ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci
žalobkyně OKSTAR, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 25093991, se sídlem v
Berouně, Havlíčkova 18, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 45 C 72/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 22. 6. 2021, č. j. 16 Co 112/2021-108, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního
stupně. Žalobkyně se výše uvedené částky v řízení domáhá z titulu odčinění
nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v
nepřiměřené délce soudních řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 2 Nc 1009/2014 (dále jen „první posuzované řízení“) a pod sp. zn. 59 Cm
7/2014 (dále jen „druhé posuzované řízení“, společně dále jen „posuzovaná
řízení“). První posuzované řízení bylo k návrhu R. M., R. T. a společnosti XY.,
proti odpůrkyni – nynější žalobkyni zastoupené shodným právním zástupcem jako v
nynějším řízení, zahájeno dne 11. 2. 2014, následující den soud nařídil
předběžné opatření, kterým návrhu vyhověl, zakázal odpůrkyni uvádět na trh
toaletní papír s označením popsaným v návrhu, zároveň uložil žalobcům, aby v
dané věci podali žalobu. Ti tak učinili 14. 3. 2014, čímž bylo zahájeno druhé
posuzované řízení, následně byla v přibližně měsíčních intervalech rozeslána
žaloba, na kterou bylo reagováno vyjádřením, obě strany následně podávaly
přibližně v měsíčních intervalech repliky i dupliky, v řízení byla zjištěna
nečinnost mezi dnem 27. 5. 2014, kdy přišlo vyjádření žalovaného a 31. 10.
2014, kdy byl připojen spis 2Nc 1009/2014. V lednu 2015 bylo nařízeno přípravné
jednání na březen 2015. Toto jednání proběhlo, přičemž byli účastníci
informováni o výsledcích přípravy a žalobci byli i vyzváni k doplnění tvrzení a
důkazů, zároveň již tehdy soud informoval účastníky, že dle jeho názoru je
označení toaletního papíru užívané žalovanou zaměnitelné s označením toaletního
papíru, ke kterému mají ochrannou známku či licenci k ní žalobci. Dne 15. 4.
2015 splnili žalobci povinnost uloženou jim při přípravném jednání. Jednání
stanovené na 18. 8. 2015 bylo zrušeno. Dne 21. 8. 2015 byly vyžádány zprávy a
nařízeno jednání na 8. 12., to však bylo zrušeno pro omluvu žalované. Dne 5. 1.
2016 byl spis předán s ohledem na změnu rozvrhu práce jinému senátu, ten
jednání nejprve nařídil na 7. 3., další jednání bylo nařízeno na 9. 5.,
odročeno na 23. 5., kdy byl proveden mimo jiné výslech znalce a zároveň soud
vydal rozsudek, kterým žalobě zcela vyhověl. Uložil žalované, aby se zdržela
uvádění na trh a prodeje toaletních výrobků s označením uvedeným v rozsudku
(výrok I.), soud i uložil žalované povinnost toaletní papíry s uvedeným
označením z trhu stáhnout (výrok II.), žalované uložil i povinnost zaplatit
žalobcům 410 000 Kč (výrok III.) a rovněž rozhodl o nákladech řízení.
4. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací svým
rozsudkem ze dne 28. 2. 2017 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II
potvrdil, ve výrocích III a IV ho zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 10. 7. 2017.
Soud prvního stupně poté dne 28. 8. 2017 vyzval účastníky k doplnění tvrzení, a
to na základě závazného právního názoru Vrchního soudu v Praze. Jednání poté
nařídil na 22. 1. 2018, kdy rovněž připustil změnu žalobního petitu tak, aby
bylo zřejmé, jaké částky se každý z žalobců domáhá. Poté znovu vydal rozsudek,
kterým žalobcům zcela vyhověl, žalobci a) a rovněž i žalobci b) přiznal částku
100 000 Kč, žalobci c) přiznal zbývajících 210 000 Kč a rovněž rozhodl o
nákladech řízení. Dne 26. 1. 2018 soud rozsudek rozeslal účastníkům, 6. 2. 2018
bylo ve věci podáno blanketní odvolání následně doplněné. Věc byla předložena
Vrchnímu soudu v Praze dne 20. 3. 2018. Ten vyzval účastníky ke sdělení, zda
souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, zástupce žalované s tím
nesouhlasil. Soud poté nařídil jednání na 19. 11. 2018 a v něm rozsudek ve věci
samé potvrdil, ve výroku II jej částečně změnil ohledně nákladů řízení.
Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 1. 2019.
5. Odvolací soud dále částečně zopakoval dokazování spisem Městského
soudu v Praze sp. zn. 59 Cm 7/2014 a doplnil dokazování rozvrhem práce téhož
soudu. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Cmo
153/2016-208, kterým bylo poprvé rozhodnuto o odvolání žalované ve druhém
posuzovaném řízení, odvolací soud zjistil, že Vrchní soud v Praze podrobně i s
odkazem na citovanou odbornou literaturu a rozsudky Soudního dvora EU i
Nejvyššího soudu zdůvodnil opodstatněnost žalobou uplatněného nároku na uložení
povinnosti zdržet se uvádění na trh a rovněž i povinnosti stáhnout z trhu
toaletní papíry s vyobrazením použitým žalovaným s tím, že se o porušení
ochranné známky jedná. Ve vztahu k třetímu uplatněnému nároku Vrchní soud v
Praze poukázal na to, že dle § 5 odst. 1 zák. č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv
z průmyslového vlastnictví (dále jen ZVPzPV), má oprávněná osoba právo na
náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v
důsledku ohrožení nebo porušení práva a přiměřené zadostiučinění, byla-li
zásahem do práv způsobena nemajetková újma. Na straně 9 svého rozsudku pak
odvolací soud podrobně rozvedl předpoklady úspěšnosti každého z uplatněných
nároků, přičemž nejprve poukázal na to, že dle § 5 odst. 2 a 3 ZVPzZV může soud
na návrh stanovit výši těchto nároků paušální částkou nejméně ve výši
dvojnásobku licenčního poplatku (v případě nevědomého porušení ve výši
jednonásobku). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně se naplněním
zákonných předpokladů u takto uvedených jednotlivých nároků důsledně dle ZVPzPV
a příslušných ustanovení o. z. nezabýval, navíc v tomto ohledu trpí deficitem
sama žaloba, kde nejsou uplatněné nároky uvedeny zcela jednoznačně. Dále rovněž
poukázal na to, že každý z žalobců je ve vztahu k uplatněnému nároku dle ZVPzPV
v samostatném procesním postavení, musí tedy v žalobě upřesnit, jakou částku
požaduje. Soud prvního stupně na základě pokynů odvolacího soudu vyzval žalobce
k doplnění žaloby, ti s odkazem i na znalecký posudek uvedli, že předmětnou
částku požadují jako paušální náhradu dle § 5 odst. 2 ZVPzPV a dále i s ohledem
na své spoluvlastnické podíly k známce a rozsah licence upřesnili, že žalobci
a) a b) požadují každý 100 000 Kč a žalobce c) 210 000 Kč. Městský soud v Praze
pak po provedeném jednání rozsudkem z 22. 1. 2018 žalobě vyhověl a k odvolání
žalované Vrchní soud v Praze svým rozsudkem č. j. 3 Cmo 63/2018-260 rozsudek ve
výroku o věci samé potvrdil, částečně jej změnil v nákladovém výroku. V
odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že výše paušální náhrady na úhradu všech
tří nároků odpovídá znaleckému posudku a shodně jako soud prvního stupně
akceptoval i rozdělení této náhrady mezi tři žalobce, neboť každý ze žalobců a/
a b/ má spoluvlastnický podíl k ochranné známce ve výši ideální 1/2, třetí
žalobce má licenci k celé ochranné známce.
6. Odvolací soud z posuzovaného spisu dále zjistil, že věc 59 Cm 7/2014
byla s účinností od 5. 1. 2016 přikázána do senátu 32 Cm, v té době již senát
59 Cm nebyl dle rozvrhu práce obsazen. Dle téhož rozvrhu práce, – části páté –
agenda obchodní, insolvenční a veřejných rejstříků, bodu 2 písm. a) jsou v
agendě Cm rozhodovány i věci dle § 9 odst. 2 písm. g) o. s. ř., jde-li o spory
vyplývající z práva průmyslového vlastnictví, dle zvláštní části tato agenda po
celou dobu příslušela oddělení 32 Cm, které tyto věci rozhodovalo v senátu.
7. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že délka řízení nebyla zásadně ovlivněna postupem soudu v posuzovaném
řízení. Úkony soudu v průběhu celého řízení na sebe v zásadě plynule
navazovaly. Byť postup soudu v řízení nebyl zcela ideální, lze obhájit
existenci dvou období v délce několika měsíců, kdy soudem úkon učiněn nebyl.
Prvé období od konce května do října 2015 spadá v rozhodující části do období
letních dovolených, druhé období mezi prvním předložením věci Vrchnímu soudu a
jeho rozhodnutím lze obhájit poukazem na složitost věci. Nedůvodnou shledal
odvolací soud námitku žalobkyně týkající se toho, že by měl být rozsudek soudu
prvního stupně v posuzovaném řízení ve výroku III a závislém výroku IV
odvolacím soudem zrušen pro závažné procesní vady. S odkazem na ustálenou
judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že nelze dovodit, že
by každá procesní vada v řízení, která byla případně i vytknuta odvolacím
soudem, znamenala, že v jejím důsledku lze řízení charakterizovat jako
nepřiměřeně dlouhé. Ze zrušujícího usnesení odvolacího soudu v posuzovaném
řízení vyplývá, že si soud prvního stupně dostatečně neujasnil povahu
uplatněného finančního nároku dle § 5 odst. 1 ZVPzPV a v důsledku toho ani
žalobce nevyzval k doplnění a upřesnění žalobních tvrzení a důkazů. Taková
skutečnost, kdy odvolací soud posoudí věc odchylně od soudu prvního stupně,
který v důsledku svého chybného právního názoru řádně nesplnil svou poučovací
povinnost dle § 118a o. s. ř., je pak vždy důvodem pro zrušující usnesení
odvolacího soudu (§ 213b odst. 2 o. s. ř.) a v soudní praxi se i jedná o častý
důvod zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Právě taková situace byla důvodem
pro kasační rozhodnutí Vrchního soudu, jenž poukázal na potřebu řádného poučení
dle § 118a o. s. ř. dle jím vyjádřeného závazného právního závěru. I v případě
právního posouzení samostatného procesního společenství žalobců se jedná o
skutečnost, která má svůj základ v hmotném právu, zde však odvolací soud i s
ohledem na vzájemný vztah žalobců (žalobce b/ byl jediným společníkem žalobce
c/) konstatoval, že tento další důvod byl odvolacím soudem zmíněn, jednalo se
však o vadu, kterou by bylo možno napravit na základě změny žaloby i v
odvolacím řízení, pokud by ovšem neexistovalo výše zmíněné nedostatečné
hmotněprávní posouzení uplatněného nároku soudem prvního stupně. Odvolací soud
tedy k této otázce shrnul, že v dané věci nelze dovodit v postupu soudu
existenci takových procesních vad, pro které by bylo možno dovodit, že celková
délka řízení byla nepřiměřená.
8. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
posuzované řízení nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé především z důvodu jeho
složitosti. Nedůvodnou shledal námitku žalobkyně, že je namístě očekávat
dosažení obvyklé délky řízení, pokud na projednávaný spor existuje u soudu
specializace. Soudní specializace má napomoci rychlejšímu vyřizování věcí,
chybný je však závěr žalobkyně, že v takovém případě lze věc při správném
postupu vždy vyřídit v krátké době. Rozhodující pro délku řízení je povaha
věci, přitom specializace soudních oddělení jsou často zřizovány na věci ze své
povahy skutkově i právně složité (např. věci s cizím prvkem, věci pracovní, u
některých soudů i vypořádání SJM či náhrada škody na zdraví). Řízení v těchto
sporech i při správném postupu trvá násobky délky obvyklých sporů. Posuzované
řízení, ve kterém byl uplatněn nárok na obranu průmyslového práva k ochranné
známce před nekalosoutěžním jednáním, je právě takovým případem typově složité
věci. Tento spor je jediným občanskoprávním sporem, ve kterém již před soudem
prvního stupně rozhoduje senát složený ze třech soudců z povolání (§ 36a odst.
3 o. s. ř. a § 6 ZVPzPV), což obecně svědčí o hmotněprávní náročnosti těchto
sporů. Pro rozhodnutí je pak více než v jiných sporech důležitá nejen znalost
zákona a české judikatury, ale i s ohledem na jednotný trh EU jsou zde důležité
i judikáty Soudního dvora EU, jak vyplývá i z odůvodnění prvého rozsudku
Vrchního soudu v Praze. Při složitosti řízení je dále i nutno zohlednit, že
jeho předmětem bylo více nároků, byť souvisejících, a rovněž i skutečnost, že
pro výši jednoho z uplatněných nároků bylo rozhodující znalecké posouzení –
řízení bylo prodlouženo i omluvou znalce z jednání. O věci dvakrát rozhodoval
soud prvního stupně i odvolací soud. Prvý rozsudek odvolacího soudu v
odůvodnění potvrzujících výroků shledal důvodným sám základ nároku vůči
společnosti OKSTAR, spol. s r.o., věc byla sice zrušena k upřesnění žaloby
ohledně požadovaného finančního plnění, znalecké posouzení paušální náhrady
uplatněných nároků dle § 5 ZVPzPV, ve výši 410 000 Kč však již tehdy bylo k
dispozici. Je-li význam řízení jako jedno z rozhodných kritérií při posuzování
přiměřenosti délky řízení spojován i s nejistotou ohledně jeho výsledku, zde
lze i konstatovat, že tato nejistota byla u žalobkyně (v posuzovaném řízení
žalované) snížená minimálně po 3 letech a 5 měsících, kdy nabyl právní moci
prvý rozsudek Vrchního soudu v Praze. Za této situace odvolací soud obiter
dictum dovodil, že na délce řízení se projevil i nesouhlas společnosti OKSTAR,
spol. s r.o., s tím, aby o jejím odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze svým
druhým rozsudkem bez nařízení jednání. Pro úplnost odvolací soud dodal, že
argumentace žalobkyně závěry rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
2389/2015, 30 Cdo 689/2015 a 30 Cdo 3044/2016 je v dané věci nepřípadná.
Všechny tyto rozsudky řeší vliv přerušení řízení na posouzení přiměřenosti
délky řízení, v dané věci ale řízení přerušeno nebylo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen
zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 100 000 Kč s
příslušenstvím, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom,
že rozsudek odvolacího soudu závisí jednak na vyřešení otázek, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, jednak na vyřešení otázek, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího
soudu řešeny nebyly. Přípustnost dovolání je dle dovolatelky dána též z toho
důvodu, že dovoláním napadeným rozsudkem bylo porušeno základní právo
dovolatelky na spravedlivý proces a právo dovolatelky na náhradu škody
způsobené vadným výkonem veřejné moci, neboť závěry odvolacího soudu jsou
zjevně v rozporu s principem právní jistoty. Jako dovolací důvod dovolatelka
uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že závěry soudů nižších stupňů o
přiměřenosti délky řízení jsou zcela excesivní, přičemž odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2056/2019. Celková délka
posuzovaného řízení v rozsahu 4 let a 11,5 měsíce byla dle žalobkyně způsobena
převážně postupem soudu prvního stupně v posuzovaném řízení. Dovolatelka
považuje za nelogický závěr odvolacího soudu, jenž hodnotil postup soudu
prvního stupně v posuzovaném řízení tak, že si tento soud neujasnil předmět
sporu. Odkazuje na § 43 o. s. ř. Pokud soud prvního stupně rozhodoval o
neurčitém návrhu, pak nelze hovořit o řádném výkonu státní moci, resp. jde o
hrubou vadu řízení zakládající zmatečnost rozhodování. Dovolatelka tak vymezuje
následující otázku, o níž dovolací soud dosud nerozhodoval: „Zda meritorní
rozhodování soudu o neurčitém návrhu je zmatečným postupem či postupem závažným
způsobem porušujícím procesní pravidla a je nutno jej takto hodnotit ve smyslu
kritéria postupu orgánu veřejné moci?“
10. Pokud by soud prvního stupně nepochybil, řízení by skončilo 26. 6.
2017 a nemuselo by trvat další 1 rok a 7 měsíců, což představuje 30 % celkové
délky posuzovaného řízení. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v
rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo
1433/2020, a ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020.
11. Přiměřená délka řízení dle judikatury odpovídá cca 2 letům na 2
stupních soudní soustavy. Posuzované řízení, je svou délkou 2,5 násobkem této
délky. Dovoláním napadený rozsudek je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014. Dovolatelka dále srovnává délku
posuzovaného řízení se statistickými daty dle The 2020 EU Justice Scoreboard,
Quantitative data, dle nichž je odhadovaná délka soudního řízení na dvou
stupních soudní soustavy v České republice 224 dní. Již z tohoto srovnání
plyne, že délka 4 let a 11 měsíců je nepřiměřená.
12. Dovolatelka dále poukazuje na průtah v řízení před odvolacím soudem.
Od doručení spisu odvolacímu soudu do nařízení jednání uplynulo 8 měsíců, což
je dle dovolatelky nepřiměřená doba. Dovoláním napadený rozsudek je tak v
rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo
4987/2009, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
4584/2010, se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14.
10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014.
13. Dovolatelka považuje za nelogický závěr implicitně vyslovený
odvolacím soudem, že posuzované řízení bylo složité z důvodu speciálního
nároku, a to pro specialistu konajícího v rámci své specializace. Dovoláním
napadený rozsudek je tak v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 9.
2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15.
14. Dovolatelka dále uvádí, že dovoláním napadený rozsudek dále závisí
na vyřešení následujících otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny:
a. Zda je možné vycházet z typové složitosti věci?
b. Zda při odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení existuje
presumpce složitosti některých nároků?
c. Zda existují typově složité věci pro odčinění újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení?
d. Zda nárok z nekalosoutěžního jednání je možno bez dalšího označit za
složitý?
e. Zda lze nárok označit za složitý, pokud věc rozhoduje pro tento nárok
specializovaný samosoudce / senát soudu?
15. Dovoláním napadený rozsudek je dále v rozporu s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010.
16. Posuzované řízení probíhalo pouze na dvou stupních soudní soustavy.
Z tohoto hlediska dovolatelka vymezuje jako dosud neřešené následující otázky:
a. Zda při odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení lze
zohlednit instančnost řízení při využití pouze řádného opravného prostředku?
b. Zda dvouinstanční řízení lze zohlednit v rámci kritéria složitosti
řízení.
17. Dle dovolatelky lze z hlediska instančnosti řízení aplikovat
kritérium složitosti pouze při využití mimořádného opravného prostředku.
Zohlednění již řádného opravného prostředku popírá základy systému české
justice, jenž spočívá na dvouinstančním řízení.
18. Dále dovolatelka namítá, že odkazovala na srovnání svého nároku s
nárokem uplatněným jiným poškozeným v řízení vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 28/2017. Tamní posuzované řízení trvalo 4 roky a 9
měsíců, přičemž dané řízení bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým, ač šlo o
složitější řízení, jež rovněž probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a
rovněž první rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro závažné vady jako v
nynější věci. Dovolatelka rovněž odkazuje v rámci uvedeného řízení na rozsudek
Městského soudu v Praze, č. j. 51 Co 319/2020-137, a rozsudek Nejvyššího soudu,
č. j. 30 Cdo 1907/2018-104. Dále dovolatelka pro srovnání odkazuje na další
rozsudky Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a na § 13 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník. Odvolací soud tudíž zasáhl do základního práva dovolatelky,
neboť porušil princip právní jistoty.
19. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s
rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
20. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
22. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
23. Nejvyšší soud předně připomíná, že ve své judikatuře opakovaně
konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v
obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního
případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud
neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo
či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v
zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií
obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“, srov.
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009).
24. V dovolatelkou odkazovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2056/2019
Nejvyšší soud zopakoval ustálený judikatorní závěr, že k porušení práva na
přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13
odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v
ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li
projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro
poškozeného [viz § 31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk], přičemž důvody, proč k
tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci [viz § 31a odst. 3 písm. d)
OdpŠk], a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného [viz
§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí
být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv
poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu
spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě,
založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy),
tolerovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn.
30 Cdo 1355/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30
Cdo 1027/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3566/15). Současně třeba
připomenout, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve své
judikatuře zpravidla toleruje jeden průtah v řízení, a to i v délce cca dvou
let (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Dostál proti České republice ze dne 25.
5. 2004, stížnost č. 52859/99, § 192), pokud celková délka řízení není
nepřiměřená (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Nuutinen proti Finsku ze dne 27.
6. 2000, stížnost č. 32842/96, § 110).
25. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se neocitá v rozporu se závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, neboť
součástí skutkových zjištění odvolacího soudu, která podle § 241a odst. 1 o. s.
ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu, není při hodnocení kritéria postupu orgánů
veřejné moci závěr o tom, že by rozhodnutí soudu druhého stupně učiněné v
posuzovaném řízení bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost nebo pro nerespektování
závazného právního názoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Výsledek řízení o řádném či mimořádném opravném
prostředku nemá sám o sobě bez dalšího vliv na hodnocení kritéria postupu
orgánu veřejné moci. V rozsudku ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3763/2017,
Nejvyšší soud vyložil, že samotná okolnost, že v řízení bylo vydáno rozhodnutí
(byť pravomocné), jež následně bylo zrušeno, ještě nemusí být přikládána k tíži
státu v rámci hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci. Státu však k tíži
v rámci uvedeného kritéria přičítat lze, dojde-li v řízení ke zrušení
rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru,
nerespektování stanoviska nebo rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, popř. byl-li postup orgánu veřejné moci, který vydání
rozhodnutí předcházel, v rozporu s procesními předpisy. Pak je třeba takovou
skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy,
dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému
prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z
procesního hlediska bezvadně. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů však
neplyne, že by některá z výše jmenovaných skutečností v posuzovaném řízení
nastala. Důvodem částečného zrušení rozsudku soudu prvního stupně v posuzovaném
řízení byla ta okolnost, že žalobci jeden z žalovaných nároků v řízení žádali
společně a nerozdílně, aniž by byli v postavení solidárních věřitelů. Uvedená
nesprávnost tudíž nemá svůj původ v procesních předpisech, ale již v hmotném
právu. Nejde tak o prostý rozpor s procesními předpisy, pokud soud prvního
stupně v posuzovaném řízení se shodně jako žalující strana mýlil ohledně
hmotněprávní povahy plurality věřitelů, v kterémžto důsledku neodhalil vadu
žaloby a nevyzval k jejímu odstranění. Otázky výše vymezené pod body 9 a 10
tudíž přípustnost dovolání nezakládají.
26. Odvolací soud se rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, který dlouhodobě vychází ze závěru, že při posuzování
přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané
doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy mohla být
pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem
individuálního případu (srov. část IV. Stanoviska, popř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn.
II. ÚS 2109/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo
1551/2017). Ze žádného z žalobkyní označených rozhodnutí Nejvyššího soudu (ani
ze statistických dat Evropské komise, na která žalobkyně poukazovala) také
neplyne, že by přiměřená délka soudního řízení měla činit vždy právě dva roky.
Odvolací soud tak vyhověl požadavkům plynoucím z ustálené judikatury dovolacího
soudu i tím, že při úvaze o přiměřenosti délky posuzovaného řízení vyšel z
konkrétních zjištěných okolností, jež se k tomuto řízení vztahovaly a toto
řízení provázely, a nikoliv z hypoteticky uvažovaného „ideálního“ případu, jak
žalobkyně v dovolání prosazuje. Již proto není na místě provádět jakékoliv
srovnávání posuzovaného řízení s průběhem jiných řízení, tím spíše pak z těchto
jiných řízení bez dalšího dovozovat, že délka posuzovaného řízení představuje
délku nepřiměřenou. Otázky výše vymezené pod body 11 a 18 tudíž přípustnost
dovolání nezakládají.
27. Námitku, že odvolací soud měl délku 8 měsíců od doručení spisu na
odvolací soud do nařízení jednání posoudit jako průtah v řízení, dovolatelka
uvádí poprvé až v rámci dovolání. Uvedenou námitkou se tudíž odvolací soud
nezabýval, pročež nejde o otázku, na jejímž vyřešení by dovoláním napadené
rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo. Námitka výše vymezená pod bodem
12 tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
28. V rozsudku ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, Nejvyšší
soud uvedl: „Při posouzení složitosti řízení je třeba přihlédnout jak k
procesním komplikacím, tak ke skutkové či hmotně právní složitosti případu. V
civilních věcech jsou považována za typově složitější řízení například
restituční spory ohledně velkého množství majetku, řízení o stanovení výživného
při změnách v majetkových poměrech účastníků nebo insolvenční řízení s větším
množstvím incidenčních sporů či řízení ve věcech kapitálových společností.“ Z
uvedeného tak plyne, že Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází ze závěru, že
lze vysledovat taková řízení, která již ze své povahy jsou řízeními
složitějšími. Otázky výše vymezené pod bodem 14 písm. a), b) a c) a pod bodem
15 tudíž přípustnost dovolání nezakládají.
29. Ve vztahu k počtu stupňů soudní soustavy Nejvyšší soud ve Stanovisku
uvedl, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř.
stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně
narůstá délka řízení. Nejvyšší soud dále ve své judikatuře již několikrát
uvedl, že tomuto závěru se nikterak nepříčí, pokud soud zohlední opakované
rozhodování soudů dvou instancí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2021). Otázky výše vymezené v bodě 16 a 17 tak
nejsou otázkami, které by v judikatuře Nejvyššího soudu nebyly řešeny, tudíž
tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají.
30. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázek
výše vymezených pod body 13 a 14 písm. d) a e), tedy zda v případě, kdy je věc
na základě rozvrhu práce rozhodována specializovaným senátem (příp.
specializovaným samosoudcem), lze danou věc v rámci kritéria složitosti řízení
hodnotit jako typově složitou, a zda tato typová složitost dopadá i na spory z
nekalosoutěžního jednání.
IV. Důvodnost dovolání
31. Dovolání není důvodné.
32. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal.
33. V bodě 28 tohoto rozhodnutí dovolací soud již vyložil, že ustálená
judikatura vychází ze závěru, že určitá řízení lze považovat za typově
složitější. V rozsudku ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, Nejvyšší
soud mezi tato řízení zařadil rovněž řízení, v nichž se jedná o náhradu škody
na zdraví, a to z toho důvodu, že je v nich zpravidla uplatňováno více nároků,
a k posouzení jejich důvodnosti je navíc třeba vypracování znaleckých posudků.
Nejinak je tomu rovněž v případě sporů z nekalosoutěžního jednání. I v těchto
řízeních je zpravidla uplatňováno více nároků a k posouzení jejich důvodnosti
je třeba vypracování znaleckých posudků, jak tomu bylo i v nyní posuzovaných
řízeních. Nadto, jak správně uvedl odvolací soud, v případě sporů z
nekalosoutěžního jednání je více než v jiných sporech důležitá znalost
judikatury Soudního dvora Evropské unie. Všechny tyto okolnosti tak vedou k
závěru, že řízení, v nichž jde o spor z nekalosoutěžního jednání, lze považovat
za řízení typově složitější.
34. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani druhá dovolatelkou
předestřená otázka, vztahující se k tomu, že již na úrovni soudu prvního stupně
jsou tyto spory řešeny k tomu určeným specializovaným senátem. Dovolatelce lze
přisvědčit v tom, že účelem soudní specializace je v případě takto vyčleněných
řízení, mimo jiné, zajištění kvalifikovanějšího a časově efektivnějšího
rozhodování v typově složitějších řízeních. Nelze se však ztotožnit s názorem
dovolatelky, že daná speciální řízení, v nichž rozhodují k tomu určení
specializovaní soudci, by měla z toho důvodu být považována za řízení nikoliv
složitá, a měla by tudíž být postavena na roveň řízením průměrně složitým.
Rovněž specializovaný soudce se totiž musí vypořádat s výše naznačenými
právními, procesními i skutkovými složitostmi, jež daný typ řízení přináší. Byť
lze předpokládat, že řízení vedené specializovaným samosoudcem (senátem) povede
k rychlejšímu rozhodnutí ve věci, než kdyby tutéž věc rozhodoval jiný
(nespecializovaný) soudce, neznamená to, že ke složitosti řízení z hlediska
posouzení přiměřenosti délky řízení, případně výše přiměřeného zadostiučinění,
nelze přihlížet vůbec, neboť ani po specializovaném soudci nelze vyžadovat, aby
řízení, jež svou povahou spadá mezi řízení typově složitější, bylo ukončeno
stejně rychle jako jiné průměrně složité řízení.
35. Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud neshledal, že by rozhodnutím
odvolacího soudu bylo zasaženo do dovolatelkou namítaných ústavním pořádkem
garantovaných základních práv dovolatelky.
36. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle
ustanovení
§ 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
37. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, §
151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně,
jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované
v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu