25 Cdo 5109/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce J. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
2 pod sp. zn. 20 C 127/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 3. 6. 2005, č. j. 35 Co 175/2005-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce
se u Krajského obchodního soudu v Praze domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla
J. B. uložena povinnost zaplatit mu 878.000,- Kč s příslušenstvím. Krajský
obchodní soud v Praze po téměř roce žalobce vyzval, aby se vyjádřil k místní
příslušnosti, na což žalobce reagoval podáním ze dne 2. 11. 2001, v němž navrhl
postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Dne 29. 7. 2002 žalobce v
kanceláři (nyní již) Městského soudu v Praze zjistil, že spis dosud nebyl nikam
postoupen. Následně dne 23. 5. 2002 byl na majetek dlužníka B. prohlášen
konkurs. Pohledávku žalobce za J. B. správce konkursní podstaty úpadce JUDr.
Ing. V. V. (dále jen „správce“) uznal, avšak jelikož ji popřel jiný věřitel
úpadce, je předmětem incidenčního sporu vedeného u Městského soudu v Praze. Na
základě těchto skutečností soud prvního stupně shledal, že došlo k nesprávnému
úřednímu postupu bývalého Krajského obchodního soudu v Praze. Ze sdělení
správce vyplynulo, že úpadce byl v době od 1. 11. 2001 do 23. 5. 2002 zatížen
značnými dluhy, které také vedly k jeho úpadku, a proto nebyl schopen
pohledávku žalobce uspokojit. Žalobce přitom neprokázal, že by při obvyklém
chodu věcí bylo možné očekávat splnění předmětného závazku, tj. že by nesprávný
úřední postup spočívající v průtazích v uvedeném řízení byl podstatnou a
rozhodující příčinnou toho, že žalobci nebyla uhrazena jeho pohledávka. Obvodní
soud dospěl k závěru, že mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou
není dána příčinná souvislost, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl, aniž by
se zabýval tím, zda škoda skutečně vznikla a jaká je její výše.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2005, č.j. 35 Co
175/2005-63, rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn
soudem prvního stupně, a ztotožnil se s jeho závěrem, že v řízení vedeném u
bývalého Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 9/2001 došlo k
neodůvodněným průtahům, a tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů. Při posouzení dalšího předpokladu
odpovědnosti žalované za škodu, tj. vzniku škody, dovodil, že probíhá-li
konkursní řízení na majetek žalobcova dlužníka, vznikne žalobci škoda nejdříve
poté, co pominou účinky prohlášení konkursu, a pouze v případě, že předmětná
pohledávka nebude v rámci konkursu uspokojena. Nebyl-li prokázán vznik škody,
nelze podle odvolacího soudu zkoumat příčinnou souvislost mezi nesprávným
úředním postupem a vznikem škody žalobci. Z těchto důvodů odvolací soud
považoval nárok žalobce za uplatněný předčasně a provedení žalobcem
navrhovaného důkazu znaleckým posudkem či účetnictvím úpadce za nadbytečné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“) a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žaloba
byla podána předčasně, neboť – probíhá-li konkurs na majetek žalobcova dlužníka
– žalobci vznikne škoda teprve tehdy, nebude-li jeho pohledávka v rámci
konkursu uspokojena. Žalobce má zato, že škoda mu již vznikla, a to v podobě
ušlého zisku ve výši hodnoty pohledávky, o níž nebylo v soudním řízení včas
rozhodnuto, neboť jeho majetek se kvůli tomuto nesprávnému úřednímu postupu
očekávaným způsobem nezvětšil. Probíhající konkursní řízení nemá na vznik škody
žádný vliv, ledaže by podle rozvrhového usnesení předmětná pohledávka byla v
určité výši uspokojena. Závěr o předčasnosti žaloby je tedy nesprávný již
proto, že z dosavadního průběhu konkursního řízení (soupisu konkursní podstaty
a pohledávek oddělených věřitelů) je zřejmé, že pohledávka žalobce nebude v
konkursu uspokojena. Za tohoto stavu zamítnutí žaloby z důvodu předčasnosti
představuje porušení práva žalobce na spravedlivý proces garantovaného článkem
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“). Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustanovením §
205a odst. 1 písm. e) o.s.ř. zcela pominul v odvolacím řízení nově uplatněné
tvrzení, že úpadce v roce 2001 převedl pohledávku ve výši 376,492.960,- Kč na
společnost D., s.r.o., jejíž jednatel je osobou „ekonomicky spojenou“ s
úpadcem, jakož i k tomu navrhované důkazy, a s těmito skutečnostmi se v
odůvodnění napadeného rozsudku nijak nevypořádal. Z těchto důvodů dovolatel
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla,
aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje
proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního
stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém
rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném)
rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají –
srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody
(srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat
přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních
otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem
zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním
vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (který
je pro napadené rozhodnutí závěrem určujícím), že žalobci, který má pohledávku
vůči dlužníku, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, vznikne škoda
spočívající v nemožnosti uspokojení této pohledávky nejdříve v okamžiku, kdy
bude najisto postaveno, že tato pohledávka nebude v konkuru uspokojena.
Soudní praxe pojímá škodu (ve smyslu § 442 odst. 1 občanského zákoníku) jako
újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy
napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz,
nedochází-li k naturální restituci. Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v
tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení
majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí
(srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, pod č. 55). Charakter ušlého
zisku má i majetková újma představovaná ztrátou majetkového přínosu, který
poškozený jako věřitel mohl od svého dlužníka očekávat při obvyklém sledu
událostí, nebýt nesprávného úředního postupu. Poškozený je však povinen vznik
škody prokázat. V řízení o náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o
tom, že škoda skutečně vznikla; přitom škoda musí existovat nejpozději v době,
kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje (§ 154 o.s.ř.). Rozhodující je tedy
skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoli
stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane.
Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její
náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby tzv.
„pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů
vzniku odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 471/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS,
pod C 5259).
Škoda spočívající v tom, že nárok věřitele na uhrazení pohledávky dlužníkem
nebyl v důsledku průtahů v soudním řízení uspokojen, nevzniká již v okamžiku,
kdy příslušný orgán (soud) poruší povinnost vést řízení o uplatněném nároku bez
zbytečných průtahů, ale až okamžikem, kdy je zřejmé, že právo věřitele proti
dlužníkovi se stalo fakticky nevymahatelným a že je vyloučeno, aby bylo
uspokojeno. Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může
být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně
dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit.
Nedosáhl-li žalobce pro nečinnost soudu přisouzení uplatněné pohledávky, je
odpovědnost státu za škodu – ušlý zisk ve výši uplatněné pohledávky – dána,
jestliže by žalobce v případě věcného rozhodnutí se svým nárokem uspěl. Pro
takový závěr je také významné zjištění, zda v případě insolventnosti dlužníka
žalobce bylo možno splnění závazku při obvyklém průběhu událostí očekávat,
kdyby k nesprávnému úřednímu postupu soudu nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí NS, pod C 1820). V případě probíhajícího konkursu na
majetek dlužníka (stav v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) může
věřiteli vzniknout škoda až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu,
neboť teprve nebude-li jeho nárok vůči úpadci uspokojen ani v rámci konkursu
(popř. likvidace), vzniká mu majetková újma (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.
25 Cdo 1536/2003 a usnesení ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004,
uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 2288, C 2822 a C 3031, nebo
obdobně též rozsudek ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, publikovaný
v časopise Právní rozhledy č. 17, ročník 2004, na str. 652).
Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu odpovídá
ustálené rozhodovací praxi, a proto napadené rozhodnutí nelze považovat za
zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Dovolatelem tvrzené porušení jeho práva na spravedlivý proces v podobě
neprojednání věci v přiměřené lhůtě (článek 6 odst. 1 Úmluvy) dovolací soud v
postupu odvolacího soudu neshledal. Odvolací soud totiž nemohl vlastní procesní
aktivitou ovlivnit skutečnost, že v době vyhlášení jeho rozhodnutí nebylo
(nemohlo být) postaveno najisto, zda žalobci (případným) neuspokojením jeho
pohledávky v probíhajícím konkursním řízení vznikne škoda, a že tak (prozatím)
nebyl splněn jeden z předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované.
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že pominul jím v odvolacím řízení tvrzené
skutečnosti a označené důkazy a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi
nevypořádal, uplatňuje tím dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.,
tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Tvrzenou vadou řízení, obdobně jako jinými vadami, k nimž
dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), však
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003,
publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod poř. č. 6). Kromě
toho není ani patrné, jak by uvedené vady řízení mohly ovlivnit jeho výsledek.
Směřuje-li dále dovolání do výroku o nákladech řízení (byť žádné konkrétní
námitky proti tomuto výroku dovolatel neuvádí), není ani v této části přípustné
(srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2003, pod č. 4).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalované, které by s
ohledem na výsledek dovolacího řízení svědčilo právo na jejich náhradu, žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu