USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně „POLÁRKA s.r.o., identifikační číslo osoby 61461741, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, zastoupené Mgr. Ondřejem Tejnorou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, proti žalované České republice – Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 1057/2a, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 285/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. 30 Co 348/2023-98,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 14 C 285/2022-71, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 436 854,90 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v částce 313 145,10 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím ve výroku I o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v částce 155 125 Kč s příslušenstvím, jinak jej změnil tak, že se žaloba ohledně částky 281 729,90 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II o věci samé rozsudek soudu prvního stupně
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení o návrhu žalobkyně na výmaz ochranné známky č. 187158 ve znění „POLÁRKA“ z důvodu nevyužívání jejím vlastníkem (dále jen „posuzované řízení“).
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v zamítavé části výroku I a ve výroku II dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, (s přihlédnutím k obsahu repliky z 28. 5. 2024) odmítl.
5. Přípustnost dovolání nezakládá ve smyslu § 237 o. s. ř. námitka, že odvolací soud chybně posoudil význam předmětu řízení pro žalobkyni. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011). Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka současně dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Odvolací soud tak nepochybil, pokud uzavřel, že v projednávané věci je význam pro žalobkyni standardní, neboť zvýšený význam předmětu řízení prokázán nebyl a nejedná se typově o řízení, ve kterém se zvýšený význam presumuje.
6. Výtka dovolatelky, že odvolací soud uplatnil klid řízení jakožto krátící kritérium výše odškodnění vůči poškozené dvakrát, rovněž není opodstatněná. Odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž kritéria uvedená v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk se použijí i na prvotní zjištění, zda byla délka řízení přiměřená (včetně od tohoto závěru se odvíjejícího úsudku, zda má být poskytnuto finanční zadostiučinění v přiměřených judikaturou aprobovaných finančních relacích). Případný fakt, že soud k týmž kritériím (znovu) přihlédne i při úvaze, zda základní částka finančního odškodnění má být dále modifikována s odkazem na některé z nich, se nedotýká prvotního nejobecnějšího úsudku, ale jde již o úsudek zcela nový, mající jinou podstatu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
7. Ani otázka, zda ochrana vlastních práv presumuje vyšší význam než obrana proti zásahu, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nepostavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
8. Námitka, že základní částka byla ponížena o 20 %, aniž by posuzovaná věc měla mezinárodní přesah, přesah do jiných oblastí hmotného nebo do oblasti procesního práva a řízení nebylo zatíženo větším rozsahem dokazování, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, zkoumá jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy nikoliv to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit či zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Nadto Nejvyšší soud dodává, že dle své konstantní judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, nebo ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019) složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Nelze se proto při úvaze o složitosti řízení selektivně omezit pouze jen na hlediska vyjmenovaná žalobkyní. To, že určitou věc rozhoduje specializovaný orgán, zde Úřad průmyslového vlastnictví (popř. specializovaný samosoudce či senát u určitého soudu) neznamená, že by toto řízení mělo být jen z toho důvodu v rámci posouzení přiměřenosti jeho délky, a případně výše přiměřeného zadostiučinění, považováno za průměrně složité, přičemž obdobně jako spory z nekalé soutěže i spory týkající se ochrany průmyslového vlastnictví jsou tradičně považovány za přinejmenším právně a často i skutkově za obtížné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 70/2022).
9. Dovolatelce nelze přisvědčit ani v úvaze, že odvolací soud nezohlednil situaci, kdy rozkladový orgán nerespektoval závazný právní názor správního soudu a staví svoje rozhodnutí na polemice s tímto závazným právním názorem. Odvolací soud ve skutečnosti zohlednil, že rozhodnutí předsedy žalované bylo zrušeno mimo jiné z důvodu nepřípustné polemiky s předchozími závaznými rozhodnutími soudu, a z toho důvodu základní částku ve prospěch žalobkyně navýšil o 10 %. Uvedená námitka se tak míjí s míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Námitka dovolatelky, že výsledek průtažného řízení se měl promítnout do výše odškodnění, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997 ve věci Guillemin proti Francii, č. stížnosti 19632/92, § 63). Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26). Odškodnění žalobkyně musí být totiž zásadně stejné bez ohledu na to, zda byla nakonec v posuzovaném řízení úspěšná či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).
11. A konečně dovolatelce nelze přisvědčit ani v úvaze, že se nelze dovolávat tzv. klidu řízení tam, kde je souběžně probíhající (správní) řízení pravomocně skončeno. Odvolací soud především přiléhavě vyšel z odpovídající judikatury vztahující se ke známkoprávnímu řízení, které ex lege nelze přerušit. Nečinnost v jeho průběhu spojená s vyčkáváním na pro věc určující rozhodnutí v jiné věci je však judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3645/2017) postavena na roveň případům, kdy bylo správní řízení kvalifikovaně přerušeno. Je sice pravda, že souběžné správní řízení bylo několikrát během tzv. klidu řízení v posuzované věci pravomocně skončeno, nicméně setrvání v klidu řízení a vyčkávání konečného výsledku [evidentně činěném in favorem žalobkyně] nelze žalované vytýkat za situace, kdy byl nárok žalobkyně (v souběžném řízení navrhovatelky) opakovaně ve správním řízení zamítnut a ta proti tomuto výsledku brojila žalobami ve správním soudnictví. Pokud by žalovaný jako správní orgán upřednostnil opačný postup, jednal by v rozporu se základní zásadou správního řízení, že postup správního orgánu má být hospodárný. Ostatně přerušení řízení do doby, než bude v souběžném řízení rozhodnuto o mimořádném opravném prostředku není cizí ani řízení před soudem (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011). Ani tato námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
12. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2024 JUDr. David Vláčil předseda senátu