USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně SYNOT REAL ESTATE, k. s., se sídlem Uherské Hradiště - Mařatice, Jaktáře 1475, identifikační číslo osoby 26221276, zastoupené Mgr. Radimem Němečkem, advokátem, se sídlem Uherské Hradiště, Kollárova 447, proti žalovaným 1) Z. V., a 2) M. M., zastoupeným Mgr. Markem Davidem, advokátem se sídlem Zlín, Lešetín IV 777, o určení obsahu budoucích smluv, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 71/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2023, č. j. 71 Co 195/2023-402, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Radima Němečka.
1. Okresní soud ve Vsetíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 4. 2023, č. j. 7 C 71/2019-354, zamítl žalobu, aby soud nahradil projev vůle žalovaných k uzavření smluv o věcném břemeni konkrétního znění, a rozhodl o nákladech řízení.
2. Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 71 Co 195/2023-402, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nahradil projev vůle žalovaných k uzavření smluv o věcném břemeni konkrétního znění, určil, že nedílnou součástí smluv je geometrický plán č. 2884-71/2018 vyhotovený společností NeoGeo cz s.r.o. týkající se vymezení smlouvami zřizovaných věcných břemen, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní - vlastníci pozemků v k. ú. XY jako budoucí povinní se žalobkyní jako budoucí oprávněnou uzavřeli dne 5. 5. 2017 smlouvy o smlouvách budoucích o zřízení služebnosti inženýrské sítě (šlo o podzemní vedení vysokého napětí) ve prospěch pozemku ve výlučném vlastnictví žalobkyně a k tíži pozemků žalovaných. Smlouvy obsahovaly závazek obou stran uzavřít budoucí smlouvy do 60 dnů od doručení návrhu žalobkyně nebo žalovaných, který „bude učiněn po dokončení přípojky VN před její kolaudací, nejpozději však do 31. 12. 2018“ a který bude doložen geometrickým plánem pro vyznačení věcného břemene služebnosti inženýrské sítě; současně se žalobkyně zavázala „nejpozději v téže lhůtě“ předložit rozhodnutí o povolení stavby. Žalobkyně se dále ve smlouvě (v jejím čl. II odst. 2) zavázala do dvou měsíců od započetí prací provést na dotčených pozemcích žalovaných konkrétně specifikované sanační práce. Žalobkyně přípojku zřídila, kolaudační souhlas byl vydán dne 26. 9. 2017. Dopisem ze dne 2. 7. 2018 žalobkyně vyzvala žalované k uzavření budoucích smluv. Dne 21. 9. 2018 žalovaní od smluv o smlouvách budoucích ze dne 5. 5. 2017 odstoupili z důvodu jejich porušení spočívajících v nedostatečně a nekvalitně provedených povrchových úpravách výkopu přípojky.
4. Soud prvního stupně dovodil, že je na žalobkyni, aby prokázala, že svůj závazek splnila včas nebo že důvod k odstoupení od smlouvy neexistoval. Dospěl k závěru, že smluvní závazek žalobkyně (uvedený v čl. II odst. 2 smluv) spočívající v zasypání výkopu dle požadavků žalovaných (tj. vrchní vrstvu výkopu zasypat 10 cm jemné ornice zbavené kamení nad velikost 3 cm) splněn nebyl, což vyplynulo ze znaleckého posudku Ing. Paciorkové a jejího výslechu, z výslechu L. (technický dozor investora), z výpovědi žalovaných a z fotografií z doby provádění prací.
Nadto nebylo provedeno sjednané udusání zeminy (na niž poté měla být navezena jemná ornice). Smlouva byla porušena podstatným způsobem, neboť žalobkyně nesplnila závazky ze smlouvy řádně a včas, byla tedy v prodlení. To žalovaní oznámili žalobkyni včas (ve smyslu § 1977 o. z.) a řádně od smlouvy odstoupili. Závazek se tedy od počátku zrušuje podle § 2004 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Námitku zjevného zneužití práva na odstoupení od smlouvy z důvodu minimálního zájmu žalovaných na jeho výkonu a námitku zjevného nepoměru mezi zájmy obou stran soud prvního stupně neshledal důvodnými.
5. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu první stupně, zopakoval dokazování fotografiemi zachycujícími provádění prací souvisejících s výkopem přípojky a jejím zasypáním a e-mailovou korespondencí účastníků. Otázku odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posoudil odlišně. Dovodil, že sanační práce byly dokončeny v červenci 2017 návozem vrchní vrstvy zeminy od hotelu Tatra a vytvořením hřbetu, kteroužto vadu žalovaní vytkli žalobkyni e-mailem z 13. 7. 2017 (z výpovědi znalkyně Ing.
Paciorkové vyplynulo, že zemina z výkopu od hotelu Tatra byla dostačující). Žalobkyně následně svrchní vrstvu zeminy odstranila. Tím došlo k tomu, že se objevily kameny, které žalobkyně nechala opakovaně odstranit. Uzavřel, že žalobkyně navezením zeminy – aniž by udusala spodní vrstvu zeminy s dostatečnou rezervou pro návoz nové zeminy – „dílo provedla špatně, nicméně provedla“. Poté, co žalovaní uvedenou vadu vytkli, žalobkyně ji odstranila, avšak nesprávně, neboť tím došlo ke snížení svrchní vrstvy zeminy.
Žalobkyně tedy „dílo provedla (provedla veškeré činnosti k jeho dokončení)“, avšak nesprávně, proto není se svým závazkem v prodlení, byť „dílo vykazovalo vady“. Odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení (§ 1978, popř. § 1977 o. z.) neshledal po právu a žalobě proto vyhověl. Na tom nic nemění okolnost, že „dílo nebylo protokolárně předáno, neboť předání díla nebylo dohodnuto“ a žalobkyně dávala jednoznačně najevo, že k „finalizaci díla“ dojde v měsíci srpnu, což potvrzovali výslovně i její pracovníci, a po tomto datu již žádné další práce neprováděla.
I pokud by žalobkyně byla v prodlení a žalovaní po právu odstoupili od smlouvy, lze podle odvolacího soudu i tak žalobě vyhovět. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 odvolací soud jednání žalovaných posoudil jako zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., a to na základě okolností, že žalovaní na „řádné provedení díla“ po dobu třinácti měsíců rezignují, jejich vlastnictví není znehodnoceno, naopak, namísto nadzemního vedení vysokého napětí je vybudována podzemní přípojka, že pozemky jsou užívány stejným způsobem jako před vybudováním přípojky a že půda na výkopu odpovídá bonitě okolní zeminy.
Podle odvolacího soudu by požadovaným odstraněním přípojky vznikla absurdní situace. Hotel Tatra (provozovaný žalobkyní) by byl odříznut od vysokého napětí a došlo by k opětovným výkopovým pracím – jimž se žalovaní chtěli vyhnout – při nichž by výkop byl nepochybně zasypán stejnou zeminou, která se v něm již nachází, a to v době, kdy vedení přípojky je v okolí neznatelné, k proláklinám a erozi nedochází, kvalita půdy (a pozemku) není snížena a odpovídá stavu před výkopovými pracemi. Žalovaným tedy nevznikla žádná újma; oproti tomu na straně žalobkyně, která budovala přípojku k hotelu Tatra se souhlasem žalovaných v dobré víře, že bude zřízena služebnost, by ke vzniku újmy došlo.
Odvolací soud dodal, že nezřízením služebnosti by se žalobkyně dostala do patové situace, odkázána na libovůli žalovaných, a to za situace, kdy požadavek na odstranění přípojky pro žalované nemá fakticky žádný význam, než možné získání výhodnějšího postavení při vyrovnání vzájemných sporných vztahů.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují ve vyřešení následujících otázek. 1) „otázky posouzení platnosti odstoupení od smlouvy při trvajícím prodlení dlužníka v případě nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“, při jejímž řešení – dle jejich přesvědčení – se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 456/2021 (vydanému v této věci), sp. zn. 29 ICdo 81/2019, sp. zn. 33 Cdo 884/2020 a sp. zn. 27 Cdo 485/2023.
V případě, že by uvedená otázka nezakládala přípustnost dovolání (pouze by jí byla vytýkána vada řízení) platí, že přípustnost dovolatelé spatřují ve vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, a to „zda lze odstoupit od smlouvy pro prodlení podle § 1977, resp. 1978 o. z. i v případě prodlení s provedením prací (se splněním povinnosti) bez sjednané ceny, nebo v případě prodlení s odstraněním vady v režimu obecné úpravy práv z vadného plnění podle § 1914 a násl. o.
z., případně podle právní úpravy smlouvy o koupi, tj. konkrétně podle § 2106 a 2107 o. z. ve spojení s § 2615 o. z.“
Namítají, že odstoupili od obou smluv o smlouvách budoucích o věcném břemeni důvodně (dále tyto smlouvy – obsahově totožné – uvádějí již jen v jednotném čísle), bez ohledu na to, zda prodlení žalobkyně s odstraněním vadných sanačních prací a možnost odstoupení od smlouvy z tohoto důvodu bude hodnocena: - podle obecné úpravy práv z vadného plnění (§ 1914 a násl. o. z.) nebo, - analogicky podle zákonné úpravy smlouvy o dílo (§ 2615 ve spojení s § 2099 a násl. o. z.), potažmo kupní smlouvy, nebo - se bude jednat o prodlení s provedením bezúplatných prací (§ 1977 a § 1978 o.
z.). Dovolatelé argumentují, že v době odstoupení od smlouvy prodlení žalobkyně trvalo; deklarovala dokončení prací v srpnu 2017, přičemž ke dni 21. 9. 2018 (odstoupení) tyto práce stále nebyly dokončeny, resp. jejich vadnost stále nebyla odstraněna. Poskytli žalobkyni ke splnění jejího závazku dodatečný čas v délce cca 13 měsíců počínaje měsícem září 2017. Sama totiž ve sdělení ze dne 18. 7. 2017 uvedla, že práce dokončí v srpnu 2017. Pokud práce nebyly dokončeny (případně vady prací nebyly odstraněny) ani ke dni 21.
9. 2018 (což nebyly, jak plyne ze skutkových zjištění obou soudů), byla žalobkyně v prodlení. Jejich odkaz na § 1977 a násl. o. z. v textu odstoupení od smlouvy nemůže způsobit nedůvodnost odstoupení od smlouvy, neboť podstatný je obsah odstoupení od smlouvy. Mají za to, že sanační práce podle smlouvy mají být hodnoceny spíše podle obecné úpravy o. z., resp. jeho § 1914 a násl., neboť pro analogické užití (§ 10 o. z.) úpravy pro smlouvu o dílo (§ 2586 a násl. o. z.) schází její pojmový znak, a to závazek k zaplacení ceny díla za sjednané práce (k tomu poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4262/2011).
Přitom provedení prací nebylo sjednáno bezúplatně, ale jako povinnost vedoucí k možnosti uzavření „ostré“ smlouvy o služebnosti. Ujednání o sjednaných pracích považují za inominátní smlouvu podle § 1746 odst. 2 o. z.
v rámci smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti; nikoli smlouvu o dílo, jak ji patrně posuzoval odvolací soud. Práva z vadného plnění, resp. nárok na odstoupení od smlouvy by proto měla být posuzována podle obecné úpravy § 1914 a násl. o. z. ve spojení s § 1977 a 1978 o. z. Odvolacímu soudu dále vytýkají nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť se „nijak“ nezabýval otázkami:
- zda ve smlouvě sjednané sanační práce lze posuzovat podle ustanovení upravujících smlouvu o dílo a proč, když chybí pojmový znak této smlouvy spočívající ve sjednání povinnosti zaplatit cenu díla, - zda případné vady těchto prací budou hodnoceny podle práv z vadného plnění podle § 2615, resp. § 2099 a násl o. z., nebo podle obecné úpravy podle § 1914 a násl. o. z.,
- zda ve světle uvedených otázek odstoupení od smlouvy žalovaných obstojí,
- ani naplněním předpokladů pro nahrazení projevu vůle podle právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí podle § 1785 a násl. o. z. v kontextu obsahu smlouvy. Argumentaci k otázce první dovolatelé podpořili komentářovou literaturou a nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 1544/16. 2) „zda lze odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení dlužníka se splněním své povinnosti právně interpretovat jako zjevné zneužití práva podle § 8 o. z., a pokud ano, tak za jakých podmínek“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Namítají, že závěr o zneužití práva musí být jasný tzv. na první pohled, když v § 8 o. z. uvedené slovo „zjevně“ značí, že se má jednat o zneužití „evidentní“, „jasné“, „zřejmé“ (k tomu poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 36/2020; patrně mínili sp. zn. 31 ICdo 36/2020). V případě pochybností je třeba se vždy přiklonit k tomu, že se o zneužití práva nejedná. Pokud má být do jejich vlastnického práva k dotyčným pozemkům (nemovitostem) zasaženo tak významně – zřízením služebnosti – tak tuto ochranu lze odepřít z důvodu zneužití práva pouze ve výjimečných případech (k tomu poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, sp. zn. 22 Cdo 740/99 a sp. zn. 22 Cdo 787/2020).
O takový výjimečný případ se v projednávané věci však nejedná. Odvolacímu soudu vytýkají, že zneužití práva opřel o skutečnosti, které nejsou pravdivé a které nebyly předmětem dokazování (popř. o nepodložená zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování). Přitom je aplikoval neúměrným způsobem, „zjevně vybočujícím“ z rámce relativně neurčité hypotézy § 8 o. z. a poskytl ochranu žalobkyni, která své povinnosti porušila, oproti nim, kteří své povinnosti nijak neporušili. Aniž by to účastníkům řízení před vyhlášením rozsudku jakkoli avizoval – např. poučením podle § 118a odst. 2 o.
s. ř. – následně i z tohoto (druhého) důvodu žalobě vyhověl. Bylo to pro ně „o to více“ překvapivé, když ve svých předchozích dvou rozhodnutích jejich odstoupení od smlouvy jako zneužití práva vůbec nekvalifikoval. Úvaha odvolacího soudu o zneužití práva je zjevně nepřiměřená (ještě rozvádějí níže).
7. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. je zamítl.
8. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
11. Dovolání není přípustné.
12. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v předestřených rozhodnutích při řešení otázky „posouzení platnosti odstoupení od smlouvy při trvajícím prodlení dlužníka v případě nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“, na jejímž řešení není napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud na základě skutkových zjištění dovodil, že žalobkyně svůj smluvní závazek (byť vadně) provedla a není proto v prodlení. Ze stejného důvodu (neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí) přípustnost dovolání nezakládá otázka „zda lze odstoupit od smlouvy pro prodlení podle § 1977, resp. 1978 o. z. i v případě prodlení s provedením prací (se splněním povinnosti) bez sjednané ceny, nebo v případě prodlení s odstraněním vady v režimu obecné úpravy práv z vadného plnění podle § 1914 a násl. o. z., případně podle právní úpravy smlouvy o koupi, tj. konkrétně podle § 2106 a 2107 o. z. ve spojení s § 2615 o. z.“, jejíž řešení navíc dovolatelé zakládají na vlastním skutkovém rámci odlišném od toho, co bylo zjištěno provedeným dokazováním, prosazují-li, že od smluv odstoupili z důvodu prodlení žalované s odstraněním vad, nikoliv z důvodu nesplnění smluvních povinností. Budují-li dovolatelé svůj právní závěr ohledně jejich práva na odstoupení od smlouvy na tom, že žalobkyně byla v prodlení s odstraněním vad plnění, k nimž se ve smlouvě zavázala, přehlížejí dřívější zjištění nalézacích soudů, že žalovaní v souvislosti s vytknutím vad žalobkyni žádnou dodatečnou přiměřenou lhůtu k jejich odstranění neposkytli; úvahy o následcích prodlení se splněním povinnosti z vadného plnění jsou proto irelevantní. Výtka, že rozsudek je nepřezkoumatelný, přípustnost dovolání nezakládá. Uvádějí-li dovolatelé, že „je dán důvod přípustnosti dovolání pro řešení nastolené otázky podle obecné úpravy práv z vadného plnění, případně podle úpravy smlouvy o dílo“, pak v této části nevymezili dovolací důvod, neboť není blíže vyloženo, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci. Absence vymezení dovolacího důvodu je vadou dovolání, kterou již nelze odstranit.
13. Protože se žalovaným nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, na němž je napadené rozhodnutí stěžejně založeno, není třeba se zabývat druhou předestřenou otázkou a výtkami vůči závěru ohledně zneužití práva, který odvolací soud učinil pouze pro případ jeho zpochybnění.
14. Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu