USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobců a) J. V. a b) D. V., zastoupených JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 185/6, proti žalované L. N., zastoupené Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská 338/66, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Plzeň - město pod sp. zn. 25 C 100/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2023, č. j. 13 Co 284/2023-306, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Zdeňka Turka, advokáta.
Okresní soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 25 C 100/2022-267, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky (v rámci společného jmění manželů) jednotky č. XY, způsob využití: byt, nacházející se v budově č. p. XY, XY, bytový dům, postavené na pozemku par. č. XY a par. č. XY, k níž náleží podíl na společných částech domu a pozemku o velikosti 275/10000, zapsáno na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále též jako „bytová jednotka“), a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 13 Co 284/2023-306, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jako prodávající uzavřeli dne 11. 11. 2015 s P. Z. jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej bytové jednotky za kupní cenu 1 150 000 Kč, která byla zaplacena započtením oproti směnkám z 10. 9. 2014 na částku 350 000 Kč, z 20. 9. 2014 na částku 270 000 Kč a z 25. 10. 2015 na částku 280 000 Kč; zbývají část kupní ceny ve výši 150 000 Kč zaplatil kupující prodávajícím v hotovosti při podpisu kupní smlouvy.
Dne 1. 2. 2016 uzavřel žalobce jako nájemce a P. Z. jako pronajímatel nájemní smlouvu, podle níž si žalobce pronajal bytovou jednotku na dobu určitou do 31.12. 2018 a zavázal se hradit pronajímateli nájemné ve výši 6 000 Kč měsíčně. Dne 1. 1. 2019 uzavřeli novou nájemní smlouvu na dobu jednoho roku a nájemné bylo sjednáno ve výši 12 500 Kč měsíčně; žalobce zaplatil nájemné za období do června 2019. Dne 24. 8. 2020 převedl P. Z. jako dárce bytovou jednotku na žalovanou (obdarovanou). Šetřením Polici ČR, které probíhalo v roce 2021, nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by se P.
Z. vůči žalobcům dopustil trestného činu podvodu, zpronevěry, porušení povinnosti při správě cizího majetku. Policejní orgán naopak dospěl k závěru, že žalobci dobrovolně, z vlastní iniciativy, převedli nemovitosti, které měli ve svém vlastnictví na P. Z. Žalobce byl v roce 2012 pravomocně odsouzen pro trestný činu křivé výpovědi a podání nepravdivého znaleckého posudku, P. Z. byl v letech 1998, 2000, 2003 odsouzen pro trestné činy krádeže, neoprávněného užívání cizí věci, poškozování cizí věci, porušování domovní svobody, loupeže.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17. 2. 2022, č. j. 31 C 267/2021-90, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 8. 2022, č. j. 64 Co 150/2022-126, bylo žalobci uloženo zaplatit P. Z. 175 000 Kč s příslušenstvím z titulu nájemného za užívání bytové jednotky v období od července 2019 do srpna 2020. Soudy obou stupňů v tomto řízení dospěly shodně k závěru, že v rozhodném období byl vlastníkem bytové jednotky P. Z. Tvrzení žalobců, že podpisu kupní smlouvy z 11. 11. 2015 předcházela ústní dohoda uzavřená 20.
10. 2015 v odpoledních hodinách za přítomnosti svědka K., podle níž se P. Z. zavázal, že následně k výzvě žalobce převede bytovou jednotku zpět do vlastnictví žalobců, prokázáno nebylo.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalované svědčí podle § 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), vyvratitelná právní domněnka, že její vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno v souladu se skutečným stavem. Protože žalobci v řízení neprokázali, že skutečný právní stav týkající se vlastnictví bytové jednotky je v rozporu se stavem zapsaným v katastru nemovitostí, a prokázána nebyla ani existence jimi tvrzené ústní dohody o zpětném převodu bytové jednotky, či tvrzení, že kupní smlouva byla zastřeným právním jednáním, byla žaloba s připomenutím § 6 odst. 1, 2, a § 8 o. z. shledána nedůvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; tyto právní otázky nekonkretizují. V dovolání vytýkají soudům obou stupňů zejména hodnocení provedených důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti a odvolací soud viní z toho, že se náležitě nevypořádal s jejich odvolacími námitkami, které v dovolání opakují (obsah dovolání je z velké části shodný s obsahem odvolání).
Řečeno jinak, dovolatelé nesouhlasí se skutkovým stavem, který byl zjištěn provedeným dokazováním a jednotlivé důkazy sami hodnotí odlišně od soudů obou stupňů. Srozuměni pak nejsou ani s tím, jak soudy vyložily kupní smlouvu ze dne 11. 11. 2015, neboť podle jejich názoru šlo o právní jednání zdánlivé, při kterém zcela chyběla vůle jednající osoby, a podle § 551 a § 554 o. z. se k němu nepřihlíží. Protože soudy neaplikovaly § 555 odst. 2 o. z. a právní jednání neposoudily podle jeho pravé povahy, odchýlily se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hodnocení důkazů (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2.
9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 24/2020, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016) a dále v otázce posouzení skutečné vůle účastníků kupní smlouvy včetně stimulů
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017). Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4127/2017, ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 560/2022, dojde-li k rozporu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a právní stavem skutečným, má v takovém případě přednost stav skutečný; stav zapsaný v katastru nemovitostí má povahu tzv. vyvratitelné právní domněnky ve smyslu § 980 odst. 2 věty první o.
z. Jestliže je žalovaná zapsána jako vlastnice bytové jednotky v katastru nemovitostí, platí presumpce jejího vlastnického práva a ten kdo toto právo popírá - v tomto případě žalobci - musí svá tvrzení prokázat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp.
zn. 22 Cdo 328/2018), což se žalobcům nepodařilo. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle – výslovný nebo konkludentní – se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o.
z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího ve zjištěné nebo přisouzené podobě se při výkladu projevu vůle přihlíží také k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace projevu vůle. Výkladem projevu vůle však není dovoleno měnit smysl jinak jasného právního jednání (srov. rozsudky ze dne 25.
4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2019, ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019). V rozsudcích ze dne ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, ze dne 28. 2. 2016, sp. zn. 2737/2017, na něž odkazují žalobci, se Nejvyšší soud vyjadřoval k výkladu právních úkonů za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013, ale jeho závěry jsou přiměřeně využitelné i poměrech zákona č. 89/2012 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2779/2020), tvrdí-li účastníci smlouvy, že jimi učiněný právní úkon nevyjadřuje jejich pravou vůli, respektive simuluje formálně navenek jejich ve smlouvě vyjádřenou vůli, neboť ve skutečnosti uzavřenou smlouvou je disimulován jiný právní úkon, je nezbytné, aby si soud pro závěr, že projevený právní úkon neodpovídá pravé vůli účastníků, zajistil nezbytný skutkový podklad, k němuž může dospět při důsledném zhodnocení důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s pečlivým přihlížením ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Klíčem k řešení takto vzniklé procesní situace bude zpravidla pro soud poznání stimulu tvrzeného právního jednání účastníků, jimi tvrzeného důvodu, proč nakonec navenek formálně projevili zcela jinou vůli, než kterou v daný okamžik skutečně měli. V případě zjišťování vůle účastníků smlouvy je nezbytné kromě samotné smlouvy vyslechnout účastníky smlouvy, respektive všechny osoby, které se zúčastnily uzavření tohoto právního úkonu a mohou tak soudu zprostředkovat informace nejen o vlastním průběhu sepisu předmětné smlouvy, ale také o důvodech, stimulu, proč k takovému jednání přistoupily.
Pokud se účastníci ve svých výpovědích podstatně liší ohledně okolností, vlastním průběhu či snad o tehdy jejich (jimi) projevené vůli v době uzavírání posuzované smlouvy, je nezbytné, aby si soud na základě provedeného dokazování (po případné předchozí procesní signalizaci vůči tomu kterému účastníkovi o jeho důkazním břemenu k jím učiněnému skutkovému tvrzení, které je z hlediska právního posouzení věci zásadně významné) zákonu odpovídajícím způsobem (§ 132 o. s. ř.) zajistil patřičný skutkový podklad.
Při výkladu jednotlivých smluvních ujednání soudy musejí postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně, aby v co nejširší míře ctily autonomní vůli smluvních subjektů, na níž je třeba klást důraz. Výklad projevu vůle ve smlouvě se musí řídit logikou věci, neboť bylo by absurdní naopak vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly. Tedy pochopení smyslu a účelu chování účastníků jimi uzavřeného právního úkonu je nezbytné primárně vztahovat časově k okamžiku jeho vzniku (existenci), při již vyslovené presumpci, že účastníci se při uzavírání smlouvy chovají logicky, což v podmínkách písemného právního úkonu presumuje, že to, co bylo účastníky vloženo do smlouvy, také odpovídá jejich projevené vůli takovou smlouvou založit předmětný závazkový právní vztah.
Odvolací soud v projednávané věci ze závěrů shora formulovaných vycházel a od žalobci citované judikatury se nikterak neodchýlil. Smluvní ujednání obsažená v kupní smlouvě shledal jednoznačnými v tom, že žalobci projevili vůli (úmysl) prodat bytovou jednotku P. Z. za sjednanou kupní cenu zaplacenou započtením oproti směnkám (což plně koresponduje s údaji o zaplacení kupní ceny uvedenými na jednotlivých směnkách), přičemž následně obsah kupní smlouvy plně respektovali a chovali se podle něj. Žalobci akceptovali skutečnost, že již nejsou vlastníky bytové jednotky, kterou následně po uzavření kupní smlouvy užívali několik let na základě nájemní smlouvy, platili novému vlastníkovi nájemné, žalobu na určení vlastnického práva k bytové jednotce podali víc než za 6 let od uzavření kupní smlouvy v souvislosti s řízením o vyklizení bytové jednotky.
Navíc není zřejmé, z jakého jiného důvodu, než který kupní smlouva sleduje (úplatný převod vlastnického práva), by žalobci a P. Z. kupní smlouvu uzavírali. Argumentaci nedostatkem vážnosti vůle při uzavírání kupní smlouvy nepodporuje ani tvrzení žalobců o existenci ústní dohody o následném zpětném převodu bytové jednotky. Námitky žalobců proti skutkovým závěrům, k nimž odvolací soud dospěl hodnocením důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně (zejména výpovědí svědků P. Z., R. Z., K., B.
Š., P. D. a účastníků řízení, dále výpisy z rejstříku trestů jednotlivých svědků, trestními spisy Policie ČR), nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Závěr o tom, jaká byla vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy (co bylo účastníky smlouvy projeveno), je závěrem skutkovým (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10.
358/2019), a o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Zakládají-li dovolatelé svou polemiku s právním posouzením věci odvolacího soudu na tvrzení, že skutečná vůle účastníků kupní smlouvy byla jiná, nezpochybňují právní posouzení (tj. správnost volby příslušné právní normy a správnost jejího výkladu a aplikace), nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož právní hodnocení odvolacího soudu vychází.
Skutkový stav zjištěný v řízení před soudy obou stupňů nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky nebo usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani kritika hodnocení provedených důkazů. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že se náležitě nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, a nepřihlédl k jejich tvrzením, nenapadají žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno; přípustnost dovolání takové námitky tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud tvrzených procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Vzhledem k výsledku řízení již nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu