USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) T. F., zastoupený Mgr. Ing. Lindou Švancarovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, a b) N. F., za účasti: 1) K. F., 2) O. Š., 3) D. M., 4) M. D., 5) V. Ž., 6) A. A. H., 7) G. H. K., 8) Z. N., 9) J. Š., 10) D. J., 11) J. R., 12) H. P., 13) E. Ž., 14) I. H., 15) D. K., 16) I. H., 17) A. N., 18) M. Š., 19) M. N., 20) M. N., 21) N. S., 22) statutární město Brno, identifikační číslo osoby 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, účastníků 1)–4), 11)– 13) a 21) zastoupených Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, a účastníků 5), 8)–10) a 14)–20) zastoupených JUDr. Helenou Šplíchalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kozí 19/10, za vedlejší účasti Dolfin Jarošova 41 s.r.o., identifikační číslo osoby 268 93 720, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1845/26, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o vydání pozemků oprávněné osobě a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 72/2021, o dovolání žalobce a) JUDr. Tomáše Floreána proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2023, č. j. 21 Co 81/2023-251, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2022, č. j. 41 C 72/2021-141, t a k t o :
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2022, č. j. 41 C 72/2021-141, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2023, č. j. 21 Co 81/2023-251, se odmítá. III. Žádný z účastníků ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 26. 9. 2022, č. j. 41 C 72/2021-141, Městský soud v Brně zamítl žalobu na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 30. 4. 2021, č. j. SPU 086628/2021, 665/91/21-RNP, výrokem, že každý z žalobců je vlastníkem id. 1/12 pozemku (pod původním označením) PK XY v katastrálním území XY, nyní pozemků v katastru nemovitostí evidovaných jako parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a (vymezená část) parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok I); zároveň bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II–V).
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce a) odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 21 Co 81/2023-251, jímž ve vztahu k žalobkyni b) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení (v části týkající se této účastnice) zastavil (výrok I); ve vztahu k žalobci a) zrušil v části o vydání (konstituování vlastnického práva a nahrazení označeného rozhodnutí pozemkového úřadu) id. 1/12 pozemků (z původního pozemku PK XY v katastrálním území XY) parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY a řízení i v tomto rozsahu zastavil (výrok II); ve zbylé části výroku I (jímž byla zamítnuta žaloba stran vydání id. 1/12 pozemků nyní evidovaných jako parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY a nahrazení označeného rozhodnutí pozemkového úřadu) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, spolu s nákladovými výroky v bodech III a IV (vše výrokem III rozsudku odvolacího soudu), a zbylými výroky (IV–IX) bylo rozhodnuto již toliko o nákladech řízení včetně nákladů odvolacího řízení.
3. Věc byla soudy projednávána v řízení podle části páté (§ 244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) poté, kdy o ní dříve rozhodl pozemkový úřad shora označeným rozhodnutím (o vlastnictví oprávněných osob) podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
4. Poté, kdy odvolací soud reflektoval nedostatek podmínek řízení (absenci zastoupení k podání žaloby a dalšímu vedení řízení) na straně žalobkyně b), jakož i dispoziční úkon žalobce a) – zpětvzetí žaloby ve vztahu k vymezené části předmětu řízení (jde-li o pozemky označené ve výroku II rozsudku), ve zbylém rozsahu (co do požadavku žalobce a/ na vydání id. 1/12 pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY) aproboval soudem prvního učiněná skutková zjištění (navazující na zjištění správního orgánu), potažmo závěry právní, že vydání předmětných pozemků oprávněné osobě brání překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (se zřetelem na zjištěnou bezprostřední funkční souvislost pozemků s dalšími zastavěnými pozemky ve vlastnictví jiných osob, resp. v případě pozemku parc. č. XY i jeho dotčení veřejným užíváním).
5. Dovoláním napadl žalobce a) v celém rozsahu jak rozsudek odvolacího soudu, tak (výslovně) i rozsudek soudu prvního stupně. Co do přípustnosti dovolání dovolatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (s níž shledává posouzení věci oběma soudy rozporným), namítaje v prvé řadě, že toliko zpevněný povrch pozemku (kupř. asfaltovou plochu – parkoviště) nelze považovat za stavbu bránící vydání pozemku v restituci; k tomu odkazuje i na judikaturu akcentující účel restitučních předpisů. Oběma soudy vydaná rozhodnutí označuje dovolatel za nepřezkoumatelná a překvapivá, stejně tak jako jim předcházející rozhodnutí pozemkového úřadu. Přitom kritizuje i soudy učiněné skutkové závěry o funkčním spojení předmětných pozemků se stavbami ve vlastnictví jiných osob, kdy brojí i proti průběhu a výsledkům provedeného dokazování. Namítá, že soudy nezvážily ani jiné možnosti řešení, kupř. zajištění přístupu k nemovitostem na základě smlouvy s některými vlastníky garáží, a za nedoložené považuje i tvrzení vedlejší účastnice, že předmětné pozemky představují jediný přístup k nemovitostem v jejím vlastnictví. Argumentuje i jinými případy, jež považuje s danou věcí za srovnatelné a v nichž byly pozemky v restituci vydány. Zdůrazňuje, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY není „cestou“, nýbrž jde (co do druhu a způsobu užívání) o „jinou plochu – ostatní plochu“. Uvádí, že předmětné pozemky spolu s dalšími sousedními nemovitostmi byly v minulosti užívány předky dnešních restituentů jako celek a že je žádoucí, aby byl tento stav obnoven. Spolu s dovoláním učinil dovolatel i návrh na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí.
6. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
7. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř.), neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.); proti rozhodnutí soudu prvního stupně dovolání podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání, jejíž absence je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [Pro úplnost sluší se uvést, že rozhodnutí soudu prvního stupně mohlo by být dovolacím soudem zrušeno za situace popsané v § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř., tedy při současném rušení rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, jež platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně].
8. Ačkoliv rozsudek odvolacího soudu pak dovolatel napadá (výslovně) v celém rozsahu, tedy i v jeho výrocích I a II (jimiž byl v tam uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno), dále i v té části výroku III, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV o nákladech řízení, jakož i v dalších nákladových výrocích IV–IX, ve vztahu k nim žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (tedy včetně vymezení dovolacího důvodu a ve vztahu k němu uvedení relevantních hledisek přípustnosti dovolání; srov. § 241a odst. 2 o. s. ř., z judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) – nevznáší, nehledě na to, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Nejvyšší soud se proto dále zabýval již jen přípustností dovolání – ve světle hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. – proti výroku III rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části o zamítnutí žaloby na vydání (konstituování vlastnického práva a nahrazení označeného rozhodnutí pozemkového úřadu) id. 1/12 pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (v textu jen „předmětné pozemky“, nebo i „pozemky“).
10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
12. Podstatou věci je v daném případě otázka, zda lze předmětné pozemky považovat za zastavěné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a tedy zda je lze vydat oprávněné osobě v návaznosti na uplatněný restituční nárok či nikoliv.
13. Sluší se předeslat, že zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání (kdy důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním). Typově jednu z výluk představuje právě zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení – § 11 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o půdě], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
14. Zákon přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) může být překážkou vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemek tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Takovým pozemkem lze rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2918/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4989/2017). U nárokovaného pozemku je tudíž nutno přihlížet i k jeho případné funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit i vzájemně provázaný soubor staveb (k tomu srovnej přiměřeně např. i nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03).
15. Jestliže odvolacím soudem učiněná právní konkluze (že vydání předmětných pozemků žalobci v restituci brání překážka podle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) navazuje na zjištění (coby výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů, při aprobaci soudem prvního stupně učiněných závěrů, při nichž vzal soud za správná i skutková zjištění správního orgánu, včetně odkazovaných listinných důkazů a místního šetření; srov. § 250e odst. 2 o. s. ř), že oba žalobcem nárokované pozemky funkčně souvisejí se stavbami na sousedních (garážemi zastavěných) pozemcích, kdy „v případě pozemku parc. č. XY se jednoznačné jedná o příjezdový a obslužný pozemek před garážemi (ve vlastnictví jiných osob), bez nějž by do nich nebyl zajištěn přístup“, a že „obdobně to pak platí i pro pozemek parc. č. XY, který rovněž slouží jako přístupová cesta ke garážím, nikoliv však výlučně (že jeho využití v rámci vnitrobloku je širší, stále se však jedná o pozemek obslužný, užívaný ve veřejném zájmu)“, nikterak se tím ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (od níž není důvod se odchýlit) ani odkazované judikatuře Ústavního soudu nezpronevěřil.
16. Argumentuje-li odvolací soud nejenom bezprostřední funkční souvislostí předmětných pozemků se stavbami, ale k tomu i jejich obtížnou praktickou využitelností k jiným účelům a jejich užíváním veřejností – nelze pominout ani recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), podle níž může být vyloučena naturální restituce pozemků i tam, kde by vedla k situaci, že by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restituce vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě.
17. Námitky dovolatele, že předmětné pozemky nejsou funkčně spjaté se stavbami garáží (prokazatelně postavenými v sedmdesátých letech minulého století, tedy až po převzetí pozemků státem), včetně toho, že s ohledem na svou polohu a velikost nemohou (samostatně) sloužit danému účelu, nesou se v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), jíž nelze založit přípustnost dovolání. Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Rozhodnutí odvolacího soudu – v rovině řešené právní otázky – není pak v rozporu ani s další dovolatelem odkazovanou restituční judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, včetně opakovaně zmiňovaného nálezu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, podle něhož toliko zpevněný povrch pozemku, kupř. asfaltovou plochu – parkoviště, nelze považovat za stavbu bránící vydání pozemku v restituci; na uvedené okolnosti odvolacím soudem přijaté konkluze primárně nespočívají, jsou-li prvotně určeny soudy učiněným zjištěním o funkčním spojení předmětných pozemků s jinými pozemky a na nich umístněnými stavbami, resp. veřejným zájmem na užívání jednoho z pozemků v obecním vlastnictví.
Za daných skutkových zjištění není napadené rozhodnutí v rozporu ani se závěry rozhodovací praxe akcentujícími smysl a účel restitučních předpisů a preferujícími naturální restituci formou vydání původního pozemku (viz zejm. dovolatelem opakovaně citovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01), k níž zajisté nelze přistoupit tam, kde je najisto dána některá ze zákonem normovaných překážek restituce (§ 11 odst. 1 zákona o půdě) a o takový případ jde právě i v nyní posuzované věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani s další odkazovanou restituční judikaturou, jež akcentuje stejná východiska, aniž by však bylo lze pominout individuální rozměr každé věci (a kdy pak nelze identifikovat rozpor napadeného rozhodnutí ani s těmi rozhodnutími dovolacího soudu a Ústavního soudu, v nichž byl zjednán průchod restituci za jiných skutkových okolností, než byly zjištěny v právě přítomné věci). V tomto směru není přiléhavá ani argumentace dovolatele jinými případy, jež považuje s danou věcí za srovnatelné (navzdory skutkovým odlišnostem) a v nichž byly pozemky v restituci vydány „včetně garáží“ (jež ovšem v nyní posuzovaném případě nebyly předmětem řízení, resp. odvolacím soudem vydaného meritorního rozhodnutí).
Nedůvodná je i výtka dovolatele, že soudy nezvážily ani jiné možnosti řešení, se zřetelem na „přísliby obligačního řešení“ (zajištění přístupu k nemovitostem na základě smlouvy s některými vlastníky sousedních nemovitostí), jež nepředstavuje plnohodnotné a trvalé vypořádání vzájemných vztahů a nemůže eliminovat zjištěnou překážku naturální restituce.
19. Z judikatury současně vyplývá, že pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby je rozhodující vzájemná provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky, nikoliv to, jak jsou pozemky terénně upraveny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). V tomto směru pak nemůže být bez dalšího významný ani dovolatelem současně akcentovaný evidenční stav pozemků (v katastru nemovitostí evidovaný druh pozemku a způsob využití), je-li pozemek parc. č. XY – co do způsobu využití – „jinou plochou“, zatímco toliko pozemek parc. č. XY „ostatní komunikací“. Relevantní pak není ani argumentace dovolatele, že v minulosti i předmětné pozemky tvořily funkční celek s jinými, restituentům již vydanými nemovitostmi, bylo-li zjištěno, že uvedený stav doznal právě po převzetí nemovitostí státem podstatné změny, kdy došlo k částečné zástavbě pozemku stavbami, s nimiž jsou pak funkčně spjaty i v této věci nárokované – bezprostředně nezastavěné – pozemky.
20. Relevanci (ovšem i důvodnost) postrádají i námitky dovolatele o nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí, jež vystihují vady řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). V intencích této dovolací argumentace Nejvyšší soud rovněž připomíná, že názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (prezentovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22 a 23, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39).
21. Pro úplnost sluší se dodat, že i ve světle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014) a Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06) nelze rozhodnutí odvolacího soudu označit za nepřezkoumatelné a nepodložené řádným zdůvodněním. Také není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
22. Překvapivým, resp. nepředvídatelným je pak takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, cit. výše, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). Ani o naposled popsanou situaci v nyní posuzované věci nejde.
23. Z výše uvedeného vyplývá, že ani v případě meritorního rozhodnutí (část výroku III rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba na vydání id. 1/12 předmětných pozemků žalobci) zákonem normované předpoklady přípustnosti dovolání nebyly naplněny (srov. § 237 o. s. ř.). Dovoláním vytčené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
24. Proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
25. V dané situaci, kdy bylo Nejvyšším soudem v přiměřené lhůtě rozhodnuto o podaném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
26. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto, náklady účastníků 1) – 4), 11) – 13) a 21), spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání (v němž jejich zástupce z řad advokátů v zásadě toliko odkázal na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, nepokládaje dovolací námitky za relevantní), nelze považovat za účelně vynaložené a ostatním účastníkům (ani vedlejšímu účastníku) pak v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 5. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu