Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Vaňkové, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, sídlem Arbesovo náměstí 2804/2, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2025 č. j. 37 Co 59/2023-430, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Františka Herníka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 7. 2022 č. j. 6 C 241/2020-214 bylo rozhodnuto, že se ruší podílové spoluvlastnictví vedlejšího účastníka jako žalobce a stěžovatelky jako žalované k nemovitostem uvedeným v tomto rozsudku (výrok I.) a výrokem II. byly tyto nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka. Konkrétně šlo o pozemek p. č. X1 zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. X rodinný dům, pozemek p. č. X2 zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. - garáž (dále též jen "stavba garáže" či "garáž") a pozemek p. č. X3 v k. ú. S. Výroky III. a IV. bylo rozhodnuto, že p. č. X4 orná půda v k. ú. S. se přikazuje do vlastnictví vedlejšího účastníka a p. č. X5 orná půda v k. ú. S. se přikazuje do vlastnictví stěžovatelky. Výrokem V. byla edlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 1 475 00 Kč a výroky VI. a VII. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali oba účastníci odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 10. 2023 č. j. 37 Co 59/2023-261 rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II., III., IV., VI. a VII. potvrdil (výrok I.) a ve výroku V. jej změnil tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 845 000 Kč (výrok II.). Výroky III. a IV. okresní soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky a vůči státu.
4. Vedlejší účastník po rozhodnutí krajského soudu zjistil, že okresní soud a krajský soud rozhodly chybně i o garáži na pozemku p. č. X2, a proto dne 6. 11. 2023 navrhl vydání opravného usnesení, kterým by slova "jehož součástí je stavba" byla nahrazena slovy "na kterém stojí stavba". Opravným usnesením ze dne 10. 11. 2023 č. j. 6 C 241/2020-271 okresní soud návrhu vyhověl. Připustil, že nejde o typickou situaci pro vydání opravného usnesení, ale s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uzavřel, že výjimečně lze i takovou chybu napravit právě postupem podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka usnesení okresního soudu napadla odvoláním. Nezpochybňovala vedlejším účastníkem namítané pochybení okresního soudu, ale tvrdila, že náprava cestou opravného usnesení není správným procesním postupem. Krajský soud se s jejím právním názorem ztotožnil a cestu nápravy vady rozhodnutí opravným usnesením neshledal možnou. Usnesením ze dne 14. 3. 2024 č. j. 37 Co 42/2024-323 proto změnil vyhovující opravné usnesení tak, že návrh na jeho vydání zamítl.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024 č. j. 22 Cdo 1512/2024-351 bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.), návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu byl zamítnut (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 19 360 Kč (výrok III.).
6. Proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost. Nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 2263/2024 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024 č. j. 22 Cdo 1512/2024-351 v části výroku I., kterou bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti části výroku I. rozsudku krajského soudu ze dne 17. 10. 2023 č. j. 37 Co 59/2023-261 potvrzující část výroků I. a II. rozsudku okresního soudu ze dne 20. 7. 2022 č. j. 6 C 241/2020-214 týkající se zrušení podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka ke stavbě garáže na pozemku p. č. X2, k. ú. S., jako součásti uvedeného pozemku a přikázání této stavby jako součásti pozemku do vlastnictví vedlejšího účastníka, a dále byl zrušen rozsudek krajského soudu v části výroku I., kterou byly potvrzeny části výroků I. a II. rozsudku okresního soudu týkající se zrušení podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka ke stavbě garáže na pozemku p. č. X2, k. ú. S., jako součásti uvedeného pozemku a přikázání této stavby jako součásti pozemku do vlastnictví vedlejšího účastníka, dále byla zrušena obě rozhodnutí rovněž v částech, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta (výrok III.). V odstavci 27 odůvodnění nálezu Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy v rozporu s obsahem žaloby a žalobního návrhu rozhodly o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke garáži, aniž by to vedlejší účastník v žalobě navrhoval. Šlo o věc ve výlučném vlastnictví stěžovatelky a spoluvlastnictví k ní netvrdil ani vedlejší účastník ani stěžovatelka a nevyplývalo to ani z katastru nemovitostí jako veřejného seznamu, ani z obsahu spisu. Soudy tak rozhodly o něčem, co vedlejší účastník neučinil předmětem řízení, a zrušily spoluvlastnictví k věci, která byla ve výlučném vlastnictví stěžovatelky. V odstavci 31 odůvodnění nálezu pak Ústavní soud uvedl, že krajský soud může pochybení napravit sám tím, že zruší výroky I. a II. rozsudku okresního soudu v části, kterou bylo zrušeno spoluvlastnictví ke garáži a kterou byla garáž přikázána do vlastnictví vedlejšího účastníka a řízení v tomto rozsahu zastaví. Předmětem zrušení a vypořádání spoluvlastnictví tak zůstane (vedle dalších nemovitých věcí) pozemek p. č. X2, na kterém (pouze) stojí garáž, nikoli tedy včetně garáže. Současně krajský soud rozhodne o nákladech řízení před obecnými soudy (všech tří stupňů), neboť řízení u něj bude končit.
7. Krajský soud následně vázán zrušovacím nálezem Ústavního soudu, zrušil usnesením ze dne 3. 6. 2025 č. j. 37 Co 59/2023-428 rozsudek okresního soudu v částech výroků I. a II., kterými bylo rozhodnuto o stavbě garáže, a řízení ve věci v tomto rozsahu zastavil (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení. Při rozhodování o nákladech odvolacího řízení přihlédl krajský soud k tomu, že náklady vzniklé účastníkům v tomto odvolacím řízení nebyly způsobeny zaviněním některé ze stran, ale vyplynuly ze zrušovacího nálezu Ústavního soudu.
8. Napadeným usnesením krajského soudu ze dne 3. 6. 2025 č. j. 37 Co 59/2023-430 bylo výše uvedené usnesení téhož soudu ze dne 3. 6. 2025 č. j. 37 Co 59/2023-428 doplněno tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, předchozího odvolacího řízení a ani řízení dovolacího. Krajský soud vysvětlil, že nerozhodl v intencích zrušovacího nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2263/2024 o nákladech předchozího odvolacího řízení, o nákladech řízení před okresním soudem a o nákladech dovolacího řízení. Za této situace postupoval krajský soud podle § 166 odst. 1, 2 o. s. ř. a vydal doplňující usnesení. Tímto usnesením rozhodl o všech zbývajících nákladech řízení, tedy o nákladech předchozího odvolacího řízení, dovolacího řízení a řízení před okresním soudem. Pokud jde o způsob a důvody tohoto rozhodnutí, odkázal krajský soud v plném rozsahu na odůvodnění rozsudku tohoto soudu ze dne 17. 10. 2023 č. j. 37 Co 59/2023-261. Jde-li o náklady dovolacího řízení, krajský soud uvedl, že tyto nevznikly zaviněním žádného z účastníků.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že usnesení krajského soudu pro ni bylo překvapivé. Krajský soud na jednání konaném dne 3. 6. 2025 uvedl, že rozhodne pouze o nákladech odvolacího řízení, neboť o nákladech prvostupňového řízení a o nákladech dovolacího řízení rozhodnout nemůže. Poté dne 16. 6. 2025 stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce obdržela napadené usnesení krajského soudu, kterým soud rozhodl i o těchto nákladech. Uvedený postup stěžovatelka vnímá jako rozporný s principem právní jistoty i s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Odůvodnění usnesení krajského soudu je navíc podle stěžovatelky nedostatečné, zejména v části, která se týká nákladů dovolacího řízení. Ve vztahu k nákladům dovolacího řízení stěžovatelka uvádí, že u Nejvyššího soudu se domáhala "vyjmutí" garáže v jejím vlastnictví z předmětu řízení, avšak její dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 19 360 Kč. Na základě tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu tak musela zaplatit náklady řízení druhému účastníkovi, a to i přesto, že nebylo dáno její zavinění na tom, že byla vypořádána i jí výlučně vlastněná nemovitost. Poté se ukázalo, že její dovolání bylo podáno oprávněně a že Nejvyšší soud jí odmítl poskytnout ochranu. Nově pak bylo rozhodnuto, že náklady, které stěžovatelka vynaložila v dovolacím řízení na to, aby byla napravena vadná rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu, jí nikdo neuhradí. V souvislosti s dovolacím řízením tak stěžovatelka musela přesto, že nepochybila, uhradit náklady na uplatnění a hájení svých práv (vlastnického práva k její výlučně vlastněné garáži) a dále náklady vzniklé druhému účastníkovi řízení ve výši 19 360 Kč a rovněž soudní poplatek ve výši 14 000 Kč. Z napadeného usnesení krajského soudu není podle stěžovatelky zřejmé, proč jí tyto náklady, které musela vynaložit k hájení svých práv u Nejvyššího soudu, nebyly přiznány (zejména pak soudní poplatek za dovolání, které bylo podáno důvodně). Stěžovatelka uzavírá, že napadeným usnesením krajského soudu bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, a je přesvědčena, že by jí měly být kompenzovány náklady, které musela vynaložit k hájení svých základních práv u dovolacího soudu.
10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 ). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000
(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145) či ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000
(N 79/22 SbNU 165)].
13. Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.) Ústavní soud připomněl, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (srov. předchozí bod 12). O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona (viz bod 34 tohoto stanoviska).
14. Rovněž v nálezu ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24
Ústavní soud vyslovil, že proti rozhodnutím o částkách svou výší bagatelních, u nichž zákon nepřipouští dovolání, je důvodnost ústavní stížnosti s výjimkou extrémních rozhodnutí vyloučena. Stejně tak je před Ústavním soudem podstatně omezen přezkum rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení; jde o rozhodnutí ve vztahu k věci samé podružná, která typicky nemohou porušit základní práva či svobody jednotlivců (srov. též nález ze dne 2. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 2/25 ).
15. V předmětné věci krajský soud výrokem I. usnesení ze dne 3. 6. 2025 č. j. 37 Co 59/2023-428 zrušil rozsudek okresního soudu v částech výroků I. a II., kterými bylo rozhodnuto o stavbě garáže, a řízení ve věci v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení. Protože uvedeným usnesením krajský soud nerozhodl v souladu se zrušovacím nálezem Ústavního soudu o nákladech předchozího odvolacího řízení, nákladech řízení před okresním soudem a nákladech dovolacího řízení, postupoval podle § 166 odst. 1, 2 o.
s. ř. a vydal doplňující usnesení. Tímto - ústavní stížností - napadeným usnesením rozhodl krajský soud o zbývajících nákladech řízení, tedy o nákladech předchozího odvolacího řízení, dovolacího řízení a řízení před okresním soudem. Jde-li o způsob a důvody tohoto rozhodnutí, odkázal krajský soud v plném rozsahu na odůvodnění rozsudku ze dne 17. 10. 2023 č. j. 37 Co 59/2023-261 obsažené v odstavci 9 tohoto rozsudku. V uvedeném odstavci krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví má povahu iudicii duplicis, kde soud není vázán návrhy a stanovisky stran a nelze proto při rozhodování o nákladech řízení hovořit o úspěchu či neúspěchu, tak jak to vyplývá z § 142 odst. 1 o.
s. ř. Za správný považoval krajský soud rovněž odkaz okresního soudu na judikaturu Ústavního soudu a na závěr o tom, že byť měla stěžovatelka v průběhu řízení k věci odlišný postoj od vedlejšího účastníka, nelze v jejím jednání spatřovat šikanózní postup. Při této úvaze bylo proto namístě rozdělit mezi účastníky náklady vzniklé v řízení před okresním soudem státu znaleckým dokazováním. Na těchto závěrech krajský soud neshledal důvod v napadeném rozhodnutí cokoli měnit. Jde-li o náklady dovolacího řízení, krajský soud vysvětlil, že tyto náklady nevznikly zaviněním žádného z účastníků, jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu.
16. Uvedeným závěrům krajského soudu, vycházejícím ze závěrů Ústavního soudu vyslovených v jeho kasačním nálezu, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Závěry krajského soudu považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné a ústavně souladné. K námitkám stěžovatelky ohledně její povinnosti k hrazení nákladů dovolacího řízení Ústavní soud poukazuje na to, že Ústavní soud výrokem II. výše uvedeného kasačního nálezu zrušil mimo jiné obě rozhodnutí, tedy usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu, v částech, ve kterých bylo rozhodováno o nákladech řízení.
Současně Ústavní soud v odůvodnění nálezu (bod 31) uložil krajskému soudu mimo jiné, aby rozhodl o nákladech řízení před obecnými soudy (všech tří stupňů), neboť řízení u něj bude končit. O nákladech dovolacího řízení (stejně tak jako o nákladech prvostupňového řízení a předchozího odvolacího řízení) tak krajský soud rozhodl nově v doplňujícím usnesení, které je napadeno touto ústavní stížností, když výrok III. usnesení Nejvyššího soudu o nákladech dovolacího řízení byl Ústavním soudem zrušen.
17. Při svém rozhodování krajský soud postupoval v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (č. 302/2023 Sb.), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.
18. Ústavní soud nezjistil, že by v nyní posuzované věci byly dány jakékoliv výjimečné okolnosti odůvodňující jeho zásah. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, navíc se ústavní stížnost týká nákladů řízení pohybujících se na hranici bagatelní částky.
19. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu