U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobce V. V., zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v
Pardubicích, Třída Míru 92, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu ve výši 240.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 10/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011, č. j. 21 Co 472/2010 – 43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl žalobu na
zaplacení částky 240.000,- Kč s příslušenstvím, jíž se žalobce domáhal
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení u Okresního soudu v Pardubicích. Předmětem
řízení byla náhrada škody za nemožnost hospodařit na pozemcích, které měl
žalobce pronajaty.
Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci
samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 12.375,- Kč s
příslušenstvím, jinak rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobce podal dne 30. 9. 1998 žalobu proti žalovanému J. K. a České republice o
zaplacení škody ve výši 415.474,60 Kč. Řízení bylo vedeno u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 8 C 196/98. Od konce roku 1998 do června 1999 byl
účastníkům řízení ponechán prostor pro mimosoudní vyřešení sporu, ke kterému
nedošlo, proto bylo nařízeno ústní jednání na 16. 6. 1999, při kterém žalobce
navrhl přistoupení dalšího účastníka do řízení. Dne 24. 11. 1999 bylo řízení
proti žalovanému K. vyloučeno k samostatnému řízení vedenému pod sp. zn. 8 C
18/2000. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích, jež nabylo právní moci dne
18. 5. 2000, bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení ve věci 8 C
196/98, usnesení o pokračování v řízení nabylo právní moci dne 14. 4. 2001. Usnesením ze dne 29. 1. 2002 byl ustanoven znalec z oboru geodezie, který byl
vypracování znaleckého posudku zproštěn z důvodu, že žalobce upustil od
provedení tohoto důkazu. Dne 20. 9. 2002 se konalo místní šetření a dne 21. 1. 2003 soud ustanovil znalce z oboru oceňování plodin a prací, jenž předložil
znalecký posudek dne 6. 2. 2003. Rozsudkem ze dne 26. 7. 2003 byla žaloba
zamítnuta. K odvolání žalobce, jenž nezaplatil včas soudní poplatek, odvolací
soud usnesením ze dne 22. 12. 2004 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu
vrátil s pokynem, aby vyzval žalobce k doplnění tvrzení a přesně uvedl, jak má
soud žalobce poučit. Po poučení soudem žalobce požádal o poskytnutí lhůty k
předložení důkazů ke sporné otázce, o jejichž předložení byl urgován dne 4. 7. 2005. Rozsudkem soudu I. stupně ze dne 14. 9. 2005 byla žaloba opětovně
zamítnuta. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 7. 11. 2006
rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšími řízení. Usnesením ze dne
10. 4. 2007 byl ustanoven znalec z oboru oceňování plodin a prací, který
předložil znalecký posudek dne 5. 10. 2007. Rozsudkem ze dne 19. 12. 2007 bylo
žalobě vyhověno co do částky 317.857,- Kč s přísl. a co do částky 97.617,60 Kč
byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Řízení bylo pravomocně skončeno dne 6. 12. 2008, celková doba
řízení tedy byla 10 let a 2 měsíce, přičemž po dobu 11 měsíců bylo řízení
přerušeno. Žalobce uplatnil svůj nárok v rámci předběžného projednání věci u
žalované, která konstatovala nepřiměřenou délku řízení a za přiměřené
zadostiučinění považovala samotnou konstataci porušení práva. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že na celkové délce
řízení měl hlavní zásluhu žalobce nejenom tím, že jeho podání nebyla přesná a
určitá a musela být doplňována, ale rovněž žádostmi o odročení jednání a
nerespektováním lhůt daných mu soudem. Jedinou prodlevu, kterou lze shledat na
straně soudu, je ustanovení znalce a doba odvolacího řízení, které trvalo od 8. 1. 2004 do 22. 12. 2004.
Odvolací soud vyšel ze základní částky zadostiučinění
ve výši 123.750,- Kč, kterou snížil o 60 % vzhledem ke složitosti případu, a o
dalších 30 % s ohledem na průtahy, které způsobil žalobce. Zbylých 10 % dle
názoru odvolacího soudu představuje přiměřenou náhradu i s ohledem na význam
předmětu řízení pro žalobce, který se domáhal ztráty v důsledku nerealizované
výroby plodin na pronajatých pozemcích. Odvolací soud proto přiznal žalobci
částku 12.375,- Kč. Proti potvrzující části výroku I. odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež
považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro
řešení otázky, zda za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce
řízení je třeba považovat pouze nečinnost příslušného soudu nebo i skutečnost,
že předchozí prvostupňové rozsudky byly opakovaně rušeny odvolacím soudem, což
mělo za následek prodloužení doby soudního řízení. Jako dovolací důvod žalobce
uvedl nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel ke skutkovým okolnostem případu uvedl, že hlavním důvodem
dlouhotrvajícího soudního řízení byl nesprávný postup soudu I. stupně, který po
zadání znaleckého posudku o výši škody žalobu zamítl s odůvodněním, že nebyl
shledán základní předpoklad pro vznik odpovědnosti za škodu, ve druhém rozsudku
nesprávně aplikoval právní závěry odvolacího soudu, a o námitkách žalobce do
znaleckého posudku rozhodl až po pěti letech, kdy žalobce již obtížně
dohledával listiny a informace, které vyžadoval soudní znalec. Pokud by soud
postupoval správně, odpadlo by zcela odvolací řízení. Délku řízení podstatně
ovlivnily výzvy žalobci k předložení dalších důkazů, které se nakonec ukázaly
jako zbytečné. Argumentaci žalobce, že k dlouhotrvajícímu řízení došlo hlavně z
důvodu dvou nesprávných rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud neuznal.
Podle žalobce je třeba přihlédnout nejen k tomu, že orgán nejedná, ale i k
tomu, že opakovaně vydá rozhodnutí nesprávné. Dovolatel navrhl napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále
jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolání není přípustné. Dovolatel považoval za otázku zásadního právního významu otázku právního
základu nároku žalobce, který odůvodňoval zejména tím, že k dlouhotrvajícímu
řízení došlo hlavně pro dvě nesprávná rozhodnutí soudu prvního stupně. Za
porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě by mělo být
považováno i to, že soud opakovaně vydává rozhodnutí nesprávná, přičemž uvedl,
že soud prvního stupně nerespektoval a nesprávně aplikoval závěry zrušovacího
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 22. 12. 2004. Dovolatel svými tvrzeními tedy obsahově namítal zhodnocení kriteria
postupu orgánů veřejné moci během řízení – hledisko uvedené v ustanovení § 31a
odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) (dále jen OdpŠk). Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, uvedl, že postup orgánu veřejné
moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co
nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních
postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost
vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu. Ustanovení § 6 o. s.
ř. ukládá soudu, aby v řízení postupoval v součinnosti se všemi účastníky řízení
tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi
účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. I z této úpravy je zřejmé, že
zásada rychlosti soudního řízení zakládá významné právo účastníka, aby jeho věc
byla soudem projednána a bylo o ní rozhodnuto bez zbytečných průtahů a v
přiměřené lhůtě. Nejde však o hledisko absolutní, které by mohlo převážit jiné
požadavky na soudní rozhodování, jimiž je např. i zmíněná povinnost soudu opřít
své rozhodnutí o spolehlivě zjištěný skutkový stav věci, obzvláště v případech,
kdy jsou některé skutečnosti mezi účastníky sporné (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000. Rozhodnutí
Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou též dostupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz.). Posuzované řízení přitom bylo složité zejména po stránce skutkové, neboť bylo
sporné, zda žalovaný porušil právní povinnost, ze které by mu vznikla
odpovědnost za případně vzniklou škodu. Jak vyplývá z obsahu spisu, první
rozhodnutí soudu I. stupně bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích z důvodu, že jeho závěry jsou předčasné, neboť
soud prvního stupně neodstranil pochybnosti o skutkovém stavu věci. Soud
prvního stupně byl tedy vyzván k odstranění pochybností a nedostatečných
tvrzení jak žalobce, tak žalovaného. V novém rozhodnutí ve věci dospěl soud I. stupně po doplněném dokazování ke stejnému právnímu závěru, a sice, že žalobci
se nepodařilo prokázat, že žalovaný porušil svoji právní povinnost. Odvolací
soud však po doplněném dokazování dospěl k závěru opačnému, a proto rozsudek
soudu I. stupně zrušil podruhé. Při novém rozhodování ve věci pak byla
zjišťována pouze výše škody, kterou měl žalobce utrpět. Soudy obou stupňů se
tedy náležitě a spolehlivě snažily zjistit skutkový stav věci tak, aby mohly ve
věci rozhodnout, což ve výsledku vedlo k rozhodnutí příznivému pro žalobce. Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích rovněž zabýval otázkou, zda při
zohlednění celkové délky řízení či při posuzování postupu orgánů veřejné moci
během řízení přihlédnout například i k tomu, že v řízení docházelo k procesním
pochybením, jež prodlužovala délku řízení. Nejvyšší soud proto ve Stanovisku
Cpjn 206/2010 pod bodem IV. písm. c) uvedl, že pod pojem nesprávnosti postupu
orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke
zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně
nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního
soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, nebo
rozsudek ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010). Ve zrušovacím rozhodnutí
musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno
právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně.
Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v
jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané
rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí soudu
nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo
procesní vady soudu nižšího stupně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Žalobce v dovolání namítal, že soud prvního stupně nerespektoval a
nesprávně aplikoval závěry zrušovacího usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočky v Pardubicích. Uvedené tvrzení však nemá oporu v obsahu spisu. Pokud by soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího
stupně, bylo by třeba k této skutečnosti opravdu přihlédnout, a to v souladu s
výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. V posuzované věci však soud prvního
stupně nebyl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích,
ze dne 22. 12. 2004, č. j. 23 Co 6/2004-229, zavázán k přijetí určitého
právního názoru, ale k doplnění dokazování a náležitému zjištění skutkového
stavu věci. Dalším usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 7. 11. 2006, č. j. 23 Co 97/2006-320, již byl soud prvního
stupně zavázán právním názorem odvolacího soudu, a tento právní názor také ve
svém následujícím rozhodnutí respektoval. Okolnosti případu proto nenaznačují,
že by posuzovanou věc bylo možno podřadit pod případy výše uvedené, neboť
rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo rušeno z důvodu nerespektování právního
názoru soudu vyššího stupně ani z důvodu nepřezkoumatelnosti či závažné
procesní vady řízení. Otázka, jež je dovolatelem považována za otázku zásadního právního významu, již
byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu opakovaně řešena. Zároveň se však
jedná o otázku, která by vzhledem k okolnostem případu nemohla mít význam pro
výsledek sporu, jinými slovy řečeno, její vyřešení by se nemohlo projevit v
konečném postavení dovolatele vůči druhé straně sporu, což činí dovolání ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Hodnocení ostatních kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk či samotnou výši
zadostiučinění pak žalobce ve svém dovolání nenapadal, proto dovolací soud,
vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením ve smyslu § 242
odst. 1 o. s. ř., nemohl posuzovat jiné okolnosti věci, a z hlediska posouzení
ostatních kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk tedy rozsudek
odvolacího soudu nepřezkoumával. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c)
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.