5 Tdo 500/2005-I.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. července 2005 v neveřejném
zasedání o dovolání obviněného Ing. I. S., proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze, ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 9 To 63/2004, který rozhodoval jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.
zn. 16 T 32/1999, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 16
T 32/1999, byl obviněný Ing. I. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, 4 tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 4
tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 39a odst. 3 tr.
zák. za použití § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen
do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest
zákazu činnosti spočívající v samostatné výdělečné činnosti zprostředkovatelské
na dobu čtyř roků. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004, sp. zn.
9 To 63/2004, byl k odvolání obviněného Ing. I. S. uvedený rozsudek podle § 258
odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř.
Vrchní soud v Praze znovu rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. I. S. vinným
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném od 1.
1. 2002. Podle § 250 odst. 4 tr. zák. obviněnému uložil trest odnětí svobody v
trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do
věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák mu dále uložil trest zákazu
činnosti záležející v samostatné výdělečné činnosti zprostředkovatelské na dobu
čtyř roků.
Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1.
2002, obviněný spáchal podle uvedeného rozsudku tím, že v období nejméně od 8.
7. 1996 do 20. 12. 1996 jako soukromý podnikatel podnikající na základě
živnostenského listu vydaného O. ž. ú. v Č. B. ze dne 27. 7. 1995 pod č. j. pod
obchodním jménem „Ing. I. S. - S.“, s předmětem podnikání „zprostředkovatelská
činnost“ a hlavní provozovnou v Č. B., L., pod hlavičkou agentury K.-H., kterou
v tomto období provozoval již samostatně pod vlastní majetkovou odpovědností,
poté, co skončila jeho spolupráce s R. H., jménem jehož firmy s názvem „H. R.,
K.-H. agentura zprostředkovatelská firma“ se sídlem v O., K., od 20. 6. 1995 na
základě plné moci a smlouvy o obchodním zastoupení vyvíjel níže popsanou
činnost, sepisoval v Č. B. se zájemci o zhodnocení volných finančních
prostředků „smlouvy o zprostředkování zhodnocení finančních prostředků
věřitele“, jejichž obsah naplňoval buď formou fyzického převzetí vkladu nebo
formou prodloužení platnosti smlouvy převedením vkladu na smlouvu další, na
základě těchto smluv pak vybíral od zájemců o zhodnocení peněz finanční
prostředky, které měly být použity pro následné půjčky třetím osobám, přičemž
se zavázal na základě těchto smluv jednak ve stanovených lhůtách vkladatelům
vrátit jejich vklad, jednak jim ve stanovených lhůtách vyplácet i provize,
které však svou výší mnohonásobně převyšovaly úroky poskytované v té době
bankovními ústavy činnými v České republice a představovaly úrokovou sazbu v
rozmezí 48 - 60% p. a., vkladatelům pak zaručoval vrácení vkladů a vyplácení
provizí vystavováním nekrytých směnek, které ve většině případů avaloval sám, v
šesti případech pak osobou R. H. bez jeho vědomí, a takto získané finanční
prostředky pak půjčoval třetím osobám, které měly za půjčky platit úroky,
jejichž výše opět mnohonásobně převyšovala úrokové sazby v té době poskytované
bankovními ústavy činnými v České republice a pohybovala se ve výši 96% p. a.:
to vše činil, ačkoliv si byl ve výše uvedené době již vědom toho, že nemůže ani
dostát své povinnosti vrátit ve stanovených lhůtách vkladatelům vklady, když mu
osoby, jimž zapůjčil peníze od vkladatelů, půjčky nevracely, a finanční
prostředky převzaté od vkladatelů používal v převážné míře na vyplácení provizí
vzniklých z minulých závazků agentury K.-H. Č. B., přičemž jednání obviněného
Ing. I. S. se vztahovalo k padesáti případům popsaným ve výroku rozsudku. Ve
výše uvedeném období a ve výše uvedených případech tak celkem obviněný Ing. I.
S. sepsal „smlouvy o zprostředkování zhodnocení finančních prostředků věřitele“
formou prodloužení splatnosti předchozích smluv v celkové částce 5.756.000,-
Kč, fyzicky na základě nových smluv převzal celkovou částku 2.832.000,- Kč, na
vkladech však v tomto období vrátil pouze částku 90.000,- Kč, čímž způsobil
vkladatelům uvedeným ve výroku rozsudku celkovou škodu ve výši nejméně
8.498.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. I. S. prostřednictvím svého obhájce
JUDr. V. J. dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1
písm. b), e), g) a h) tr. ř.
Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je podle obviněného dán
podjatostí předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. H. P., protože
neumožnila obhájci obviněného nahlédnout do spisu, čímž obhajobě znemožnila se
řádně a včas připravit na veřejné zasedání. Dále v tom, že zaslala dopis znalci
Ing. J. V., v němž zcela jasně vyjadřuje svůj nikoliv nestranný přístup k
obviněnému a jeho obhájci. V neposlední řadě o podjatosti předsedkyně senátu
podle obviněného svědčí skutečnost, že podala na obhájce obviněného stížnost k
České advokátní komoře, neboť měl zmařit veřejné zasedání, když doručil soudu
omluvu z důvodu pobytu v zahraničí, což podle obviněného svědčí o jejím
zaujatém přístupu k jeho obhájci a zakládá dostatečné důvody pro pochybnosti o
nestranném přístupu předsedkyně senátu k obviněnému a jeho obhájci.
Obviněný rovněž namítl, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
e) tr. ř., protože trestní stíhání bylo proti němu vedeno téměř sedm let.
Poukázal přitom na ustanovení § 2 odst. 4 tr. řádu i článek 6 bod 1, věta
první, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla
publikována pod č. 209/1992 Sb., a podle níž má každý právo na to, aby jeho
záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým
a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech
nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Podle článku 10 Ústavy jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci
dal Parlament souhlas, a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního
řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se
mezinárodní smlouva. Obviněný má za to, že délka jeho trestního stíhání je v
extrémním rozporu s uvedenými právními předpisy a právem obviněného, aby jeho
věc byla projednána co nejrychleji a v přiměřené lhůtě. Vzhledem k závažnému
porušení těchto práv obviněného, mělo být trestního stíhání proti němu jako
nepřípustné zastaveno podle analogického použití ustanovení § 11 odst. 1 tr.
řádu.
Dalším dovolacím důvodem je podle obviněného důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
spočívá podle jeho názoru na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný
namítl, že skutek, za který byl odsouzen, nemůže být kvalifikován podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák., neboť by musely být naplněny podmínky uvedené v § 250
odst. 4 tr. zák., tedy škoda, kterou měl svým jednáním způsobit, by musela
dosáhnout dolní hranice škody velkého rozsahu, tedy nejméně 5.000.000,- Kč. Obviněný však podle svého přesvědčení nezpůsobil škodu v takové výši. Vrchní
soud v Praze podle obviněného nesprávně aplikoval ustanovení trestního zákona
na zjištěný skutkový stav, a tedy nesprávně hmotně právně posoudil skutečnosti
zjištěné dokazováním ohledně výše škody. Odvolací soud se podle názoru
obviněného ztotožnil s nesprávnou konstrukcí výpočtu škody tak, jak ji učinil
Krajský soud v Českých Budějovicích. Ten výši škody zjistil prostým součtem
částek, které odpovídají výši vložených prostředků vkladateli do agentury K.-H. a jsou uvedeny v účetních dokladech. Ani krajský soud ani vrchní soud však
neodečetly od výše částky představující způsobenou škodu ty částky, které
nebyly obviněným převzaty, a přitom výše těchto částek byla dokazováním
zjištěna. Obviněný tvrdil, že od poškozených nikdy nepřevzal částky
odpovídající prvním provizím. O tyto částky podle něj nebyl zmenšen majetek
poškozených, a proto tyto částky nemohou být zahrnovány do škody, kterou měl
obviněný svým jednáním způsobit. Součet těchto částek činí více než 1.000.000,-
Kč. Podle obviněného skutečně poskytnutými částkami byly pouze vklady snížené o
první provize. Obviněný dále namítl, že měly být zohledněny také provize
vyplacené poškozeným vkladatelům, a to bez ohledu na to, zda byly vypláceny v
období, kdy agentura K.-H. fungovala pod majetkovou odpovědností R. H. nebo v
období, v němž obviněný již měl provozovat pobočku agentury K.-H. v Č. B. pod
vlastní majetkovou odpovědností. Připomněl, že vkladatelé za dobu, po kterou
měli vloženy své prostředky v agentuře K.-H., inkasovali provize odpovídající
úrokové sazbě 40 % - 60 % p. a. Takový úrok je v rozporu s dobrými mravy, je
neplatný podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, a z tohoto důvodu
nelze na provizi nahlížet jako na dohodnutý výnos, jak to učinil krajský soud. Obviněný následně podrobně rozvedl, že soudy neměly zahrnovat do výše škody
také části předchozích vkladů, které byly poškozeným vyplaceny na základě
nemravných a tedy protiprávních smluv, a které byly poškozenými znovu vloženy. Obviněný dovodil, že i kdyby se dopustil nějaké trestné činnosti, například
trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák., tím, že by
provozoval činnost, k níž neměl zákonné oprávnění a příslušné povolení podle
zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, potom zisk z jeho
podnikání, který obdržela většina z poškozených vkladatelů, je ziskem získaným
z trestné činnosti a jako takový nemohl tvořit majetek poškozených.
Proto o
tyto finanční prostředky nemohl být majetek poškozených zmenšen. Při správném
posouzení výše škody by soudy podle jeho názoru dospěly k závěru, že škoda
nepřevyšuje ani částku odpovídající dolní hranici značné škody a jednání
obviněného by bylo nutno kvalifikovat podle mírnějšího ustanovení trestního
zákona.
Obviněný dále namítl, že nebyla správně posouzena subjektivní stránka trestného
činu. Odmítl závěr odvolacího soudu, že uzavíral smlouvy s vědomím, že nebude
schopen dostát svým závazkům, a že tím uvedl poškozené v omyl, aby se ke
škodě jejich majetku obohatil. Uvedl, že Vrchní soud v Praze při posuzování
nepřímého podvodného úmyslu v době, kdy měl páchat trestnou činnost, vycházel
ze skutečností, které obviněnému nemohly být známy. Zmínil okolnosti uzavírání
smluv, aktivní jednání o vrácení půjčky se svědkem R. Š., s nímž byly
dohodnuty termíny a způsob splácení, stejně tak okolnost, že půjčka poskytnutá
svědku M. A. měla být splatná až koncem roku 1996, a proto obviněný nemohl v
červenci 1996 vědět, že svědek M. A. půjčku agentuře K.-H. neuhradí. Kromě
toho jeho snaha, aby pohledávky byly agentuře K.-H. zaplaceny, spočívala ve
sjednání řady zajišťovacích institutů, jako směnky, zástavní smlouvy k
nemovitostem či zajištění prostřednictvím pohledávek za třetími osobami. Přitom
podle něj existence zajištění těchto pohledávek mnohonásobně převyšovala výši
pohledávek. Teprve koncem roku 1996 obviněný zjistil, že nebude moci vrátit
vkladatelům vložené peníze, přestal nové vklady přijímat či prodlužovat přijaté
vklady a finanční situaci oznámil vkladatelům. Z toho je podle obviněného
zřejmé, že před tímto zjištěním byl přesvědčen o tom, že bude moci dostát svým
závazkům a vrátit dlužné částky vkladatelům. Nepřímý úmysl je proto podle jeho
přesvědčení vyloučen.
Dále obviněný uvedl, že předmětnou činnost prováděl jménem R. H. a pod jeho
majetkovou odpovědností, a proto měla jeho činnost charakter faktického
pracovního poměru. R. H. měl být proto stíhán jako spolupachatel podle § 9
odst. 2 tr. zák. nebo přinejmenším jako účastník na dokonaném trestném činu
podle § 10 odst. 1 tr. zák. Obviněný tedy vytkl soudům, že porušily § 9 odst. 2
tr. zák., popř. § 10 odst. 1 tr. zák., pokud rozhodly, že jediným pachatelem
byl obviněný Ing. I. S.
Vrchní soud v Praze podle názoru obviněného porušili § 88 odst. 1 tr. zák,
protože neměl přihlédnout k výši škody jako k okolnosti podmiňující použití
vyšší trestní sazby uvedené v § 250 odst. 4 tr. zák., neboť svojí závažností
nijak nezvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu. Poukázal
přitom na postavení a úlohu R. H. i na chování poškozených, kteří svěřovali
dobrovolně peníze agentuře K.-H. za účelem dosažení značného zisku, přičemž bez
poškozených a jejich touhy po vysokých bezpracných ziscích by agentura nemohla
fungovat. Porušení § 88 odst. 1 tr. zák. mělo podle obviněného spočívat i v
tom, že po změně trestního zákona provedené zák. č. 265/2001 Sb. nemohla být
vzhledem k osobě obviněného, jeho zavinění i pohnutce naplněna podmínka § 88
odst. 1 tr. zák. a nebylo proto možno jednání obviněného kvalifikovat podle §
250 odst. 1, 4 tr. zák.
Dalším důvodem, o který obviněný opřel své dovolání, je dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný jej odůvodnil tím, že při stanovení
výměru trestu podle sazby stanovené v trestním zákoně na konkrétní trestný čin,
je třeba vzít v úvahu i obecná ustanovení trestního zákona o ukládání a výkonu
jednotlivých trestů, včetně ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném
snížení trestu odnětí svobody. Protože ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. nebylo
aplikováno, ačkoliv podle názoru obviněného byly pro jeho použití splněny
zákonné podmínky, byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 9 To 63/2004, a aby zrušil i vadné
řízení, které předcházelo vydání tohoto rozsudku. Současně navrhl, aby předseda
senátu postupoval podle § 265h odst. 3 tr. řádu a předložil bez zbytečného
odkladu spisy Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem na odklad výkonu
rozhodnutí v této věci.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací podle
§ 265c tr. ř. především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti
dovolání podle § 265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze
dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud
rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je
přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním
stupni a v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř. Dovolání bylo podáno
proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a má obligatorní
obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za
důvody dovolání podle citovaného ustanovení trestního řádu, jejichž existence
je zároveň podmínkou k provedení přezkumu dovolacím soudem.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Vycházel přitom z následujících skutečnosti:
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.:
Uvedený důvod dovolání je dán, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento
důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již
v původním řízení známa, a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně
namítnuta.
Námitky, které podle obviněného naplňují tento dovolací důvod, směřují proti
postupu předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. H. P. Obdobné námitky
obviněný vznesl při veřejném zasedání Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval
o odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 14. 3. 2001, sp. zn. 16 T 32/99. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze
dne 6. 10. 2004, sp. zn. 9 To 63/2004, podle § 31 odst. 1 tr. ř. tak, že
předsedkyně senátu JUDr. H. P. není vyloučena z důvodů uvedených v § 30 tr. ř.
z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného Ing. I. S.
Stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2004, sp. zn. 11 Tvo 58/2004, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
zamítnuta (č. l. 2527 spisu). Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto usnesení uvedl,
že ze žádného z úkonů předsedkyně senátu JUDr. H. P. nelze dovozovat její
podjatý vztah k věci, a to ani z dopisu předsedkyně senátu znalci Ing. J. V. Je
tedy zřejmé, že o námitce podjatosti předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze
JUDr. H. P. bylo pravomocně rozhodnuto, toto rozhodnutí nebylo zrušeno, a
Nejvyšší soud je jím vázán. Nejvyšší soud shledal, že tato námitka je
nedůvodná, a proto nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.
ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.:
Obviněný spatřuje naplnění tohoto důvodu v tom, že trestní stíhání bylo proti
němu vedeno téměř sedm let a jeho trestní věc nebyla rozhodnuta bez průtahů a v
přiměřené lhůtě. Obviněný je proto přesvědčen, že došlo k porušení ustanovení §
2 odst. 4 tr. ř., Listiny základních práv a svobod a vzhledem k čl. 10 Ústavy
České republiky též k porušení čl. 6 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod. Z těchto důvodů mělo být jeho trestní stíhání zastaveno jako
nepřípustné podle analogického použití ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je dán tehdy, jestliže
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v § 11 odst. 1 tr.
řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze
v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů
uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. Zastavení trestního stíhání se
týká vždy skutku a ne jeho možného právního posouzení podle ustanovení zvláštní
části trestního zákona (srov. č. 64/1965 Sb. rozh. tr.). Jestliže je dán
některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání již před zahájením trestního
stíhání, policejní orgán nebo státní zástupce věc usnesením odloží podle § 159a
odst. 2 tr. řádu. Pokud nastane konkrétní důvod nepřípustnosti trestního
stíhání po zahájení trestního stíhání, postupuje orgán činný v trestním řízení
podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu a trestní stíhání zastaví. Z důvodu
nepřípustnosti trestního stíhání je možno zastavit trestní stíhání při
předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu, v hlavním
líčení podle § 223 odst. 1 tr. řádu, mimo hlavní líčení v neveřejném zasedání
podle § 231 tr. řádu a v odvolacím řízení podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu
ve veřejném i v neveřejném zasedání. Výše uvedený dovolací důvod spočívá v tom,
že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního
stíhání a došlo k jinému rozhodnutí, zejména k odsuzujícímu rozsudku.
Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li
již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno stanoví-li tak
vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Nejvyšší soud
se zabýval otázkou zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst.
1 písm. j) tr. řádu v souvislosti s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo
178/2002. Právní závěry uvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou aktuální i
pro rozhodování v této věci. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vycházel zejména
z následujících skutečností:
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), byla
publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí
právního řádu tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky. Od 1. 1. 1993
se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České
republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností
ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly
ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách,
jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před
zákonem. Podle platného a účinného znění článku 10 Ústavy České republiky jsou
již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament
souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž
stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní
smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným
pojmem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na
rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na
konkrétní okolnosti případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v
judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval
„obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou. Článek 6
odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto
práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení
trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny
prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z
článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči
obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a
nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje
porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé
zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v
žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit
nemohl, což je i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve
vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se
nápravy kvůli průtahům v řízení.
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu
České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům
Soudu. Ústavní soud zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na
projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být
důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti
nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto
právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97).
V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu
veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal
(srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
Nelze přehlédnout, že pokud by bylo nutno při zjištění závažných průtahů
trestní stíhání zastavit, byla by nejenom odmítnuta ochrana práv a zájmů
poškozených v trestním řízení, včetně těch zájmů, které chrání trestní právo
hmotné, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam,
kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
chtěl dosáhnout výsledku pro něj příznivějšího, totiž rozsudku zprošťujícího.
Navíc v případě, že již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá obžalovaný proti
usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má v tomto stadiu
trestního stíhání jen státní zástupce (srov. § 223 odst. 1, 4 a § 231 odst.
1, 3 tr. řádu). Přijetím takového řešení by proto nedošlo ani k naplnění článku
13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto
Úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem,
i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Trestní řád v ustanovení § 11 odst. 1 uvádí případy, v nichž je trestní
stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li
již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání
jsou v ustanovení § 11 odst. 1 tr. řádu vymezeny taxativně, pozitivně a
výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem
předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásad oficiality a legality, které
patří mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod
uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je
Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková
mezinárodní smlouva musí stanovit jednoznačně důvod pro zastavení trestního
stíhání. Článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního
stíhání neobsahuje. Úmluva tedy neobsahuje žádné ustanovení, na které by se
bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 264/2003).
S přihlédnutím k výše uvedené judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu je
zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. není naplněn.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:
Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této
zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod,
je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je
povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu
prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6
tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž
specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o
dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav
věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem
jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci,
popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat
prostředky k tomu určenými zákonem.
Dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumávat a posuzovat postup
hodnocení důkazů soudy obou stupňů a je povinen vycházet z jejich skutkových
zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav může hodnotit
správnost hmotně právního posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude
spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, jestliže právní
posouzení skutku uvedeného v právním posouzení je v rozporu se skutkem, který
je popsán ve výroku rozhodnutí. O nesprávné právní posouzení skutku se jedná v
případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku beze zbytku
neodpovídá formálním znakům skutkové podstaty trestného činu, které jsou
vyjádřeny v právní větě výroku rozsudku.
Mezi tyto skutkové námitky patří námitka, že obviněný nezpůsobil svým jednáním
škodu velkého rozsahu, že od výše škody nebyly odečteny částky, které obviněný
údajně nikdy nepřevzal, zejména částky odpovídající tzv. prvním provizím a že
skutečně převzatými částkami byly pouze vklady snížené o první provize. Dále
mezi ně patří námitka, že škoda by měla být snížena o 1.000.000,- Kč, tedy o
součet částek, které obviněný nepřevzal, a že soudy neměly části předchozích
vkladů, které byly vyplaceny poškozeným na základě smluv, které obviněný nyní
považuje za nemravné a protiprávní, znovu poškozenými vloženy, zahrnovat do
výše škody. Stejně tak je skutkovou námitkou námitka týkající se správnosti
znaleckého posudku Ing. J. V. ve srovnání se znaleckým posudkem Ing. S. V.,
stejnou povahu pak mají námitky obviněného ohledně půjček svědkům R. Š. a M. A.
i námitka týkající se zajištění pohledávek agentury K.-H. vůči jejím dlužníkům.
Nedůvodnou je námitka obviněného, že byla nesprávně posouzena subjektivní
stránka trestného činu. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že Vrchní
soud v Praze učinil v tomto ohledu dostatečná skutková zjištění, přičemž právní
závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových
zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jak závěr o
objektivních znacích trestného činu (srov. č. 60/72 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z toho, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou
se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem
soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002,
sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Je tedy zcela zřejmé, že výše uvedené námitky
obviněného nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Tento dovolací důvod nenaplňuje ani další námitka obviněného, že trestná
činnost obviněného, pokud by byla skutečně trestnou činností, byla spáchána
společným jednáním obviněného a R. H., který měl být proto stíhán jako
spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. nebo přinejmenším jako účastník na
dokonaném trestném činu podle § 10 odst. 1 tr. zák.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.:
Tento důvod dovolání spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Podstatou námitek obviněného je to, že odvolací soud měl vzhledem k § 16 odst.
1 tr. zák. a změně spodní hranice škody velkého rozsahu aplikovat ustanovení §
40 odst. 1 tr. zák. Vzhledem ke změně okolností případu měl posuzovat také
naplnění materiální podmínky uvedené v § 88 odst. 1 tr. zák., neboť podle
názoru obviněného samotná výše škody neodůvodňuje použití vyšší trestní sazby.
Podle názoru obviněného způsob provedení činu podstatně snižuje jeho
společenskou nebezpečnost pod úroveň typických činů obdobného druhu, na které
se vztahuje skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Za
velmi důležitou okolnost snižující společenskou nebezpečnost činu obviněný
považuje to, že poškození svěřovali peníze agentuře K.-H. za účelem dosažení
značného zisku a s tímto rizikem vkládali finanční prostředky a inkasovali
značné sumy jako výnosy vzniklé činností agentury K.-H.. Nelze přehlédnout, že
touto námitkou se zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchní soud v
Praze, který dospěl k závěru, že v případě obviněného nelze aplikovat se
zřetelem k okolnostem případu ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., protože běžné
polehčující okolnosti nemohou být samy o sobě těmi okolnostmi případu nebo
poměry pachatele, které by odůvodňovaly postup podle § 40 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že i tato námitka obviněného je
nedůvodná.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §
265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 13. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek