Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Vavra, a stěžovatelky Marie Mikulcové, obou zastoupených Mgr. Markem Davidem, advokátem, sídlem Lešetín IV 777, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025 č. j. 33 Cdo 1558/2024-445 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2023 č. j. 71 Co 195/2023-402, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SYNOT REAL ESTATE, k. s., sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelé vlastní pozemek, přes který vedlejší účastnice hodlala vést podzemní přípojku vysokého napětí ke své stavbě hotelu. Stěžovatelé a vedlejší účastnice uzavřely v roce 2017 smlouvy o smlouvách budoucích o zřízení služebnosti inženýrské sítě. Návrh k uzavření smluv měl být učiněn po dokončení přípojky před její kolaudací, nejpozději do 31. 12. 2018. Vedlejší účastnice se zavázala zavézt výkop z umísťovacích prací ornicí na udusanou půdu. V září 2018 stěžovatelé od smluv o smlouvách budoucích odstoupili s tím, že vedlejší účastnice svůj závazek zavézt výkop ornicí na udusanou půdu dosud nesplnila.
3. Vedlejší účastnice se poté žalobou domáhala nahrazení projevů vůle stěžovatelů k uzavření smluv o služebnosti podle smluv o smlouvách budoucích. Po zrušení původních vyhovujících rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšším soudem (rozsudkem ze dne 19. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 456/2021-257) Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 14. 4. 2023 č. j. 7 C 71/2019-354 žalobu zamítl. Shledal, že vedlejší účastnice zavezla výkop kvalitní hlínou jen zčásti a dříve nasypanou hlínu předtím neudusala. Dílo tedy nebylo předané a splněné, stěžovatelé včas odstoupili od smluv podle § 1977 občanského zákoníku.
4. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem k odvolání vedlejší účastnice změnil rozsudek okresního soudu tak, že se nahrazují projevy vůle stěžovatelů k uzavření smluv o služebnosti inženýrských sítí. Krajský soud shledal, že vedlejší účastnice nebyla se svým plněním v prodlení, nýbrž že plnila vadně. Odstoupení od smluv pro prodlení proto není po právu. Nadto výkonu práv stěžovatelů nelze přiznat právní ochranu podle § 8 občanského zákoníku pro zjevné zneužití práva, protože vlastnictví stěžovatelů není nijak znehodnoceno. Namísto nadzemního vedení se vybudovala podzemní přípojka, pozemky jsou využívány stejně jako doposud. Půda na výkopu odpovídá bonitě půdy v okolí, ani po šesti letech nedochází k proláklinám či sesedání zeminy. Část pozemku v místě výkopu se neliší od okolí a výkop je téměř nerozpoznatelný. Naopak neuzavřením smluv o služebnosti by opětovně došlo k výkopovým pracím. Odstranění přípojky nemá žádný faktický význam. Krajský soud proto směřoval k rozumnému a spravedlivému uspořádání vztahů.
5. Nejvyšší soud konečně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů, neboť je neshledal přípustným. Stěžovatelé v dovolání nereflektovali, že krajský soud nevycházel ze skutkového závěru o prodlení vedlejší účastnice. Irelevantní je také stěžovateli tvrzená konstrukce, že šlo o prodlení s odstraněním vad, protože stěžovatelé neposkytli vedlejší účastnici žádnou dodatečnou lhůtu k odstranění vad. Stěžovatelé tedy v dovolání relevantně nezpochybnili samostatný závěr krajského soudu, že jejich odstoupení od smluv o smlouvách budoucích není po právu. Bylo proto nadbytečné se zabývat dalším samostatným důvodem vyhovění žaloby, tedy že jednání stěžovatelů nebylo možné přiznat právní ochranu jako zjevnému zneužití práva.
6. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí nerespektují princip ochrany autonomie vůle jednotlivce: jsou nuceni setrvat v závazku, přestože vedlejší účastnice dříve nedodržela dohodnuté podmínky. Stěžovatelé si vymínili specifické sanační práce, bez toho by smlouvy o smlouvách budoucích neuzavřeli. Nejvyšší soud se pak neodůvodněně odklonil od rozsudku velkého senátu ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. 31 Cdo 3823/2023. Z něj se podává, že oznámí-li věřitel v případě stálého trvání prodlení dlužníka, že odstupuje od smlouvy, aniž mu předtím poskytl dodatečnou lhůtu ke splnění, účinky odstoupení od smlouvy nastanou teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, která měla být dlužníku poskytnuta ke splnění povinnosti. Její běh počíná okamžikem, kdy se odstoupení dostalo do dispoziční sféry dlužníka. Neobstojí proto úvaha Nejvyššího soudu v napadeném usnesení, že není relevantní, zda byla vedlejší účastnice v prodlení s odstraněním vad plnění. Stav poruchy zde trval, plnění bylo nadále vadné, a proto by odstoupení od smluv podle uvedeného rozsudku velkého senátu nanejvýše spustilo běh lhůty k odstranění vad plnění. Stěžovatelé nebyli povinni za této situace předem výslovně stanovit dodatečnou přiměřenou lhůtu k odstranění vad, jak Nejvyšší soud mylně v napadeném usnesení dovodil.
7. Dále stěžovatelé tvrdí, že se Nejvyšší soud nesprávně odmítl zabývat argumentací krajského soudu o zjevném zneužití práva, a to protože se měl zabývat také oprávněností odstoupení od smluv. Přestože takto vedlejší účastnice argumentovala již na počátku řízení, krajský soud se k tomu vyjádřil, až když rozhodoval ve věci potřetí. O případ zneužití práva, natož zjevného, v této věci nejde. Nelze pominout, že navezení ornice má také svůj význam z hlediska ochrany přírody a krajiny, protože pozemek stěžovatelů se nachází v CHKO Beskydy. Negativní důsledky by měl nést ten, kdo zasahuje do životního prostředí, tedy vedlejší účastnice. Konečně stěžovatelé zpochybňují závěr obecných soudů, že prekluzivní lhůta k učinění návrhu k uzavření smluv hlavních běžela až do konce roku 2018. Takový výklad smluv nerespektuje vyjádřenou vůli stran. Návrh na uzavření smluv o služebnosti bylo třeba učinit před kolaudací; nejzazší datum konce roku 2018 nemělo podle smluvních ujednání při dřívější kolaudaci právní význam.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami a je včasná a přípustná. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Nynější věc se týká především oprávněnosti odstoupení od smluv o smlouvách budoucích učiněných stěžovateli, a výkladu s tím souvisejících ustanovení občanského zákoníku. Krajský soud v napadeném rozsudku přednesl dva samostatné důvody pro závěr, že odstoupení od smluv stěžovatelů nebylo oprávněné, a to 1) pro nesplnění předpokladů odstoupení od smlouvy pro prodlení podle § 1978, popřípadě § 1977 občanského zákoníku, a 2) protože jednání stěžovatelů posoudil jako zjevné zneužití práva podle § 8 téhož zákona.
11. Ústavní soud považuje za stěžejní, že krajský soud věc ve svém důsledku posoudil ve smyslu obecných ustanovení občanského zákoníku a zhodnotil ji z hlediska spravedlivého uspořádání vztahů stěžovatelů a vedlejší účastnice. Krajský soud zde vycházel z aktuálního stavu pozemku. Zhodnotil, jaký význam stěžovatelé přikládali ujednání o specifickém způsobu sanace výkopových prací, reflektoval, že formálně vzato vedlejší účastnice svoje smluvní povinnosti porušila, avšak žádná reálná újma stěžovatelům s ohledem na smysl a účel závazku nevznikla. Této úvaze nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Je konkrétní, věcná, srozumitelná a vychází z relevantních právních norem, jakožto i z konkrétních okolností věci. Takové řešení sporu Ústavní soud považuje za legitimní a rozumné.
12. Naznačují-li snad stěžovatelé, že dospěl-li krajský soud k těmto úvahám až po letech trvajícího sporu, je jeho postup překvapivý, je třeba je odkázat na pojetí zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí podle rozhodovací praxe Ústavního soudu. Jeho podstatou je zákaz takových rozhodnutí, která nelze s ohledem na dosavadní postup soudu či aktivitu účastníků předvídat a jimiž je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat ve svůj prospěch (srov. bod 26 a násl. nálezu ze dne 23. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 1761/25 a předcházející judikaturu tam odkazovanou).
13. Sami stěžovatelé přitom připouští, že vedlejší účastnice argumentovala zjevným zneužitím práva již od počátku řízení, podle napadeného rozsudku krajského soudu takto rovněž argumentovala i v (posledním) odvolacím řízení. Takový postup krajského soudu rovněž Ústavní soud chápe a respektuje jako důsledek toho, že spor vývojem procesní situace a zjištěného skutkového stavu postupem času "uzrál" k řešení s odkazem na obecné zásady soukromého práva. Takové rozhodnutí tedy nemohlo být nepředvídatelné. Ostatně pro krajský soud bylo rozhodné i to, že jakákoli omezení v užívání pozemku nejsou patrná ani po několika letech od provedení sanačních prací. Co je však také klíčové, rozhodně nelze říci, že by stěžovatelé neměli v dosavadním řízení prostor argumentovat, jaké důsledky pro ně a pro jejich pozemek má způsob, jakým vedlejší účastnice sanační práce provedla.
14. Argumentace stěžovatelů zásahem do životního prostředí nereflektuje podstatu závěrů krajského soudu, že sanace výkopových prací provedená vedlejší účastnici neměla v podstatě žádný negativní vliv na užívání pozemku (výkop není rozeznatelný, netvoří se tam prolákliny, půda nesesedá, vegetace tam roste jako na jiných částech pozemku). Ze závěrů krajského soudu lze dovodit, že k žádnému zásahu do životního prostředí nedošlo. Jiné námitky k hodnocení důsledků prací prováděných vedlejší účastnicí stěžovatelé nevznáší. Ústavní soud nemá za to, že by uplatněním obecných zásad soukromého práva byli stěžovatelé jakkoli nepřípustně znevýhodněni; srovnání situací stěžovatelů a vedlejší účastnice krajský soud věnoval dostatečnou pozornost a na jeho úvahy lze v podrobnostech odkázat.
15. Proto Ústavní soud považuje za nadbytečné zabývat se blíže dalšími důvody, které krajský soud vedly k závěru o neoprávněnosti odstoupení od smluv učiněných stěžovateli. Zjevné zneužití práva stěžovateli obstojí samostatně jako důvod neoprávněnosti jejich odstoupení od smluv. Úvahy k dalšímu důvodu vyhovění žalobě by představovaly jen zbytečné akademické cvičení. Hodnocení věci Nejvyšším soudem na podkladě předložené argumentace v dovolání pak odpovídá jeho (omezenější) roli v dovolacím řízení vymezené zákonem, jakož i jeho ustálené rozhodovací praxi. Pro Ústavní soud je z hlediska celkového kontextu věci klíčové, že krajský soud přednesl pro vyhovění žalobě ústavně obhajitelné důvody a stěžovatelům nebyla upřena možnost se ke všem rozhodným aspektům věci v průběhu řízení vyjádřit.
16. S námitkami o prekluzi práva vedlejší účastnice podat návrh na uzavření smluv hlavních se vypořádal Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 456/2021 vydaném dříve v nynější věci. Shledal, že výkladu právního jednání zastávanému stěžovateli (že vedlejší účastnice měla návrh na uzavření smlouvy hlavní učinit před kolaudací stavby), odporuje pozdější jednání stěžovatelů, kteří namísto vytknutí pozdního návrhu od smluv o smlouvách budoucích odstoupili. Taková varianta výkladu právního jednání odpovídá výkladovým pravidlům podle občanského zákoníku, jak srozumitelně Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku vyložil. Ani Ústavní soud tento závěr nemá za exces; úvaha zde je logická, věcná, srozumitelná a vychází z relevantních skutkových zjištění v konkrétní věci. Napadená rozhodnutí proto obstojí.
17. Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu