Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Vondráčka a Dany Vondráčkové, zastoupených Mgr. Šimonem Jirkou, advokátem, sídlem U Bachmače 1701/44, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2024 č. j. 33 Cdo 863/2024-339 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2023 č. j. 13 Co 284/2023-306, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Lucie Navrátilové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci žaloby o určení vlastnického práva k nemovité věci byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelů potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 3. 2023 č. j. 25 C 100/2022-267, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že jsou vlastníci a ve společném jmění manželů mají bytovou jednotku s příslušenstvím (dále jen "bytová jednotka") specifikovanou v předmětném rozsudku.
3. Okresní soud i krajský soud shodně konstatovaly, že stěžovatelé dne 11. 11. 2015 uzavřeli se svědkem Pavlem Zajíčkem kupní smlouvu, na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva k bytové jednotce ze stěžovatelů na Pavla Zajíčka. Stěžovatelé obsah kupní smlouvy plně respektovali, akceptovali skutečnost, že již nejsou vlastníky bytové jednotky, kterou následně po uzavření kupní smlouvy užívali několik let na základě nájemní smlouvy, platili novému vlastníkovi Pavlu Zajíčkovi nájemné. Následně Pavel Zajíček předmětný byt darovací smlouvou ze dne 24. 8. 2020 daroval vedlejší účastnici, které tak od vkladu práva z darovací smlouvy svědčí vlastnické právo k předmětnému bytu. Až poté, více než za šest let od uzavření kupní smlouvy, v souvislosti s řízením o vyklizení bytové jednotky, podali stěžovatelé žalobu na určení vlastnického práva k bytové jednotce. Podle § 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, však vedlejší účastnici svědčí právní domněnka, že právo bylo zapsáno v souladu se skutečným stavem. Okresní soud uzavřel, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno k jejich tvrzení, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému stavu, že z jejich strany nikdy nebyl dán úmysl předmětný byt prodat a převést vlastnictví trvale a že v ústní formě uzavření kupní smlouvy předcházela dohoda mezi nimi a Pavlem Zajíčkem o vrácení nemovitostí zpět na ně.
4. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že smluvní ujednání obsažená v kupní smlouvě shledal jednoznačnými v tom, že stěžovatelé projevili vůli (úmysl) prodat bytovou jednotku Pavlu Zajíčkovi za sjednanou kupní cenu s tím, že není zřejmé, z jakého jiného důvodu, než který kupní smlouva sleduje (úplatný převod vlastnického práva), by smluvní strany kupní smlouvu uzavírali.
Argumentaci nedostatkem vážnosti vůle při uzavírání kupní smlouvy nepodporuje podle něj prokazatelně ani tvrzení stěžovatelů o existenci ústní dohody o následném zpětném převodu bytové jednotky. Zdůraznil, že námitky stěžovatelů proti učiněným skutkovým závěrům nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit), a že zakládají-li stěžovatelé svou polemiku s právním posouzením věci na tvrzení, že skutečná vůle účastníků kupní smlouvy byla jiná, nezpochybňují právní posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož právní hodnocení vychází.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem věci a namítají, že v řízení nebyly provedeny zásadní důkazy, a to výpis z účtu svědka Pavla Zajíčka a potvrzení příslušného úřadu práce ohledně dávek tomuto svědkovi vyplacených. Tvrdí rovněž, že okresní soud nezohlednil svědectví Richarda Floriana a Zdeňka Krýsla. Krajský soud ani Nejvyšší soud pak uvedená pochybení okresního soudu nenapravily.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze opakují námitky, které již uplatnili v předchozích stadiích soudního řízení a se kterými se rozhodující obecné soudy včetně Nejvyššího soudu řádně a srozumitelně vypořádaly. V řízení byla postavena najisto existence kupní smlouvy o prodeji označené bytové jednotky za dohodnutou kupní cenu, která byla uzavřena mezi stěžovateli jako prodávajícími a právním předchůdcem vedlejší účastnice Pavlem Zajíčkem jako kupujícím. Daná smlouva byla opatřena ověřenými podpisy zúčastněných a následně zavkladovaná v katastru nemovitostí.
Proti tomu stojí toliko prokazatelně sporné tvrzení stěžovatelů o neexistenci skutečného projevu jejich vůle k trvalému převodu vlastnického práva k bytu. První stěžovatel na podporu tvrzení, že z žádné strany nebyla vůle k trvalému převodu vlastnického práva a že měla být uzavřena ústní dohoda o následném vrácení vlastnického práva zpět na stěžovatele, před soudem uvedl, že dohoda o následném vrácení vlastnictví zpět byla uzavřena za přítomnosti svědka Petra Kašpara. Nelze však přehlédnout, jak správně obecné soudy zdůraznily, že toto jeho tvrzení je v rozporu s jeho dřívější výpovědí učiněnou v rámci podání vysvětlení před orgánem policie, kde uvedl, že dohodě s Pavlem Zajíčkem o následném vrácení vlastnického práva nebyl nikdo další přítomen.
Hodnotily-li tedy obecné soudy výpověď svědka Petra Kašpara jako nevěrohodnou a rozpornou s dalšími důkazy, nelze proti takovému hodnocení nic namítat, a to tím spíše za situace, kdy první stěžovatel nebyl schopen uvést, jaký konkrétní obsah daná ústní dohoda měla mít. Výpověď svědka Pavla Zajíčka byla naopak vyhodnocena jako konzistentní, bez vnitřních rozporů a korespondující s ostatními provedenými důkazy.
11. Jde-li o námitku neprovedení navrhovaných důkazů, krajský soud i Nejvyšší soud souhlasily se závěrem okresního soudu, zamítl-li z důvodu nadbytečnosti návrhy na provedení stěžovateli navrhovaných důkazů včetně výpisu z účtu svědka Pavla Zajíčka a potvrzení příslušného úřadu práce ohledně dávek tomuto svědkovi vyplacených. Okresní soud dostatečně vysvětlil, že dané důkazy by nemohly prokázat dosud neprokázané rozhodné skutkové okolnosti ani vyvrátit skutečnosti již zjištěné za stavu, kdy rozhodný skutkový stav byl provedeným dokazováním dostatečným způsobem objasněn.
Za jediné pochybení okresního soudu označil krajský soud to, že v odůvodnění rozsudku opomněl zhodnotit výslech svědků Zdeňka Krýsla a Richarda Floriána. Krajský soud však současně poukázal na to, že nejde o vadu způsobující nepřezkoumatelnost uvedeného rozsudku, a to s ohledem na obsah výpovědi jmenovaných svědků, neboť ani jeden z nich neuváděl, že by byl přítomen jakékoli dohodě mezi stěžovateli a Pavlem Zajíčkem o převodu vlastnického práva v roce 2015. Krajský soud proto neshledal, že by šlo o důkazy způsobilé jakkoli zvrátit výsledek rozhodnutí, k němuž okresní soud dospěl na základě jinak řádně a dostatečně provedeného dokazování.
V takovém závěru nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
12. Ústavní soud nezjistil v rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.
13. Stejně tak považuje Ústavní soud argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně souladnou a srozumitelnou. Nejvyšší soud se s dovolacími námitkami stěžovatelů, směřujícími toliko proti skutkovým závěrům a hodnocení provedených důkazů, řádně zabýval a vysvětlil, proč dovolání nebylo možno posoudit jako přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. V jeho závěru ve věci nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
14. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí Ústavním soudem pouze tehdy, je-li jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149)]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že bude mít přístup k soudu, který jeho věc posoudí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi v průběhu řízení vznesenými námitkami stěžovatelů a také jasně zdůvodnily, proč jim nelze přisvědčit.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu