Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci ústavní stížnosti Ing. Tomáše Moláčka, zastoupeného JUDr. Janem Tuláčkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 1949/29, o vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci, takto: Soudce Ludvík David je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2384/16
.
1. Soudce II. senátu Ústavního soudu JUDr. Ludvík David přípisem ze dne 12. září 2016 předložil předsedovi I. senátu věc vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2384/16
s návrhem, aby I. senát rozhodl v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o jeho vyloučení z projednání a rozhodování v této věci. Svůj návrh soudce JUDr. Ludvík David odůvodnil tak, že předmětná věc, v níž byl určen soudcem zpravodajem, se vztahuje k celé řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to konkrétně jeho senátu 28 Cdo, jehož byl předsedou i členem. Stěžovatel doručil JUDr. Ludvíkovi Davidovi dne 29. července 2016 podání, ve kterém upozornil na soudní rozhodnutí, ve kterých jako soudce a předseda senátu Nejvyššího soudu 28 Cdo rozhodoval ve věcech stěžovatele, přičemž s vydanými rozhodnutími stěžovatel vyjádřil zásadní nesouhlas.
2. JUDr. Ludvík David v přípisu ze dne 12. září 2016 uvedl, že ve stěžovatelem popsaných věcech Colloredo-Mansfeldových nepochybně opakovaně rozhodoval; jednou jako předseda a vícekrát jako člen senátu, neboť předmětné věci byly vícekrát Nejvyšším soudem řešeny. I když se subjektivně podjatý necítí, má za to, že důvod objektivní podjatosti je zde dán, neboť i vzhledem k výše uvedenému se stěžovateli nejeví jako soudce, který by mohl jeho věc spravedlivě rozhodnout.
3. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce z projednání a rozhodování věci vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Dále podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu soudce je též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
4. Vzhledem k uváděným okolnostem má posuzující senát za to, že podmínka možné pochybnosti o nepodjatosti soudce JUDr. Ludvíka Davida je v dané věci splněna.
5. Na základě ustanovení § 36 odst. 1 a 2, § 37 odst. 2 a § 38 odst. 1věta druhá zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 10 odst. 1 rozvrhu práce (Org. 1/16), rozhodl I. senát Ústavního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. září 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou domáhal vyslovení nicotnosti oznámení Státního pozemkového úřadu ze dne 29. 7. 2015, č. j. SPU 380637/2015, kterým tento správní orgán informoval stěžovatele k jeho podnětu, že neshledal důvody k zahájení řízení o prohlášení nicotnosti rozhodnutí Pozemkového úřadu Příbram ze dne 24. 10. 2006, č. j. R VI 7/2006. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, č. j. 45 A 25/2015-23, byla dle § 70 písm. a), § 68 písm. e) a § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") žaloba odmítnuta jako nepřípustná, protože napadené oznámení Státního pozemkového úřadu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. SPU 380637/2015, nepovažoval soud za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítnul.
4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
6. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem Praze, s nimiž se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí se způsobem, jakým aplikovaly podústavní právo, a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.
7. Soud prvního stupně v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, že podle § 78 odst. 1 s. ř. s. správní orgán nevydává rozhodnutí, pouze uvedenou skutečnost (neshledání důvodů k zahájení řízení o prohlášení nicotnosti) podateli sdělí s uvedením důvodu, a to do 30 dnů. Toto oznámení je tedy pouhým intimátem (tj. sdělením správního orgánu), nikoliv rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. S tímto závěrem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který zdůraznil, že podnět je vyřízen formou pouhého sdělení podateli, správní řád zde proto nepředpokládá v tomto ohledu vydávání jakéhokoliv rozhodnutí, k tomu dochází až v samotném řízení o prohlášení nicotnosti. Stěžovatelem napadený akt proto dle Nejvyššího správního soudu nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. přezkoumatelným ve správním soudnictví právě s ohledem na absenci formy správního rozhodnutí.
8. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se vypořádala se všemi námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní orgány i soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl.
95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Skutečnost, že správní orgány a soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, či judikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2010, č. j. 8 As 16/2009-31), se kterými se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
9. Z těchto důvodů, poté, co shledal ústavně souladným pro věc zásadní závěr správních soudů ohledně charakteru žalobou napadeného rozhodnutí, nemohl Ústavní soud akceptovat ani obsáhlé námitky stěžovatele, jak je předestřel v ústavní stížnosti a jejích doplněních, které jsou v podstatě zejména kritikou prejudikatury vztahující se k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu a taktéž ve věci stěžovatele nedávno přijatého usnesení sp. zn. III. ÚS 1316/15 ze dne 20. 9. 2016. Pokud se jedná o námitku stěžovatele, že Nejvyšší správní soud chybně dovodil, že se stěžovatel mohl domáhat zrušení předmětného rozhodnutí žalobou podle § 65 s. ř. s., taková interpretace odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je zavádějící. Nejvyšší správní soud v bodě 19 svého rozhodnutí konstatoval, že řízení o prohlášení nicotnosti je řízením z moci úřední, na jehož zahájení není právní nárok, tudíž uplatnění podnětu není podmínkou přístupu k soudu. Domnívá-li se tedy stěžovatel, že je určité rozhodnutí nicotné, může je rovnou napadnout žalobou dle § 65 s. ř. s. Takový závěr Nejvyššího správního soudu je však nutno chápat tak, že stěžovatel může napadnout správní rozhodnutí za podmínek stanovených § 65 s. ř. s., tedy samozřejmě nikoli jakékoli rozhodnutí, nýbrž jen takové, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Správní soudy přitom stěžovateli ústavně souladným způsobem vyložily, že oproti tvrzení stěžovatele takovým rozhodnutím shora uvedené oznámení pozemkového úřadu není. Jakkoli lze chápat stěžovatele, který dle svých slov spolu se svou manželkou využívá "všech procesních možností, aby u soudů prokázali neoprávněnost restitučního nároku k pozemku parc. č. X v k. ú. Dobříš a tento pozemek získali opět do svého vlastnictví", je nutno připomenout, že skutečnost, že osoba, která nebyla účastníkem (zde restitučního) řízení, předkládá důkazy prokazující nezákonnost či nicotnost předmětného rozhodnutí, nemůže sama o sobě založit její aktivní legitimaci pro podání opravného prostředku.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu