30 Cdo 2389/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobkyně H. S., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 16 C 301/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č. j. 29 Co 20/2015-124, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č. j. 29 Co 20/2015-124, a
rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 11. 2014, č. j. 16 C
301/2013-83, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání
žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 11. 2014, č. j. 16 C
301/2013-83, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení
částky 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené
žalobkyni tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 11 443/2008 (dále jen „posuzované řízení“). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž se
žalobkyně v posuzovaném řízení domáhala zaplacení náhrady mzdy, náhrady za
nevyčerpanou dovolenou a odstupného. Řízení bylo zahájeno podáním žaloby u
Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 19. 9. 2008 a skončilo nabytím právní moci
usnesení ze dne 25. 2. 2013, kterým jmenovaný soud ke zpětvzetí žaloby na
podkladě mimosoudní dohody účastníků řízení zastavil. Takto ohraničenou celkovou dobu trvání posuzovaného řízení zhodnotil odvolací
soud ve shodě se soudem prvního stupně jako přiměřenou, a proto nepředstavující
nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění
(dále jen „OdpŠk“). Uvedený závěr odůvodnil odvolací soud tím, že to byla
žalobkyně, kdo se svým procesním postupem na délce řízení rovněž podílela,
zejména svým návrhem na přerušení řízení do skončení řízení vedeného u téhož
soudu pod sp. zn. 7 C 622/2008, přičemž tomuto návrhu soud vyhověl. S
přihlédnutím k uvedenému procesnímu postupu žalobkyně (jež „… rozhodně nesvědčí
o jejím svrchovaném zájmu na posuzovanou věc“) pak odvolací soud dále
neshledal, že by řízení mělo pro žalobkyni význam. Odvolací soud rovněž odkázal
na svůj dřívější rozsudek ze dne 8. 10. 2014, č. j. 29 Co 420/2014-87, vydaný
ve skutkově shodné věci. K námitce žalobkyně odkazující na ustanovení § 13
zákona č 89/2012 Sb., občanský zákoník, odvolací soud uvedl, že soud prvního
stupně rozhodl napadeným rozsudkem i v intencích, které byly vytýkány v jeho
věci sp. zn. 7 C 211/2013 rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10. 7. 2014, č. j. 19 Co 234/2014-79, pokud jde o posouzení případných průtahů v řízení vedeném
Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 622/2008. Za situace, kdy
neexistuje písemné vyhotovení rozsudků odvolacího soudu ve věcech sp. zn. 28 Co
13/2015, 28 Co 18/2015, 28 Co 39/2015 a 32 Co 511/2014, není objektivně známo,
proč bylo rozhodnuto právě takovým způsobem. Závěry v rozsudku ze dne 6. 10. 2014, č. j. 32 Co 376/2014, pak neodpovídají skutkovým zjištěním obsaženým v
napadeném rozsudku. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při posouzení toho, co je
a co není nepřiměřená délka řízení, a při aplikaci kritérií, které jsou
příkladmo uvedené v § 31a odst. 3 OdpŠk, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
Dále dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve
skutečnosti, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to její
legitimní očekávání, aby bylo v její věci rozhodnuto obdobně jako v jiné
obdobné věci. Dovolatelka poukazuje na rozhodování odvolacího soudu v totožných
věcech různým způsobem. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní
posouzení věci. Namítá, že délka řízení je zcela nepřiměřená, a to i s ohledem
na význam řízení (pracovněprávní spor), který je podle konstantní judikatury
považován za zvýšený, přičemž dovolatelka odkazuje na stanovisko Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). K přerušení
řízení namítá, že v posuzovaném řízení za první dva roky jeho průběhu nebylo
učiněno ničeho pro meritorní vyřízení věci, když soud vyčkával na rozhodnutí v
„pilotním řízení“ vedeném pod sp. zn. 7 C 622/2008. S ohledem na koordinaci
věci soudci a s ohledem na princip hospodárnosti řízení navrhla přerušení
řízení. Přerušení řízení tak nelze dovolatelce klást za vinu. Dále poukazuje na
dlouhé rozhodovací lhůty v „pilotním řízení“. Ve vztahu k námitce nejednotného
rozhodování odvolacího soudu poukazuje na rozhodnutí odvolacího soudu v
obdobných věcech. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka doplnila dovolání podáním ze dne 25. 8. 2015, v němž poukázala na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015, podáním
ze dne 7. 1. 2016, v němž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 1747/2014, a podáním ze dne 23. 6. 2016, v němž odkázala na nález
Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na svůj dřívější
rozsudek ze dne 8. 10. 2014, č. j. 29 Co 420/2014-87, vydaný ve skutkově shodné
věci. Dovolání tamního žalobce proti tomuto rozsudku bylo nejprve usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3653/2015, odmítnuto dílem
pro jeho nepřípustnost a dílem pro jeho vady. Uvedené usnesení však bylo
nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, zrušeno. Nejvyšší soud následně rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016,
rozsudek odvolacího soudu společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ústavní soud v uvedeném nálezu předně vytkl odvolacímu soudu, že se nijak
nevypořádal s argumentem stěžovatele, že stejný soud, byť jiný senát, již v
prakticky shodném případě odvolání vyhověl. Přitom tento argument stěžovatele
je nutno považovat pro rozhodnutí o odvolání za zásadní, neboť mohl mít přímý
vliv na jeho výsledek. Pokud by se krajský soud tímto předchozím rozhodnutím v
právně i skutkově shodné věci řídil, tak by odvolání stěžovatele vyhověl. Bylo
tedy povinností krajského soudu vyplývající z práva stěžovatele na spravedlivý
proces a i z § 13 o. z. v odůvodnění vysvětlit, proč má na věc jiný názor než
jiný senát stejného soudu v předchozím rozhodnutí. Tím, že tak krajský soud
neučinil, porušil základní právo stěžovatele na řádné odůvodnění soudního
rozhodnutí, které je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1
Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyššímu soudu jako dovolacímu Ústavní soud vytkl, že výše uvedené pochybení
odvolacího soudu nenapravil. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody
pod ochranou soudní moci. Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec
ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a
Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v
předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva
na spravedlivý proces.
Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení
ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem
odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve vztahu k otázce podílu účastníka řízení představovaného návrhem na přerušení
řízení na délce řízení se Ústavní soud neztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu,
že v takovém případě nelze klást prodloužení řízení k tíži státu. Ztotožnil se
s judikaturou, dle níž skutečnost, že k přerušení řízení došlo na návrh
stěžovatele, nelze klást pouze k tíži stěžovatele, neboť přerušení řízení je na
úvaze soudu (viz § 109 odst. 2 o. s. ř. ) a jsou to soudy, které mají povinnost
zajistit řízení bez průtahů. Judikatura ESLP stanoví, že do doby řízení je v
zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno z důvodu
probíhajícího jiného řízení. V takovém případě je nutno zkoumat, zdali délka
druhého řízení byla přiměřená (např. rozsudek ESLP ve věci Králíček proti České
republice ze dne 29. 6. 2004 č. 50248/99, § 25; či Visintin proti Itálii ze dne
1. 3. 2001 č. 43199/98, § 21). Shodný názor zaujal i Nejvyšší soud ve
stanovisku sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, část III. K obdobné
situaci jako v nyní posuzovaném případě se ESLP vyjádřil v rozsudku ve věci
Herbst proti Německu ze dne 11. 1. 2007 č. 20027/02, kde také stěžovatel sám
požádal o přerušení řízení do skončení jiného řízení, jehož výsledek považoval
za podstatný pro rozhodnutí v dané věci. Podle ESLP však přerušení nelze klást
k tíži pouze stěžovateli, neboť soud s přerušením souhlasil. Dále ESLP uvedl,
že v některých případech může být rozumné, aby vnitrostátní soudy vyčkaly na
výsledek souběžně probíhajících řízení jako opatření procesní efektivity. Nicméně takové rozhodnutí musí být přiměřené s ohledem na zvláštní okolnosti
daného případu a je nutno zkoumat, zdali nedošlo k průtahům v řízení, kvůli
kterému bylo řízení stěžovatele přerušeno (§ 78). V nyní posuzované věci dovolací soud neshledal dovolání přípustným ve vztahu k
námitce dovolatelky ohledně tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces
spočívající v tom, že odvolací soud v dané věci rozhodl jinak, než rozhodl
tentýž soud v jiných obdobných věcech. Oproti rozsudku č. j. 29 Co 420/2014-87
totiž odvolací soud v nyní napadeném rozsudku jednoznačně vyložil, z jakých
důvodů nemohl přihlédnout k závěrům dosaženým v jiných řízeních vedených ve
skutkově obdobných věcech. Dovolací soud shledal dovolání přípustné v té části, v níž je napaden závěr
odvolacího soudu odpovídající dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu (viz
rozsudek ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015), dle níž prodloužení
délky řízení způsobené vyhověním návrhu účastníka na přerušení řízení
odůvodněný poukazem na průběh jiného (pilotního) případu nelze přičítat k tíži
státu, když Ústavní soud ve výše citovaném nálezu zastává opačný právní názor a
poukazuje na judikaturu ESLP a také Stanovisko.
Přípustnost dovolání spočívá v
tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Dovolání je důvodné. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal. Nejvyšší soud s ohledem na svou sjednocující roli v oblasti rozhodovací
činnosti obecných soudů (§ 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.) dospívá v tomto
rozhodnutí (ve shodě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016) k závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení nelze
klást účastníku k tíži prodloužení řízení v důsledku vyhovění jeho návrhu na
přerušení řízení, který je motivován důvody, pro které by měl soud přerušit
řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., tedy jestliže probíhá řízení, v
němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Již ve Stanovisku v bodě 3., nazvaném Přerušení řízení, Nejvyšší soud vyjádřil,
že do doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení
přerušeno a že se započítá i doba, po níž bylo řízení přerušeno v důsledku
shodného návrhu účastníků (§ 110 o. s. ř.). Stanovisko připomnělo rozsudek ze
dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, v němž Nejvyšší soud dovodil, že
pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo
možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona, je třeba
zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení
vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze
učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního
řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to
z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a
třetí zákona k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v
přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce
původního řízení. Na jiném místě pak stanovisko zdůrazňuje, že veškerá v něm
příkladmo uvedená kritéria pro hodnocení přiměřenosti délky řízení musí být
brána v potaz jednak každé zvláště a jednak ve svém souhrnu jakožto soubor
okolností daného případu, když jednotlivá kritéria se zpravidla nevyskytují
sama o sobě, bez závislosti na kritériích jiných, neboť každé řízení je více či
méně interakcí mezi příslušným orgánem veřejné moci a účastníky řízení. Obecná
a závěrečná úvaha o přiměřenosti délky řízení musí vycházet z okolností
případu, jejichž jsou daná kritéria součástí, přičemž tyto okolnosti musí být
hodnoceny ve své celistvosti (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000, ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 23). V rozsudku ze dne 28. 7. 2015, sp. zn.
30 Cdo 689/2015, Nejvyšší soud totiž
řešil jiný skutkový stav, v němž účastník svým návrhem na přerušení řízení dal
zřetelně najevo, že chce v dalším postupu řízení z jemu prospěšných důvodů
vyčkat, a soud prvního stupně byl k tomuto jeho návrhu vstřícný, že v takovém
případě nelze klást danou okolnost k tíži státu, ale je plně na místě – jak to
učinil odvolací soud v tam napadeném rozhodnutí – přičíst uvedenou okolnost k
tíži účastníka, jehož návrh na přerušení řízení nebyl z pohledu § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř. důvodný. Procesní situace vzniklá v důsledku výše citovaného nálezu Ústavního soudu tak
umožňuje Nejvyššímu soudu formulovat (ve shora uvedeném stanovisku již
naznačený) závěr, dle nějž naplňuje-li návrh účastníka na přerušení řízení (§
110 o. s. ř.) svou zjevnou motivací důvody, pro něž soud přeruší řízení dle §
109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., není na místě přičítat průběh přerušeného řízení
k tíži účastníka, jestliže soud v těchto poměrech řízení, byť k návrhu
účastníků, přerušil, neboť soud v rámci své úvahy, zda se takové přerušení
nepříčí účelu řízení (viz § 110 o. s. ř.), hodnotil důvody procesní ekonomie i
potřebu postupovat dle § 6 o. s. ř., tedy m. j. tak, aby ochrana práv byla
rychlá a účinná. Jinak řečeno v takovém procesním postupu není dominující
projev dispoziční zásady soukromoprávního řízení, nýbrž rozhodování soudu o
zajištění efektivity soudního systému. V tom se Nejvyšší soud nejenže přizpůsobuje nálezu Ústavního soudu – a ovšem i
shoduje s odkazy na judikaturu uvedenou v odst. 34 a 35 odůvodnění jeho nálezu
– ale i doplňuje svoji sjednocující rozhodovací praxi, aniž by (mimo procesní
formát a rámec tohoto případu) bylo možné jeho dosavadní judikaturu pokládat za
rozpornou či že by měnil svoji dosavadní rozhodovací praxi. Důvody pro
předložení věci velkému senátu (§ 19 a 20 zákona č. 6/2002 Sb.) proto nejsou
dány. Jelikož odvolací soud postavil závěr o přiměřenosti délky posuzovaného řízení
na tom, že dovolatelka musela mít povědomost o tom, že vyhověním její žádosti o
přerušení řízení se délka řízení prodlouží, považoval dovolací soud z výše
uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu v této části za nesprávný, a proto
jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu