30 Cdo 1907/2018-104
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobce J. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem
Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České
republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C
28/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.
12. 2017, č. j. 51 Co 400/2017-84, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, č. j. 51 Co 400/2017-84,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2017, č. j. 17 C
28/2017-39, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
1. Žalobce se proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“,
domáhá odškodnění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku
řízení vedeného u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 339/2011 (dále
jen „posuzované řízení“) za období od 20. 10. 2011 do 27. 7. 2016.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 6. 6. 2017, č. j. 17 C 28/2017-39, konstatoval porušení práva na
rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení před Okresním soudem Praha-východ sp. zn.
4 C 339/2011 (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím
(výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 16 456 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 20. 10. 2011 bylo na
základě žaloby České pojišťovny, a. s., zahájeno řízení vedené u Okresního
soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 339/2011, a to proti dvěma žalovaným, ve
kterém žalobce vystupoval jako žalovaný č. 2, přičemž předmětem sporu bylo
zaplacení částky 1 296 054 Kč s příslušenstvím z titulu tzv. regresní náhrady
pojišťovny vůči škůdcům. První úkon ve věci byl soudem učiněn dne 24. 10. 2011,
kdy vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku. Žalobce se o žalobě podané
proti němu dozvěděl dne 7. 6. 2012, kdy mu byla zaslána žaloba spolu s výzvou k
vyjádření. Následně ve věci bylo pátráno po 1. žalovaném. První jednání ve věci
proběhlo dne 14. 3. 2013, a to poté, co 2. žalovaný požádal o odročení jednání
nařízeného 12. 3. 2013. První rozhodnutí ve věci samé bylo soudem prvního
stupně vyhlášeno dne 27. 5. 2013. Proti tomuto rozsudku bylo dne 15. 7. 2013
podáno 1. žalovaným odvolání. Následně odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž věc
byla v souladu s rozvrhem práce přidělena k vyřízení jiné soudkyni a další
jednání bylo nařízeno na 23. 11. 2015. Ve věci bylo jednáno soudem prvního
stupně dne 11. 1. 2016, když žalobce předtím dvakrát požádal o odročení
jednání, přičemž téhož dne byl vyhlášen rozsudek. Proti tomuto rozsudku podal
2. žalovaný odvolání a dne 18. 5. 2016 bylo rozhodnuto odvolacím soudem.
Konečné rozhodnutí ve věci bylo účastníkům rozesláno dne 25. 7. 2016 a nabylo
právní moci dne 27. 7. 2016. Ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o podané žalobě
vůči své osobě, do dne konečného pravomocného rozhodnutí ve věci uběhly 4 roky
a 1 měsíc. Žalobce se pak následně domáhal náhrady nemajetkové újmy za
nepřiměřeně dlouhé soudní řízení přímo u žalované, která však v rámci
předběžného projednání jeho nároku nevyhověla.
4. Soud prvního stupně s odkazem na § 13 odst. 1, 2 a § 31a odst. 1 až 3
OdpŠk, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3076/2012, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3223/2013, i na další judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkající se
kompenzace nemajetkové újmy uzavřel, že žaloba je co do základu důvodná, neboť
délkou posuzovaného řízení přesahující 4 roky došlo k porušení práva žalobce na
spravedlivý proces. Shledal přitom dílčí průtah v době od vydání výzvy k úhradě
soudního poplatku a vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. Přihlédl k tomu, že
žalobce netvrdil, že by mu v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla
jakákoli škoda, a že tvrdil, že mu pouze vznikla zákonem předpokládaná
nemajetková újma. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že samotné konstatování
porušení žalobcova práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě postačuje a
není tak na místě mu přiznat finanční kompenzaci za vzniklou nemateriální újmu,
která náleží pouze v případě odškodnění závažné nemajetkové újmy. Podle soudu
prvního stupně totiž utrpěná újma na straně žalobce, jež spočívala především v
jeho nejistotě ohledně výsledku posuzovaného řízení, ve kterém vystupoval jako
žalovaný a byla mu pravomocně uložena povinnost k úhradě žalobou požadované
částky, nedosahuje intenzity, která by vyžadovala přiznání peněžité náhrady. V
této souvislosti soud prvního stupně vycházel z úvahy, že žaloba v posuzovaném
řízení byla podána po právu a že žalobce mohl trvání sporu sám zabránit
uhrazením dlužné částky. K tomu dále uvedl, že požadovaná částka v posuzovaném
řízení sice přesahovala 1 000 000 Kč, avšak samotný předmět sporu - regresní
nárok pojišťovny, nebyl pro žalobce mimořádně významný, neboť se nejednalo o
spor opatrovnický, náhradu škody na zdraví, pracovněprávní spor a podobně. Dále
vzal soud prvního stupně v úvahu, že žalobce v posuzovaném řízení vystupoval
jako žalovaný, sám několikrát žádal o odročení jednání a byl vyzván k
odstranění vad podání, přičemž prostředky k odstranění průtahů v samotném
počátku řízení nevyužil. Podle soudu prvního stupně však žalobci nebylo lze
klást k tíži, že se soudu v posuzovaném řízení nepodařilo zkontaktovat 1.
žalovaného, ani to, že soud, tak jak mu zákon umožňuje, prodlužoval lhůtu k
vypracování rozhodnutí, neboť se jednalo o věc, nikoli zcela jednoduchou z
hlediska skutkového a právního posouzení.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12.
12. 2017, č. j. 51 Co 400/2017-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud se na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně, aniž by doplnil dokazování, plně ztotožnil s právním hodnocením
věci provedeným soudem prvního stupně. Doplnil pouze, že s ohledem na skutkovou
a právní složitost věci v posuzovaném řízení, jakož i úkony jednotlivých
účastníků řízení s přihlédnutím k nutnosti zjišťovat pobyt 1. žalovaného a v
důsledku právního názoru obsaženého ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu,
bylo lze uzavřít, že dané řízení ve vztahu k žalobci mohlo být ukončeno asi za
3 roky a 6 měsíců, přesto ve vztahu k němu trvalo 4 roky a 1 měsíc. Odvolací
soud uzavřel, že dobu přiměřenosti řízení pak posuzované řízení ve vztahu k
žalobci přesáhlo asi o 7 měsíců, přičemž se nejednalo o překročení přiměřené
délky řízení již o zcela nepatrnou dobu, avšak rovněž tak nešlo o překročení
nepřiměřené délky řízení o dobu, za kterou by bylo možno přiznat žalobci
finanční zadostiučinění, a to právě s ohledem na význam řízení pro žalobce a
typ řízení.
7. Odvolací soud při svém právním hodnocení vycházel ze Stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30
Cdo 2174/2012 a vzhledem k okolnostem případu, k chování samotného žalobce v
řízení, jakož i k významu řízení pro žalobce, za přiměřenou formu
zadostiučinění v projednávané považoval rovněž konstatování porušení práva. V
této souvislosti přihlédl k tomu, že posuzované řízení bylo s ohledem na povahu
věci, jakož i na okolnosti případu, nepřiměřeně dlouhé, neboť dle judikatury
lze o přiměřené délce řízení před soudem prvního stupně uvažovat v trvání dvou
let a v případě dalšího stupně soudní soustavy, tj. odvolacího řízení, je možno
považovat za přiměřenou délku řízení v trvání jednoho roku. Shodně se soudem
prvního stupně přitom vzal za určující, že se v posuzovaném řízení jednalo o
klasický občanskoprávní spor o zaplacení peněžité částky, tedy nikoli o spor,
který by podle konstantní judikatury měl být projednán v relativně kratší
lhůtě. Stejně jako soud prvního stupně pak odvolací soud přihlédl ke
skutečnosti, že se žalobce pouze domáhal újmy spočívající v nejistotě z
výsledku řízení, která však sama o sobě pramení z podstaty soudních řízení jako
takových, přičemž taková újma je v případě nepřiměřeně dlouhého řízení
předpokládána.
8. Žalobcův odkaz na jiná rozhodnutí soudů posuzující formu odškodnění
způsobené nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení odvolací soud
posoudil jako nepřípadný, neboť se v těchto rozhodnutích se jednalo v
konkrétních věcech o jiné skutkové okolnosti případu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Žalobce podal včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
10. Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při
řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, k čemuž odkázal zejména na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, a ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, a ze
dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010. Namítl dále, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s § 13 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, a v tomto ohledu
odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Žalobce
rovněž odvolacímu soudu vytkl, že postupem zvoleným v projednávané věci bylo
porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a právo na náhradu škody
způsobené vadným výkonem veřejné moci, že napadený rozsudek je překvapivým
rozhodnutí s tím, že soudy obou stupňů ignorovaly jím předloženou srovnávací
judikaturu a že bagatelizuje význam délky řízení pro jeho osobu. V tomto ohledu
odkázal zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS
862/10, ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11, a ze dne 19. 5. 2010, sp. zn.
II. ÚS 862/10. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že daná věc se lišila
od jiných věcí, neboť se jednalo o řízení s vyšším významem pro účastníky. K
tomu zdůraznil, že kritérium významu řízení je jen jedním z kritérií podle §
31a odst. 3 OdpŠk, podle kterých se upravuje základní částka odškodnění a že
délka řízení přesahující čtyři roky je zjevně nepřiměřenou délkou řízení a v
této souvislosti odkázal především na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7.
2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2389/2015,
jakož i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 5. 2011 ve
věci Golha proti České republice.
11. Žalobce navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby
byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu rozhodnutí.
12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání žalobce je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro právní
otázku stanovení formy poskytnutého zadostiučinění poškozené osobě, neboť při
řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
20. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odst. 3).
21. V rozsudku ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, Nejvyšší
soud uzavřel, že „[k]ritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a
odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně
nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění.
Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu
spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je
význam předmětu řízení pro poškozeného. Rovněž nelze v případě, že předmětem
posuzovaného řízení bylo peněžité plnění, ohlédnout od příslušenství
požadovaného peněžitého nároku představovaného například úrokem z prodlení. I
případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně
vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení
práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě
toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a
doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit.“
22. V této souvislosti je třeba podotknout, že dovolací soud již dříve
přijal závěr, že konstatace porušení práva v případě nepřiměřené délky řízení
postačuje nejen tehdy, pokud je význam předmětu řízení pro poškozeného pouze
nepatrný [kritérium uvedené v § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], ale například i
tehdy, pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním
chováním poškozeného [kritérium uvedené v § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], a
celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout
psychickou sféru žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).
23. Nejvyšší soud rovněž ustáleně vykládá kritérium významu předmětu
řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro
poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a
není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné
pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam
předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného
pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro
jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní,
opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení
a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím
k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit
přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §
31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. Nejde-li však o shora vyjmenované případy
domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu
řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení
základního odškodnění za ně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).
24. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu
spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je
význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016), přičemž i případně snížený (nikoli však
nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění
peněžitému.
25. Pokud tedy odvolací soud vyšel z toho, byť to výslovně neuvedl, že
předmět posuzovaného řízení měl pro žalobce standardní význam, přičemž ani
neuzavřel, že by délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním
chováním žalobce, pak jeho právní závěr, že postačující formou zadostiučinění
je konstatování porušení žalobcova práva, není správný.
26. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
27. Ve vztahu k žalobcem namítané vadě řízení, že se odvolací soud
nevypořádal s názory judikatury, na které žalobce výslovně odkazoval, Nejvyšší
soud uvádí, že žalobcův názor ohledně překvapivosti rozhodnutí a
nepřesvědčivosti napadeného rozsudku nesdílí. Nejvyšší soud podotýká (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 76/2017), že z
ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., jež se přiměřeně prosazuje i pro odůvodnění
rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.), ani z práva na
spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn.
III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III.
ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům v projednávané věci
vyhovuje a řízení z tohoto pohledu není postiženo vadou, jež by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na tom nic nezmění ani závěr dovolacího
soudu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.
VI. Závěr
28. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť závěr o formě
zadostiučinění poškozenému žalobci je nesprávný. Protože se důvody pro zrušení
rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
29. Na soudu prvního stupně bude, aby ve smyslu shora citované
judikatury na podkladě skutkových zjištění znovu posoudil adekvátní formu
zadostiučinění, a to ve spojení s významem posuzovaného řízení pro žalobce a
ostatními kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 OdpŠk.
30. Nad rámec shora uvedeného je třeba doplnit, že odvolací soud se při
hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení nedržel postupu uvedeného ve
Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 [R 58/2011], pokud vycházel
z abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 13 odst. 1 věta
třetí OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
mohla být pokládána za přiměřenou, když dovodil, že posuzované řízení ve vztahu
k žalobci mělo trvat 3 roky a 6 měsíců, a že tak vůči němu přesáhlo přiměřenou
dobu asi o 7 měsíců. Tato úvaha odvolacího soudu je nesprávná.
31. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je totiž nutno vzít v úvahu
dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, a to jednak
projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době, jednak projednání věci v souladu
s právními předpisy a s garancí spravedlivé ochrany práv účastníka. Již z toho
důvodu nelze obecně stanovit dobu, kterou by bylo možno považovat za
přiměřenou, nýbrž je nutno vycházet z konkrétních okolností každého
jednotlivého případu. Přitom se přihlíží právě ke kritériím demonstrativně
uvedeným v § 31a odst. 3 pod písmeny b) až e) OdpŠk. Uvedená kritéria musejí
být brána v potaz jednak každé zvláště a jednak ve svém souhrnu jakožto soubor
okolností daného případu. Jednotlivá kritéria se zpravidla nevyskytují sama o
sobě, bez závislosti na kritériích jiných, neboť každé řízení je více či méně
interakcí mezi příslušným orgánem veřejné moci a účastníky řízení. Obecná a
závěrečná úvaha o přiměřenosti délky řízení musí vycházet z okolností případu,
jejichž jsou daná kritéria součástí, přičemž tyto okolnosti musejí být
hodnoceny ve své celistvosti. (k tomu srov. R 58/2011 a Vojtek, P., Bičák, V.
Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2017, 316 s.).
32. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 3. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu