30 Cdo 689/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u
Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 323/2013, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014, č. j. 32 Co
376/2014-81, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014, č. j. 32 Co 376/2014-81,
se v rozsahu, v jakém jím byl vůči žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti ve výroku o věci samé potvrzen výrok I rozsudku Okresního soudu
Praha-západ ze dne 23. 4. 2014, č. j. 3 C 323/2013-41, a dále ve výrocích o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I rozsudku ze
dne 23. 4. 2014, č. j. 3 C 323/2013-41, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala na žalovaných České republice – Ministerstvu spravedlnosti [jako 1)
žalované] a Ing. P. J. [jako 2) žalovaném] zaplacení částky 150.000,- Kč s
příslušenstvím [na 1) žalované z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené
žalobkyni tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 50/2010 (dále i jen „namítané řízení“), jehož byla
účastníkem, na 2) žalovaném z titulu jím převzatého ručitelského závazku k
úhradě tvrzené pohledávky žalobkyně vůči 1) žalované]. Výrokem II rozsudku soud
prvního stupně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně výrokem I
shora uvedeného rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé jen tak, že uložil 1) žalované povinnost zaplatit žalobkyni na odškodnění
nemajetkové újmy částku 26.250,- Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil a
současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně (výrok II) a odvolacího řízení (výrok III). Usnesením ze
dne 31. 10. 2014, č. j. 32 Co 376/2014-91, pak odvolací soud doplnil měnící
výrok svého rozsudku o třicetidenní lhůtu k plnění (výrok I) a současně rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení spojených s vydáním doplňujícího usnesení
(výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že se
žalobkyně v namítaném řízení domáhala zaplacení náhrady mzdy, náhrady za
nevyčerpanou dovolenou a odstupného, tj. že předmětem řízení byl pracovněprávní
nárok, že řízení bylo zahájeno podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne
1. 10. 2008 a skončeno dne 14. 3. 2013 nabytím právní moci usnesení ze dne 28. 2. 2013, kterým jmenovaný soud ke zpětvzetí žaloby na podkladě mimosoudní
dohody účastníků řízení zastavil. Takto ohraničenou celkovou dobu trvání namítaného řízení (soudy shodně určenou
na 4 roky a 5 a půl měsíce) zhodnotil odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního
stupně) jako nepřiměřenou, představující nesprávný úřední postup ve smyslu § 13
odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), v jehož důsledku vznikla
žalobkyni nemajetková újma podle § 31a OdpŠk, odškodnitelná podle odvolacího
soudu toliko v penězích. Výši peněžního odškodnění pak odvolací soud s poukazem
na hlediska vymezená v § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk stanovil výslednou
částkou 26.250,- Kč, když základní částku ve výši 52.500,- Kč, určenou součinem
roční částky odškodnění ve výši 15.000,- Kč (resp. 7.500,- Kč za první dva roky
řízení) a doby trvání řízení, snížil o 40 % za podíl žalobkyně na délce řízení,
o 5 % „s přihlédnutím ke složitosti řízení po procesní stránce, kdy byla
dlouhodobě řešena otázka místní příslušnosti soudu“ a konečně o dalších 5 %
vzhledem ke „sporné otázce pasivní legitimace, kdy na majetek 2) žalovaného byl
prohlášen konkurz a nebylo jednoznačně zřejmé, který ze dvou žalovaných byl
povinen pracovněprávní náhrady žalobkyni plnit…“ Podíl žalobkyně na délce
řízení („přispění k průtahům“) shledal odvolací soud v tom, že žalobkyně dne
17. 8. 2010 navrhla přerušení řízení a že na tomto návrhu „setrvala, ačkoliv
byl zjevně nedůvodný a podaný evidentně účelově (vzhledem k zamítavému
rozhodnutí ve věci) spíše než z tvrzené procesní hospodárnosti. Bylo-li mu
posléze vyhověno a řízení přerušeno, nejen že se mu nebránila, ale v důsledku
mimosoudní dohody, kterou byl její nárok uspokojen v nižší než žalobou
uplatněné výši, neměla ani zájem na skončení řízení a přiznání nároku
vykonatelným rozhodnutím…“
Takto vyčíslené odškodnění uložil odvolací soud 1) žalované zaplatit ve lhůtě
30 dnů od právní moci rozsudku, stanovené shora citovaným doplňujícím
usnesením. Vůči 2) žalovanému potvrdil odvolací soud zamítavý výroku rozsudku
soudu prvního stupně v plném rozsahu pro neplatnost ručitelského závazku podle
§ 37 obč. zák. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a
1) žalovanou rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř.; k aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř.
neshledal odvolací soud důvod „vzhledem k okolnostem věci výše
popsaným a podílu žalobkyně na průtazích v řízení…“ O náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a 2) žalovaným rozhodl odvolací
soud dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario. Výrok I rozsudku odvolacího soudu v té jeho části, v níž odvolací soud potvrdil
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně vůči 1) žalované (dále jen „žalovaná“),
jakož i akcesorické výroky nákladové a doplněný výrok o lhůtě k plnění, napadla
žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovoláním, maje za to, že odvolací soud
posoudil nesprávně čtyři otázky hmotného práva a jednu otázku práva procesního,
na nichž závisí jeho rozhodnutí, čímž je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud dle dovolatelky pochybil v řešení následujících hmotněprávních
otázek:
a) v otázce nezohlednění zvýšeného významu řízení pro dovolatelku daného
pracovněprávní povahou nároku, který byl v řízení uplatněn, a tedy nenavýšení
základní částky odškodnění z tohoto důvodu. Přípustnost dovolání ve vztahu k
této otázce dovozuje dovolatelka s poukazem na § 237 o. s. ř. z toho, že
odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, vyjádřené např. ve stanovisku občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„Stanovisko“), a rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, podle
které mají pracovněprávní spory pro poškozené typově vyšší význam, odůvodňující
navýšení základní částky odškodnění;
b) v otázce nezohlednění skutečnosti, že v namítaném řízení bylo o věci samé
rozhodováno toliko na jednom stupni soudní soustavy („jednoinstančně“), a tedy
nenavýšení základní částky odškodnění taktéž z tohoto důvodu. Rovněž
přípustnost dovolání ve vztahu k takto formulované otázce spatřuje dovolatelka
v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (v této souvislosti dovolatelka poukázala na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn.
30 Cdo 2301/2009);
c) v otázce (dovolacím soudem dosud neřešené, čímž dovolatelka vymezuje
přípustnost dovolání), „zda tím, že žalobce podá návrh… na přerušení řízení,
kterému je vyhověno, se podílí na průtazích v řízení a z toho důvodu je možno
snižovat přiznané zadostiučinění.“ Dle dovolatelky je kladný závěr odvolacího
soudu nesprávný, neboť „zcela zaměňuje příčinu a následek a zcela popírá
bazální logiku.“
d) v otázce (dovolacím soudem taktéž dosud neřešené, čímž dovolatelka i ve
vztahu k této otázce vymezuje přípustnost dovolání), „zda skutečnost, že
žalovaný v posuzované věci byl v konkurzu, v rámci něhož docházelo k nucenému
vyrovnání, zrušení nuceného vyrovnání, opětovnému konkurzu a opětovnému
nucenému vyrovnání, je důvodem pro snižování přiznaného zadostiučinění“; v této
souvislosti dovolatelka namítla, že skutečnost, že žalovaný v namítaném řízení
„byl po určitou dobu v konkurzu a situace ohledně konkurzu se měnila s ohledem
na nucené vyrovnání“, délku řízení a jeho procesní postup nijak negativně
nepoznamenala. Dovolatelka dále spatřuje přípustnost dovolání ve skutečnosti, že odvolací soud
porušil její právo na spravedlivý proces tím, že rozhodl „diametrálně“ jinak
než v dalších u něj vedených odvolacích řízeních, v nichž posuzoval obdobné
nároky jiných osob. Konečně dovolatelka v dovolání namítá i nesprávnost
nákladových výroků napadeného rozsudku, spočívající v neaplikování § 142 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu
řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a
rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dovolání proti výroku I doplňujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j.
32 Co 376/2014-91, nemá zákonem stanovené náležitosti, neboť
dovolatelka neuvádí [hodlala-li tedy proti doplnění pro ni příznivého měnícího
výroku rozsudku odvolacího soudu o (prodlouženou) pariční lhůtu vskutku věcně
brojit], v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Doplňující
usnesení odvolacího soudu na posouzení dovolatelkou shora formulovaných otázek
nespočívalo a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatelka ve vztahu
k němu v dovolání neuvedla. Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolání jinak splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s.
ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Námitka sub d) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka v rámci
její formulace nekonkretizuje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by
napadené rozhodnutí záviselo. Důvody, byť poněkud spoře vyložené, jež vedly
odvolací soud v takto dovoláním zpochybněných souvislostech ke snížení základní
částky odškodnění o 5% (závěr odvolacího soudu o procesní složitosti věci dané
řešením otázky místní příslušnosti dovolatelka nezpochybňuje), spatřoval
odvolací soud primárně v pluralitě žalovaných, potažmo pak v odvolacím soudem
uvažované spornosti otázky jejich pasivní legitimace za situace, kdy na majetek
jednoho z nich byl prohlášen konkurs. Tento závěr odvolacího soudu,
zohledňující nepatrným snížením základní částky odškodnění jistou míru skutkové
a právní, nikoliv procesní složitosti věci, dovolatelka námitkou sub d)
nenapadá.
Dovolání nečiní přípustným ani námitka sub b), týkající se tvrzeného
nezohlednění „jednoinstančnosti“ řízení o meritu věci, a to již proto, že v
namítaném řízení bylo dle soudy učiněných skutkových zjištění (s nimiž není
obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 7 C 50/2010 v rozporu)
rozhodováno o věci samé nikoliv na jednom, ale na dvou stupních soudní soustavy
– usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 17 Co 519/2010,
jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 6. 2010, sp.
zn. 7 C 50/2010, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, nepochybně meritorním
(byť nikoliv konečným) rozhodnutím je.
Toliko pro úplnost Nejvyšší soud v souvislosti s námitkou sub b) dodává, že
pokud v dovolatelkou citovaném rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2301/2009, Nejvyšší soud uzavřel (rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto
rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz), že „z hlediska složitosti řízení
nemůže být bráno na zřetel - jak ostatně správně poukázal odvolací soud – že
věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy, neboť u Nejvyššího
soudu byla projednávána toliko otázka procesního nástupnictví, nikoliv věc
sama. Řízení tak probíhalo pouze na úrovni dvou stupňů soudní soustavy.
Odvolací soud též správně uvedl, že posuzované řízení nebylo banální, ale ani
obzvlášť složité, a proto nebylo důvodu přiměřené zadostiučinění zvyšovat či
snižovat“, pak z tohoto rozhodnutí (ale ani z žádného dalšího rozhodnutí
Nejvyššího soudu, viz např. již zmíněné Stanovisko či rozsudek ze dne 31. 3.
2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013) neplyne závěr (dovolatelkou mylně dovozovaný),
že by jen z důvodu nižšího počtu soudních instancí, na nichž byla věc (tím méně
pak věc sama) projednávána, bylo namístě (bez dalšího) zvýšit základní částku
odškodnění.
Rovněž tak nečiní dovolání přípustným námitka sub c) vůči závěru odvolacího
soudu, který v rámci výkladu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk konstatoval podíl
dovolatelky na délce řízení z toho důvodu, že, stručně řečeno, podala „zjevně
nedůvodný a evidentně účelový“ návrh na přerušení řízení podle § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř., že na něm přes jeho nedůvodnost „setrvala“ a že se posléze
vydanému rozhodnutí tomuto návrhu vyhovujícímu „nebránila“. Odvolací soud se
při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, podle které „[o]tázka, zda poškozený přispěl k celkové délce původního
řízení tím, že se proti jeho přerušení nebránil odvoláním, nebo že nenavrhoval,
aby v řízení bylo pokračováno, může být hodnocena pouze v rámci posouzení
jednání účastníka řízení, kterým k nepřiměřené délce řízení přispěl (srov. §
31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). To však pouze tehdy, je-li od počátku zjevné, že
důvod přerušení původního řízení nemůže být naplněn (otázka, pro jejíž
zodpovězení ve vedlejším řízení bylo původní řízení přerušeno, není ve
vedlejším řízení vůbec řešena) nebo vyjde-li nemožnost naplnění důvodu
přerušení původního řízení dodatečně najevo (např. ve vedlejším řízení dojde ke
změně jeho předmětu a rozhodnutí v něm vydané již nemůže sloužit jako podklad
pro rozhodnutí v řízení původním) a poškozený, ačkoliv si této skutečnosti
musel být vědom, se proti přerušení řízení nebránil, resp. pokračování
původního řízení nenavrhl.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 348/2010).
V dané věci soud prvního stupně vyhověl návrhu dovolatelky na přerušení řízení
do skončení „pilotní kauzy“ vedené u něj ve skutkově a právně obdobné věci o
žalobě jiného žalobce pod sp. zn. 7 C 622/2008. Uvedený návrh byl dle jeho
textu motivován ryze ekonomickými důvody (očekávatelnou úsporou nákladů řízení)
a byl učiněn za situace, kdy v obou věcech (7 C 50/2010 a 7 C 622/2008) bylo
již rozhodnuto soudy prvního stupně, přičemž ve věci sp. zn. 7 C 622/2008
hodlal žalobce, zastoupený týmž advokátem jako dovolatelka, teprve podat
odvolání. Výsledek odvolacího řízení (dosud ještě ani nezahájeného) ve věci sp.
zn. 7 C 622/2008 tak dovolatelka zjevně vnímala jako okolnost mající potenciál
k mimosoudnímu odklizení jejího sporu, k němuž posléze došlo (dle obsahu spisu
rozhodl odvolací soud v „pilotním kauze“ rozsudkem ze dne 12. 12. 2012, načež
vzala dne 22. 2. 2013 dovolatelka žalobu na podkladě mimosoudní dohody
účastníků v celém rozsahu zpět).
Dala-li tedy dovolatelka svým návrhem na přerušení řízení zřetelně najevo, že
chce v dalším postupu řízení z jí prospěšných důvodů vyčkat, a soud prvního
stupně byl k tomuto jejímu návrhu vstřícný, nelze klást danou okolnost k tíži
státu, ale je plně na místě – jak to učinil odvolací soud v napadeném
rozhodnutí – přičíst uvedenou okolnost k tíži dovolatelky. O tom, že návrh
dovolatelky na přerušení řízení nebyl z pohledu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
důvodný, přitom nemůže být sporu (viz např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 1 Co 77/2011, dostupné na www.justice.cz);
dovolatelka ostatně závěr odvolacího soudu o bezdůvodnosti návrhu
nezpochybňuje. Úvahu dovolatelky, že v řízení sp. zn. 7 C 50/2010 beztak (tj.
nebýt přerušení) nebylo možné očekávat rychlejší postup než ve věci sp. zn. 7 C
622/2008, dovolací soud pro její hypotetičnost odmítá.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka nepředvídatelného (diametrálně
odlišného) rozhodování odvolacího soudu v obdobných věcech, porušující dle
dovolatelky právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí Krajského soudu v Praze
jako soudu odvolacího, které v těchto souvislostech dovolatelka zpochybňuje
(viz bod IV. dovolání), mělo být totiž vydáno senátem 29 Co tohoto soudu;
rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napadené (senátu 32 Co) je tamtéž
dovolatelkou naopak hodnoceno jako správné (co do závěru, že žalobci přísluší
odškodnění v penězích) a takto naopak hodné následování.
Pokud se konečně jedná o otázku sub a), ve vztahu k ní shledal dovolací soud
dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z uvedeného důvodu shledal
dovolací soud v rozsahu takto přípustné právní otázky dovolání současně i
důvodným.
Závěr odvolacího soudu týkající se výkladu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, podle
nějž byl význam namítaného řízení pro žalobkyni „jako pracovněprávní spor
nepochybně značný po morální i majetkové stránce, jak na něj nahlíží i
judikatura“, je sice správný (dovoláním zpochybněn nebyl), nesprávné
(odchylující se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu) je však opomenutí
tohoto závěru v rámci úvah odvolacího soudu o výši odškodnění (viz bod VI.
Stanoviska a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo
4256/2009, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 384/2012).
Protože je ze shora uvedeného důvodu právní posouzení žalovaného nároku
odvolacím soudem nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 a 2
věta první o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu shora ve
výroku tohoto rozsudku vymezeném zrušil, a to včetně navazujících výroků o
náhradě nákladů řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s.
ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího
řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu