28 Cdo 1481/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause
v právní věci žalobce Ing. L. M., bytem v O., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou,
advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zaplacení 997.360,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 22 C 26/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 54 Co 401/2008-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalované částky žalobce
vymezil jako náhradu škody a nemajetkové újmy, jež mu vznikly v důsledku
průtahů ve vykonávacím řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1116/99. Žalobce dle svých tvrzení podal na základě vykonatelného
rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 1998 na částku 24.613,30 Kč
s příslušenstvím a smluvní pokutou u Okresního soudu v Ostravě návrh na výkon
rozhodnutí přikázáním pohledávky povinného dlužníka OSTRAMO, VLČEK a spol.,
s.r.o. za jeho dlužníkem (KREJKAR veřejná obchodní společnost). Okresní soud
návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyhověl, ovšem mimo částku odpovídající
smluvní pokutě, a až po té, co jeho rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem,
vyhověl v dalším řízení návrhu na výkon rozhodnutí i pro částku odpovídající
smluvní pokutě. V mezidobí však byl na povinného OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o. prohlášen konkurs, a žalobce tak přišel o možnost uspokojit svou pohledávku v
rámci vykonávacího řízení. Žalobce vyslovil domněnku, že nedošlo-li by k
průtahům v tomto řízení, mohla být jeho pohledávka uspokojena. Krom takto
vzniklé majetkové újmy utrpěl žalobce dle svých slov i újmu nemajetkovou v
důsledku obav a depresí vyvolaných nejistotou, zda jeho pohledávka bude
uhrazena. Obvodní soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), a uvedl, že ač ve vykonávacím řízení k průtahům
došlo, nelze je považovat za příčinu tvrzené škody, neboť provedení
vykonávacího řízení dle návrhu žalobce nemohlo vést k uspokojení jeho
pohledávky. Z provedeného dokazování vyplynulo, že pohledávka povinného vůči
třetí osobě, jež měla být předmětem výkonu rozhodnutí, povinnému nesvědčila. Soud dále upozornil na to, že konkursní řízení vedené na majetek dlužníka
žalobce doposud neskončilo, a není tak zřejmé, do jaké výše bude pohledávka
žalobce uspokojena, a zda tedy na jeho straně vznikne škoda. Za daných
okolností je zřejmé, že škodu žalobce nemohl utrpět v příčinné souvislosti s
nesprávným úředním postupem, nýbrž prohlášením konkursu na majetek dlužníka
představujícím zákonnou překážku výkonu rozhodnutí a dále platební neschopností
dlužníka povinného. Soud tedy uzavřel, že zjištěné průtahy v řízení samy o sobě
v tomto případě nemohou založit odpovědnost žalované za škodu. Co se týče
nemajetkové újmy, soud přihlédl k tomu, že v daném řízení došlo po dvakráte k
odvolacímu přezkumu provostupňového rozhodnutí, a zdůraznil především
probíhající konkurs na majetek dlužníka žalobce. I když řízení není dosud
skončeno, od doby, kdy byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, je zcela
bezpředmětné a pro žalobce bezvýznamné. Do té doby pak nelze hodnotit délku
vykonávacího řízení jako nepřiměřenou.
Soud dále podotknul, že si je vědom i
dalších řízení, v nichž žalobce požaduje u tamního soudu náhradu nemajetkové
újmy, což je tedy třeba zohlednit a bedlivě zkoumat, z kterého řízení žalobci
nemajetková újma mohla vzniknout. Průběh řízení nyní přezkoumávaného a
především skutečnost, že v určitém okamžiku se toto řízení stalo z hlediska
významu pro žalobce nulovým, nezakládá nárok na poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění v penězích. Konstatování nesprávnosti úředního postupu soud v
tomto případě označil za postačující, pročež žalobu v plném rozsahu zamítl. K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č. j. 54 Co 401/2008-158, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně a pro stručnost odkázal na
odůvodnění jeho rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (dovolacím
důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a dále ve vadách řízení
potenciálně ohrožujících správnost rozhodnutí ve věci (tedy důvodu dle § 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolatel ve svém dovolání zdůraznil, že zásadní
právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze dovodit i z vad řízení ve smyslu
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., což doložil citací rozhodnutí Ústavního
soudu. Soudům obou stupňů vytknul, že ač existenci průtahů konstatovaly,
neposoudily průtahy ve vykonávacím řízení v době od 19. 10. 1999 do 31. 7. 2001
představující nesprávný úřední postup jako příčinu toho, že po prohlášení
konkurzu na majetek povinného ke dni 31. 7. 2001 již nebylo možno provést
„individuální exekuci“ ve prospěch dovolatele. Soudy rovněž pochybily,
považovaly-li částku 24.613,30 Kč za marginální, ač v roce 1999 „vykonatelná
exekuovaná částka“ činila již více než šest miliónů. Soudu provádějícímu výkon
rozhodnutí je pak dle žalobce nutno klást k tíži, že vykonatelná pohledávka je
po prohlášení konkursu nedobytná. Dovolatel dále zmínil rozhodovací praxi
Evropského soudu pro lidská práva, dle níž je za přiměřenou délku exekuce
považováno šest měsíců. Zásadní právní význam dovolatel přisuzuje otázce, zda
je v českém právu, i z hlediska nepřiměřených průtahů zavinivších zánik práva
žalobce na provedení „individuální exekuce“, aplikovatelný závěr Evropského
soudu pro lidská práva, dle nějž výchozí částka odškodnění za jeden rok trvání
řízení se zjištěnými průtahy má být 1.000,- až 1.500,- Euro. Dovolatel označil
závěry soudů obou stupňů za odporující hmotnému právu a navrhl, aby dovolací
soud oba napadené rozsudky zrušil. Žalovaná ve svém stručném vyjádření označila rozhodnutí odvolacího soudu za
správné a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dovolací soud přitom mohl
přihlížet pouze k důvodům, jež byly uplatněny podáními učiněnými v zákonem
stanovené dovolací lhůtě (srov. § 241b odst. 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba
posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., podle nějž je
dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. V daném případě však napadené rozhodnutí nelze považovat za zásadně
právně významné ve smyslu uvedeného ustanovení. Otázkou stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění za jeden rok trvání řízení, v němž došlo k průtahům,
i s přihlédnutím k rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, se
Nejvyšší soud již opakovně zabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009), a pro stručnost lze odkázat na závěry
vyslovené v těchto rozhodnutích. Nelze však přehlédnout, že samotné stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění a aplikovatelnost závěrů Evropského soudu pro
lidská práva v tomto ohledu nebylo otázkou, na níž by spočívalo rozhodnutí
odvolacího soudu, a jež by tak byla způsobilá ovlivnit výsledné rozhodnutí ve
věci. Podmínkou přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom je, aby řešení dovolacímu soudu položené otázky bylo přínosné nejen pro
rozhodovací praxi soudů obecně, ale i pro posouzení dané věci (srov. závěry
vyslovené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo
1293/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48,
svazek 6/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo
5153/2007). Postrádá-li tedy dovoláním nastolená otázka význam pro výsledné
rozhodnutí, nelze ji považovat za způsobilou založit přípustnost podaného
dovolání. I z tohoto důvodu je tedy vyloučeno, aby z této dovolatelem položené
otázky bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud dále podotýká, že za souladné s hmotným právem a jeho
výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu je možno považovat právní
závěry soudů obou stupňů, jež dovolatel prostřednictvím formulace právní otázky
či věcné polemiky, jíž by se Nejvyšší soud, vázaný dovolacímu důvody a jejich
vymezením (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), mohl zabývat, ani relevantním
způsobem nezpochybnil. Pro úplnost však Nejvyšší soud dodává, že již dříve ve
svých rozhodnutích akceptoval závěr, že v určitých případech postačí jako
zadostiučinění samotné konstatování porušení práva, například byla-li délka
řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním jednáním poškozeného, nebo
pokud význam řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný a doba řízení nemohla
nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov.
usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3671/2008, obdobně i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009). Ve
světle těchto závěrů a učiněných skutkových zjištění se pak právní posouzení
věci soudy nižších stupňů nejeví jako nesprávné.
Tvrzení dovolatele, že soudy pochybily tím, že považovaly částku, jíž
měl obdržet v rámci vykonávacího řízení, za marginální, pak zcela postrádá
opodstatnění, neboť takováto úvaha v rozhodnutích soudů nižších stupňů
vyslovena nebyla.
Závěr o nedůvodnosti nároku na náhradu škody v částce odpovídající nevymožené
pohledávce a jejímu příslušenství vycházející ze zjištění, že výkon rozhodnutí
přikázáním pohledávky povinného za třetí osobou nemohl být úspěšný ani v
případě, že by k průtahům nedošlo, jelikož povinnému pohledávka, jež měla být
předmětem výkonu rozhodnutí, nesvědčila, a dále spočívající na úvaze, že před
ukončením konkursního řízení, v němž dovolatel může uplatňovat svou pohledávku
vůči dlužníkovi, nelze hovořit o škodě odpovídající výši této pohledávky, je
taktéž třeba považovat za logický a odpovídající dosavadní judikatuře
Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp.
zn. 25 Cdo 2601/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25
Cdo 5109/2007, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp.
zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3031,
CD 1/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo
145/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1820, svazek
25/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo
1665/2004). Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 2809/2006, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 948/2007, pak nelze považovat za zcela případný, jelikož uvedená
rozhodnutí vycházejí z rozdílného skutkového stavu a v návaznosti na to řeší i
odlišné právní otázky.
Na okraj je možné podotknout, že otázkou absentující příčinné souvislosti mezi
nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, stěžejní pro posouzení vzniku
odpovědnosti státu za škodu, se dovolací soud (nad rámec zhodnocení správnosti
právních úvah) v obecné rovině nemůže zabývat, neboť jde především o otázkou
skutkovou (z mnohých rozhodnutí v tomto směru srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4510/2010), k níž není dovolacímu soud
umožněno při řešení otázky zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet (srov. § 241a odst. 3 o. s.
ř.).
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat
zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu