5 Tdo 264/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. března 2003
o dovolání obviněného V. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
18. 11. 2002, sp. zn. 4 To 82/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 19/98, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 35 T 19/98, byl
obviněný V. Š. uznán vinným trestným činem porušování předpisů o oběhu zboží
ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zákona
č. 265/2001 Sb., a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a za
tyto trestné činy byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č.
265/2001 Sb., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání pěti let a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro
výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1
tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
soukromého podnikání v oboru silniční motorové dopravy na dobu osmi let. Proti
tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti výroku o vině i proti výroku o
trestu.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 4 To 82/2002,
bylo odvolání obviněného V. Š. podle § 256 tr. řádu zamítnuto.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 4 To
82/2002 podal obviněný V. Š. prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. G.
dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť podle
jeho názoru bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné, a dále z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
protože se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný uvedl, že
podle jeho názoru bylo v době rozhodování Krajského soudu v Ostravě i Vrchního
soudu v Olomouci jeho trestní stíhání nepřípustné. Poukázal na to, že již dne
6. 3. 2002 podal návrh na zastavení trestního stíhání, který reagoval na
aktuální soudní praxi Evropského soudu pro lidská práva. Podle obviněného se
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva bez dalšího stávají součástí
právního řádu České republiky a soud je povinen je aplikovat. Zdůraznil, že
jeho trestní stíhání trvá již deset let v důsledku neúměrně dlouho trvajícího
přípravného řízení a mnohaleté nečinnosti soudu. Obviněný připustil, že materie
trestního spisu je rozsáhlá, avšak náročnost jeho trestní věci nijak nevybočuje
z rámce obdobných trestních věcí projednávaných před soudy v České republice.
Podle obviněného nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení má
nepochybně vliv na společenskou nebezpečnost činu, k němuž došlo na přelomu
let 1992 a 1993, pokud se čin ovšem stal. S přihlédnutím k § 65 tr. zák.
vyslovil přesvědčení, že postih pachatele po více než deseti letech od spáchání
trestného činu postrádá smysl jak z hlediska společenské nebezpečnosti, tak z
hlediska individuální a generální prevence. Obviněný připomněl, že
problematikou délky trestního stíhání se zabýval v napadeném rozhodnutí i
Vrchní soud v Olomouci, který výslovně zmínil neodůvodněnou nečinnost orgánů
činných v trestním stíhání v době od 28. 2. 1995 do 11. 12. 1997 a poté od 17.
8. 1998 do 6. 9. 2001, tedy téměř po dobu šesti let, přesto však neshledal
délku trestního řízení za takovou, která by za použití analogie umožnila
postup podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. V tomto směru podle dovolatele
pochybily soudy obou stupňů, pokud dospěly k závěru o přiměřené době vedení
trestního stíhání v jeho trestní věci. Dále namítl, že měla být zvážena
aplikace § 65 a § 40 tr. zák.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný namítl, že
veškeré pochybnosti ve skutkových zjištěních byly hodnoceny v jeho neprospěch.
Podstatou obhajoby obviněného bylo, že nebylo prokázáno, že by zboží (s
výjimkou skutku spojeného s vykládkou zboží) zůstalo na území České republiky.
Dovolatel dále uvedl, že nebyla naplněna subjektivní stránka žalovaných
skutků, přičemž u skutků, které se týkaly dovozu do Maďarské republiky, bylo
zboží na místo určení skutečně dovezeno, a u dalších dvou případů, v nichž
zboží mělo být dovezeno do Polské republiky, jednal podle pokynů majitele zboží
i celníka, a tedy nikoliv zaviněně. Obviněný polemizuje s provedenými důkazy a
namítá obdobně jako ve svém odvolání nedostatečná skutková zjištění, zejména
pokud jde o kontrolní systém celnice, faxové zprávy, které by svědčily o tom,
zda zboží bylo vyvezeno do ciziny či nikoliv, zdůrazňuje, že to byl on, kdo byl
podveden, o čemž údajně svědčí i zpráva Interpolu, z níž vyplývá, že se
bezvýsledně pokoušel kontaktovat s mužem jménem B., a která též potvrzuje, že
adresa v obchodním dopise ze dne 15. 2. 1993 je smyšlená. Dále obviněný uvedl,
že v souvislosti s projednávanou trestnou činností nebyl prokázán prodej ani
jediné láhve alkoholu na území České republiky a že nebyl brán zřetel na
výpovědi jeho manželky a svědka C. Obviněný také podrobně popsal okolnosti
asistence celníka při výměně tahače a při vykládce zboží a dovodil, že za
těchto okolností se mohl důvodně domnívat, že v přítomnosti celníka bude
zajištěn řádný průvoz zboží, případně že přítomnost celníka zajišťuje legálnost
celé operace a že jde o výkon celního dohledu.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
18. 11. 2002, sp. zn. 4 To 82/2002, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
20. 3. 2002, sp. zn. 35 T 19/98, a současně navrhl, aby dovolací soud jeho
trestní stíhání zastavil, protože je nepřípustné ve smyslu ustanovení § 11
odst. 1 písm. j) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, že délku trestního
stíhání obviněného nelze spojovat s nepřípustností trestního stíhání ve smyslu
kogentního ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, které je použitelné pouze
na základě závazné mezinárodní smlouvy, která zcela jednoznačně stanoví důvod
pro zastavení trestního stíhání. Poukázala přitom na to, že odvolací soud se na
základě obdobné námitky obviněného touto problematikou zabýval a správně se
opřel o právní názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve
věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 178/2002. I za předpokladu připuštění rozporu
délky trestního stíhání obviněného s jeho právem na spravedlivý proces ve
smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod však
nelze připustit stav, při kterém by došlo ke zcela nežádoucí modifikaci zásady
oficiality v postupu orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší státní
zástupkyně proto dovodila, že námitka obviněného o nepřípustnosti trestního
stíhání není opodstatněná.
Pokud jde o další dovolací námitku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jde
podle názoru nejvyšší státní zástupkyně o námitku ryze formální, která směřuje
do skutkových zjištění a opírá se o tvrzení, že ze strany obviněného šlo ve
většině případů skutečně o deklarovaný průvoz zboží. Neobstojí však ani námitka
obviněného týkající se subjektivní stránky, když subjektivní stránka byla
provedenými důkazy dostatečně prokázána. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že
závažnost trestné činnosti obviněného vylučuje aplikaci ustanovení § 65 odst. 1
tr. zák. a kromě toho případný zánik trestnosti činu nelze řešit fakultativním
postupem podle § 40 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně dodala, že není
opodstatněná ani hmotně právní námitka nesprávného postupu soudu při ukládání
trestu, když trest byl uložen při dolní hranici trestní sazby podle § 148
odst. 4 tr. zák., a pokud v odůvodnění rozhodnutí bylo uvedeno, že obviněný má
výrazný sklon k páchání k majetkové trestné činnosti, poukázala na to, že
odůvodnění odsuzujícího rozsudku nelze napadnout dovoláním ve smyslu § 265a
odst. 4 tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně ze všech uvedených důvodů proto navrhla, aby
Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. řádu jako dovolání zjevně neopodstatněné, a aby o dovolání
rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud) jako soud dovolací
zjistil, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu,
protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí ve věci samé, bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b)
tr. řádu], lhůta k podání dovolání byla zachována, dovolání bylo podáno u
soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu), a
dovolání směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu.
Dovolání obviněného také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené
jako důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. řádu, lze považovat
za důvody dovolání uvedené v citovaných ustanoveních trestního řádu, jejichž
existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je dán tehdy, jestliže
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v § 11 odst. 1 tr.
řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze
v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů
uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. Zastavení trestního stíhání se
týká vždy skutku a ne jeho možného právního posouzení podle ustanovení zvláštní
části trestního zákona (srov. č. 64/1965 Sb. rozh. tr.). Jestliže je dán
některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání již před zahájením trestního
stíhání, policejní orgán nebo státní zástupce věc usnesením odloží podle § 159a
odst. 2 tr. řádu. Pokud nastane konkrétní důvod nepřípustnosti trestního
stíhání po zahájení trestního stíhání, postupuje orgán činný v trestním řízení
podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu a trestní stíhání zastaví. Z důvodu
nepřípustnosti trestního stíhání je možno zastavit trestní stíhání při
předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu, v hlavním
líčení podle § 223 odst. 1 tr. řádu, mimo hlavní líčení v neveřejném zasedání
podle § 231 tr. řádu a v odvolacím řízení podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu
ve veřejném i v neveřejném zasedání. Výše uvedený dovolací důvod spočívá v tom,
že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního
stíhání a došlo k jinému rozhodnutí, zejména k odsuzujícímu rozsudku.
Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li
již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno stanoví-li tak
vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Nejvyšší soud
se zabýval otázkou zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst.
1 písm. j) tr. řádu v souvislosti s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo
178/2002. Právní závěry uvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou aktuální i
pro rozhodování v této věci. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vycházel zejména
z následujících skutečností:
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), byla
publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí
právního řádu tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky. Od 1. 1. 1993
se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České
republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností
ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly
ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách,
jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před
zákonem. Podle platného a účinného znění článku 10 Ústavy České republiky jsou
již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament
souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž
stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní
smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným
pojmem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na
rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na
konkrétní okolnosti případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v
judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval
„obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou. Článek 6
odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto
práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení
trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny
prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z
článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči
obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a
nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje
porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé
zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v
žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit
nemohl, což je i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve
vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se
nápravy kvůli průtahům v řízení.
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu
České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům
Soudu. Ústavní soud zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na
projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být
důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti
nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto
právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97).
V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu
veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal
(srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
Nelze přehlédnout, že pokud by bylo nutno při zjištění závažných průtahů
trestní stíhání zastavit, byla by nejenom odmítnuta ochrana práv a zájmů
poškozených v trestním řízení, včetně těch zájmů, které chrání trestní právo
hmotné, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam,
kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
chtěl dosáhnout výsledku pro něj příznivějšího, totiž rozsudku zprošťujícího.
Navíc v případě, že již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá obžalovaný proti
usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má v tomto stadiu
trestního stíhání jen státní zástupce (srov. § 223 odst. 1, 4 a § 231 odst. 1,
3 tr. řádu). Přijetím takového řešení by proto nedošlo ani k naplnění článku 13
Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto
Úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem,
i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Odlišné stanovisko v této otázce zaujal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ze
dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz
316/2001, v nichž připustil možnost zastavení trestního stíhání s poukazem na
ustanovení článku 6 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání
pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání
jeho věci v přiměřené lhůtě. Přitom zdůraznil, že každý konkrétní případ musí
být posuzován v závislosti na jeho okolnostech a je třeba přihlížet též k
zájmům dalších osob bezprostředně zúčastněných na řízení, zejména poškozených,
kteří mají také právo na spravedlivý proces s obviněným.
Trestní řád v ustanovení § 11 odst. 1 uvádí případy, v nichž je trestní
stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li
již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání
jsou v ustanovení § 11 odst. 1 tr. řádu vymezeny taxativně, pozitivně a
výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem
předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásad oficiality a legality, které
patří mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod
uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je
Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková
mezinárodní smlouva musí stanovit jednoznačně důvod pro zastavení trestního
stíhání. Článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního
stíhání neobsahuje. Úmluva tedy neobsahuje žádné ustanovení, na které by se
bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit.
Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je bezpochyby významným
zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy
a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který
nejen odporuje právu obviněného, ale i právu poškozeného (srov. slovo „každý“ v
článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, a je v rozporu i se základními
zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Účelem trestního
řízení je podle § 1 odst. 1 tr. řádu zejména to, aby trestné činy byly náležitě
zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
S přihlédnutím k těmto skutečnostem i Nejvyšší soud zastává názor, že Vrchní
soud v Olomouci se správně vypořádal s námitkou nepřípustnosti trestního
stíhání, když dovodil, že přes delší dobu trvající prodlevy v činnosti orgánů
činných v trestním řízení nelze vzhledem k pozitivní právní úpravě trestní
stíhání obviněného zastavit z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu
(srov. odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 9 - 11). Odvolací soud mimo
jiné uvedl, že orgány činné v trestním řízení byly nečinné v době od 28. 2.
1995 do 11. 12. 1997 a poté od 17. 8. 1998 do 6. 9. 2001, avšak v této době již
krajský soud opatřoval, a to i ve spolupráci se zahraničím, důkazy nezbytné pro
rozhodnutí věci, které nebyly opatřeny orgány přípravného řízení. I Nejvyšší
soud je přesvědčen o tom, že důvody uplatňované dovolatelem nejsou z hlediska
namítaného porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy relevantní do té míry, aby v zájmu
práva na spravedlivý proces, jehož se dovolatel domáhal, bylo v tomto
konkrétním případě možno rezignovat na zákonem předpokládaný účel trestního
stíhání (§ 1 odst. 1 tr. řádu) v řízení mimo jiné o zvlášť závažném trestném
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4
tr. zák., a aby bylo důvodné narušit stabilitu pravomocných rozhodnutí jejich
zrušením a následně trestní stíhání obviněného zastavit.
V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný dále namítal, že nesprávný postup
orgánů činných v trestním řízení má význam i pro společenskou nebezpečnost
činu, pokud se čin stal, a tento postup měl být zvažován též z hlediska zániku
nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle § 65 tr. zák. Podle názoru
obviněného pokud by délka trestního stíhání neměla vzhledem k osobě obviněného
vést k úplnému zániku trestnosti, měla by být tato okolnost důvodem pro
mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 40 tr. zák. Nejvyšší soud
neshledal ani tyto námitky relevantními, neboť odvolací soud se jimi zabýval
při posouzení viny i trestu, který byl obviněnému uložen. Soudy obou stupňů
totiž musely z úřední povinnosti přihlížet k důvodům zániku trestní
odpovědnosti a nedospěly k závěru, že po spáchání trestných činů obviněným
nastaly takové okolnosti uvedené v § 65 odst. 1 tr. zák., které by odůvodnily
zánik konkrétní nebezpečnosti trestných činů, pro které byl obviněný stíhán.
Stejně tak nebylo možno akceptovat námitku ohledně aplikace § 40 odst. 1 tr.
zák., neboť použití tohoto ustanovení trestního zákona je fakultativní a soud
prvního stupně odůvodnil v souladu se zákonem výrok o trestu, přičemž s jehož
závěry se odvolací soud ztotožnil (srov. str. 14 až 15 napadeného rozhodnutí).
Další námitky opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu se týkají údajných nesprávných a neúplných skutkových zjištění. Důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné
se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z
toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně
právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze v
dovolacím řízení přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu a
nelze v něm proto ani odstranit případnou vadu, je-li podmíněna nesprávným
skutkovým zjištěním.
Pokud tedy obviněný namítal shora zmíněná nesprávná nebo neúplná skutková
zjištění soudů, nemohl Nejvyšší soud v rámci tohoto dovolacího důvodu z výše
uvedených důvodů přezkoumávat učiněná skutková zjištění. Obviněný ještě
namítal, že soud prvního stupně při odůvodnění výroku o trestu v rozsudku
uvedl, že se obviněný začal opětovně dopouštět majetkové trestné činnosti, což
soud hodnotil jako výrazný sklon obviněného k páchání majetkové trestné
činnosti, a to přesto, že odsouzení obviněného z let 1975 a 1983 byla
zahlazena. Tato námitka neobstojí. Podle § 265a odst. 4 tr. řádu dovolání jen
proti důvodům rozhodnutí není přípustné, a proto nebylo možno se touto námitkou
zabývat. Nejvyšší soud podotýká, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
vyplývá, že k předchozím odsouzením obviněného soud nepřihlížel jako k
okolnosti přitěžující podle § 34 písm. j) tr. zák. a úhrnný trest odnětí
svobody obviněnému uložil při dolní hranici trestní sazby podle § 148 odst. 4
tr. zák.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného V. Š. podané proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 4 To 82/2002, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 35 T 19/98,
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť
rozhodnutí napadené dovoláním netrpí namítanýmí vadami. O odmítnutí dovolání
rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek