30 Cdo 3076/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v
Ostravě, Jaklovecká 18, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 69/2008, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2012, č. j. 20 Co
525/2011-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2012, č. j. 20 Co
525/2011-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta
žaloba o zaplacení částky 93.960,- Kč, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně se domáhala odškodnění nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřenou
délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 144/2000
(dále jen „posuzované řízení“), jehož předmětem byl spor o zaplacení dlužného
nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu ve výši 81.800,- Kč,
přičemž žalobkyně vystupovala v původním řízení v procesním postavení žalované. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Posuzované řízení trvalo od podání žaloby dne 18. 1. 2000 do 27. 11. 2009, kdy
bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu o částečném zamítnutí a částečném odmítnutí
dovolání žalobkyně doručeno jejímu právnímu zástupci. Odvolací soud se
ztotožnil s právním posouzením věci učiněným soudem prvního stupně, že
posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, neboť na jeho počátku došlo k
přibližně dvouletému průtahu, který lze přičítat soudu, sama tato okolnost však
pro přiznání finančního zadostiučinění nepostačuje. Celková délka řízení byla
významně ovlivněna jednáním žalobkyně, která opakovaně žádala o ustanovení
právních zástupců, s nimiž pak nespolupracovala, podávala opravné prostředky do
všech procesních rozhodnutí, a to i zjevně subjektivně nepřípustné, činila
neurčitá podání a nepřípadné procesní návrhy a žádala o odročení všech ve věci
nařízených jednání. Je jistě právem účastníka činit v řízení úkony dle svého
uvážení, nemůže však následně za prodloužení řízení činit odpovědným stát. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že žádosti o odročení jednání odůvodňovala
žalobkyně obtížemi při chůzi, avšak tyto žádosti nosila k soudu osobně a
průběžně se dostavovala ke studiu spisu, z čehož lze usuzovat na účelovost a
obstrukční podstatu jejích žádostí o odročení jednání. Odvolací soud proto
uzavřel, že pro odčinění nemajetkové újmy, která měla žalobkyni v důsledku
nepřiměřené délky řízení vzniknout, je plně postačující konstatování
nesprávného úředního postupu v podobě průtahu v řízení ve smyslu § 31a odst. 2
zák. č. 82/198 Sb. výkladem a contrario, přičemž toto zadostiučinění poskytla
žalobkyni žalovaná ve své odpovědi na její žádost ze dne 7. 1. 2010. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež však Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243 odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné. Dovolatelka namítla, že pokud soudy obou stupňů konstatovaly pochybení soudu
na počátku posuzovaného řízení, pak tento nedostatek nemohl být jakkoliv
„zhojen“ dalším jednáním žalobkyně, a byly tedy naplněny podmínky pro přiznání
finančního zadostiučinění. Konstatování porušení práva ze strany žalované se
jeví dovolatelce jako zcela nedostatečné, neboť se podle ní jedná pouze o
zhodnocení skutečnosti, nikoliv o jakýkoliv projev omluvy vůči poškozené.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V otázce, zda byly v daném případě splněny podmínky pro přiznání finančního
zadostiučinění nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §
237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře i Stanovisku Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že v určitých případech postačí jako
zadostiučinění samotné konstatování porušení práva, například byla-li délka
řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním jednáním poškozeného, nebo
pokud význam řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný a doba řízení nemohla
nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1481/2011, dostupná na
www.nsoud.cz, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 2003, ve věci Berlin proti Lucembursku, stížnost č. 44978/98, § 72). Konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění,
předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), kterou není na místě žádným
způsobem bagatelizovat. Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá
pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci
předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a
to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma
peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné
nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou
újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo
o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě
zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za
současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné
nemajetkové újmě. V případě, že žalovaná konstatovala v rámci předběžného
projednání nároku ve svém vyjádření porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě, je třeba toto vyjádření vnímat jako plnohodnotnou formu
zadostiučinění přiznanou ze strany žalované. Kompenzaci formou omluvy žalobkyně
ve svých podáních blíže nespecifikovala a při jednání soudu prvního stupně ji v
rámci koncentrace řízení ani nepožadovala.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo,
a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. prosince 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu