Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Floreána, zastoupeného Mgr. Ing. Lindou Švancarovou, advokátkou, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2024 č. j. 28 Cdo 1206/2024-306, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2023 č. j. 21 Co 81/2023-251 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. září 2022 č. j. 41 C 72/2021-141, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Mgr.
Nataši Floreánové, Mgr. Karola Floreána, Mgr. Oľgy Šimonové, Ing. Danicy Mislovičové, CSc., Ing. Milana Dvořáka, Věry Žákové, Alexandry Anny Harvison, Gabriely Heleny Kisner, Ing. Zuzany Němcové, Jaroslavy Šipkové, Danicy Jarjabkové, Mgr. Jiřího Reinbergera, Hany Prouskové, Evy Žilové, PhDr. Ireny Hrabětové, CSc., Ing. Dagmar Kalmusové, Ing. Ivicy Hvizdové, Ing. Aleše Nosáľa, doc. Marii Šustrové, CSc., MUDr. Miloše Nosáľa, Ph.D., MUDr. Mateje Nosáľa, Ph.D., Mgr. Nory Slovákové, statutárního města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, a obchodní společnosti Dolfin Jarošova 41 s.
r. o., sídlem třída Kpt. Jaroše 1845/26, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 26. 9. 2022 č. j. 41 C 72/2021-141 Městský soud v Brně (dále jen „městský soud“) zamítl žalobu na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „pozemkový úřad“) ze dne 30. 4. 2021 č. j. SPU 086628/2021, 665/91/21-RNP, výrokem, kterým by bylo určeno, že každý z žalobců (tj. stěžovatel a první vedlejší účastnice) je vlastníkem id. 1/12 pozemku (pod původním označením) PK X1 v k. ú. V., nyní pozemků v katastru nemovitostí evidovaných jako p. č. X2, p. č. X3, p. č. X4, p. č. X5, p. č. X6, p. č. X7 a (vymezená část) p. č. X8, vše v k. ú. Č. (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. – V.).
3. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel jako žalobce a) odvoláním. Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem ve vztahu k první vedlejší účastnici jako žalobkyni b) rozsudek městského soudu zrušil a řízení (v části týkající se této účastnice) zastavil (výrok I.). Ve vztahu ke stěžovateli krajský soud zrušil rozsudek městského soudu v části týkající vydání (konstituování vlastnického práva a nahrazení označeného rozhodnutí pozemkového úřadu) id. 1/12 pozemků (z původního pozemku PK X1 v k.
ú. Velká Nová) p. č. X2, p. č. X3, p. č. X4, p. č. X5 a p. č. X6 v k. ú. Č. a řízení i v tomto rozsahu zastavil (výrok II.). Ve zbývající části výroku I. (jímž byla zamítnuta žaloba ohledně vydání id. 1/12 pozemků nyní evidovaných jako p. č. X7 a p. č. X8 v k. ú. Č. a nahrazení označeného rozhodnutí pozemkového úřadu) byl rozsudek městského soudu potvrzen včetně nákladových výroků III. a IV. (výrok III.) a výroky IV. – IX. bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení. Předmětná věc byla soudy projednávána v řízení podle části páté [§ 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“)] poté, co o ní dříve rozhodl pozemkový úřad výše uvedeným rozhodnutím (o vlastnictví oprávněných osob) podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Poté, co krajský soud reflektoval nedostatek podmínek řízení (absenci zastoupení k podání žaloby a dalšímu vedení řízení) na straně první vedlejší účastnice, jakož i dispoziční úkon stěžovatele – zpětvzetí žaloby ve vztahu k vymezené části předmětu řízení (jde-li o pozemky označené ve výroku II.
rozsudku), ve zbývajícím rozsahu (co do požadavku stěžovatele na vydání id. 1/12 pozemků p. č. X7 a p. č. X8 v k. ú. Č.) aproboval městským soudem učiněná skutková zjištění (navazující na zjištění správního orgánu), potažmo právní závěr, že vydání předmětných pozemků oprávněné osobě brání překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (se zřetelem na zjištěnou bezprostřední funkční souvislost pozemků s dalšími zastavěnými pozemky ve vlastnictví jiných osob, resp. v případě pozemku p. č. X8 v k.
ú. Č. i jeho dotčení veřejným užíváním).
4. Proti rozsudku krajského soudu a rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo řízení o dovolání proti rozsudku městského soudu zastaveno (výrok I.). Dovolání proti rozsudku krajského soudu bylo podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že závěry krajského soudu [že vydání předmětných pozemků stěžovateli v restituci brání překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], které navazují na skutková zjištění provedená v předmětném řízení, resp. v řízení před správním orgánem, jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i s judikaturou Ústavního soudu.
Nejvyšší soud dále dovodil, že námitka stěžovatele, že předmětné pozemky nejsou funkčně spjaté se stavbami garáží (prokazatelně postavenými v sedmdesátých letech minulého století, tedy až po převzetí pozemků státem), včetně toho, že s ohledem na svou polohu a velikost nemohou (samostatně) sloužit danému účelu, se pohybují v rovině kritiky skutkových zjištění krajského soudu (jejich správnosti a úplnosti), kterou nelze založit přípustnost dovolání. Krajským soudem učiněnými skutkovými zjištěními je Nejvyšší soud vázán, k jejich přezkumu podle účinné procesní úpravy není oprávněn, a proto tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud jeho žalobu zamítl s odůvodněním, že funkční souvislosti pozemků p. č. X7 a p. č. X8 v k. ú. Č. byly dokazováním spolehlivě zjištěny. V případě pozemku p. č. X7 v k. ú. Č. údajně jde o příjezdový a obslužný pozemek před garážemi, bez nějž by do nich nebyl zajištěn přístup. Pozemek p. č. X8 v k. ú. Č. podle soudu slouží jako přístupová cesta ke garážím, nikoliv však výlučně. Uvedené tvrzení obecných soudů je podle stěžovatele „nesmyslné“, pozemek p.
č. X8 v k. ú. Č. nemá nic společného s garážemi, pouze se nachází v prostoru vedle garáží jako místo pro další potencionální garáže, ale není zastavěn. Stěžovatel předpokládal, že i pozemky p. č. X7 a p. č. X8 v k. ú. Č. budou vydány předcházejícím vlastníkům a přičleněny k pozemku p. č. X9 v k. ú. Č. jako jeden funkční celek tak, jak tomu bylo v minulosti (a jak je tomu u sousedních nemovitostí, kde dvory sousedních nemovitostí odpovídají velikostí a rozlohou součtu obou pozemků p. č. X9 a p. č. X7 v k.
ú. Č.). Stěžovatel dovozuje, že v současné době bude dvůr zatravněn a má být spojen s pozemkem p. č. X7 v k. ú. Č. jako jeden celek – trávník a vjezd do garáží. Soudy obou stupňů však nic takovéto neposuzovaly. I když měly dostatek podkladů k pozemku p. č. X7 v k. ú. Č., nepřistupovaly ke skutečnostem tak, jak to předpokládá judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1275/2009 (tj. povinnost zkoumat každý případ – restituční věc samostatně).
Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že v restitučních věcech je nezbytné postupovat citlivě se snahou o nápravu křivd vyvolaných předcházejícím totalitním režimem [k tomuto např. nález ze dne 18. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 2214/2008
(N 187/54 SbNU 313)]. Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele nerealizovatelný, neboť pozemek nemůže plnit soudem předpokládanou funkci vjezdu do garáží – pozemky p. č. X2 až p. č. X6 v k. ú. Č. Stěžovatel na tuto skutečnost krajský soud upozorňoval, ten se však jeho argumentací nezabýval. Stěžovatel má za to, že oba soudy učinily nedostatečná skutková zjištění, neboť nebyly před městským soudem ani před krajským soudem provedeny žádné důkazy. Tvrzení o nefunkčnosti pozemku p. č. X7 v k. ú. Č. k vjezdu do garáží soud nezkoumal a tím se rozhodnutí soudu stalo nepřezkoumatelným.
6. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. 29 Odo 265/2003, které není pro daný případ aktuální, přičemž rozsudek ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 je pro předmětnou věc irelevantní co do důvodu nevydání předmětné nemovitosti. Pozemky p. č. X7 a p. č. X8 v k. ú. Č. jsou přímo určeny k vydání, a to i podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994 sp. zn. IV. ÚS 68/94 (N 63/2 SbNU 189). Předmětný pozemek je dvorek k domu funkčně patřící k pozemku p. č. X9 v k. ú. Č., který již byl vydán, přičemž jde o umělé rozdělení pozemku p. č. X10 na dva pozemky – p. č. X9 a p. č. X7 v k. ú. Č. Stěžovatel uplatnil u vedlejšího účastníka nárok na vydání předmětných nemovitostí v souladu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích i za další restituenty rodiny Dvořákových. Po rozhodnutí pozemkového úřadu již žádný z restituentů nárok neuplatňuje, kromě první vedlejší účastnice žijící nyní v Austrálii (kterou podle původních zmocnění stěžovatel zastupoval). Protože však stěžovatel s touto první vedlejší účastnicí nemohl navázat spojení a potvrdit pokračování jejího zastupování, vzal žalobu v této části zpět. Stěžovatel tedy zůstal jako restituent sám a má za to, že podle zákona o mimosoudních rehabilitacích se mu má vydat věc celá, když jeho přímí předkové – jeho matka, prokazatelně užívala pozemek p. č. X7 v k. ú. Č. celý. Pozemek, který je předmětem vydání, je užíván celý stěžovatelem a před ním byl užíván jeho matkou, majitelkou nájemního domu č. p. X11, původního celého pozemku p. č. X10 v k. ú. Č. (celý pozemek i s pozemky pod garážemi p. č. X2 – X6 v k. ú. Č. byly užívány vždy skutečnými předchůdci stěžovatele, tj. jeho matkou). Stěžovatel namítá, že soudy nepřihlédly k tvrzením a důkazům jím předloženým a dostatečně se s nimi ve svých rozhodnutích nevypořádaly.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí – z hlediska řádně vedeného soudního řízení – neakceptovatelné „libovůle“, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. V posuzované věci Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání (z důvodu veřejného zájmu, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním). Vysvětlil, že jednu z výluk představuje právě zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu, nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Zákon přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, avšak se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu může být překážkou vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemek tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Takovým pozemkem je jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, které tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek.
U pozemku požadovaného k vydání je tudíž nutno přihlížet i k jeho případné funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, které mohou tvořit i vzájemně provázaný soubor staveb [k tomu srov. přiměřeně např. i nález ze dne 14. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 78/98
(N 89/18 SbNU 261), či usnesení ze dne 17. 2. 2005 sp. zn. I. ÚS 159/03 ].
11. Nejvyšší soud v předmětné věci vyšel ze skutkových zjištění učiněných krajským soudem (který aproboval městským soudem učiněné závěry, při nichž vzal městský soud za správná i skutková zjištění správního orgánu, včetně odkazovaných listinných důkazů a místního šetření; srov. § 250e odst. 2 o. s. ř.), když Nejvyšší soud je skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, vázán. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ani Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ však v posuzované věci nejde.
12. Nejvyšší soud dále v napadeném usnesení vysvětlil, že krajským soudem učiněné právní závěry, že vydání předmětných pozemků stěžovateli v restituci brání překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě [která vychází ze zjištění, že oba stěžovatelem nárokované pozemky funkčně souvisejí se stavbami na sousedních (garážemi zastavěných) pozemcích, kdy v případě pozemku p. č. X12 jde o příjezdový a obslužný pozemek před garážemi (ve vlastnictví jiných osob), bez nějž by do nich nebyl zajištěn přístup, a že obdobně to platí i pro pozemek p.
č. X8 v k. ú. Č., který rovněž slouží jako přístupová cesta ke garážím, nikoliv však výlučně (jeho využití v rámci vnitrobloku je širší, stále však jde o pozemek obslužný, užívaný ve veřejném zájmu)], jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i odkazovanou judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve vztahu k argumentaci krajského soudu o bezprostřední funkční souvislostí předmětných pozemků se stavbami, ale i jejich obtížnou praktickou využitelností k jiným účelům a jejich užíváním veřejností, přiléhavě poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu [srov. zejm.
nález ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14
(N 134/74 SbNU 35) či nález ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 536/14
(N 11/76 SbNU 153)], podle níž může být vyloučena naturální restituce pozemků i tam, kde by vedla k situaci, že by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restituce vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě.
13. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že za daných skutkových zjištění je napadené rozhodnutí v souladu se závěry rozhodovací praxe akcentujícími smysl a účel restitučních předpisů a preferujícími naturální restituci formou vydání původního pozemku [srov. nález ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. I. ÚS 754/01
(N 123/31 SbNU 113)], k níž však nelze přistoupit tam, kde je dána některá ze zákonem normovaných překážek restituce (§ 11 odst. 1 zákona o půdě), jako tomu je právě v nyní posuzované věci. Nejvyšší soud poukázal na to, že rozhodnutí krajského soudu není v kolizi ani s další odkazovanou restituční judikaturou, která akcentuje stejná východiska, přičemž je nutno vzít v úvahu i individuální rozměr každé věci. Nejvyšší soud vysvětlil, že za dané skutkové situace proto není přiléhavá argumentace stěžovatele jinými případy, které považuje s danou věcí za srovnatelné (navzdory skutkovým odlišnostem) a v nichž byly pozemky v restituci vydány „včetně garáží“. Uvedené závěry Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a souladné s nálezovou judikaturou Ústavního soudu.
14. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Závěr ve věci jednajících soudů založený na zjištění o funkčním spojení předmětných pozemků s jinými zastavěnými pozemky ve vlastnictví jiných osob, resp. veřejným zájmem na užívání jednoho z pozemků v obecním vlastnictví, na základě kterého nebylo možné žalobě stěžovatele vyhovět, je řádně odůvodněn.
Ostatně i Nejvyšší soud uvedený závěr krajského soudu, resp. obou soudů, posoudil jako souladný s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
15. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu