22 Cdo 787/2020-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně obce Šimonovice se sídlem obecního úřadu v Šimonovicích,
Minkovická 70, zastoupené Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem v Liberci,
Valdštejnská 381/6, proti žalované I. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené
Mgr. Ivo Muškou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Akademika Heyrovského
1178/6, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Liberci pod
sp. zn. 29 C 24/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 9. 2019, č. j. 30 Co 91/2019-160,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta Mgr. Petra Vymazala.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2018, č. j. 29 C 24/2016-141, zamítl žalobu o odstranění oplocení
nacházejícího se na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, tj. na nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální
pracoviště XY na LV č. XY, v dolní části pozemku a uvedení pozemku do původního
stavu (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení v
částce 64 774 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované
(výrok II). Soud prvního stupně učinil závěr, že plot na pozemku žalobkyně postavila právní
předchůdkyně žalované, patrně v roce 2001, na základě ohlášení u stavebního
úřadu a žalobkyni muselo být zřejmé z uvedené metráže, že nejde jen o dílčí
opravu plotu. Stavba plotu nezabírá téměř žádnou část pozemku žalobkyně, pouze
brání v přístupu na takový pozemek (který je v katastrální mapě zaznamenán jako
komunikace – cesta, vedoucí mezi pozemky žalované, v terénu však patrný není). Pozemek žalobkyně je součástí zahrady žalované, která tak tvoří funkční
nepřerušený celek, aniž by byla patrna jeho hranice. Žádosti žalované z roku
2014 o odkup pozemku žalobkyně nevyhověla. Soud prvního stupně žalobě nevyhověl
na základě závěru o šikanózním výkonu práva žalobkyní, neboť žalovaná vzniklý
stav nezavinila, snažila se ho řešit žádostí o odkup, zákres tvaru pozemku v
katastru nemovitostí nemá svůj odraz v reálu a naposledy byl pozemek jako
komunikace využíván téměř před 70 lety. Nejde o jedinou přístupovou cestu
umožňující navázat na síť okolních turistických tras (na tzv. hřebenovku). Pozemek navazující na pozemek žalobkyně navíc není ve vlastnictví žalobkyně. Odstranění plotu by pro žalovanou znamenalo nemalé komplikace, neboť předmětný
pozemek je součástí její zahrady, musela by vybudovat nemalou investicí dvě
oplocení lemující její pozemky obklopující pozemek žalobkyně, odstranit
vzrostlé stromy a panel na pozemku žalobkyně se nacházející. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 23. 9. 2019, č. j. 30 Co 91/2019-160, rozsudek soudu prvního
stupně změnil a uložil žalované oplocení (jak bylo jeho označení upřesněno v
průběhu řízení) odstranit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I) a
zamítl žalobu o uvedení části pozemku p. č. XY v katastrálním území XY dotčené
stavbou oplocení do původního stavu před jeho výstavbou (výrok II). Žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok III). Podle odvolacího soudu soud prvního stupně vyšel z řádně a dostatečně
zjištěného skutkového stavu věci, avšak nesprávně rozhodl. Pozemek žalobkyně je
od doby vybudování nepřerušeného oplocení obou pozemků žalované, nacházejícího
se i na pozemku žalobkyně (jenž odděluje pozemky žalované), žalobkyni i
veřejnosti nepřístupný. Ve zjištěných skutečnostech neshledal odvolací soud
žádnou zvláštnost umožňující závěr o šikanózním výkonu práva žalobkyně. V
pochybnostech je třeba chránit toho, kdo má subjektivní právo a dovolává se
jej.
Žalobkyně má právo na ochranu vlastnického práva, žalovaná nedisponuje
žádným subjektivním právem, do něhož by vyhověním žalobě mohlo být zasaženo,
umožňujícím jeho poměřování z pohledu principu přiměřenosti (proporcionality). Ten se nepoměřuje vznikem finančních výdajů ani snížením komfortu žalované
oproti dosavadnímu způsobu užívání jejích pozemků, založeném na neoprávněném
užívání cizí věci a jejím znepřístupnění jejímu vlastníkovi. Žalovaná z
objektivního pohledu v době nabytí vlastnického práva k pozemkům neměla důvod
považovat panující stav za souladný se zákonem. Důsledky situace vzniklé
neoprávněným jednáním jejích předchůdců dopadají na žalovanou, která vstoupila
do jejich práv a povinností. Odvolací soud též zdůraznil právo veřejnosti na
obecné užívání veřejného prostranství. O tom, zda se na pozemku nachází účelová
komunikace, nerozhoduje, jak je pozemek v katastru nemovitostí zapsán, ani zda
bylo vydáno správní rozhodnutí. Žalobu na uvedení pozemku do původního stavu
nepovažoval soud za materiálně vykonatelnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání, kterým výslovně napadla všechny jeho výroky a navrhla jeho zrušení a
vrácení k dalšímu řízení, případně změnu a zamítnutí žaloby. Odvolací soud se
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky zjevného
zneužití vlastnického práva podle § 8 o. z., „resp. v rozhodovací praxi
dovolacího soudu doposud nebyla řešena otázka, zda a jakým způsobem by se do
rozhodnutí soudu měla promítnout skutečnost, že žalobkyní (vlastníkem) je
veřejnoprávní korporace (obec), resp. další zjištěné skutečnosti“. Podle
dovolatelky došlo ve věci ke zjevné nepřiměřenosti úvah soudů při posuzování
zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4065/2014 a sp. zn. 22 Cdo
740/99). V provedených důkazech nemá oporu závěr, že předmětný pozemek je
účelovou komunikací. Soud přiznává žalobkyni specifické postavení obce,
současně argumentaci žalované opírající se o poukaz na principy dobré správy
považuje za nepřípadnou. Plot není neoprávněnou stavbou, nevystavěla ho
dovolatelka. Soud se nezabýval otázkou vlastnictví plotu. Dřívější
spoluvlastnice pozemky včetně obecní cesty užívaly několik desetiletí,
žalobkyně proti tomu nic nenamítala, ani proti stavbě plotu. Pozemek fakticky
nevyužívá a pokojný dlouhotrvající stav svou nečinností zapříčinila. Odstranění
plotu nepovede k tvrzenému záměru na zpřístupnění obecní cesty, výrazně ztíží,
resp. znemožní bydlení dovolatelky a využití její zahrady (dojde k rozdělení
zahrady na dva celky) a v poměrech žalobkyně vyhověním žalobě nedochází k
žádnému přínosu. Odstranění plotu v horní části na pozemku jiného vlastníka se
přitom žalobkyně nedomáhá. Lhůta k plnění je nepřiměřená, neboť by v ní bylo
možno odstranit plot, nikoli ale vyřešit situaci tím vzniklou (otevření zahrady
dovolatelky cizím osobám), a to i s ohledem na období, kdy bylo rozhodnutí
přijato. Dovolatelka zformulovala dovolací otázky a předpoklady přípustnosti
dovolání tak, jak budou uvedeny posléze. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Dovolatelkou označená
rozhodnutí potvrzují správnost rozsudku, když zdůrazňují možnost zamítnutí
žaloby pro rozpor s dobrými mravy jako zcela výjimečnou. Stavba plotu brání
žalobkyni v užívání pozemku. Dům užívaný žalovanou je vzdálen od plotu 20 metrů
a zahrada obklopující dům žalované nepřerušená žádným jiným pozemkem má výměru
2 047 m?. Obec má s žalovanou rovnoprávné postavení a nemůže k ní být
přistupováno odlišně od jiných subjektů. Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání
napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první
zákona č. 296/2017 Sb. A contrario). Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či
jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K
přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek,
aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu
srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13
(dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí
Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž
procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud
řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení)
je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku
přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím
narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a
zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává,
že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem
stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a
současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené
rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario)
nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu;
dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím
řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28
Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen
z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst.
3 věta první o. s. ř.). K vadám
řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Dovolání zčásti není projednatelné, zčásti není přípustné, neboť vymezené
otázky již byly dovolacím soudem řešeny a napadené rozhodnutí při jejich řešení
není v rozporu s označenými rozhodnutími dovolacího soudu ani další jeho
standardní judikaturou. K jednotlivým dovolacím otázkám zformulovaným dovolatelkou:
K otázce 1) zda je pro poskytnutí ochrany vlastnickému právu žalobkyně
odstraněním plotu relevantní její specifické postavení jako veřejnoprávní
korporace (obce), což dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebylo řešeno:
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že v daném případě jde o spor
soukromoprávního charakteru mezi rovnoprávnými subjekty, nikoli o věc
náležející do sféry veřejného práva, byť s ohledem na charakter pozemku -
cesty nacházející se uvnitř obce – akcentoval i právo veřejnosti na obecné
užívání veřejného prostranství, k němuž je třeba přihlížet při zvažování
možnosti zcela výjimečného odepření ochrany vlastníkovi věci. Podle čl. 99 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, dále jen
„Ústava“, se Česká republika člení na obce, které jsou základními územními
samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky. Podle čl. 100 odst. 1 Ústavy jsou územní samosprávné celky územními
společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu. Podle čl. 101 odst. 3
Ústavy jsou územní samosprávné celky veřejnoprávními korporacemi, které mohou
mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Podle § 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je obec základním
územním samosprávným společenstvím občanů; tvoří územní celek, který je vymezen
hranicí území obce. Podle § 2 citovaného zákona je obec veřejnoprávní
korporací, má vlastní majetek. Obec vystupuje v právních vztazích svým jménem a
nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (odst. 1) a pečuje o všestranný
rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též
veřejný zájem (odst. 2). Obec spravuje své záležitosti samostatně [(dále jen
"samostatná působnost") § 7 odst. 1 věta první zákona). Státní správu, jejíž
výkon byl zákonem svěřen orgánu obce, vykonává tento orgán jako svou přenesenou
působnost [(§ 61 a násl.) § 7 odst. 2 zákona]. Podle § 38 citovaného zákona
musí být majetek obce využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a
úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Obec je povinna pečovat o
zachování a rozvoj svého majetku (odst. 1). Majetek obce musí být chráněn před
zničením, poškozením, odcizením nebo zneužitím (odst. 2 věta první). Podle § 12 o. z. každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se domáhat
ochrany u orgánu vykonávajícího veřejnou moc. Není-li v zákoně stanoveno něco
jiného, je tímto orgánem veřejné moci soud. Rovné postavení účastníků v
občanském soudním řízení pak zakotvuje § 18 odst. 1 o. s. ř. Postavením obce jako veřejnoprávní korporace se podrobně zabýval Nejvyšší soud
např. v rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4988/2009.
Uvedl, že obec
jako územní samosprávný celek je společenstvím občanů - pospolitostí osob
(občanů obce) žijících na určitém území (území obce) a spravujících své
záležitosti. Je veřejnoprávní korporací, tzn. veřejnoprávním subjektem,
právnickou osobou veřejného práva, která je zřízena zákonem a které je svěřeno
zajišťování části veřejných úkolů (výkon veřejné správy). Jako veřejnoprávní
korporace vystupuje ve dvojím postavení - jako subjekt veřejné moci
vykonávající veřejnou moc (projevující se např. ve vydávání obecně závazných
vyhlášek, v nichž se jejich adresátům jednostranně ukládají povinnosti, či v
činnosti obcí zřízené obecní policie, která za použití zákonem stanovených
pravomocí zabezpečuje místní záležitosti veřejného pořádku) a současně jako
subjekt práva, vstupující do soukromoprávních vztahů, v nichž má s jinými
právnickými či fyzickými osobami rovné postavení. Vstupuje-li obec do právních
vztahů soukromého práva (občanského, obchodního, pracovního), vystupuje zásadně
stejně jako kterýkoliv jiný subjekt těchto vztahů. Při nakládání s majetkem a
vlastními finančními prostředky má tak zásadně stejné postavení jako kterýkoliv
jiný vlastník.
Nejvyšší soud se dále zabýval např. otázkou práva obce na ochranu před
obtěžováním hlukem (popř. i vibracemi) ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, z pohledu, zda se obec může domáhat ochrany, pokud těmito imisemi jsou
obtěžováni občané, a nikoliv obec, která nemá způsobilost tyto imise vnímat. Z
Ústavy (čl. 99, věty první, a čl. 100 odst. 1, věty první) dovodil, že obec je
veřejnoprávní korporací, jejíž faktický základ tvoří její občané (osobní
substrát této právnické osoby ve smyslu § 18 odst. 2 písm. c) obč. zák.). Občané mají schopnost vnímat uvedené imise a jsou-li jimi rušeni při oprávněném
užívání nemovitostí ve vlastnictví obce, je jimi při výkonu svého vlastnického
práva rušena i obec. Obec se tedy za naplnění předpokladů uvedených v § 127
odst. 1 obč. zák. může vůči vlastníku věci, jejímž užíváním vzniká hluk či
vibrace, právem domáhat toho, aby se těchto imisí zdržel (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 330/97, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 6/2001). V rozsudku ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3297/2008, Nejvyšší soud vyslovil,
že „je zřejmé, že obec ani jakožto účastníka soukromoprávního vztahu nelze
vyjmout z požadavků kladených na správu věcí veřejných. Obec jakožto
veřejnoprávní korporace má při nakládání se svým majetkem určité zvláštní
povinnosti vyplývající právě z jejího postavení jakožto subjektu veřejného
práva. Proto i zde platí, že hospodaření s majetkem obce musí být maximálně
průhledné, účelné a veřejnosti přístupné. Tyto zásady jsou ostatně vyjádřeny i
v některých ustanoveních zákona č. 128/2000 Sb. (např. § 2 odst. 2 či § 38
odst. 1).“
Výše uvedené závěry jsou aplikovatelné i v podmínkách občanského zákoníku
účinného od 1. 1. 2014, neboť vycházejí ze zákonné úpravy, která nebyla
změněna. Lze proto uzavřít, že položená otázka vyplývá přímo z Ústavy a ze zákonné
úpravy, a založit přípustnost dovolání již proto nemůže. Navíc byla Nejvyšším
soudem opakovaně řešena a rozhodnutí odvolacího soudu není s judikaturou
dovolacího soudu v rozporu. Při ochraně vlastnického práva má obec rovnoprávné
postavení s ostatními subjekty práv a rušena ve svých právech je obec
prostřednictvím rušení svých občanů. Současně nelze odhlédnout od zvláštních
povinností vyplývajících právě z postavení obce jakožto subjektu veřejného
práva, při ochraně vlastnického práva tedy především z § 38 odst. 1 věty druhé
zákona o obcích (povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku). S
těmito závěry je pak napadené rozhodnutí v souladu. K otázce 2) jak by se měla okolnost pod bodem 1) promítnout do rozhodnutí, zda
by mělo být přihlíženo k tomu, že povinností obce je zasahovat do práv a
oprávněných zájmů osob jen tam, kde je to nutné k dosažení účelu a pouze v
nezbytné míře:
Na vyřešení položené otázky není napadené rozhodnutí založeno, neboť napadené
rozhodnutí vychází z rovnoprávného postavení obce při ochraně vlastnických práv
s ostatními subjekty.
Nicméně z odpovědi na otázku 1) vyplývá závěr, že s
ohledem na postavení obce při ochraně vlastnického práva jako rovnoprávného
subjektu soukromého práva nelze na obec klást stejné požadavky jako při výkonu
veřejné moci [ukládání povinností adresátům jejích aktů jak v samostatné
působnosti, např. vydáváním obecně závazných vyhlášek (§ 7 odst. 1, § 10 zákona
o obcích), tak v přenesené působnosti (§ 7 odst. 2, § 61 a násl. zákona o
obcích)]. K otázce 3) zda se uplatní v řízení o odstranění plotu stejná hlediska jako v
řízení o vlastnické žalobě o vyklizení pozemku nebo zdržení se určitého
jednání:
Takto položená otázka není dostatečně určitá, neboť z ní není zřejmé, jaká
hlediska má dovolatelka na mysli. Navíc ve vztahu k této otázce dovolatelka
žádným způsobem nevymezila předpoklady přípustnosti. Dovolání je tedy v této
části neprojednatelné (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). K otázkám 4) zda je možné vyhovět žalobě na odstranění plotu, jsou-li prokázány
okolnosti vyvracející tvrzený záměr vlastníka spočívající ve zpřístupnění
obecní cesty, nemůže-li vyhovění žalobě k takovému výsledku vést, je-li cesta
na konci pozemku zaplocena a žalobce se vůči jinému vlastníku odstranění
pozemku nedomáhá;
5) zda je možné vyhovět žalobě na odstranění plotu, není-li zaplocený pozemek
„žalovanou“ fakticky využíván, žalovaná plot nevybudovala, žalobkyně o jeho
stavbě věděla, tento stav trval několik desítek let, faktické právo k pozemku
nebylo dlouhodobě vykonáváno, žalovaná se na vzniku situace nepodílela, chtěla
situaci řešit a odstranění plotu by znemožnilo hospodářské využívání ostatních
pozemků žalované a žalobkyni by žádný prospěch nepřineslo;
6) zda je správná úvaha, že proti sobě v posuzované věci stojí právo žalobkyně
na ochranu vlastnického práva a žalovaná nedisponuje žádným subjektivním
právem, do něhož by mohlo být v důsledku vyhovění žaloby zasaženo:
Takto vymezené otázky nemají významový přesah do všeobecného kontextu soudní
praxe [nejsou relevantní rovněž pro posouzení jiných obdobných právních poměrů,
resp. v konečném účinku nemohou mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů,
neboť se týkají zcela konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1247/2019)]. Dovolatelka předestírá i takto
nalézacími soudy nezjištěný skutek (že odstranění plotu by znemožnilo
hospodářské využívání ostatních pozemků žalované a že by nepřineslo žalobkyni
žádný prospěch), což není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a
odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 4/2014). Navíc s těmito otázkami nevymezila žádné předpoklady
přípustnosti dovolání a prostřednictvím položených otázek pouze polemizuje se
závěry odvolacího soudu a domáhá se jejich přehodnocení a nepřiznání ochrany
vlastnickému právu žalobkyně, což přípustnost dovolání nezakládá. Pokud dovolatelka dovozuje, že se odvolací soud odchýlil při posuzování otázky
zjevného zneužití práva žalobkyní od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn.
22 Cdo 4065/2014, v němž dovolací soud neshledal za zjevně
nepřiměřený závěr nalézacích soudů o zamítnutí žaloby, jíž se domáhal žalobce
uložení žalovanému povinnosti zdržet se dalšího užívání pozemků žalobce pro
rozpor s dobrými mravy (za situace, kdy žalovaný pozemek neužívá, pouze jím
chovaná zvěř vniká na pozemek žalobce a spásá jej, přičemž nebylo prokázáno, že
by tak byl žalobce nějak poškozován, že by zvěř bránila ve využití pozemku,
které by mu přineslo prospěch; naopak zvěř napomáhá tím, že spásá nízký porost,
udržení pozemků v souladu s plánem péče tamní přírodní rezervace), pak nelze
přehlédnout, že v citovaném rozhodnutí, stejně jako v dalším dovolatelkou
označeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99,
dovolací soud zdůraznil možnost zamítnutí vlastnické žaloby podle § 3 obč. zák. (nyní podle § 8 o. z.) jen zcela výjimečně. V posléze uvedeném rozhodnutí
dovolací soud uvedl, že „Při posuzování podmínek pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák je však vždy třeba brát v úvahu princip vlastnické svobody, vyjádřený též v
čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle které vyvlastnění nebo
nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě
zákona a za náhradu. Z tohoto principu vyplývá i právo vlastníka neužívat věc,
pokud mu její užívání není uloženo zákonem. Zamítá-li soud vlastnickou žalobu
proto, že uplatnění práva vlastníka na ochranu je v rozporu s dobrými mravy,
jde v podstatě o případ nuceného omezení vlastnického práva (byť v případě, že
se změní skutkové okolnosti, které vedly k zamítnutí žaloby, může se vlastník
opět u soudu domáhat ochrany). Nelze sice vyloučit, že uplatnění práva
vlastníka bránit se proti neoprávněným zásahům může být v konkrétním případě v
rozporu s dobrými mravy; půjde však vždy o výjimečné případy, kdy výkon práva
vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající
prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného
(zpravidla jde o zajištění bydlení).“
Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť
takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v
souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Možnost
přezkoumání závěrů, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud
zpochybnit jen tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností
zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019), jak ostatně
uvádí i sama dovolatelka.
Dovolací soud přitom zdůraznil, že zákaz zneužití
práva (§ 8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu
poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému
výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího
právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Posouzení, zda v daném případě je namístě žalobu zamítnout pro zjevné zneužití
práva (§ 8 o. z.), závisí tedy na posouzení konkrétních okolností věci. Závěry
odvolacího soudu, jenž dovodil, že ke zjevnému zneužití práva žalobkyní
nedošlo, které v rozhodnutí logicky zdůvodnil, nelze považovat za zjevně
nepřiměřené. Pokud dovolatelka prostřednictvím položených otázek naznačuje, že
žaloba je ze strany žalobkyně šikanózní, pak nelze pominout, že neužívání
pozemku žalobkyní od doby postavení plotu je logickým důsledkem toho, že na
pozemek neměla z důvodu oplocení přístup. Od výše uvedené věci se tedy tímto
projednávaná věc zásadním způsobem odlišuje, neboť v důsledku oplocení nemůže
žalobkyně vlastní pozemek užívat vůbec a žalovaná se v řízení domáhá v podstatě
trvalého nuceného omezení jejího vlastnického práva. Jak je uvedeno výše, dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem
nalézacími soudy, a přípustnost dovolání proto námitka, že nemá oporu ve
zjištěném skutkovém stavu závěr, že předmětný pozemek má charakter pozemní
komunikace (který navíc nebyl pro rozhodnutí podstatný), nemůže založit. Žádnou
právní otázku a předpoklady přípustnosti dovolání nevymezila dovolatelka ani k
dalším námitkám v dovolání uvedeným. Napadeným výrokem II byla žaloba o uvedení pozemku do původního stavu
zamítnuta. Dovolatelka nemá subjektivní legitimaci k podání dovolání proti
zamítavému výroku, neboť jím v poměrech dovolatelky nemohla vzniknout žádná
újma, jejíž existenci lze posuzovat jen z procesního hlediska a nikoli podle
hmotného práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 33
Odo 258/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1649/2014, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019). Dovolací soud proto z výše vyložených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí
dobrovolně v určené lhůtě splněny, může oprávněná podat návrh na soudní výkon
rozhodnutí či exekuci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 5. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu