Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Pavla Šámala o ústavní stížnosti obchodní společnosti POLÁRKA s. r. o., sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5 - Malá Strana, zastoupené Mgr. Ondřejem Tejnorou, LL.M., advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2024 č. j. 30 Cdo 1188/2024-130, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2023 č. j. 30 Co 348/2023-98 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. září 2023 č. j. 14 C 285/2022-71, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu průmyslového vlastnictví, sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se žalobou domáhala poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení o návrhu stěžovatelky na výmaz specifikované ochranné známky ve znění "POLÁRKA" z důvodu nevyužívání jejím vlastníkem.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku ve výši 436 854,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v částce 313 145,10 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve výroku I. o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v částce 155 125 Kč s příslušenstvím, jinak jej změnil tak, že se žaloba ohledně částky 281 729,90 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); v zamítavém výroku II. o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu v zamítavé části výroku I. a ve výroku II. stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žádná z námitek předložených stěžovatelkou v dovolání nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
5. Stěžovatelka ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek odvolacího soudu v částech, které napadla svým dovoláním a rozsudek soudu prvního stupně v částech napadených odvoláním. V ústavní stížnosti předkládá námitky, které již uplatnila v dovolacím řízení. Tvrdí, že soudy nesprávně posoudily význam předmětu řízení pro stěžovatelku, namítá, že odvolací soud uplatnil klid řízení jakožto krátící kritérium výše odškodnění v jednom řízení dvakrát a obecné soudy podle stěžovatelky nezhodnotily souběžně probíhající správní řízení. Stěžovatelka dále uvádí, že vedlejší účastnice vědomě nerespektovala závaznost právního názoru správního soudu a poukazuje na změny právní úpravy, které podle ní představují mimořádnou okolnost vyvolanou právě enormní délkou řízení, jež je třeba připisovat k tíži vedlejší účastnice. Namítá také, že dovolací soud v paušalizujícím usnesení především pouze odkázal na svou rozhodovací praxi.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
7. Pokud jde o posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, je třeba především uvést, že stěžovatelka v ní pouze pokračuje v polemice s aplikací podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud ovšem není dalším článkem v soustavě obecných soudů. Jeho úkolem není přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Určení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je především věcí obecných soudů, které musejí řádně zhodnotit všechny specifické okolnosti individuální věci a řádně odůvodnit, proč dospěly ke konkrétní formě a výši zadostiučinění. Tento uvedený rámec přezkumu Ústavního soudu je stěžovatelce známý již z usnesení sp. zn. III. ÚS 2031/20 a sp. zn. II. ÚS 1324/15 , vydaných na základě ústavních stížností téže stěžovatelky.
8. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se dostatečně zabývaly základními kritérii pro určení výše zadostiučinění a svůj postup podrobně a srozumitelně odůvodnily. Na jejich závěrech není nic neústavního. Ústavní soud tak nemá důvod závěry obecných soudů s ohledem na výše uvedené principy svého přezkumu přehodnocovat.
9. Nelze se také ztotožnit s tvrzením stěžovatelky o paušalizující povaze usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud svůj závěr o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky podrobně odůvodnil ve vztahu ke všem dovolacím námitkám, které stěžovatelka opakuje i v ústavní stížnosti. Srozumitelně shrnul, že stěžovatelkou vznesené otázky nemohou založit přípustnost dovolání buď proto, že odvolací soud postupoval při jejich řešení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (otázka významu předmětu řízení pro stěžovatelku, uplatnění klidu řízení jakožto krátícího kritéria výše odškodnění, možnost dovolávat se tzv. klidu řízení tam, kde je souběžně probíhající správní řízení pravomocně skončeno), či proto, že na vznesené otázce odvolací soud své rozhodnutí nepostavil (otázka, zda ochrana vlastních práv presumuje vyšší význam než obrana proti zásahu).
10. K námitce stěžovatelky týkající se ponížení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 20 %, aniž by posuzovaná věc měla mezinárodní přesah, přesah do jiných oblastí hmotného či procesního práva a řízení nebylo zatíženo větším rozsahem dokazování, Nejvyšší soud poukázal na to, že zkoumá jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a nikoliv aplikaci konkrétních kritérií pro snížení či zvýšení základní částky. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že výsledek průtažného řízení se měl promítnout do výše odškodnění, Nejvyšší soud objasnil, že ani tato nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odškodnění stěžovatelky musí být zásadně stejné bez ohledu na to, zda byla nakonec v posuzovaném řízení úspěšná či nikoliv (srov. bod 10 napadeného usnesení a v něm uvedené odkazy na judikaturu ESLP a vlastní).
Za relevantní nelze považovat ani námitku stěžovatelky, že vedlejší účastnice nerespektovala závazný právní názor správního soudu. Nejvyšší soud při vypořádání této námitky stěžovatelky zdůraznil, že odvolací soud zohlednil, že rozhodnutí předsedy vedlejší účastnice bylo zrušeno mimo jiné z důvodů nepřípustné polemiky s předchozími závaznými rozhodnutími soudu a základní částku zvýšil ve prospěch stěžovatelky o 10 % (bod 43 rozsudku odvolacího soudu).
11. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na řádný proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Pokud tedy obecné soudy rozhodly jinak, než stěžovatelka očekávala, nejde o porušení jejích základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu