Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Davida Uhlíře, Jana Wintra a Daniely Zemanové ve věcech ústavních stížností stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem se sídlem Betlémské nám. 351/6, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2024 č. j. 13 Co 104/2024-554 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 2024 č. j. 14 Nc 1270/2023-352, vedené pod sp. zn. I. ÚS 1069/24
, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2024 č. j. 13 Co 172/2024-775 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 2024 č. j. 14 Nc 1270/2023-589, vedené pod sp. zn. III. ÚS 1892/24
, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a M. H., D. H., F. H. a L. A. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. I. ÚS 1069/24
a
III. ÚS 1892/24
se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 1069/24
.
1. Ústavní soud obdržel ve dnech 16. dubna 2024 a 29. června 2024 ústavní stížnosti stěžovatele proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením o porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 112 občanského soudního řádu může Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému projednání věci, které u něj byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z ústavních stížností a jejich příloh plyne, že věci se týkají týchž účastníků, téže problematiky na sebe navazujících předběžných opatření a obdobných námitek. V obou věcech je zásadní spornou otázkou, zda stanovením omezeného (asistovaného) styku dětí s otcem nedošlo k porušení práva na jejich rodinný život.
4. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity svého rozhodování podle shora uvedených zákonných ustanovení rozhodl o spojení řízení o ústavních stížnostech téhož stěžovatele ke společnému řízení.
5. Soudcem zpravodajem je v souladu s rozvrhem práce pro rok 2024 č. Org. 01/24 Jan Wintr, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných věcí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Josef Baxa, v. r.
předseda Ústavního soudu
2. Ústavní stížnosti se týkaly týchž účastníků, téže problematiky na sebe navazujících předběžných opatření a obdobných námitek stěžovatele vůči asistovanému styku s jeho dětmi. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity svého rozhodování usnesením ze dne 31. 7. 2024 rozhodl o spojení řízení o ústavních stížnostech téhož stěžovatele ke společnému řízení nadále vedenému pod sp. zn. I. ÚS 1069/24 .
3. Usnesením č. j. 14 Nc 1270/2023-352 ze dne 6. 3. 2024 obvodní soud nařídil předběžné opatření, podle něhož byl stěžovatel oprávněn se do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé stýkat s nezletilými jedenkrát za čtrnáct dnů v organizaci Poradna Magdala, a to asistovanou formou vždy na dobu jedné hodiny. Městský soud usnesením č. j. 13 Co 104/2024-554 ze dne 2. 4. 2024 rozhodnutí změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými jedenkrát za sedm dní.
4. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že proti stěžovateli byly na základě oznámení orgánu sociálně-právní ochrany dětí z 25. 8. 2023 prováděny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby (nezletilých synů). V probíhajícím řízení o úpravu péče pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů zahájeném návrhem ze dne 31. 8. 2023 matka (první vedlejší účastnice) navrhovala svěřit děti do své výchovy, zatímco stěžovatel navrhoval u synů střídavou výchovu a u dcery výchovu společnou. Usnesením č. j. 10 Nc 2015/2023-10 z 29. 9. 2023 obvodní soud nařídil předběžné opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí, jímž dle § 405 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s.) stěžovateli v délce jednoho měsíce uložil povinnost zdržet se vstupu do společného bydliště a bezprostředního okolí a zdržet se setkávání a navazování jakýchkoliv kontaktů s matkou a nezletilými. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením městského soudu č. j. 17 Co 317/2023-27 ze dne 24. 10. 2023. Ze sdělení policejního orgánu z 24. 11. 2023 vyplynulo, že dle dosavadních zjištění byli nezletilí vystaveni nepřiměřenému násilí ze strany stěžovatele a jsou považováni za ohrožené. Obecné soudy proto uzavřely, že v nejlepším zájmu nezletilých je umožnit s nimi stěžovateli prostřednictvím akreditované organizace zajištěné matkou asistovaný styk, který jim pomůže udržet vzájemný kontakt a zároveň eliminuje případné negativní působení stěžovatele na nezletilé.
5. Usnesením č. j. 14 Nc 1270/2023-589 ze dne 22. 4. 2024 následně obvodní soud nařídil předběžné opatření, podle něhož je stěžovatel oprávněn se do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé stýkat s nezletilými jedenkrát za sedm dní v organizaci Area Fausta, a to asistovanou formou vždy na dobu dvou hodin. Městský soud usnesením č. j. 13 Co 172/2024-775 ze dne 24. 5. 2024 usnesení obvodního soudu potvrdil.
6. Nad rámec již uvedeného obecné soudy vyložily, proč upřednostnily organizaci Area Fausta. Upozornily také, že usnesením z 29. 1. 2024 státní zástupkyně zamítla stížnost stěžovatele proti usnesení, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání a bylo mu sděleno obvinění pro zločin týrání svěřené osoby. Pro skutkové odlišnosti se soudy neztotožnily ani s argumentací stěžovatele usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1970/18 . Městský soud shodně jako při předchozím rozhodování konstatoval, že odvolací návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, podle něhož by měl stěžovatel nezletilé ve své výchově vždy v sudém týdnu a matka v lichém týdnu, fakticky představuje rozhodnutí ve věci samé a neodpovídá zatímní úpravě předběžným opatřením. II.
7. Stěžovatel napadená rozhodnutí označuje za projev soudní libovůle a obecným soudům vytýká, že je nařídily na základě účelově vykonstruovaných tvrzení matky nezletilých a přejatých stanovisek neobjektivního orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Soudy vycházely ze stejného důkazního stavu jako při nařízení prvních předběžných opatření na podzim 2023, kdy ale byla primárním zájmem preventivní ochrana nezletilých. Zrušení či neprodloužení původních předběžných opatření soudy ignorovaly, stejně jako množství důkazů svědčících ve prospěch stěžovatele. Rezignovaly tak na svou povinnost zabývat se tvrzeními a důkazy obou stran, s argumenty stěžovatele se nevypořádaly a svůj závěr o nezbytnosti asistovaného styku řádně neodůvodnily. Požadavek naléhavosti předběžného opatření soudy odůvodňují toliko skutečností, že je vůči stěžovateli vedeno trestní řízení a je obviněn ze zločinu týrání svěřeného osoby, což je podle něj v přímém rozporu s presumpcí neviny. V trestním řízení navíc stále nedošlo k žádným posunům.
8. O asistovaném styku podle stěžovatele soudy rozhodly svévolně, aniž by respektovaly nejlepší zájem nezletilých a zjišťovaly jejich přání. Ze zpráv organizace Area Fausta je zřejmé, že kontakt s nezletilými probíhá bez jakýchkoliv projevů agrese. Nezletilí dlouhým odloučením trpí a projevují zájem se se stěžovatelem opět plnohodnotně stýkat. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na usnesení sp. zn. II. ÚS 1970/18 , kde navzdory trestnímu řízení pro podezření ze spáchání téhož trestného činu, Ústavní soud akceptoval i benevolentnější úpravu styku. Navíc, i pokud by orgány činné v trestním řízení vyslovily vinu stěžovatele, nemohlo by to automaticky vést k zákazu styku s nezletilými nebo k jejich nesvěření do jeho péče, neboť Ústavní soud již potvrdil právo rodiče odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody na styk s nezletilými dětmi (usnesení sp. zn. II. ÚS 22/17 ).
9. Úprava omezující vzájemný kontakt má dle napadených rozhodnutí trvat až do skončení řízení o péči o nezletilé, což stěžovatel vnímá jako nepřiměřené. Odloučení nenávratně poškozuje vzájemné vztahy a nahrává matce nezletilých, v jejímž postupu spatřuje manipulaci dětí s cílem dosáhnout výlučné péče o ně, nehledě na jejich přání a názory. Nevyhovění jeho odvolacímu návrhu na nařízení předběžného opatření, podle něhož by měl nezletilé ve své výchově vždy v sudém týdnu a matka v lichém týdnu, pokládá stěžovatel za přehnaně formalistické. III.
10. K přezkumu rozhodnutí vydaných v rodinných věcech Ústavní soud přistupuje restriktivně, což se týká zvláště předběžných opatření. Přestože způsobilost předběžných opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení obecně vyloučit nelze, jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení, jakož i hodnocení podmínek pro jeho změnu či zrušení, se přezkumné pravomoci Ústavního soudu v zásadě vymyká a je věcí obecných soudů, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu. Ústavní soud proto taková rozhodnutí podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti. Při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny). V rozhodnutích týkajících se nezletilých musí být zároveň v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zohledněn nejlepší zájem dítěte, který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 a mnohé další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na https://nalus.usoud.cz).
11. V návaznosti na popsané limity ústavněprávního přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí byla vydána příslušným orgánem, měla zákonný podklad a nelze v nich spatřovat projevy svévole či jinak nepřiměřeného zásahu do základních práv stěžovatele.
12. Připomíná-li stěžovatel v ústavní stížnosti původní předběžná opatření, jde mimo jiné o usnesení č. j. 10 Nc 2015/2023-10 ze dne 29. 9. 2023, kterým vůči němu bylo nařízeno předběžné opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí podle § 405 odst. 1 z. ř. s. Za klíčové stěžovatel považuje zejména usnesení č. j. 10 Nc 3008/2023-76 ze dne 20. 12. 2023, kterým byl zamítnut návrh matky na prodloužení tohoto předběžného opatření, a dle stěžovatele tak bylo potvrzeno, že jeho výchovné metody nejsou nepřiměřené a násilné a pro nezletilé zjevně nepředstavuje žádné nebezpečí ani hrozbu. Opomíjí ovšem, že jde o jiný typ předběžného opatření, než o kterém soudy rozhodovaly ústavní stížností napadenými usneseními (tj. o asistovaném styku stěžovatele s nezletilými). Obvodní soud v tomto usnesení vyložil, že ochrana předběžným opatřením ve věcech domácího násilí je dočasná a tímto končí, současně však výslovně uvedl, že svým rozhodnutím nijak nereviduje řízení opatrovnického soudu, kterému je svěřena další úprava poměrů k nezletilým dětem.
13. Obdobně, rozhodl-li městský soud usnesením č. j. 13 Co 57/2024-315 ze dne 19. 12. 2024 tak, že řízení ve věci samé se do doby pravomocného rozhodnutí ve věci podezření ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby nepřerušuje, poukázal toliko na to, že obvodním soudem původně nařízené přerušení řízení není na místě, jelikož v řízeních ve věcech péče o nezletilé soudy musí zajistit včasné rozhodnutí ve věci samé a obvodnímu soudu s ohledem na potřebný rozsah dokazování nic nebrání v tom, aby v řízení pokračoval. Stěžovatel odkazuje i na usnesení městského soudu č. j. 13 Co 56/2024-311 ze dne 16. 2. 2024 rušící usnesení obvodního soudu č. j. 14 Nc 1270/2023-154 ze dne 28. 11. 2023, jímž byl zakázán styk otce s nezletilými do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé. Přehlíží přitom argumentaci městského soudu, dle které je třeba úplný zákaz styku označit za řešení ultima ratio s tím, že obvodní soud dostatečně nezvážil právě možnost asistovaného styku otce s nezletilými prostřednictvím akreditované organizace, který navrhli matka i opatrovník nezletilých. Přestože se obecné soudy s těmito v ústavní stížnosti opakovaně citovanými usneseními v napadených rozhodnutích již podrobně nevypořádávají, je zřejmé, že si jich při svém rozhodování byly vědomy (u městského soudu jde i o rozhodnutí téhož senátu).
14. O předběžném opatření upravujícím asistovaný styk stěžovatele s nezletilými bylo rozhodnuto v návaznosti na předběžné opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí. Soudy současně rozhodovaly v době probíhajícího trestního řízení vůči stěžovateli a měly k dispozici kromě informace o zahájení trestního stíhání stěžovatele coby obviněného ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby a zamítnutí stížnosti stěžovatele proti tomuto usnesení, zpráv policejního orgánu, opatrovníka nezletilých a dětského krizového centra také nahrávky, resp. jejich přepisy, dokumentující vypjatou rodinnou situaci.
15. Snaží-li se stěžovatel své chování vůči nezletilým uvádět na pravou míru tím, že je takto usměrňoval z dobrých důvodů (s ohledem na nezvladatelné chování synů a ohrožování jejich sestry), přehlíží, že jeho jednání nemělo mít charakter ojedinělých excesů, ale bylo třeba jej posuzovat v celkovém souhrnu. Odhlédnout nelze ani od konkrétních vyjádření samotného stěžovatele a nezletilých. Například podle zprávy dětského krizového centra ze 7. 8. 2023 (byť se jí stěžovatel snaží od počátku řízení zpochybnit) v rámci úvodní konzultace připustil, že vůči nezletilým užívá křik, pohlavky, vyhrožování osprchováním a dvakrát jim uštědřil facku, po které upadli, přičemž na svých výchovných metodách trval s tím, že je považuje za potřebné a účelné. Z usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro zločin týrání svěřené osoby z 21. 12. 2023 vyplývá, že obdobné jednání popsal i při podání vysvětlení policejnímu orgánu. Konkrétní projevy fyzického trestání s častou frekvencí pak v dětském krizovém centru popsali i nezletilí (jako bití, tahání za uši a vlasy, dušení pod peřinou, zasedávání, vyhrožování osprchováním), včetně důsledků, které na ně jednání stěžovatele mělo mít. Také dle zprávy dětského krizového centra z 14. 3. 2024 přiložené stěžovatelem k ústavní stížnosti byl vztah obou nezletilých synů ke stěžovateli v dané době ambivalentní. Chyběl jim a chtěli by se s ním vídat déle, zároveň ale sami reflektovali předchozí násilné chování stěžovatele, uváděli, že je trápil a ubližoval jim, a vyjádřili přání, aby se vrátil otec, který je "nezlobí".
16. Soudy vyjádřená obava, že by se stěžovatel k nezletilým mohl i nadále chovat způsobem překračujícím obecně uznávané meze výchovného působení, se tak na podkladě souhrnu zjištěných skutečností, které měly v momentě svého rozhodování k dispozici, jeví jako důvodná, a to navzdory tomu, že stěžovatel opustil společnou domácnost, čímž podstatným způsobem deeskaloval napětí ve vzájemných rodinných vztazích. Pokud soudy v souladu s požadavkem na ochranu nejlepšího zájmu nezletilých zohlednily právě požadavek na zajištění jejich bezpečí a prozatím z tohoto důvodu přistoupily k úpravě asistovaných styků, je třeba nařízené předběžné opatření hodnotit jako ústavně konformní, přestože do života stěžovatele a jeho dětí dočasně přineslo negativní důsledek v podobě významného omezení jejich společného kontaktu.
17. Stěžovatel a nezletilí mají na vzájemný styk právo, když zájmem dětí z dlouhodobého hlediska obecně nepochybně je zachování vazeb s oběma rodiči v co možná největší míře. Při nikoliv zcela neodůvodněném podezření z týrání nezletilých jedním z rodičů, které zároveň není spolehlivě zpochybňováno, je úkolem soudu především dbát na ochranu nejlepšího zájmu nezletilých, v tomto případě primárně na jejich bezpečí. I při respektu ke stěžovatelem namítané presumpci neviny je nezbytné poskytnout nezletilým potřebnou ochranu. Omezení styku mezi rodičem a dítětem musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené - k tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 906/21 a nález sp. zn. I. ÚS 1079/17 (bod 28.), dle kterého je řešením souladným se zájmem dítěte umožnit mu v případě zatím neprokázaného rizika násilí s obviněným rodičem asistovaný styk.
18. Stěžovatel obecným soudům také vytýká, že nezletilým odepřely právo vyjádřit se k věci. Ačkoliv Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně klade důraz na zajištění práva dítěte vyjádřit svůj názor v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech, neboť názor dítěte je třeba vnímat jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu, v minulosti též potvrdil, že povinnost soudu zajistit slyšení nezletilého před vydáním předběžného opatření neplatí absolutně (viz např. body 38. a 39. nálezu sp. zn. II. ÚS 1931/17 ). Nezbytnost zjišťování názoru nezletilých je vždy třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním specifikům posuzovaného případu. Neumožnit dítěti uplatnit toto právo připadá v úvahu tehdy, je-li to v jeho nejlepším zájmu nebo není-li to fakticky možné, např. hrozí-li nebezpečí z prodlení nebo je dítě příliš malé (srov. také např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1020/20 či III. ÚS 2806/19 ). V tomto ohledu je rovněž vhodné připomenout, že obecné soudy nejsou stanoviskem nezletilého vázány, ale mohou je kriticky přehodnotit. Hodnocení zájmů nezletilého totiž přísluší obecnému soudu, který je oprávněn a současně povinen korigovat představy a názory dítěte o tom, co je pro něj vhodné a co nikoli, musí přihlížet k jeho věku, rozumové a citové vyspělosti, povaze věci, o niž se jedná, jakož i k dalším okolnostem, např. rodinnému zázemí (srov. např. bod 49. nálezu sp. zn. II. ÚS 1626/22 , či usnesení sp. zn. III. ÚS 2672/22 nebo I. ÚS 392/23 ).
19. V situaci, kdy bylo v zájmu nezletilých třeba reagovat na nastalé okolnosti, a s přihlédnutím k probíhajícímu trestnímu řízení nepovažuje Ústavní soud postup soudů, které v dané době nepřikročily ke zjišťování názoru nezletilých (navíc dosud relativně nízkého věku - u starších nezletilých aktuálně ve věku sedmi a šesti let), za jakkoliv problematický, ani rozporný se stěžovatelem citovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 1318/22 . V dalším řízení však bude potřeba, aby se soudy zjišťováním (ať už přímým či nepřímým) a hodnocením názoru (starších) nezletilých blíže zabývaly, zohlednily jej při svém rozhodování a dostály tak požadavkům na zajištění práva dítěte vyjádřit svůj názor v řízení, v němž se o něm rozhoduje, případně aby pečlivě zdůvodnily, proč k takovému kroku přistoupit prozatím nelze.
20. Ani četné odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu nejsou způsobilé zpochybnit ústavnost napadených rozhodnutí. Za nepřiléhavý je třeba označit odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 1847/16 , neboť v případě stěžovatele se nejednalo o situaci, kdy by obvodní soud shledal návrhy na nařízení předběžných opatření nedůvodnými a vyhověl by jim až městský soud na základě odvolání vedlejší účastnice, aniž by stěžovatel o řízení věděl a měl možnost se k odvoláním vyjádřit. Naopak, vůči usnesením obvodního soudu č. j. 14 Nc 1270/2023-352 ze dne 6. 3. 2024 a č. j. 14 Nc 1270/2023-589 ze dne 22. 4. 2024 měl stěžovatel možnost brojit odvoláním, což v obou případech učinil a své podrobné námitky touto cestou také uplatnil, přičemž svou argumentaci setrvale uplatňuje již od počátku řízení (16. 4. 2024 také proběhl jeho doplňující výslech). Stěžovateli tak nebyla odepřena možnost oponovat podaným návrhům a k nepřípustnému zásahu do jeho práv tak tímto způsobem nedošlo. Jako nepřípadný se jeví také odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 1117/22 , neboť z odůvodnění stěžovatelem napadených rozhodnutí jsou dostatečně zřejmé důvody, pro které soudy předběžné opatření nařídily, a nejedná se tak o projev svévole.
21. Namítá-li stěžovatel, že judikatura Ústavního soudu již potvrdila i právo rodiče odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody na úpravu styku s nezletilými dětmi, opomíjí, že v jím citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 22/17 (bod 36.) je výslovně uvedena nutnost zohlednit při rozhodování soudu o úpravě styku rodiče ve výkonu trestu odnětí svobody s nezletilým dítětem také povahu konkrétního trestného činu, za jehož spáchání byl rodič odsouzen, především pak to, zda trestná činnost nesměřovala vůči členům rodiny odsouzeného nebo dokonce vůči samotným nezletilým dětem. Pokud stěžovatel s odkazem na usnesení sp. zn. II. ÚS 1970/18 uvádí, že ani při srovnatelných skutkových okolnostech není asistovaný styk jedinou přípustnou možností, lze uvést, že v dané věci sice navzdory probíhajícímu trestnímu stíhání (jiného) stěžovatele pro podezření z týrání svěřené osoby krajský soud neshledal důvody pro zákaz styku s nezletilými či jejich asistovaný styk, vedly jej k tomu ale tři znalecké posudky, podle kterých se neprokázalo tvrzení o jeho násilnické povaze ani o nepřiměřeném trestání dětí. Zmiňuje-li stěžovatel také usnesení sp. zn. I. ÚS 2391/17 s tím, že rodiče se v daném případě v péči o nezletilého na základě předběžného opatření po týdnu střídali a předávali si jej v krizovém centru, odkazuje toliko na pasáž týkající se vylíčení předchozích skutkových okolností (samotné usnesení se týkalo jiné fáze řízení), přičemž trestní stíhání bylo v daném případě zahájeno pro týrání matky nezletilého a nikoliv nezletilého.
22. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna. Přestože si lze z hlediska jejich přezkumu představit i podrobnější zdůvodnění, pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že soudy v souladu s požadavky kladenými na daný typ rozhodnutí vyložily, proč bylo nezbytné, aby k zajištění kontaktu stěžovatele s nezletilými docházelo v daném období prostřednictvím asistovaného styku. Přiměřeně reagovaly také na argumentaci stěžovatele a s jejich závěry se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního přezkumu (byť s postupující dobou bude třeba na odůvodnění eventuálního dalšího trvání asistovaného styku klást vyšší požadavky).
23. Stěžovatel obecným soudům také vytýká, že nevyhověly jeho návrhu na nařízení předběžného opatření, dle něhož by byl oprávněn mít nezletilé ve své výchově vždy v sudém týdnu a matka naopak v týdnu lichém. Byť ani takovou úpravu ve formě předběžného opatření a priori vyloučit nelze a za určitých okolností může být vhodná, nepovažuje Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele za přehnaně formalistické, pokud k ní soudy v daném případě nepřistoupily, a naopak souhlasí s tím, že v situaci, kdy byl stěžovatel obviněn ze zločinu týrání nezletilých (a při absenci dalších zjištění způsobilých relevantně zpochybnit rizika pro nezletilé plynoucí z tohoto obvinění), nebylo toto řešení namístě.
24. Ústavní soud nijak nerozporuje tvrzení stěžovatele, že nezletilým nyní chybí a chtěli by se s ním vídat i častěji (jak je patrné i z přiložených zpráv organizace Area Fausta). Kromě podstatného omezení jejich dosavadního společného kontaktu však nelze odhlížet ani od specifik asistovaného styku, při kterém běžně nedochází k vypjatým situacím a již z povahy věci je vyloučeno i případné negativní působení stěžovatele na nezletilé. Upozorňuje-li stěžovatel na možnou délku trestního stíhání, je samozřejmé, že povinností orgánů činných v trestním řízení je dbát na naplnění zásady rychlosti řízení, k čemuž lze uvést, že dle sdělení policejního orgánu z 3. 9. 2024 (zaslaného Ústavnímu soudu spolu s vyžádaným usnesením o zahájení trestního stíhání stěžovatele) lze v nejbližších týdnech očekávat skončení vyšetřování.
25. Napadená usnesení nejsou rozhodnutími, která by předjímala konečné rozhodnutí ve věci a která by v budoucnu nemohla dostát změn. Asistovaný styk by neměl být řešením dlouhodobým, ale měl by sloužit zejména ke zklidnění vypjatých rodinných vztahů a umožnit zajištění bezpečného kontaktu stěžovatele s nezletilými spolu se zhodnocením jejich vzájemných interakcí. Úprava omezující kontakt na asistovaný ovšem také musí reflektovat následný vývoj (jak v probíhajících řízeních, tak na straně jednotlivých účastníků). Budou-li pro to dány podmínky, může být rozsah asistovaného styku stěžovatele s nezletilými dále rozšířen, případně, pominou-li důvody pro trvání aktuálního předběžného opatření, může jej soud změnit tak, aby nadále upravovalo styk s asistovaným předáváním nebo styk zcela neasistovaný.
26. Součástí spisového materiálu jsou také nahrávky doložené matkou nezletilých, která se jejich prostřednictvím snažila osvědčit dopady problematických momentů rodinného soužití na nezletilé. Poukazuje-li stěžovatel na jejich účelovost a manipulativní přístup matky nezletilých, lze zmínit, že navzdory doporučením opatrovníka nezletilých a dětského krizového centra matka z obav z reakce stěžovatele opakovaně odmítla podat na stěžovatele trestní oznámení a úkony trestního řízení byly zahájeny až na základě oznámení orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Kromě toho, že se rodiče po určité období vědomě vzájemně nahrávali, lze odkázat také na prostorové odposlechy nainstalované stěžovatelem bez vědomí matky nezletilých v rodinné domácnosti, jejichž výstupy spolu se svým hodnocením dokládal policejnímu orgánu i obecným soudům.
27. Tvrdí-li stěžovatel, že napadená rozhodnutí porušují i zájmy dětí, lze pro úplnost doplnit, že rozhodování o ústavních právech jednoho z rodičů je s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže je de facto rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 611/21 či
).
28. Nedostatky, pro které by z pohledu Ústavního soudu bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování, napadená rozhodnutí netrpí. Jelikož stěžovatelem namítané porušení základních práv zjištěno nebylo, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, respektive v rozsahu směřujícím proti změněnému usnesení obvodního soudu (bod 3. výše) podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona pro nepříslušnost, neboť Ústavní soud není povolán měnit to, co již bylo změněno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu