30 Cdo 2595/2010

30 Cdo 2595/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,

ve věci žalobce Ing. I. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem

se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice –

Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení

částky 250.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C

47/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2.

2010, č. j. 30 Co 482/2009 - 94, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví specifikovaným rozsudkem uložil

žalované povinnost zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč do 15 dnů od právní moci

rozsudku (výrok I.), co do částky 220.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.), a

žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 250.000,- Kč z titulu

poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci

vzniknout nesprávným úředním postupem v trestním řízení (nepřiměřenou délkou

řízení) vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T

32/1999. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2010, č. j. 30 Cdo

482/2009-94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a

změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že

žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního

stupně 12.600,- Kč. Odvolací soud vyšel ze soudem prvního stupně správně zjištěného

skutkového stavu věci. Usnesením vyšetřovatele ze dne 1. 10. 1997 bylo žalobci

sděleno obvinění z trestných činů neoprávněného podnikání dle § 118 odst. 1 a

podvodu dle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. V přípravném řízení byly provedeny

výslechy 94 svědků, přibrán znalec z oboru ekonomika – odvětví účetnictví,

Kriminalistický ústav Praha jako znalec z oboru kriminalistiky - písmoznalectví

a vypracována další odborná vyjádření. Dne 7. 9. 1999 podalo Krajské státní

zastupitelství v Českých Budějovicích obžalobu na Ing. I. S. pro trestný čin

podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 tr. zák. Hlavní líčení proběhla v termínech

11.-13. 10. 2000, 9.-11. 1. 2001 a 13.-14. 3. 2001. Rozsudkem Krajského soudu v

Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2001 byl obžalovaný uznán vinným z trestného

činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody

na dobu 5 roků do věznice z dozorem a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti

spočívající v samostatné výdělečné činnosti zprostředkovatelské na dobu 4 roků. Blanketní odvolání obžalovaného bylo odůvodněno po šesti měsících. Veřejná

zasedání nařízená na dny 17. 10. 2001 a 12. 11 2001 byla odročena z důvodu

nemoci obžalovaného a jeho obhájce, veřejné zasedání nařízené na den 20. 2. 2002 nemohlo být konáno z důvodu nedostavení se obhájce obžalovaného. Rozsudek

Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2002, kterým byl obžalovaný uznán vinným a

odsouzen ke stejnému trestu jako v rozsudku soudu prvního stupně, byl na

základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002 zrušen a vrácen s tím, že

bylo porušeno právo obžalovaného na obhajobu, neboť odvolací soud rozhodoval ve

veřejném zasedání, aniž by o tom řádně a včas uvědomil druhého obhájce

obžalovaného. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, kterým byl

žalobce opět uznán vinným a odsouzen ke stejnému trestu jako v dřívějších

rozhodnutích, byl zrušen Nejvyšším soudem usnesením ze dne 22. 1. 2004 s tím,

že před vydáním rozhodnutí nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené

obžalovaným vůči přísedícímu, který ve věci rozhodoval v senátu soudu prvního

stupně. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10.

2004 byl obžalovaný opět

uznán vinným z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a

odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků do věznice s dozorem a dále mu

byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v samostatné výdělečné činnosti

zprostředkovatelské na dobu 4 roků. V pořadí již třetí dovolání odsouzeného

Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 7. 2005 odmítl jako zjevně neopodstatněné a

dne 30. 3. 2006 byla rovněž odmítnuta ústavní stížnost odsouzeného. Odsouzenému

se v průběhu trestního řízení opakovaně nedařilo doručovat rozhodnutí soudu a

další písemnosti. Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že

délka posuzovaného trestního řízení byla nepřiměřená, a že žalobci náleží

přiměřené zadostiučinění v penězích. Co do zhodnocení kriteria § 31a odst. 3

písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. odvolací soud uvedl, že trestní řízení probíhalo 7

let a 9 měsíců a bylo poznamenáno průtahy. Určitá prodleva nastala mezi podáním

obžaloby a nařízením hlavního líčení a průtahy zapříčinil i nesprávný postup

soudu, kvůli kterému došlo ke dvojímu zrušení odsuzujícího rozsudku. S výjimkou

této prodlevy a této nesprávnosti probíhalo trestní řízení plynule a bez

průtahů. Z pohledu § 31a odst. 3 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb. nešlo o

jednoduchý spor - trestní řízení bylo po stránce skutkové výrazně složité,

neboť se jednalo o rozsáhlou majetkovou trestnou činnost s velkým počtem

poškozených, která měla navíc vztah k jiným trestním řízením a spis o ní byl

značně rozsáhlý. Složitost trestního řízení kvalifikoval odvolací soud stupněm

3 – velmi složitá věc. Jednání poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk)

zhodnotil odvolací soud tak, že žalobce sám přispěl k průtahům, neboť své prvé

odvolání zdůvodnil až po šesti měsících od jeho podání, ničeho dalšího však

žalobci spravedlivě vytknout nelze. V postupu soudu (kriterium § 31a odst. 3

písm. d) OdpŠk) lze spatřovat nesprávný úřední postup naplňující odpovědnostní

titul žalované podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., neboť

došlo k určitým prodlevám a procesním nesprávnostem uvedeným výše. Trestní

řízení mělo pro žalobce význam zvýšený nikoli mimořádný, přičemž lze přisvědčit

tomu, že trestní řízení trvající 7 let a 9 měsíců se podstatně dotýkalo osobní

sféry žalobce a působilo mu výrazný stres. S ohledem na zhodnocení jednotlivých

kritérií § 31a odst. 3 písm. a) až e) zák. č. 82/1998 Sb. považoval odvolací

soud částku 30.000,- Kč za přiměřené zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, dovozuje jeho přípustnost z

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného

rozhodnutí spatřuje dovolatel ve skutečnosti, že neexistuje dostatečná

sjednocující praxe soudů s ohledem na přiznávání přiměřeného zadostiučinění za

průtahy způsobené státními orgány, neexistují vodítka, dle kterých by bylo

možno spravedlivě ve věci rozhodnout a v mnoha případech pak rozhodnutí nižších

soudů trpí prvky libovůle. Jako dovolací důvod uvedl žalobce nesprávné právní

posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Dovolatel nesouhlasí s výši

přiznaného zadostiučinění, kterou považuje za zcela neadekvátní ke způsobené

újmě. K celkové délce řízení namítá, že soudy pouze izolovaně vybraly ty

nejpodstatnější časové prodlevy a jiné excesy rozhodujících orgánů a za ně pak

přiznaly finanční zadostiučinění, aniž by zohlednily celkovou dobu řízení. Žalobce namítl, že řízení bylo postiženo dalšími vadami, jako např. tím, že

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2005 bylo právnímu zástupci žalobce

doručeno po více než 3 měsících, o dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v

Praze ze dne 19. 3. 2003 bylo Nejvyšším soudem rozhodováno téměř až po jednom

roce a také dobu přípravného řízení nelze hodnotit jako přiměřenou. Žalobci

také není jasné, jak soudy dospěly k závěru o tom, že je nutno přiznat žalobci

za nemajetkovou újmu právě částku 15.000,- Kč za průtah, díky němuž došlo k

prodlení v řízení v délce jednoho roku. Úvahu o výši částky soudy nikterak

nezdůvodnily, a proto stanovení výše zadostiučinění vykazuje znaky libovůle. K

výši přiznaného zadostiučinění dovolatel dále uvedl, že ta by měla být v

souladu se zákonem a právní tradicí dané země, v České republice však právní

tradice co do odškodňování stran za průtahy v řízení neexistuje a právní úprava

je vágní a nejednoznačná. Žalobce je přesvědčen, že soudy nevzaly v úvahu

jednotlivá kriteria posuzovaného případu a navrhl, aby dovolací soud napadený

rozsudek jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále

jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou

podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1

písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního

stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1

písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud

musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce

zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí

odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní

otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která

je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem

uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Dovolání je přípustné pro řešení otázky zásadní právní významnosti spočívající

v tom, jakým způsobem je třeba stanovit výši přiměřeného zadostiučinění ve

smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998

Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím

nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“),

neboť tato otázka byla odvolacím soudem jakož i soudem prvního stupně posouzena

v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo

vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,

jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), žádné takové vady však dovolací

soud v řízení neshledal, a proto se zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího

soudu ve věci samé. Nejvyšší soud však zároveň dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Nejvyšší soud při vyhodnocení dosavadní rozhodovací praxe soudů odvolacích i

soudů prvních stupňů ve věcech přiznávání náhrady za nemajetkovou újmu

způsobenou nepřiměřenou délkou řízení identifikoval nejčastější a

nejproblematičtější právní otázky, jejichž řešení se jevilo jako nejednotné, a

proto se rozhodl pro účely spravedlivého a promptního rozhodování o těchto

nárocích sjednotit tuto rozhodovací praxi prostřednictvím Stanoviska

občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Jelikož právní úprava zákona č. 82/1998 Sb. nestanoví pevné částky, které by měly být přiznávány v případě odškodnění

nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v

nepřiměřené délce řízení a je přenecháno soudu, aby v každém jednotlivém

případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem

případu, vymezil Nejvyšší soud ve výše uvedeném Stanovisku základní východiska,

jak při stanovení výše odškodnění postupovat. Pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na

projednání věci v přiměřené lhůtě považuje Nejvyšší soud za nezbytné, aby soudy

ve svých rozhodnutích podrobně vysvětlily, jak ke konečné výši odškodnění

dospěly. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že k částce 30.000,- Kč

dospěl soud tak, že za každý rok průtahů přiznal žalobci částku 15.000,- Kč a

tuto částku ponížil o 7.500,- Kč z důvodu, že žalobce se na celkové délce

řízení určitým způsobem podílel. Nejvyšší soud však ve shodě s rozhodovací

praxí Evropského soudu pro lidská práva vychází ze zásady, že při úvaze o

poskytnutí přiměřeného zadostiučinění a jeho výši je třeba přihlížet k celkové

době, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen k době, po kterou docházelo k

průtahům ve smyslu nečinnosti (srov. větu čtvrtou a příslušné pasáže

Stanoviska).

Nesprávná je tedy taková úvaha soudu, že žalobci přísluší

přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu pouze za období, kdy v

řízení docházelo k průtahům, nikoliv za celkovou dobu řízení. Přestože soudy vycházely z mylného předpokladu, že je třeba žalobci přiznat

odškodnění jen za dobu, o kterou bylo trestní řízení prodlouženo z důvodů

přičitatelných státu, nelze shledat jen z tohoto důvodu jejich rozhodnutí

nesprávnými, neboť v konečném důsledku je nutno vždy zvažovat, zda přiznaná

výše zadostiučinění byla zcela zjevně nepřiměřená konkrétním okolnostem

případu. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je nutno obecně vycházet z

několika faktorů (několika proměnných), které jsou demonstrativně vypočteny v §

31a odst. 3 OdpŠk, jejichž zohlednění postačí pro náležité posouzení výše

přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud správně zhodnotil, že se jednalo o trestní řízení po skutkové

stránce výrazně složité, a to zejména proto, že bylo třeba vyslechnout velké

množství svědků – osob poškozených rozsáhlou majetkovou trestnou činností

žalobce – po jejichž pobytu bylo třeba v některých případech pátrat a nadto

měla trestná činnost žalobce vztah k jiným trestním řízením. Z trestního spisu

vyplývá, že ve věci rozhodoval 1x soud prvního stupně, 3x odvolací soud, 2x

dovolací soud a 2x Ústavní soud. Věc byla složitá i po stránce procesní, neboť

soudy musely reagovat na procesní aktivitu obžalovaného, který využíval různých

procesních návrhů a opravných prostředků (námitka podjatosti přísedícího

rozhodujícího v senátu soudu prvního stupně, námitka podjatosti soudkyně

odvolacího soudu, opakované žádosti o odklad výkonu trestu a podobně). Co do posouzení kriteria postupu orgánu veřejné moci během řízení lze uzavřít,

že v důsledku procesních vad v postupu odvolacího soudu došlo ke zjevnému

prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z

procesního hlediska bezvadně, a to o dobu 2 a půl roku. S výjimkou těchto

pochybení, která byla důvodem pro zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze

dovolacím soudem, však postupovaly soudy s náležitou péčí a se zájmem vynést

rozhodnutí ve věci v co nejkratší lhůtě. Uvedené vyplývá např. z toho, že

svědkovi V. Š. byla uložena pořádková pokuta z důvodu, že se jako svědek bez

dostatečné omluvy nedostavil k hlavnímu líčení k podání svědecké výpovědi

(srov. č. l. 1668a), či ze snahy soudkyně Vrchního soudu v Praze zajistit účast

obžalovaného a jeho právního zástupce na veřejném zasedání, aby tato nemusela

být odročována (srov. sdělení ze dne 17. 10. 2001, č. l. 1806, a sdělení ze

dne 15. 2. 2002, č. l. 1827). K tíži státu rovněž nelze klást prodloužení délky

řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky

účastníků řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti

České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220), zvláště jde-li o

návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné.

Postup soudu v trestním

řízení nelze vyjma výše rozebraných pochybení kvalifikovat jako bezdůvodnou

nečinnost či svévoli, která by vedla ke zbytečným prodlevám ve vyřizování

případu. Dovolací soud se zabýval dalšími žalobcem tvrzenými vadami řízení, které měly

zapříčinit celkovou nepřiměřenou délku trestního řízení, tyto námitky však

neshledal důvodnými. Dovolatel namítal, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne

13. 7. 2005, č. j. 5 Tdo 500/2005-I., bylo jeho obhájci doručeno po více než 3

měsících, což nepovažuje za dobu přiměřenou. Způsob doručování rozhodnutí

upravují příslušné procesní předpisy tak, že rozhodnutí Nejvyššího soudu

doručuje soud prvního stupně, pokud je nedoručil dovolací soud přímo, přičemž

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2005 bylo zasláno přímo pouze

Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Lhůty pro vyhotovení rozhodnutí a jeho

vypravení v trestních věcech vymezuje § 117 odst. 2 Kancelářského řádu

Nejvyššího soudu tak, že rozhodnutí v trestních věcech se vyhotoví jde-li o

vazební věc do deseti pracovních dnů a v ostatních věcech do dvaceti pracovních

dnů po jeho vyhlášení – vydání (§ 129 odst. 2 písm. b/, § 138 trestního řádu);

vypraví se nejpozději do dalších deseti pracovních dnů. Dne 17. 8. 2005 byl

trestní spis zaslán Krajskému soudu v Brně, který ho obdržel dne 22. 8. 2005 s

tím, aby doručil rozhodnutí procesním stranám (srov. č. l. 2598). Procesním

stranám bylo doručeno na konci října 2005. Soud prvního stupně tedy překročil

třicetidenní lhůtu pro odeslání rozhodnutí stanovenou v § 158 odst. 4 o. s. ř.,

jež se použije pro doručování v trestním řízení přiměřeně (§ 63 odst. 1 tr. řádu). Při doručování rozhodnutí Nejvyššího soudu tak lze shledat prodloužení

řízení toliko o jeden měsíc, což představuje vzhledem k okolnostem případu dobu

zanedbatelnou. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003 došlo k Nejvyššímu soudu přímo od odsouzeného dne 29. 7. 2003, dne 3. 9. 2003 bylo zasláno prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích

Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření, které se vyjádřilo dne 13. 10. 2003, dovolání odsouzeného bylo následně doplněno podáním došlým dovolacímu

soudu dne 7. 1. 2004 a dne 22. 1. 2004 rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném

zasedání o zrušení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. V této fázi

řízení tedy nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Námitku nepřiměřené délky

přípravného řízení neshledal Nejvyšší soud důvodnou, a to vzhledem ke skutkové

a procesní složitosti věci, jež byla rozebrána výše. Dovolateli proto nelze

přitakat v tvrzení, že by trestní řízení trpělo dalšími vadami, které by

podstatně přispěly k celkové délce řízení, a které by byly přičitatelné státu. K jednání poškozeného soud prvního stupně uvedl, že žalobce se podílel na

celkové délce řízení, když si opakovaně řádně nepřebíral písemnosti soudu a

rovněž jeho blanketní odvolání bylo doplněno až po šesti měsících. Odvolací

soud vzal v úvahu pouze pozdní doplnění odvolání ze strany obžalovaného.

Dovolací soud v otázce chování poškozeného během řízení zastává názor, že

přestože se spolupráce obviněného či obžalovaného s orgány činnými v trestním

řízení obecně nepředpokládá, nemůže stát nést odpovědnost za prodloužení řízení

zapříčiněné snahou obviněného či obžalovaného co možná nejvíce oddálit konečné

rozhodnutí ve věci, ať už se toho snaží docílit zneužíváním svých procesních

práv či jinými prostředky, např. nedostavením se k jednání soudu nebo ke znalci

či jiným obstrukčním jednáním majícím za cíl prodlužovat řízení. K takovému

chování stěžovatele došlo dle názoru dovolacího soudu částečně i v posuzované

věci. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že poté, co byl obžalovaný odsouzen

soudem prvního stupně, musela být nařízená veřejná zasedání z důvodu

spočívajících na straně žalobce třikrát odročována, a proto se veřejné zasedání

původně nařízené na den 17. 10. 2001 konalo až 3. 4. 2002, kdy byl odvolacím

soudem vynesen rozsudek, což představuje prodloužení řízení o 5 a půl měsíce. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ani další písemnosti nebylo možné odsouzenému

doručit ani prostřednictvím Policie ČR, a to v období od 14. 5. 2002 do 10. 2. 2003 (srov. č. l. 1889, 1897-1999, 1905-1907, 1912-1915, 1919-1923), tedy po

dobu 9 měsíců, písemnosti si žalobce začal přebírat až po zrušujícím usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002. Usnesení o zamítnutí žádosti odsouzeného

o odložení nástupu výkonu trestu odnětí svobody ze dne 3. 6. 2003 se žalobci

podařilo doručit až prostřednictvím jeho obhájce dne 4. 8. 2003, poté co byl o

tento způsob doručení požádán přípisem Krajského soudu v Českých Budějovicích

ze dne 24. 7. 2003, ve kterém soud prvního stupně rovněž upozornil na to, že

pokud nebude moci krajský soud ani takto doručit odsouzenému, bude zvažován

postup jeho vzetí do vazby z důvodu § 67 písm. a) tr. ř. Krajský soud rovněž

uvedl, že odsouzený se záměrně vyhýbá povinnosti převzít písemnosti soudu a

tímto způsobuje značné průtahy v trestním řízení (srov. č. l. 2022). Z těchto a

dalších skutečností vyplývajících z trestního spisu 16 T 32/99 považuje

dovolací soud za zřejmé, že žalobce se svým obstrukčním jednáním spočívajícím

zejména v nepřebírání písemností a soudních rozhodnutí snažil oddálit výkon

rozhodnutí, čímž částečně přispěl k celkové délce řízení. Tuto jeho procesní

aktivitu je však třeba zohlednit zejména při úvaze o závažnosti vzniklé

nemajetkové újmy a o tom, zda délka trestního řízení představovala pro žalobce

závažný zásah do jeho osobnosti či naopak pozitivně prodloužila stěžovatelův

pobyt na svobodě, neboť žalobce nebyl stíhán vazebně. Obecně lze souhlasit s tím, že v případě trestního řízení jde o věc typově

významnou pro osobu obviněného, která negativně ovlivňuje a zatěžuje jeho

osobní život, a z tohoto důvodu je třeba trvat na tom, aby trestní řízení

proběhlo v co nejkratším čase. Přitom je však třeba mít stále na paměti, že

smyslem kompenzačního řízení je odškodnit nemajetkovou újmu, která žalobci

nepřiměřenou délkou řízení skutečně vznikla.

Za určitých okolností lze přitom

uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že

přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce na

vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy

zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy

domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního

řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní

řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým

jednáním jeho zahájení způsobil. V otázce posouzení chování poškozeného během řízení a závažnosti vzniklé újmy

se dovolací soud vzhledem k výše uvedenému ztotožňuje spíše s právním

posouzením učiněným soudem prvního stupně a nedomnívá se, že by trestní řízení

pro žalobce znamenalo zvlášť závažný zásah do jeho osobnosti, který by

odůvodňoval přiznání vyšší částky zadostiučinění. Dovolací soud považuje částku

30.000,- Kč za přiměřenou všem okolnostem případu, a to i s ohledem na

judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který v obdobných případech

přiznává částky minimální, popřípadě považuje za dostatečné zadostiučinění

samotné konstatování porušení práva (k tomu srov. např. rozsudek čtvrtého

senátu ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96, rozsudek čtvrtého senátu ESLP ze dne 15. 11. 2005, ve věci Lammi

proti Finsku, stížnost č. 53835/00, rozsudek prvního senátu ESLP ze dne 23. 1. 2004, ve věci S. H. K. proti Bulharsku, stížnost č. 37355/97, citovaná

rozhodnutí ESLP jsou v anglickém jazyce dostupná na internetových stránkách

Evropského soudu pro lidská práva v databázi Hudoc) a dosavadní judikaturu

Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz). Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení výše

přiměřeného zadostiučinění za správné a dovolání za nedůvodné, a proto je podle

§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1

o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu

nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně

vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 31. srpna 2011

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu