USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně TESAKO
CZ s.r.o., v likvidaci, identifikační číslo osoby 259 79 752, se sídlem v Novém
Městě nad Metují, Komenského 394, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C
251/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. 5. 2020, č. j. 13 Co 128/2020-132, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 29. 10. 2019, č. j. 10 C 251/2018-90, zamítl žalobu, kterou se
žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 152 030 Kč (výrok I) a uložil
žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč
(výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu
(ohledně částky 115 500 Kč) a v závislém nákladovém výroku potvrdil (výrok I
rozhodnutí odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované
zaplacení částky 152 030 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí
měla vzniknout v důsledku tvrzené nepřiměřené délky řízení vedeného v prvním
stupni u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39
ECm 5/2013 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu částky 82 500 Kč včasným
dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl.
XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Pokud jde o námitku, že právní posouzení věci odvolacím soudem neodpovídá
metodice odškodňování, jež vypracovalo Ministerstvo spravedlnosti, pak Nejvyšší
soud uvádí, že vyložil v usnesení ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4196/2009,
a znovu v usnesení ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1435/2010, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 579/12, že „manuál pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., na případy
odškodňování průtahů v řízení“, není vnitřním předpisem Ministerstva
spravedlnosti, ale toliko doporučením vypracovaným Kanceláří vládního zmocněnce
pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva (dále
též „ESLP“). Vyjadřuje výhradně názor tohoto vládního zmocněnce na to, jakým
způsobem by měla být ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. v těchto případech
aplikována, aby Česká republika dostála svým závazkům vyplývajícím pro ni z
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z navazující judikatury
ESLP. Nelze proto uvažovat o jeho obecné závaznosti, a v uvedeném rozsahu proto
není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. V dané věci se oproti mínění dovolatelky neuplatní domněnka vzniku nemajetkové
újmy, neboť ta je spojena (až) se závěrem, že došlo k porušení práva na
projednání věci v přiměřené době, kterýžto závěr v projednávané věci odvolací
soud neučinil. Není-li účinně zpochybněna úvaha, podle níž není dán tzv. odpovědnostní titul, je nadbytečné zabývat se výší základní částky odškodnění,
popř. její korekcí s ohledem na kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Napadené rozhodnutí se již proto nemůže
vzpírat závěrům, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, tím méně těm, jež jsou obsahem stanoviska občanskoprávního
a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného
pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“),
v němž nebyla stanovena žádná konkrétní doba, po jejímž uplynutí by již řízení
mělo být považováno bez dalšího za nepřiměřeně dlouhé. Uvedená otázka proto
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalobkyní akcentované skutečnosti, že v posuzovaném řízení docházelo k
neodůvodněným průtahům a zejména soud prvního stupně měl být „liknavý“ a že
posuzované řízení o nárocích ze smlouvy o dílo spojené mimo jiné i s námitkou
započtení uplatněné tehdejším žalovaným bylo skutkově jednoduché (zejm. bod 8,
9, 10 a 14 dovolání), ze skutkových zjištění soudů neplynou (opačný závěr činí
odvolací soud zejména v odstavcích 24 až 26 napadeného rozsudku). Naopak kupř.
žalobkyní předkládaný závěr o nečinnosti v průběhu odvolacího řízení je s takto
učiněnými skutkovými zjištěními v příkrém rozporu (srov. odstavec 4 rozsudku
soudu prvního stupně, jehož závěry sdílel i odvolací soud). Dovolatelka tak ve
skutečnosti konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém
zjištění než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže
založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním
odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné
povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým
základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před soudem prvního stupně
nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím
důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k námitce, že délka posuzovaného řízení přesáhla průměrnou délku
občanskoprávního řízení v České republice, kterou dovolatelka podpořila odkazem
na výčet řízení trvající kratší dobu, kdy se poškozenému zadostiučinění
dostalo, lze uvést, že Nejvyšší soud ve Stanovisku pod bodem IV. dospěl k
závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení se vychází z kritérií,
která jsou obdobným způsobem hodnocena při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk, jak vyplývá i z judikatury Evropského
soudu pro lidská práva. Při zvažování přiměřenosti délky řízení je proto nutno
vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup
příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii,
stížnost č. 64890/01, odst. 66). Nejvyšší soud setrvale judikuje, že při
posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní,
předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě článku 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za
přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017), což odvolací soud v nyní projednávané věci
učinil. Napadené rozhodnutí se nerozchází ani s dovolatelkou akcentovanými
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016,
neboť soudy obou stupňů správně ohraničily celkovou délku řízení a nezabývaly
se – jak nesprávně uvedeno v dovolání – zadostiučiněním jen za jednotlivé
průtahy, což je patrné již jen z toho, že žádné průtahy v posuzovaném řízení v
rámci vlastního závěru o skutkovém stavu věci nezjistily.
Odvolací soud se tak
při řešení otázky délky posuzovaného řízení a jejího hodnocení z hlediska
přiměřenosti délky posuzovaného sporu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a proto ani tato žalobkyní vymezená otázka založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže. Ve vztahu k dovoláním zpochybňovanému posouzení kritéria složitosti řízení, se
rozsudek odvolacího soudu nevzpírá závěrům, k nimž dospěl Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, neboť odvolací soud na
složitost věci usuzoval v relaci k množství listinných důkazů, k tomu, že věc
byla opakovaně posuzována na dvou instancích soudní soustavy, a též k tomu, že
bylo třeba opakovaně rozhodovat o dílčích procesních otázkách (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015). Nadto v
posuzovaném řízení šlo o spor ze smlouvy o dílo, pro nějž není typová složitost
nikterak neobvyklá, zvláště byla-li – mimo jiné – uplatněna námitka započtení
založená na tvrzení o domnělých vadách díla. Odvolací soud rovněž přihlédl k
úkonům účastníků (jejich zástupců) a svědků, které se podílely na délce řízení
a které nebylo možno přičítat na vrub rozhodujícího orgánu veřejné moci. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje ve své
konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost
věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník
(popř. osoba na řízení zúčastněná) může zasáhnout do délky řízení i tím, že
využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje
jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají
soudy (či jiné orgány veřejné moci) ve více stupních, což však zpravidla nelze
klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně
zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho
přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího
postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována
zásadně o dobu za řízení před další instancí. Vedle toho je podle Stanoviska třeba zohlednit i další okolnosti provázející
konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky
tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a
různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké
posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska
aplikační i interpretační a dále samozřejmě musí být uvažována i složitost
procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a
procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto
opravných prostředcích atd.). V projednávané věci odvolací soud kladl akcent
výlučně na procesní složitost spojenou s potřebou věc opakovaně projednat na
dvou instancích.
S napadeným rozhodnutím odvolacího soudu se proto zásadně míjí
výtky dovolatelky zdůrazňující, že nebyl zpracován znalecký posudek a nebylo
slyšeno větší množství svědků (srov. zejm. bod 15 dovolání). Z hlediska procesní složitosti odvolací soud správně přihlédl i k té okolnosti,
že ve věci byla uplatněna námitka započtení spojená s tvrzením o vadách díla,
což k procesní složitosti věci nepochybně přispělo (srov. přiměřeně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), stejně jako
další námitky vážící se k potřebě posouzení odstoupení od smlouvy a smluvních
pokut, které měly být podle dovolatelky „vyřešeny hned v prvním řízení“. Kritérium složitosti věci nelze posuzovat jen podle rozsáhlosti procesního
spisu (žalobkyně navíc izolovaně posuzuje rozsah vlastního spisu a přehlíží
zcela rozsah jeho příloh). V další části dovolání (v bodě 15) žalobkyně
zřetelně zaměňuje kritérium složitosti věci s kritériem významu řízení pro
poškozeného. Okolnost, že řízení mělo pro poškozeného standardní význam, nijak
neindikuje, zda řízení bylo složité či nikoliv. Lze tedy shrnout, že k dané
otázce nelze shledat přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Ani při hodnocení kritéria jednání poškozeného (bod 16 dovolání) se odvolací
soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který svoji úvahu založil na absenci
podílu žalobkyně na prodlužování řízení. Přitom žalobkyně netvrdila, že by za
účelem urychlení posuzovaného řízení podala stížnost k předsedovi soudu či
podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu a z toho důvodu její
jednání při úvahách o přiměřenosti celkové délky řízení odvolací soud ve shodě
se soudem prvního stupně nezohlednil [neboť na délku řízení nepůsobila
žalobkyně ani negativně, ani pozitivně; srov. část IV písm. b) Stanoviska či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4756/2015]. Ani
tato námitka žalobkyně tak není způsobilá založit přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací námitka žalobkyně ohledně přičitatelnosti rozporného rozhodování soudů
prvního a druhého stupně v rámci posuzovaného řízení přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř. nezakládá, pokud odvolací soud náležitě přihlédl k tomu, že ke
zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně došlo pro jiný právní názor, a nikoliv
pro závažné vady řízení či nepřezkoumatelnost vydaných rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). K tomu
dovolací soud doplňuje, že je-li důvodem zrušení rozhodnutí pouze odlišný
právní názor soudu vyšší instance a z toho plynoucí potřeba doplnění
dokazování, nelze takovou skutečnost státu přičítat k tíži, ledaže by se
jednalo o nerespektování závazného právního názoru, přičemž v rušícím
rozhodnutí musí být zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je
rušeno právě z takového důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1776/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).
Tato okolnost z obsahu napadených rozhodnutí
neplyne, a proto ani k této námitce nelze dovodit, že by byla s to založit
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Ani ve vztahu k dovoláním zpochybňovanému kritériu významu řízení pro žalobkyni
nelze shledat dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným. Žalobkyně totiž v
dovolání převážně opakuje svou odvolací argumentaci, jíž se vymezila proti
právním závěrům soudu prvního stupně. Odvolací soud naopak v napadeném rozsudku
v převážném rozsahu úvahám soudu prvního stupně nepřisvědčil, když odlišně
dovodil (odst. 27 a násl. rozsudku odvolacího soudu), že význam řízení byl pro
žalobkyni typově standardní a i pokud by měl být individuálně zvýšen s ohledem
na to, co žalobkyně v odvolání zdůrazňovala (že byla malý podnikatel, že
posuzované řízení se vedlo o částku 826 944 Kč s příslušenstvím, hrozila jí
náhrada nákladů řízení, výsledek sporu mohl ovlivnit výši likvidačního zůstatků
určeného k výplatně společníkům), pak s přihlédnutím k učiněným skutkovým
zjištěním, ke značné složitosti věci a k tomu, že nebyly v průběhu posuzovaného
řízení zjištěny žádné průtahy přičitatelné orgánům veřejné moci, odvolací soud
uzavřel, že posuzované řízení bylo možno kvalifikovat jako ještě přiměřené. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se tak neodchyluje od závěrů žalobkyní
označených rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo
6056/2016, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, neboť vzdor opačnému
tvrzení obsaženému v dovolání odvolací soud ve svých úvahách kalkuloval s
jistinou i příslušenstvím pohledávky, o níž se vedl v posuzovaném řízení spor. Připomíná-li žalobkyně z posledně uvedeného rozhodnutí závěr, podle něhož je na
místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení
práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu
řízení pro poškozeného nepatrný), pak zmiňované se vztahuje až k situaci, kdy
došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené době. Závěr odvolacího
soudu o tom, že délka posuzovaného řízení byla s ohledem na všechny zjištěné
okolnosti ještě přiměřená, se však žalobkyni v hranicích otázek vymezených
dovoláním (jimiž byl dovolací soud striktně vázán – srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) nepodařilo účinně zpochybnit, a již proto není možno se zabývat formou ani
výší odškodnění. Ohledně námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů Nejvyšší soud
odkazuje na usnesení ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4714/2017, v němž
konstatoval, že soud má povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit. Tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na
každý argument žalobce (k tomu srov. např. rozsudek ESLP ze dne 19. 4. 1994
proti Nizozemí ve věci Van de Hurk, stížnost č. 16034/90). Soudní rozhodnutí
musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, přičemž rozsah
této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve
světle okolností každého případu. Rozsudek odvolacího soudu je pak souladný s
kritérii vymezenými k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí např.
v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, jak je citoval v
napadeném rozsudku odvolací soud. Ostatně žalobkyně v podaném dovolání, v němž
se navíc podrobně a kvalifikovaně vymezila vůči podstatným a zcela srozumitelně
vyloženým důvodům napadeného rozhodnutí, ani nijak blíže nespecifikuje, v čem
konkrétně zůstal odvolací soud v nyní projednávané věci dlužen stran vyvrácení
její odvolací argumentace. Nejvyšší soud zde připomíná znění § 241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož není oprávněn Nejvyšší soud přihlížet vyjma dovolání k jiným
podáním učiněným v průběhu řízení. Nejen proto nejde o případ, na nějž by
dopadaly závěry v dovolání označeného nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1680/13. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu