dlužné částky dlužníkovi přitom není jedinou podmínkou, která by měla být naplněna pro čerpání dobrodiní zákona o Milostivém létu II.
Namítá-li stěžovatel, že exekutor musel v jeho případě postupovat podle zákona o Milostivém létu II., potom přehlíží, že i zamítnutí návrhu je v souladu s tímto zákonem. V opačném případě by se účinky odvíjely nikoliv od rozhodnutí exekutora, ale od uhrazení dlužné jistiny. Posouzení věci exekutorem, potažmo soudem je zde důležité právě z důvodu zhodnocení naplnění podmínek zákona o Milostivém létu II.
12. Stěžovatel staví svojí právní argumentaci mimo jiné na tom, že právním titulem k vedení exekuce bylo jeho bezdůvodné obohacení, a nikoliv majetková újma vzniklá v důsledku úmyslného protiprávního jednání stěžovatele. K uvedenému je třeba konstatovat, že výklad stěžovatele je příliš formalistický a nepřihlíží k okolnostem daného případu. Jinými slovy řečeno, stěžovatel svým výkladem nesleduje materiální účel výlukového ustanovení § 5 zákona o Milostivém létu II. Zcela přehlíží, že bez jím spáchané trestné činnosti, by civilní obecné soudy neměly o čem rozhodovat a v exekučním řízení vymáhaný závazek by vůbec nevznikl.
Z ústavněprávního hlediska lze tak na výklad ustanovení § 5 zákona o Milostivém létu, ať již ze strany obecných soudů nebo příslušného exekutora, nahlížet jako na ústavně konformní. Bylo by lze považovat za absurdní, aby se zákon o Milostivém létu II. vztahoval též na závazky mající původ v trestné činnosti dlužníka. Viděno touto optikou je pak podružné, jak civilní soudy ve svých rozhodnutích právní titul vymezily či označily.
13. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu