Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem se sídlem Betlémské nám. 351/6, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 276/2024-928 ze dne 8. 8. 2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 14 Nc 1270/2023-844 ze dne 3. 7. 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) M. H., 2) nezl. D. H., 3) nezl. F. H., 4) nezl. L. A. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva i práva jeho dětí (vedlejších účastníků 2, 3 a 4) zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 14 Nc 1270/2023-589 ze dne 22. 4. 2024 byl stanoven kontakt stěžovatele s nezletilými dětmi v rozsahu dvě hodiny týdně v podobě asistovaného styku v organizaci Area Fausta. Stěžovatel se následně domáhal rozšíření styku a změny z asistovaného styku na styk bez asistence, pouze s asistovaným předáváním.
3. Napadeným usnesením obvodního soudu ze dne 3. 7. 2024 byl zamítnut stěžovatelův návrh, kterým by bylo nařízeno nové předběžné opatření, na jehož základě by stěžovatel byl oprávněn mít ve své výchově nezletilé 12 hodin týdně, s tím, že předávání by probíhalo asistovanou formou.
4. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnutí obvodního soudu ze dne 3. 7. 2024 potvrzeno.
5. Stěžovatel namítá, že se městský i obvodní soud dopustily porušení jeho práva na rodinný život a spravedlivý soudní proces tím, že zamítly jeho návrh i přes důkazy prokazující negativní dopad na emocionalitu a již rozvinutou hlubokou citovou deprivaci nezletilých. Uvádí, že v řízení je zároveň nečinný i kolizní opatrovník, který se ke stěžovatelově návrhu doposud nijak nevyjádřil a evidentně nedbá své povinnosti hájit zájmy nezletilých v opatrovnickém řízení. Dodává, že ze zpráv o asistovaných kontaktech jasně vyplývá, že nezletilí si kontakt se svým otcem užívají, avšak zároveň je možné vypozorovat hlubokou emoční zátěž a jejich dlouhodobou traumatizaci odloučením od stěžovatele. Rozhodnutí obvodního soudu ze dne 22. 4. 2024, kterým byla stanovena forma styku v době podání ústavní stížnosti, má za zcela svévolné.
6. Stěžovatel dále spatřuje neoprávněný zásah do rodinného života sebe a svých nezletilých dětí v tom, že soudy rozhodují zcela svévolně, aniž by si obstaraly či zjistily přání nebo stanovisko nezletilých. Vzhledem k účelově vykonstruovaným a také nepravdivým či nepřesným tvrzením první vedlejší účastnice nebylo stěžovateli umožněno stýkat se se svými nezletilými dětmi přibližně 9 měsíců.
7. Dodává, že orgány činné v trestním řízení v jeho trestní věci žádný pokrok od samotného zahájení tohoto řízení neučinily. Městský i obvodní soud svými usneseními opakovaně měly podle stěžovatele porušit jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, když v rámci probíhajícího opatrovnického řízení nevyhověly návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, aniž by jakkoli reflektovaly či přihlédnuly k tvrzením a důkazům předkládaným ze strany stěžovatele, k čemuž uvádí, že na takové jednání již upozorňoval ve své předchozí ústavní stížnosti.
8. K přezkumu rozhodnutí vydaných v rodinných věcech Ústavní soud přistupuje restriktivně, což se týká zvláště předběžných opatření. Přestože způsobilost předběžných opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení obecně vyloučit nelze, jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení, jakož i hodnocení podmínek pro jeho změnu či zrušení, se přezkumné pravomoci Ústavního soudu v zásadě vymyká a je věcí obecných soudů, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu. Ústavní soud proto taková rozhodnutí podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti. Při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny). V rozhodnutích týkajících se nezletilých musí být zároveň v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zohledněn nejlepší zájem dítěte, který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 nebo nález sp. zn. I. ÚS 3296/17 ze dne 20. 12. 2017).
9. Připomíná-li stěžovatel v ústavní stížnosti dřívější rozhodnutí (např. usnesení obvodního soudu č. j. 14 Nc 1270/2023-589 ze dne 22. 4. 2024 a na něj navazující usnesení městského soudu č. j. 13 Co 172/2024-775 ze dne 24. 5. 2024), Ústavní soud uvádí, že tato rozhodnutí byla předmětem přezkumu v řízení ve věci vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 1069/24 , ve které Ústavní soud stěžovatelovu stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. V návaznosti na popsané limity ústavněprávního přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí byla vydána příslušným orgánem, měla zákonný podklad a nelze v nich spatřovat projevy svévole či jinak nepřiměřeného zásahu do základních práv stěžovatele.
10. Soudy vyjádřená obava, že by se stěžovatel k nezletilým mohl i nadále chovat způsobem překračujícím obecně uznávané meze výchovného působení, se tak na podkladě souhrnu zjištěných skutečností, které měly v momentě svého rozhodování k dispozici, jeví jako důvodná. Pokud soudy v souladu s požadavkem na ochranu nejlepšího zájmu nezletilých zohlednily právě požadavek na zajištění jejich bezpečí a prozatím z tohoto důvodu přistoupily k úpravě asistovaných styků, je třeba nařízené předběžné opatření hodnotit jako ústavně konformní, přestože do života stěžovatele a jeho dětí dočasně přineslo negativní důsledek v podobě významného omezení jejich společného kontaktu.
11. Stěžovatel a nezletilí mají na vzájemný styk právo, když zájmem dětí z dlouhodobého hlediska obecně nepochybně je zachování vazeb s oběma rodiči v co možná největší míře. Při nikoliv zcela neodůvodněném podezření z týrání nezletilých jedním z rodičů, které zároveň není spolehlivě zpochybňováno, je úkolem soudu především dbát na ochranu nejlepšího zájmu nezletilých, v tomto případě primárně na jejich bezpečí. I při respektu ke stěžovatelem namítané presumpci neviny je nezbytné poskytnout nezletilým potřebnou ochranu. Omezení styku mezi rodičem a dítětem musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené - k tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 906/21 ze dne 18. 5. 2021 a nález sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017, bod 28, podle kterého je řešením souladným se zájmem dítěte umožnit mu v případě zatím neprokázaného rizika násilí s obviněným rodičem asistovaný styk.
12. Stěžovatel obecným soudům také vytýká, že nezletilým odepřely právo vyjádřit se k věci. Ačkoliv Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně klade důraz na zajištění práva dítěte vyjádřit svůj názor v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech, neboť názor dítěte je třeba vnímat jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu, v minulosti též potvrdil, že povinnost soudu zajistit slyšení nezletilého před vydáním předběžného opatření neplatí absolutně (viz např. body 38 a 39 nálezu sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017). Nezbytnost zjišťování názoru nezletilých je vždy třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním specifikům posuzovaného případu. Neumožnit dítěti uplatnit toto právo připadá v úvahu tehdy, je-li to v jeho nejlepším zájmu nebo není-li to fakticky možné, např. hrozí-li nebezpečí z prodlení nebo je dítě příliš malé (srov. také např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1020/20 ze dne 21. 4. 2020 či sp. zn. III. ÚS 2806/19 ze dne 24. 9. 2019). V tomto ohledu je rovněž vhodné připomenout, že obecné soudy nejsou stanoviskem nezletilého vázány, ale mohou je kriticky přehodnotit. Hodnocení zájmů nezletilého totiž přísluší obecnému soudu, který je oprávněn a současně povinen korigovat představy a názory dítěte o tom, co je pro něj vhodné a co nikoli, musí přihlížet k jeho věku, rozumové a citové vyspělosti, povaze věci, o niž se jedná, jakož i k dalším okolnostem, např. rodinnému zázemí (srov. např. bod 49 nálezu sp. zn. II. ÚS 1626/22 ze dne 15. 8. 2022 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2672/22 ze dne 31. 10. 2022 nebo sp. zn. I. ÚS 392/23 ze dne 14. 3. 2023).
13. V situaci, kdy bylo v zájmu nezletilých třeba reagovat na nastalé okolnosti, a s přihlédnutím k probíhajícímu trestnímu řízení nepovažuje Ústavní soud postup soudů, které v dané době nepřikročily ke zjišťování názoru nezletilých (navíc dosud relativně nízkého věku - u starších nezletilých aktuálně ve věku sedmi a šesti let), za jakkoliv problematický, ani rozporný se stěžovatelem citovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 1318/22 ze dne 12. 6. 2023. V dalším řízení však bude potřeba, aby se soudy zjišťováním (ať už přímým či nepřímým) a hodnocením názoru (starších) nezletilých blíže zabývaly, zohlednily jej při svém rozhodování a dostály tak požadavkům na zajištění práva dítěte vyjádřit svůj názor v řízení, v němž se o něm rozhoduje, případně aby pečlivě zdůvodnily, proč k takovému kroku přistoupit prozatím nelze.
14. Ústavní soud nijak nerozporuje tvrzení stěžovatele, že nezletilým nyní chybí a chtěli by se s ním vídat i častěji (jak je patrné i z přiložených zpráv organizace Area Fausta). Kromě podstatného omezení jejich dosavadního společného kontaktu však nelze odhlížet ani od specifik asistovaného styku, při kterém běžně nedochází k vypjatým situacím a již z povahy věci je vyloučeno i případné negativní působení stěžovatele na nezletilé. Upozorňuje-li stěžovatel na možnou délku trestního stíhání, je samozřejmé, že povinností orgánů činných v trestním řízení je dbát na naplnění zásady rychlosti řízení, k čemuž lze uvést, že podle sdělení policejního orgánu ze dne 3. 9. 2024 (zaslaného Ústavnímu soudu k věci sp. zn. I. ÚS 1069/24 ) lze v nejbližších týdnech očekávat skončení vyšetřování.
15. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna. Přestože si lze z hlediska jejich přezkumu představit i podrobnější zdůvodnění, pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že soudy v souladu s požadavky kladenými na daný typ rozhodnutí vyložily, proč návrhu na změnu styku nebylo vyhověno. Přiměřeně reagovaly také na argumentaci stěžovatele a s jejich závěry se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního přezkumu (byť s postupující dobou bude třeba na odůvodnění eventuálního dalšího trvání asistovaného styku klást vyšší požadavky).
16. Obvodní soud uvedl, že stěžovatelův návrh byl v době jeho podání předčasný. Podle okresního soudu byla rozhodující skutečnost, že ještě probíhá trestní řízení vedené proti stěžovateli pro týrání svěřené osoby, které nebylo dosud skončeno. Městský soud pak uvedl, že pokud stěžovatel obvodnímu soudu vytýká, že nezohlednil zprávu Mgr. Skřivánkové z Area Fausta, která ve své zprávě ze dne 26. 6. 2024 uvedla, že "k asistovanému kontaktu fakticky nevidíme důvod kromě probíhajícího soudního řízení mezi rodiči", je třeba k tomu dodat, že to na věcné správnosti jeho rozhodnutí nic nemění, neboť kromě "probíhajícího soudního řízení mezi rodiči" ve zprávě jakákoli zmínka právě o trestním stíhání otce zcela (ať již z jakéhokoli důvodu) absentuje. Lze dodat, že se oba soudy stěžovatelovou argumentací zabývaly a neopomenuly zohlednit skutečnosti, které v řízení vyplynuly, s akcentem na nejlepší zájem nezletilých.
17. Tvrdí-li stěžovatel, že napadená rozhodnutí porušují i zájmy dětí, lze pro úplnost doplnit, že rozhodování o ústavních právech jednoho z rodičů je s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže je de facto rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (k tomu viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 611/21 ze dne 30. 3. 2021 či sp. zn. IV. ÚS 515/21 ze dne 30. 3. 2021). Napadená usnesení nejsou rozhodnutími, která by předjímala konečné rozhodnutí ve věci a která by v budoucnu nemohla dostát změn. Asistovaný styk by neměl být řešením dlouhodobým, ale měl by sloužit zejména ke zklidnění vypjatých rodinných vztahů a umožnit zajištění bezpečného kontaktu stěžovatele s nezletilými spolu se zhodnocením jejich vzájemných interakcí. Úprava omezující kontakt na asistovaný ovšem také musí reflektovat následný vývoj (jak v probíhajících řízeních, tak na straně jednotlivých účastníků). Budou-li pro to dány podmínky, může být rozsah asistovaného styku stěžovatele s nezletilými dále rozšířen, případně, pominou-li důvody pro trvání aktuálního předběžného opatření, může jej soud změnit tak, aby nadále upravovalo styk s asistovaným předáváním nebo styk zcela neasistovaný.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu