Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Daniela Prouzy, Ph.D. advokáta se sídlem Krajinská 251/16, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. dubna 2023, č. j. 16 T 26/2021-1273 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2023, č. j. 8 To 53/2023-1310, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu byla stěžovateli přiznána toliko částka 211 681, 03 Kč (včetně DPH). Ve zbytku byl návrh stěžovatele zamítnut. O podané stížnosti rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze tak, že se zamítá.
5. Stěžovatel má za to, že byl zkrácen ve svém právu na spravedlivou odměnu. V tomto kontextu namítá, že se obecné soudy nezabývaly jeho odměnou v kontextu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 7 To 32/2022, které se mělo zabývat narovnáním podmínek disproporce mezi obhájci a zmocněnci poškozených. Dále má stěžovatel za to, že se obecné soudy řádně nevěnovaly posouzení úkonů adhezního řízení a úkonů ostatních. Na tzv. ostatní úkony v adhezním řízení by podle stěžovatele měl být aplikován § 10 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Takto by měla být jako tarifní hodnota ostatních úkonů použita částka 50 000 Kč [§ 10 odst. 3 písm. d)] namísto částky 10 000 Kč (sazba mimosmluvní odměny by pak činila 3 100 Kč).
6. Stěžovatel je toho názoru, že disproporce oproti předcházející soudní praxi při přiznávání nároku na odměnu zmocněnců poškozených je markantní. To platí zvláště pak za situace, kdy judikatura, ze které vycházel krajský soud, byla přijata proto, aby zabránila skokovému zvýšení odměn zmocněnců. Stěžovatel poukazuje na to, že vzniklá disproporce vede ke skokovému snížení odměn zástupců oproti předchozímu stavu.
7. Stěžovatel nesouhlasil též s tím, jak obecné soudy aplikovaly § 12a odst. 2 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu, kdy tyto byly nalézacím soudem aplikovány v opačném pořadí, což vedlo k tomu, že za úkon právní služby bylo namísto správných 5 000 Kč přiznáváno pouze 4 000 Kč. Stížnostní soud se v souvislosti s uvedeným odkázal toliko na druhou linii judikatury, která má být reprezentována usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2022, č. j. 5 To 284/2022-361. Vrchní soud podle stěžovatele nepravdivě tvrdí, že tuto linii soudní judikatury, která vychází u zmocněnce z tarifní hodnoty 50 000 Kč, potvrdil i Ústavní soud, což není pravda. Pokud by bylo na věc aplikováno nové pravidlo nesjednocené judikatury, došlo by podle stěžovatele k porušení ochrany legitimního očekávání.
8. Podle náhledu stěžovatele došlo v projednávané věci též k porušení práva na soudní ochranu. Má tomu tak být z toho důvodu, že vrchnímu soudu byla ze strany stěžovatele přednesena komplexní argumentace, ovšem soud k ní přistoupil zcela formalistickým způsobem, kdy se pouze odkázal na blíže určenou judikaturu obecných soudů, aniž by námitky stěžovatele řádně vypořádal. Vrchní soud neprovedl ve svém rozhodnutí žádný výpočet a toliko konstatoval, že mu krajským soudem nemělo být přiznáno ani to, co mu přiznáno bylo. Není však zřejmé, z jak k tomuto vrchní soud dospěl.
sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767) či nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18
(N 203/103 SbNU 39)]. Ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se tak Ústavní soud uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo zasažení jiného základního práva [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03
(N 69/33 SbNU 189) či usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12 ].
10. Stěžovatel vytýká obecným soudům především tu skutečnost, že při výpočtu jeho odměny za zastupování dvou poškozených v trestním řízení se odchýlily od dikce ustanovení advokátního tarifu, neboť odměnu považovaly za nepřiměřeně vysokou. K uvedené problematice se již Ústavní soud v minulosti již vyjadřoval. Z jeho judikatury vyplývá, že takový postup je za určitých okolností přípustný, je-li obecnými soudy řádně a dostatečně zdůvodněn. Jakkoliv při stanovení výše přiznaných nákladů je primárně hodnocena účelnost jednotlivých úkonů, je také povinností obecných soudů posoudit přiměřenost výše sazby za úkon právní služby a přiměřenost celkové částky náhrady nákladů vůči celkové částce nemajetkové újmy. V případě, že shledá celkovou výši nákladů s ohledem na konkrétní okolnosti a případný dopad na odsouzeného nepřiměřenou, může použít zmíněného korektivu snižujícího částku odměny [srov. např. nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18
(N 203/103 SbNU 39), bod 37 až 38, a dále usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4103/18 , bod 24, ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1404/18 , bod 10 až 12, nebo usnesení ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18 , bod 12].
11. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v nyní posuzované věci neodepřely stěžovateli právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací ani nezasáhly do jeho legitimního očekávání vycházejícího z čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Je tomu tak proto, že není povinností soudů přiznat advokátovi zmocněnci jím navrženou náhradu nákladů v plné výši; naopak jejich úkolem je posoudit účelnost úkonů ve vztahu k uplatňovanému nároku, a to podle zákona a v souladu s ústavním pořádkem.
12. Stran námitek týkajících se hodnocení úkonů jako "adhezních" a "neadhezních" má Ústavní soud za to, že tyto vyjadřují pouze odlišné vnímání jejich účelnosti oproti názoru obecných soudů. Z toho důvodu nemohou být tyto námitky považovány za opodstatněné, tato úvaha náleží obecným soudům. Ty musí své závěry řádně odůvodnit tak, aby nebyly odrazem libovůle.
13. Vrchní soud ve svém odůvodněn vyzvedl nepoměr mezi odměnou ustanovené obhájkyně odsouzeného a stěžovatele, co by zmocněnce poškozených. Zatímco obhájkyni odsouzeného byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování ve výši 265 414, 54 Kč [odměna za jeden úkon právní služby činila 2 480 Kč (od 1. 1. 2022 pak 3 100 Kč)], stěžovatel se domáhal z titulu zmocněnce poškozených úhrady částky více než třikrát vyšší, tedy 819 414, 54 Kč (odměna za jeden úkon právní služby zde činila 14 020 Kč).
Z toho důvodu považoval vrchní soud striktní jazykový výklad za neudržitelný. V souvislosti s uvedeným vrchní soud stručně popsal vývoj judikatury týkající se výpočtu odměny zmocněnce, přičemž uzavřel, že předchozí výklad byl překonán rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2022, č. j. 5 To 284/2022-361. Stěžovateli lze dát v souvislosti s uvedeným za pravdu v tom smyslu, že toto rozhodnutí nebylo "potvrzeno" usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 198/2023 , neboť ten může napadené rozhodnutí toliko zrušit nebo ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí zamítnout, resp. odmítnout.
To však nic nemění na tom, že Ústavní soud považoval judikaturní změnu v přiznávání odměn mocněnců za ústavně konformní.
14. Ústavní soud konstatuje, že k problematice stanovení paušálního snížení odměny se v souvislosti s ustanovením § 12a advokátního tarifu vyjádřil v nálezu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19
(č. 302/2019 Sb.). V něm uvedl, že obecné snížení (jak lze dovodit i z tamtéž citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva) není bez dalšího rozporné se základními právy, neboť po advokátovi lze požadovat, aby některé činnosti vykonával v přiměřeném rozsahu bez nároku na odměnu nebo za odměnu sníženou; rozhodné je, aby se tak nedělo diskriminačně, na základě nevhodných (svévolných) kritérií. Rovněž je možné poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. 33 Cdo 4495/2014, podle něhož je výkon advokacie speciální podnikatelskou činností, která je nejen upravena zákonem, ale je výrazně modifikována i stavovskými předpisy.
Podle nich advokát nesmí zejména snižovat důstojnost advokátního stavu, je povinen dodržovat pravidla etiky i soutěže s tím, že dokonce i samosprávná organizace advokátů může rozhodnout, že advokát je povinen jemu určenému klientovi poskytnout právní službu ve vymezené věci bezplatně nebo za sníženou odměnu. Výkon advokacie je tedy skutečně speciální činností silně ovlivněnou též obecně přijímanými pravidly slušnosti a představami o tom, co je mravné a co již nikoliv. Na druhou stranu je advokacie stále koncipována jako služba poskytovaná za odměnu.
Stát sice negarantuje dosažení zisku, nicméně má povinnost [srov. nález ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/13
(N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.)] vytvářet takové podmínky, aby ho mohlo být dosaženo.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 30. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu