Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Nuska, zastoupeného Mgr. Michalem Žibřidem, advokátem, se sídlem Údolní 2997, Tábor, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. září 2020 č. j. 12 Co 9/2020-318 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2021 č. j. 24 Cdo 823/2021-339, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 29. srpna 2021 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné, a to zejména pro účely stručného odůvodnění tohoto usnesení (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v postavení jednoho z žalovaných účastníkem civilního soudního řízení o odpůrčí žalobě podané Finančním úřadem pro Ústecký kraj (dále jen "finanční úřad") o určení, že v žalobě specifikovaná darovací smlouva na nemovitosti uzavřená v listopadu 2017 mezi stěžovatelem a druhý žalovaným (dědečkem stěžovatele), je vůči finančnímu úřadu právně neúčinná, a dále o uložení povinnosti stěžovateli zaplatit finančnímu úřadu částku 998.575,85 Kč. Skutkový základ sporu spočíval v situaci, kdy dlužník finančního úřadu, kterým byl otec stěžovatele, daroval v prosinci 2016 po zahájení daňové kontroly, která se týkala jeho daně z příjmu fyzických osob, stěžovateli určité nemovitosti, který je následně v listopadu 2017 dále daroval otci dlužníka (svému dědečkovi).
Okresní soud v Teplicích (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 18 C 45/2018-286 žalobu zamítl. K odvolání finančního úřadu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem ze dne 23. září 2020 č. j. 12 Co 9/2020-318 tak, že částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně a stěžovateli povinnost zaplatit finančnímu úřadu částku 998.575,85 Kč uložil. Hlavním důvodem pro změnu rozsudku soudu prvního stupně byl (stručně řečeno) právní závěr odvolacího soudu týkající se aplikace § 591 písm. b) občanského zákoníku, když odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti věci darování nemovitostí dlužníkem stěžovateli v prosinci 2016 za jednání, které lze považovat za plnění, jímž bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel k Nejvyššímu soudu (dále jen "dovolací soud") dovolání, jehož přípustnost mělo založit údajné nesprávné posouzení dvou pro věc rozhodných právních otázek odvolacím soudem. První právní otázka měla spočívat v řešení toho, zdali uzavřením darovací smlouvy bylo vyhověno mravnímu závazku a ohledům slušnosti, tj. zdali prokázané skutečnosti lze podřadit pod výjimku z neúčinnosti bezplatných právních jednání dle § 591 písm. d) občanského zákoníku (přičemž při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu).
Druhou právní otázkou mělo být, zda byly za daných okolností splněny podmínky pro uložení povinnosti stěžovateli zaplatit finančnímu úřadu náhradu dle § 595 odst. 1 občanského zákoníku (což dle stěžovatele měla být právní otázka dovolacím soudem prozatím neřešená). Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením ze dne 18. června 2021 č. j. 24 Cdo 823/2021-339 pro nepřípustnost postupem dle § 243c odst. 1 o. s. ř. K první právní otázce dovolací soud uzavřel, že jde o prostou skutkovou a právní polemiku, přičemž skutková polemika je již sama o sobě nepřípustná, neboť v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, a právní argumentace stěžovatele pak představuje "pouhý nesouhlas" s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Dovolací soud došel k závěru, že odvolací soud správně vyšel z rozsudku dovolacího soudu ze dne 13. prosince 2018 sp.
zn. 21 Cdo 2332/2018 (dostupný na https://nsoud.cz), když dospěl k racionálnímu úsudku, že pro aplikaci § 591 písm. d) občanského zákoníku v dané věci s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti nenastaly podmínky, a své právně kvalifikační úvahy požadovaným způsobem v napadeném rozsudku vyložil a odůvodnil. U druhé právní otázky dospěl dovolací soud k závěru, že její řešení plyne přímo ze zákona a odkázal na vlastní rozsudek ze dne 28. února 2019 sp. zn. 21 Cdo 955/2018, ve kterém se danou otázkou v potřebné míře zabýval.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů (podmínek) řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že ačkoli je v rubrice ústavní stížnosti označen jako účastník řízení rovněž Okresní soud v Teplicích a jeho rozsudek ze dne 26. listopadu 2019 č j. 18 C 45/2018-286 je uveden jako jedno z ústavní stížností napadených rozhodnutí, v petitu stížnosti tento prvostupňový rozsudek již absentuje a nevztahuje se k němu ani žádná část argumentace stěžovatele (což je logické i vzhledem k tomu, že soud prvního stupně stěžovateli meritorně vyhověl, když zamítl proti němu podanou žalobu). Ústavní soud se tak soustředil toliko na napadená rozhodnutí odvolacího soudu a soudu dovolacího.
5. Stěžovatel se ve stížnosti předně dovolává práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. Stěžovatel má za to, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu nesprávným právním posouzením věci, a to zejm. obecnými soudy zvolenou interpretací a aplikací § 595 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací i dovolací soud se měly dle stěžovatele (nedovoleně) odchýlit od závěrů vyslovených v usnesení dovolacího soudu ze dne 21. května 2008 sp. zn. 26 Cdo 3253/2006, které stěžovatel označuje i za nadále použitelné. Lze shrnout, že věcně stěžovatel namítá, že z darovací smlouvy, kterou uzavřel s dlužníkem finančního úřadu (svým otcem), neměl žádný prospěch, neboť nabytý majetek dále daroval svému dědečkovi, a proto mu nelze uložit povinnost zaplatit finančnímu úřadu, jakožto zkrácenému věřiteli, peněžitou náhradu. Do stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny měly obecné soudy zasáhnout právě tím, že mu "bylo upřeno" právo na ochranu jemu náležející peněžních prostředků v částce 998.575,85 Kč. Jakoukoli bližší ústavněprávní argumentaci ústavní stížnost neobsahuje.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku - napadená rozhodnutí tedy Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek. Proto Ústavnímu soudu až na naprosté výjimky nepřísluší výklad podústavního práva (včetně norem práva procesního) provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat [a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy - k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647); dostupné též na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud zasahuje jen vůči takovým případům výkladu či aplikace podústavního práva obecnými soudy, které jsou zjevně excesivní a intenzitou svých následků představují zásah do určitého základního práva či svobody, popř. jsou v extrémním rozporu s obecnými požadavky spravedlnosti. O takovouto situaci v projednávané věci nejde. Obě napadená rozhodnutí jsou ústavně konformní.
9. Materiálně je pro stížnost klíčový rozsudek odvolacího soudu a na jeho obsah se proto Ústavní soud zaměřil nejdříve. Po jeho prostudování Ústavní soud konstatuje, že vůči němu nemá žádné výhrady. Jde o kvalitně zpracované, dostatečně a přesvědčivě odůvodněné soudní rozhodnutí - co do vypořádání námitek, které stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje, jej Ústavní soud odkazuje především na body 14 až 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu, k nimž nemá z pozice garanta ústavnosti cokoli dodat. Úvahy odvolacího soudu se Ústavnímu soudu v tomto směru navíc jeví jako správné, věcně opodstatněné a souladné se smyslem institutu odporovatelnosti právního jednání zkracujícího věřitele. Teze, že by se osoba, která nabyla v důsledku odporovatelného právního jednání bezúplatně majetek dlužníka, z něhož by jinak mohl být po právu uspokojen zkrácený věřitel, vyhnula povinnosti zaplatit věřiteli odpovídající náhradu jen tím, že nabytý majetek dále převede na třetí osobu (opět) bezúplatně, se Ústavnímu soudu jeví spíše jako pokus o čistě formalistický přístup k daným právním normám na hranici obcházení účelu zákona. Takový právní náhled na věc by dle názoru Ústavního soudu již sám o sobě (tj. bez zkoumání dalších rozhodných okolností) ve svém důsledku extrémně ztěžoval (a v praxi patrně přímo znemožňoval) účinnou realizaci institutu věřitelské odpůrčí žaloby, což jistě nebyl zákonodárcem sledovaný stav.
10. K napadenému usnesení dovolacího soudu pak Ústavní soud uvádí, že plně respektuje názor dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání stěžovatele. Přípustnost dovolání v prvé řadě zkoumá právě dovolací soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon (§ 239 o. s. ř.). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se pak podává, že až na naprosté výjimky Ústavní soud nehodnotí vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání (viz např. usnesení ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 3217/17 , zejm. bod 12). Vzhledem k tomu, že dovolací soud v souzené věci svůj závěr ohledně nepřípustnosti dovolání dostatečně a racionálně vyložil, přitom odkázal na konkrétní a pro věc relevantní prejudikaturu, nemá mu Ústavní soud cokoli vytknout. Stěžovatelem v ústavní stížnosti citované usnesení dovolacího soudu ze dne 21. května 2008 sp. zn. 26 Cdo 3253/2006 je "pouhým" usnesením o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevykazovalo zásadní právní význam (tj. tehdejším dovolatelem nastolené právní otázky dovolací soud vůbec neřešil), z čehož již samo o sobě dle názoru Ústavního soudu plyne, že takové rozhodnutí dovolacího soudu nemůže mít z pohledu pozdějšího soudního rozhodování meritorní "precedenční potenciál" a nemůže pro danou problematiku představovat součást ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které by se tento vůbec mohl (nedovoleně) "odchylovat".
11. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu