Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve složení Ivana Janů, předsedkyně a soudci Ludvík David a Kateřina Šimáčková ve věci ústavní stížnosti Petra Bursíka, zastoupeného advokátem JUDr. Jindřichem Budilem, Pražská 146, Votice proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2013 sp.zn. 22 Cdo 932/2013 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26.3.2012, sp.zn. 30 Co 462/2009, takto:
Soudce JUDr. Jiří Nykodým je vyloučen z rozhodování ve věci ústavní stížnosti II. ÚS 2357/13.
JUDr. Jiřímu Nykodýmovi byla jako soudci přidělena shora uvedena ústavní stížnost. Ve svém sdělení uvádí, že jako advokát zastupoval u Okresního soudu v Benešově město Votice proti Jaroslavu a Martě Bursíkovým, kteří jsou vedlejšími účastníky v uvedené ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí vzešla z tohoto sporu.
S ohledem na uváděnou skutečnost senát určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudců konstatoval, že jsou dány důvody pro jeho vyloučení. Byly naplněny podmínky ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu, proto rozhodl I. senát Ústavního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 31. října 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně I. senátu
března 2012 č. j. 30 Co 462/2009-737 následně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil v rozsahu, pokud šlo o vyklizení části předmětného pozemku a odstranění drobné stavby oplocení, neboť žalobci vzali podanou žalobu v tomto rozsahu zpět. Odvolací soud se vzhledem ke skutečnosti, že žalovaní s částečným zpětvzetím žaloby nesouhlasili, zabýval tím, zda jsou na straně žalovaných vážné důvody, pro které by nemohlo být rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno. Odvolací soud dospěl k závěru, že takové důvody na straně žalovaných nejsou. Vyšel přitom z toho, že v dané věci se jedná o sporné řízení. Žalovaní v průběhu řízení navíc převedli k předmětnému pozemku přilehlé pozemky do vlastnictví svého syna Petra Bursíka darovací smlouvou s účinky vkladu do katastru nemovitostí dne 18. července 2011. Žalovaní tedy nemohou mít zájem na tom, aby řízení skončilo rozhodnutími ve věci samé. Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. května 2013 č. j. 22 Cdo 932/2013 - 864 zamítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v posuzovaném případě žalovaní podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen v dovolacím řízení, splnili povinnost (tímto rozsudkem uloženou), která byla předmětem řízení a jejíhož splnění se žalobci v řízení domáhali. To, že ke splnění této povinnosti došlo, uvádějí v dovolání opakovaně sami dovolatelé. Žalobci za této situace neměli zájem na dalším pokračování sporu a vzali žalobu zpět. Vzhledem k tomu, že v dané věci byla splněna povinnost, jejíž realizace se žalobci žalobou domáhali, chováním žalovaných (bez ohledu na to, že se tak zjevně stalo na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí odvolacího soudu), nemohl by soud, pokud by pokračoval v řízení, rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě pro splnění této povinnosti, aniž by zkoumal, zda nárok žalobců byl po právu či nikoliv. Ostatně ani takový závěr soudu, jehož se dovolatelé domáhají (vydržení vlastnického práva k části pozemku parc. č. X), by se nijak neprojevil ve výroku rozhodnutí. I z toho je zřejmé, že k pokračování řízení (a tedy k vyslovení nesouhlasu se zpětvzetím žaloby) nemají žalovaní vážné důvody. Za této situace se již dovolací soud nemusel zabývat jednotlivými dovolacími námitkami, jež podle přesvědčení dovolatelů opodstatňují jejich zájem na pokračování řízení, neboť z pohledu výše uvedeného konečný závěr odvolacího soudu promítající se do zastavení řízení, obstojí.
Stěžovatel dále namítá, že žalovaní by souhlasem s částečným zpětvzetím žaloby byli poškozeni na svých vlastnických právech za situace, kdy zcela nepochybně došlo k vydržení předmětných částí pozemkové parcely p. č. X samotnými žalovanými.
Stěžovatel dále namítá, že návrh na rozšíření žaloby na Petra Bursíka nese datum 27. června 2012 a usnesení, kterým soud rozhodl o připuštění Petra Bursíka do řízení, bylo datováno dnem 26. června 2012, tedy o den dříve.
Stěžovatel namítá, že původní žalovaní ode dne 18. července 2011 (den kdy vznikly věcněprávní účinky z převodu vlastnického práva z původních žalovaných na Petra Bursíka), nebyli dostatečně věcně pasivně legitimováni, přesto soud prvního stupně s takto postavenými účastníky jednal a dokonce v předmětné věci rozhodoval, přičemž akceptoval naprosto nekvalifikovaný návrh žalobců na přistoupení dalšího účastníka - Petra Bursíka, do řízení, na straně žalovaných. Rovněž krajskému soudu stěžovatel vytýká, že meritorně rozhodl o návrhu žalobců na zastavení části řízení za situace, že účastníci řízení na straně žalovaných nejsou dostatečně věcně pasivně legitimováni. Za dané situace měl odvolací soud podle stěžovatele žalobu zamítnout s konstatováním, že právní předchůdci stěžovatele předmětné části pozemkové parcely p. č. X vydrželi. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá průtahy v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 224/98
, N 98/15 SbNU 17, dostupný též na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
V souzené věci se obecné soudy vzhledem ke skutečnosti, že žalovaní nesouhlasili s částečným zpětvzetím žaloby, zabývaly tím, zda jsou na straně žalovaných vážné důvody, pro které by nemohlo být rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, přičemž dospěly k závěru, že takové důvody na straně žalovaných nejsou. Vyšly přitom z toho, že žalovaní splnili povinnost, která byla předmětem řízení a jejíhož splnění se žalobci v řízení domáhali. Žalobci za této situace neměli zájem na dalším pokračování sporu a vzali žalobu zpět. Vzhledem k tomu, že v dané věci byla splněna povinnost, jejíž realizace se žalobci žalobou domáhali, chováním žalovaných, nemohl by soud, pokud by pokračoval v řízení, rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě pro splnění této povinnosti. Žalovaní v průběhu řízení navíc převedli k předmětnému pozemku přilehlé pozemky do vlastnictví stěžovatele - svého syna Petra Bursíka - darovací smlouvou s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 18. července 2011, a proto žalovaní nemohou mít zájem na tom, aby řízení skončilo rozhodnutími ve věci samé. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud dodává, že právní názor vyjádřený v odůvodnění rozhodnutí byl Ústavním soudem již v minulosti potvrzen např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003
sp. zn. III. ÚS 210/02
, ve kterém se k nastíněné otázce vyjádřil v tom smyslu, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu (žaloby), zpravidla spočívají v tom, že žalovaný má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto. Takový zájem, jak správně konstatoval dovolací soud, stěžovatel v souzené věci nemá, neboť předmětem sporu bylo vyklizení části pozemku, který byl v mezidobí vyklizen a nebyl proto důvod spor dále vést, a pokud by žalobci nevzali žalobu zpět, musel by soud v této věci žalobu zamítnout.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nepřiměřenou délku řízení a namítá průtahy řízení před soudem prvního stupně. V této souvislosti Ústavní soud především připomíná svoji konstantní judikaturu, podle které průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly a byly nedůvodné) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou odmítá argument stěžovatele, že by samotné průtahy v řízení, pokud by k nim v dané věci došlo, zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu [např. nález ze dne 10. 7. 1997
sp. zn. III. ÚS 70/97
(N 96/8 SbNU 375), usnesení
sp. zn. III. ÚS 355/97
, nález ze dne 14. 9. 2004
sp. zn. IV. ÚS 628/03
(N 128/34 SbNU 301)]. Stěžovatel ostatně nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo porušení hmotných ústavních práv, která by byla způsobena průtahy v řízení nebo s těmito průtahy bezprostředně souvisela, ani netvrdí.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 23. června 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu