Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A.A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Denisou Soukup Hrušákovou, advokátkou, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 6. 2025, č. j. 1 VZT 233/2025-30, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 2. 2025, č. j. 1 KZV 204/2024-27, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 3.
oddělení ze dne 25. 10. 2024, č. j. KRPA-337482-24/TČ-2024-000073, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 3. oddělení, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že ve věci stěžovatele byl dne 7. 12. 2023 policejním orgánem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán") vydán záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu, neboť bylo zjištěno, že se stěžovatel mohl dopustit provinění, resp. částečně činu jinak trestného, pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku a provinění znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přičemž dne 6. 3. 2025 vydal policejní orgán usnesení, jímž zahájil trestní stíhání stěžovatele pro uvedené trestné činy, jichž se měl stěžovatel dopustit na nezl. poškozené B. B. (jedná se o pseudonym), své spolužačce, s níž udržoval od roku 2022 do roku 2023 intimní styky. Stěžovatel uvedené usnesení policejního orgánu napadl stížností, o níž Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") rozhodlo tak, že podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadené usnesení zrušilo a policejnímu orgánu uložilo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
3. Policejní orgán následně doplnil prověřování a rozhodl dne 25. 10. 2024 podle § 159a odst. 1 trestního řádu tak, že odložil podezření ze spáchání provinění pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku a provinění znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že policejní orgán z této věci vyloučil prověřování jednání stěžovatele, který vykonal pohlavní styk na nezl. poškozené v době, kdy on sám ještě nedovršil věku 15 let, tj. v době, kdy nebyl trestně odpovědný, pod samostatné č. j. KRPA-337482-24/TČ-2024-000073, a v této vyloučené věci rozhodl nyní napadeným usnesením ze dne 25. 10. 2024 tak, že věc podezření ze spáchání činu jinak trestného pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku podle ustanovení § 159a odst. 2 trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) trestního řádu odložil.
4. Stěžovatel napadl usnesení policejního orgánu stížností, jež byla městským státním zastupitelstvím zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť byla podána osobou neoprávněnou. Státní zástupkyně v uvedeném usnesení o zamítnutí stížnosti uvedla, že policejní orgán pochybil, když doručil své usnesení o odložení věci ze dne 25. 10. 2024 právní zástupkyni stěžovatele, neboť měl toliko vyrozumět o odložení věci zákonné zástupce stěžovatele. Z uvedeného pak vyplývá, že stížnost podaná právní zástupkyní stěžovatele je podána osobou neoprávněnou.
5. Stěžovatel podal následně k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu nad činností městského státního zastupitelství, neboť se prostřednictvím své právní zástupkyně domáhal postavení osoby oprávněné podat stížnost proti usnesení policejního orgánu, jímž byla odložena jeho věc podle § 159a odst. 2 trestního řádu, a dále toho, aby tato jeho stížnost byla věcně posouzena. Státní zástupkyně se v odůvodnění napadeného vyrozumění ztotožnila s argumentací obsaženou v usnesení městského státního zastupitelství a zdůraznila, že § 159a odst. 7 trestního řádu jasně stanoví, že je to pouze poškozený, kdo má právo podat stížnost, přičemž toto ustanovení je v poměru speciality k § 142 odst. 1 trestního řádu. Podnět stěžovatele byl tedy jako nedůvodný odložen.
6. Stěžovatel uvádí, že usnesení o odložení věci nebylo jemu, jeho zákonnému zástupci ani jeho právní zástupkyni policejním orgánem řádně doručeno. Stalo se tak až na základě písemné žádosti právní zástupkyně stěžovatele policejnímu orgánu.
7. Stěžovatel dále uvádí, že usnesení o odložení věci podle § 159a odst. 2 až odst. 4 trestního řádu se doručí podezřelému, popř. dalším osobám. Podle § 142 odst. 1 trestního řádu může stížnost podat osoba, které se usnesení přímo dotýká. Napadené usnesení o odložení věci neobsahuje ani poučení o možnosti podat stížnost, když toto právo přiznal policejní orgán pouze poškozené. Stěžovatel je tedy toho názoru, že je osobou oprávněnou k podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci podle § 159a odst. 2 trestního řádu.
8. Stěžovatel dále dovozuje, že byla-li věc odložena podle § 159a odst. 2 trestního řádu, je pak zřejmé, že podezřelý se dopustil činu jinak trestného, avšak je zde některá z okolností, která neumožňuje trestní stíhání zahájit. S tímto závěrem však stěžovatel rozhodně nesouhlasí, neboť čin tak, jak byl popsán policejním orgánem, se rozhodně nestal. I kdyby byl stěžovatel trestně odpovědný, tak by proto v jeho případě nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití. Stěžovatel se v důsledku nemožnosti podat stížnost nemohl domoci nápravy a je toho názoru, že jeho věc měla být odložena podle § 159a odst. 1 trestního řádu, takže by byl oprávněn podat stížnost. Popsaný postup orgánů činných v trestním řízení založil zásah do stěžovatelových základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny.
9. Stěžovatel dále uvádí, že skutkový stav tak, jak jej popsaly v napadených rozhodnutích orgány činné v trestním řízení, je v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Domnívá se, že důkazy, které byly v jeho věci doposud provedeny, musejí být hodnoceny v jeho prospěch, neboť jiné hodnocení není z logického hlediska možné. Dále se domnívá, že napadené usnesení policejního orgánu nebylo ani řádně odůvodněno, a následně podrobně rozebírá a interpretuje důkazy založené v policejním spise, z nichž dovozuje, že se předmětného jednání nedopustil. Stěžovatel uzavírá, že poškozená se vůči stěžovateli dopustila křivého obvinění, což mělo představovat pomstu za ukončení jejich vztahu ze strany stěžovatele.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud toliko pro úplnost podotýká, že ústavní stížnost byla podána nezletilým stěžovatelem, kterému k dovršení 18. roku věku v době podání ústavní stížnosti chybělo toliko 14 dní. Ústavní soud soustavně judikuje, že podání ústavní stížnosti nezletilým dítětem není vyloučeno, pokud již dosáhlo takové rozumové a citové vyspělosti, že je schopno se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení a tedy i podat ústavní stížnost svým jménem (viz např. usnesení ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1629/16 ). Ústavní soud tedy stěžovatele považuje za aktivně legitimovaného k podání ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům ani jiným orgánům činný v trestním řízení, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
13. Základ stěžovatelovy argumentace spočívá v tom, že policejní orgán nedůvodně pro nedostatek věku odložil stěžovatelovu věc podle § 159a odst. 2 trestního řádu, a stěžovatel proto nebyl oprávněn podat proti tomuto usnesení stížnost. Stěžovatel se oproti tomu domnívá, že jeho věc měla být odložena podle § 159a odst. 1 trestního řádu, neboť v tomto případě by byl oprávněn stížnost podat. V možnosti řádně podat stížnost spatřuje prostředek, jak se zprostit podezření ze spáchání činu jinak trestného pohlavního zneužití.
Ústavní soud však zdůrazňuje, že není povolán k právnímu posouzení či dokonce vyřešení nastolené procesní otázky, tj. otázky, podle jakého ustanovení trestního řádu bylo nutno odložit trestní věc stěžovatele, neboť jde o interpretaci podústavního práva, která nadto nemá reálný dopad do ústavně zaručených práv stěžovatele. Proti stěžovateli nebylo zahájeno pro předmětný skutek trestní stíhání. Prověřování je neveřejnou částí trestního řízení, což samozřejmě nevylučuje jisté nepříjemnosti pro stěžovatele, který byl takto nucen podrobit se určitým úkonům trestního řízení, ostatně stejně jako poškozená.
Uvedené nepříjemnosti však nezakládají zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Iluzorní je taktéž představa, že by podáním stížnosti a jejím věcným projednáním městským státním zastupitelství došlo k očištění jména stěžovatele. Z napadeného usnesení městského státního zastupitelství je totiž zřejmé, jaký názor na stěžovatelovu věc tento účastník řízení zastává, když se vypořádal i s věcnými námitkami stěžovatele. Směřuje-li implicitně stěžovatelova argumentace k tomu, že by si snad stěžovatel přál, aby byl trestně stíhán, aby takto mohl očistit své jméno, Ústavní soud uzavírá, že neexistuje ústavně zaručené právo být trestně stíhán.
14. Případný zásah Ústavního soudu by byl možný pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících trestní řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole či překvapivosti [viz nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3)]. Uvedené závažné pochybení však ve věci stěžovatele zjevně nenastalo. Městské státní zastupitelství v napadeném usnesení vysvětluje, proč zamítlo stížnost stěžovatele z důvodu neoprávněnosti navrhovatele, což se přímo váže na způsob, jakým byla stěžovatelova věc odložena policejním orgánem. Takto městské státní zastupitelství uvedlo, že § 159a odst. 6 trestního řádu je v poměru speciality k § 137 odst. 1 trestního řádu, a proto stran doručování usnesení o odložení věci nelze rozšiřovat výčet osob, kterým se rozhodnutí doručuje.
V této souvislosti je nutno zdůraznit, že ani případným doručením usnesení policejního orgánu nevzniká takové osobě, jíž je doručováno, automaticky právo stížnosti. Státní zástupkyně uzavřela, že ačkoliv tedy bylo usnesení o odložení věci doručeno právní zástupkyni stěžovatele, nevzniklo tím stěžovateli právo stížnost podat, neboť podle § 159a odst. 7 trestního řádu je to pouze poškozený, kdo má právo stížnosti. Toto ustanovení je v poměru speciality k § 142 odst. 1 trestního řádu. Vrchní státní zastupitelství v rámci své dohledové činnosti tomuto postupu přisvědčilo.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí tedy Ústavní soud shledal, že nemá proti přijatým právním závěrům výhrad, jelikož v nich znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či příliš formalistický postup, obsaženy nejsou.
15. Ústavní soud současně s odkazem na zásadu minimalizace zásahů pro úplnost dodává, že porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces nemůže sám o sobě založit ani jeho případně rozdílný názor na interpretaci a aplikaci podústavního práva [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307)].
16. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu