27 Cdo 3759/2017-218
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
A. T., zastoupeného Mgr. Václavem Petráskem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, J.
A. Bati 5637, PSČ 760 01, proti žalované VIAVOX, s. r. o., se sídlem ve Zlíně,
Rašínova 72, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 27677681, zastoupené Mgr.
Janem Davídkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Lešetín II 7147, PSČ 760 01, o
zaplacení 226.394,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod
sp. zn. 35 C 343/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
- pobočky ve Zlíně ze dne 28. 3. 2017, č. j. 60 Co 449/2016-180, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 28. 3. 2017, č. j. 60
Co 449/2016-180, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 9. 2016, č. j. 35 C 343/2015-131,
uložil žalované zaplatit žalobci 226.394,23 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobce a R. K. založili žalovanou za účelem realizace společného
podnikatelského záměru. V rámci jejich vzájemné spolupráce byli oba dále
společníky společností D1 EXIT 330 s. r. o., identifikační číslo osoby
28641914, a DR 72, s. r. o., identifikační číslo osoby 29392543. 2) Žalobce v době od 10. 3. 2006 do 27. 12. 2012 vykonával funkci jednatele
žalované. Druhou jednatelkou v uvedeném období byla R. K., manželka R. K.;
fakticky však funkci druhého jednatele vykonával R. K. 3) Žalovaná (coby dlužník), jejímž jménem jednal žalobce, uzavřela dne 25. 9. 2012 s J. T. (coby věřitelem) smlouvu o půjčce na částku 500.000 Kč. Původně
sjednaná lhůta splatnosti do 26. 10. 2012 byla prodloužena do 31. 12. 2012. 4) Žalovaná dne 26. 10. 2012 svůj dluh z půjčky písemným prohlášením uznala co
do důvodu a výše, dosud na něj však ničeho nezaplatila. 5) Smlouvou ze dne 27. 12. 2012 převedl žalobce svůj obchodní podíl v žalované
na společnost PROCAVIA, s. r. o., identifikační číslo osoby 25377191 (jejímž
společníkem a jednatelem je R. K.), za cenu 4.500.000 Kč. 6) Smlouvou ze dne 21. 3. 2013 R. K. převedl obchodní podíl ve společnosti D1
EXIT 330 s. r. o. na žalobce. Článek 3 této smlouvy stanoví, že „Smluvní strany
se dohodly, že převod obchodního podílu podle této smlouvy provedou úplatně, a
to za cenu odpovídající vkladu navázanému na převáděný obchodní podíl, tj. za
cenu 1.000.000 Kč“ (čl. 3.1), a že „Smluvní strany konstatují, že jsou z titulu
převodu obchodního podílu zcela finančně vyrovnány“ (čl. 3.2). 7) Žalobce převedl svůj obchodní podíl ve společnosti DR 72, s. r. o., na R. K. smlouvou ze dne 21. 3. 2013, ve které byla úplata za převod stanovena opět
hodnotou vkladu spojeného s obchodním podílem, tj. částkou 50.000 Kč. Znění
článku 3.2 smlouvy se shodovalo se zněním ustanovení v čl. 3.2 smlouvy o
převodu obchodního podílu ve společnosti D1 EXIT 330 s. r. o. 8) J. T. smlouvou ze dne 1. 11. 2013 postoupil na žalobce pohledávku za
žalovanou vzniklou z nesplacené půjčky ze dne 25. 9. 2012. 9) V řízení zahájeném návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu dne
8. 10. 2015 žalobce uplatňuje nárok na zaplacení jistiny půjčky ve výši
226.394,23 Kč s příslušenstvím. 10) Podáním ze dne 20. 4. 2016 žalovaná v projednávané věci uplatnila námitku
započtení s odůvodněním, že má vůči žalobci pohledávku ve výši 1.000.000 Kč z
titulu nezaplacené ceny za převod obchodního podílu ve společnosti D1 EXIT 330
s. r. o., kterou na ni R. K. postoupil smlouvou ze dne 15. 12. 2015. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobce má vůči
žalované pohledávku z nesplacené půjčky ze dne 25. 9. 2012, přičemž žalovaná -
i přes své námitky stran neprokázání existence pohledávky a promlčení -
neprokázala, že by nárok žalobce nevznikl, byl splněn nebo jinak zanikl; soud
proto zavázal žalovanou ke splnění peněžité povinnosti.
Ve vztahu k námitce započtení vznesené žalovanou se soud zabýval, aplikuje
výkladová pravidla obsažená v § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a v § 266 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) [ve znění účinném do 31. 12. 2013], výkladem čl. 3.2 smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti D1
EXIT 330 s. r. o. a s přihlédnutím ke všem okolnostem s převodem souvisejícím
dovodil, že úmyslem smluvních stran bylo - v rámci ukončení vzájemné spolupráce
- navzájem si vyměnit (převést) obchodní podíly ve společnostech D1 EXIT 330 s. r. o. a DR 72, s. r. o. Vzhledem ke zjištěnému úmyslu smluvních stran, jakož i k samotnému znění čl. 3.2 smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti D1 EXIT 330 s. r. o.,
dle kterého jsou strany „zcela finančně vyrovnány“, soud dospěl k závěru, podle
něhož uvedené smluvní ujednání nezakládá povinnost žalobce zaplatit cenu za
převod, a žalovaná tak nemá pohledávku za žalobcem způsobilou k započtení. K odvolání žalované Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ve výroku označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první
výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud poté, kdy zopakoval důkaz smlouvou o převodu obchodního podílu ve
společnosti D1 EXIT 330 s. r. o., na rozdíl od soudu prvního stupně
konstatoval, že z jazykového výkladu čl. 3 smlouvy jednoznačně vyplývá, že
převod byl sjednán jako úplatný za cenu 1.000.000 Kč, přičemž ujednání v čl. 3.2 je pouhou kvitancí, jež nevytváří žádnou fikci či právní domněnku o
zaplacení dluhu. Žalobci tak ze smlouvy vznikla povinnost za převod obchodního
podílu zaplatit sjednanou cenu. Odkazuje na § 35 odst. 2 obč. zák. a judikaturu Nejvyššího soudu, odvolací soud
uvedl, že je „irelevantní zjišťovat skutečnou vůli stran, neboť jazykový projev
slovně vyjádřeného úkonu je jednoznačný“. Byla-li skutečná vůle žalobce při
uzavírání smlouvy jiná, nebyla tato vtělena do slovního vyjádření právního
úkonu. Na základě uvedené úvahy odvolací soud - ztotožňuje se ve zbývající části
posouzení se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně - uzavřel, že
pohledávka žalobce uplatněná v řízení v celém rozsahu zanikla započtením
pohledávky žalované ze smlouvy o převodu obchodního podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky výkladu smlouvy o převodu
obchodního podílu.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávný výklad čl. 3 smlouvy o převodu
obchodního podílu ve společnosti D1 EXIT 330 s. r. o., neboť již ze samotného
znění čl. 3.2 smlouvy (jakož i smlouvy o převodu obchodního podílu ve
společnosti DR 72, s. r. o., jež je po obsahové stránce v podstatě totožná) se
podává, že na ni nemělo být finančně plněno.
Ve smlouvách uvedené „úplaty“ pouze kopírovaly nominální výši vkladů do
základního kapitálu a do smluv je vložila notářka, jež jejich znění
připravovala, „z jakýchsi blíže nespecifikovaných daňových důvodů ve prospěch
klientů“. Podle vůle stran se však fakticky jednalo o směnu obchodních podílů
učiněnou dle principu kus za kus.
Vzal-li odvolací soud do úvahy pouze jazykový výklad čl. 3 smlouvy, aniž
zjišťoval skutečnou vůli smluvních stran a zohlednil další konkrétní okolnosti,
za nichž byla smlouva uzavřena a následně realizována, postupoval příliš
formalisticky a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konstatoval dovolatel,
cituje usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 14/06, a
nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, a ze dne 11.
11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128 /06.
Přestože odvolací soud na podporu svého právního závěru odkazuje na judikaturu
Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn.
25 Cdo 1650/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo
1335/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo
92/2015), dle názoru dovolatele „nepochopil význam právních vět uvedených
judikátů“, neboť tyto naopak přiléhají k právnímu závěru soudu prvního stupně,
s jehož argumentací se dovolatel ztotožňuje.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu,
jež jsou dle jejího názoru správné a zcela v souladu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako
nepřípustné odmítl, popř. zamítl.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k posouzení otázky výkladu
právního úkonu (smlouvy o převodu obchodního podílu), při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž
věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Z § 261 odst. 3 písm. a) obch. zák. plyne, že se třetí částí obchodního
zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mezi zakladateli
obchodních společností, mezi společníkem a obchodní společností, jakož i mezi
společníky navzájem, pokud jde o vztahy týkající se účasti na společnosti,
jakož i vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka.
Podle § 266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby,
jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel
být znám (první odstavec). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle
odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (druhý odstavec). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2
se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle,
včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly,
jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (třetí
odstavec). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je
třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto
výrazu použila (čtvrtý odstavec).
Nejvyšší soud přijal při výkladu § 266 obch. zák. následující závěry:
1) Z ustanovení § 266 obch. zák. se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje),
jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v
úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom
třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal
perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i
druhá strana smlouvy (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou
skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např.
objektivním významem užitých slov).
2) Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje
podle § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání
zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy.
3) Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 266 odst. 1 obch. zák.), tak při
posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle § 266 odst. 2 obch.
zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti,
zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 266 odst. 3 obch. zák. (tj.
jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné
chování stran a další).
K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo
4380/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo
489/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo
2706/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo
4786/2016, nebo obdobně (pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014)
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017.
Závazkový vztah ze smlouvy o převodu obchodního podílu se řídí třetí částí
obchodního zákoníku [§ 261 odst. 3 písm. a) obch. zák.]. Výklad takové smlouvy
se provádí podle pravidel § 266 obch. zák.; soud tak musí zjišťovat skutečnou
vůli (úmysl) smluvních stran a u toho přihlížet ke všem (zjištěným) okolnostem
souvisejícím s převodem obchodního podílu (k tomu srov. i důvodovou zprávu k
návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna
Parlamentu České republiky, 6. volební období, 2010 - 2013, s. 686).
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že převod obchodního podílu byl sjednán jako
úplatný (což ostatně potvrzuje i dovolatel, podle něhož se jednalo o směnu
obchodních podílů). Potud je závěr odvolacího soudu správný.
Směřoval-li však úmysl stran smlouvy o převodu obchodního podílu ke směně
podílů ve společnostech D1 EXIT 330 s. r. o. a DR 72, s. r. o., navzájem (jak
tvrdí dovolatel), pak dovolateli nevznikla povinnost zaplatit (ve smlouvě
ujednanou) cenu, neboť jako protiplnění dovolatel převedl na R. K. obchodní
podíl ve společnosti DR 72, s. r. o. Za této situace pak platí, že strany jsou
z převodů obchodních podílů - v souladu s čl. 3.2 smlouvy - zcela finančně
vyrovnány a žalovaná nedisponuje pohledávkou způsobilou k započtení na
pohledávku dovolatele.
Jinými slovy, vyložil-li odvolací soud ujednání smlouvy o převodu obchodního
podílu pouze za použití jazykového výkladu, aniž by zkoumal (na rozdíl od soudu
prvního stupně) skutečnou vůli (úmysl) smluvních stran (a při jejím zjišťování
přihlížel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o
uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i k
následnému chování stran), postupoval v rozporu s § 266 obch. zák., jakož i
ustálenou judikaturou dovolacího soudu přijatou k výkladu tohoto ustanovení.
Jelikož právní posouzení otázky výkladu smlouvy o převodu obchodního podílu je
neúplné, a tudíž nesprávné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl
uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího
(§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se
podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony.
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu