33 Cdo 884/2020-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) Ž. F.,
bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrou Faldynovou, advokátkou se sídlem v Lichnově
u Nového Jičína 549, a b) J. F., bytem XY (právních nástupců původního žalobce
V. F., r. č. XY, zemřelého 30. 3. 2021), proti žalované PD Finance a reality s.
r. o., se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Křižíkova 1705/15, identifikační
číslo osoby 285 89 688, zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v
Ostravě, 28. října 1610/95, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem,
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 183/2018, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2019, č. j. 11
Co 248/2019-108, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni Ž. F. na náhradě nákladů
dovolacího řízení 13.310,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Petry Faldynové, advokátky.
III. Ve vztahu mezi žalobcem J. F. žalovanou nemá žádný z těchto
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 23 C 183/2018-72, zamítl žalobu o určení, že (původní) žalobce V. F. je
vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. XY v k. ú. XY, v obci XY, u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to
pozemku parc. č. XY – zahrada, a pozemku parc. č. XY– zahrada, a rozhodl o
nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 11
Co 248/2019-108, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že
(původní) žalobce je vlastníkem nemovitých věcí v k. ú. XY, v obci XY zapsaných
u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY,
konkrétně pozemků parc. č. XY – zahrada a parc. č. XY – zahrada; současně
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že původní žalobce v postavení prodávajícího a
žalovaná v postavení kupující uzavřeli dne 13. 7. 2015 kupní smlouvu, na jejímž
základě došlo k převodu vlastnického práva k označeným nemovitostem za
dohodnutou kupní cenu 600.000,- Kč. V článku II. odst. 2. kupní smlouvy si
smluvní strany sjednaly, že kupní cena bude uhrazena tak, že částku 282.166,-
Kč složí kupující v hotovosti k rukám soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány (v
exekuční věci vedené pod sp. zn. 103 Ex 43605/2012) před podpisem kupní smlouvy
(bod a/), částky 19.239,- Kč, 44.891,- Kč, 843,- Kč a 969,- Kč uhradí kupující
do 60-ti dnů po provedení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem
na nákladech řízení Okresnímu soudu v Ostravě na tam uvedený účet pod tam
specifikovanými variabilními symboly (body b/, c/, d/, e/) a zbývajících
251.892,- Kč kupující do 60-ti dnů po provedení vkladu vlastnického práva k
předmětným nemovitostem složí na účet, který jí prodávající před úhradou sdělí,
nebo zaplatí v hotovosti k rukám prodávajícího (bod f/). V článku V. bodu 3
smlouvy bylo sjednáno, že prodávající je oprávněn odstoupit od smlouvy,
jestliže kupující poruší povinnosti vyplývající z článků II. a IV. smlouvy,
nebo se jakékoliv její prohlášení učiněné ve smlouvě ukáže jako nepravdivé,
neúplné nebo zkreslující. Podle článku V. bodu 4 smlouvy je prodávající
oprávněn, nikoliv však povinen, od smlouvy odstoupit, pokud kupující neuhradí
jakoukoliv část kupní ceny do výše 600.000,- Kč ve lhůtě a způsobem sjednaným v
článku II. odst. 2 smlouvy; v případě porušení platební povinnosti je kupující
povinna zaplatit prodávajícímu smluvní pokutu ve výši 5 % z kupní ceny. V
listině ze dne 7. 6. 2018 označené jako „Odstoupení od kupní smlouvy ze dne 13. 7. 2015 o prodeji nemovitosti v k. ú. XY“ původní žalobce žalované vytkl, že
dosud neuhradila zbylou část kupní ceny, a proto jí oznamuje, že využívá svého
práva a odstupuje od smlouvy podle jejího článku V. odst. 4; současně žádá
žalovanou o sdělení, kdy a kde, případně na jaký účet chce poukázat (vrátit)
část kupní ceny, kterou mu dosud uhradila.
Žalovaná s odstoupením od kupní
smlouvy nesouhlasila se zdůvodněním, že celou kupní cenu uhradila podle kupní
smlouvy; vytkla, že z textu odstoupení nevyplývá, jaká část kupní ceny dosud
nebyla uhrazena. Považuje za podezřelé, že prodávající odstoupil od kupní
smlouvy po více jak dvou letech od jejího uzavření. V řízení bylo prokázáno, že
žalovaná dne 13. 7. 2015 vybrala ze svého účtu 300.000,- Kč a osobně v
hotovosti uhradila na Exekutorském úřadu Přerov za původního žalobce jeho dluh
ve výši 277.266,- Kč; tvrzení, že na místě předala původnímu žalobci dalších
4.900,- Kč, žalovaná neprokázala. Účastníci řízení učinili nesporným, že části
kupní ceny uvedené v článku II. odst 2. bodech b/, c/, d/, e/ kupní smlouvy
byly zaplaceny. Výdajový pokladní doklad z 13. 7. 2015, z něhož se podává, že
žalovaná vydala původnímu žalobci 251.282,- Kč, původní žalobce podepsal;
tvrzení, že tuto částku ve skutečnosti neobdržel a pokladní doklad podepsal
pouze pro účely vedení účetnictví žalované, nebylo prokázáno (předání 251.282,-
Kč nebyl nikdo další přítomen). Žalobkyně v řízení neprokázala, že by na kupní
cenu doplatila 5.510 Kč, což je rozdíl mezi sjednanou kupní cenou ve výši
600.000,- Kč a částkami 277.266,- Kč, 251.282,- Kč, 19.239,- Kč, 44.891,- Kč,
843,- Kč a 969,- Kč. Zatímco soud prvního stupně na podkladě uvedených zjištění dovodil, že žalovaná
sice podstatně porušila smluvní povinnosti prodlením ve smyslu § 1977 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„o. z.“), avšak s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, uzavřel, že původní žalobce od smlouvy
neodstoupil bez zbytečného odkladu, odvolací soud - vycházeje z článku V. bodu
3 a článku V. bodu 4 kupní smlouvy - považoval za bezpředmětné zabývat se tím,
zda žalovaná porušila smlouvu podstatným způsobem (bylo by to významné pouze v
případě odstoupení ze zákona) a dospěl k závěru, že původnímu žalobci svědčilo
podle smluvního ujednání právo odstoupit od kupní smlouvy v obecné tříleté
promlčecí lhůtě (§ 619 a § 629 odst. 1 o. z.) s účinky odstoupení podle § 2004
odst. 1 o. z., pakliže kupující neuhradí jakoukoliv část kupní ceny do výše
600.000,- Kč ve lhůtě a způsobem sjednaným podle článku II. odst. 2 smlouvy;
doplnil, že údaj o tom, pro jaký nedoplatek kupní ceny její účastník od smlouvy
odstupuje, není podstatnou náležitostí právního jednání podle § 2001 a násl. o. z. Další důvod pro odstoupení od smlouvy (v souladu s článkem V. bod 3 kupní
smlouvy) odvolací soud shledal v nepravdivém, resp. zkreslujícím prohlášení
žalované v článku II. odst. 2 písm. a/ smlouvy, že před podpisem smlouvy
zaplatila k rukám soudního exekutora část kupní ceny ve výši 282.166,- Kč,
resp. 283.000,- Kč (prokazatelně zaplatila jen 277.266,- Kč). Vzhledem k tomu,
že žalovaná vystupovala v právním vztahu jako profesionál, přičetl jí odvolací
soud k tíži formulační nedostatky kupní smlouvy i nedostatky při její realizaci
(§ 5 odst. 1 o. z.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva,
konkrétně posouzení včasnosti odstoupení od kupní smlouvy, kterou odvolací soud
podle jejího názoru vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012. Vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že (původní)
žalobce od kupní smlouvy neodstoupil „bez zbytečného odkladu“ a neposoudil
proto odstoupení jako neplatné a neúčinné. Právní otázku náležitostí právního
jednání – odstoupení od kupní smlouvy má za v rozhodovací praxí dovolacího
soudu dosud neřešenou. Prosazuje, že v případě odstoupení od kupní smlouvy pro
nezaplacení části kupní ceny musí odstoupení obsahovat konkretizaci povinnosti,
pro jejíž nesplnění oprávněný od smlouvy odstupuje, a to ve smyslu
„konkretizace výše dluhu a délky prodlení“. Právní jednání žalobce má proto za
neúčinné podle § 553, příp. § 554 o. z. Odvolacímu soudu dovolatelka rovněž
vytýká, že neshledal důvodnou její námitku, že žalobce zjevně zneužil práva
odstoupit od smlouvy, a že jeho jednání neposoudil podle § 8 o. z. jako takové,
které nepožívá právní ochrany. Vypočítává okolnosti, které podle jejího názoru
pro takový závěr svědčily, totiž že žalobce odstoupil od kupní smlouvy teprve s
odstupem více než dvou let od jejího uzavření pro nezaplacení 0,92 procent
kupní ceny, aniž by ji předtím k úhradě takto marginální částky vyzval; s touto
hypotézou předkládá dovolacímu soudu (jako dosud neřešenou) právní otázku
aplikace § 8 a § 588 o. z., resp. požaduje, aby se dovolací soud vyjádřil k
tomu, zda jí předestřené jednání prodávajícího (ne)požívá ochrany. Je
přesvědčena, že postup žalobce byl podložen vývojem cen na trhu nemovitostí a
snahou spekulovat s prodejem předmětných pozemků za účelem získání vyšší kupní
ceny. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, případně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu
zamítne. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc a vykonatelnost
dovoláním napadeného rozhodnutí. (Původní) žalobce navrhl, aby dovolací soud nedůvodné dovolání odmítl a aby
nevyhověl návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Má za to, že
žalovaná překrucuje skutková zjištění odvolacího soudu, a na tvrzení, že mu
dosud neuhradila část kupní ceny ve výši 251.000,- Kč, trvá. Usnesením ze dne 22. 4. 2020, č. j. 33 Cdo 884/2020-134, Nejvyšší soud zamítl
návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 20. 11. 2019, č. j. 11 Co 248/2019-108, a odložil právní moc téhož rozsudku
do právní moci rozhodnutí o dovolání. Po podání dovolání (původní) žalobce V. F., r. č. XY, dne 30. 3. 2021 zemřel. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 3. 2022, č. j. 33 Cdo 884/2020-155, určil,
že v dovolacím řízení bude na žalující straně pokračováno s Ž. F., narozenou
dne XY, bytem v XY, a J. F., narozeným XY, bytem XY, kteří jsou dědici
původního žalobce a jeho právními nástupci. Podle § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak,
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost
dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Od smlouvy lze odstoupit buď tehdy, ujednají-li si to smluvní strany, anebo
stanoví-li to zákon (§ 2001 o. z.). Na smluvní ujednání se přitom z logiky věci
neuplatní zákonná ustanovení, neboť účastníci si mohou v rámci obecné zásady
smluvní volnosti sjednat možnosti odstoupení od jimi uzavřené smlouvy
libovolně. Lze mít za to, že ustanovení § 2001 je kogentní povahy; z jiných
důvodů než stanovených zákonem nebo sjednaných smlouvou nelze od smlouvy
odstoupit. Jde však o kogentnost bez většího praktického významu, protože právě
možnost sjednat si smluvní důvody odstoupení jakoukoliv případnou restrikci
plynoucí z kogentnosti úpravy prolamuje. Stranám je ponecháno na vůli sjednat
si vlastní důvody odstoupení. Stejně tak je možno uvažovat o smluvní modifikaci
důvodů zákonných. Uvedené přitom platilo i za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz jeho § 48 odst. 1). I podle zákonné úpravy mohou důvody pro odstoupení vyplývat rovněž ze smlouvy. Zákon přitom možnosti smluvní úpravy zásadně nijak neomezuje. V mantinelech
obecných korektivů mohou smluvní strany volně upravit odchylně od zákona jak
důvody, které již obsahuje, mohou přidat i důvody další, mohou dokonce jinak
upravit i samotné důsledky odstoupení (k tomu viz § 2004 a 2005 o. z.). Na vůli
stran je ponecháno, zda např. zákonné důvody zpřísní, anebo naopak zavedou
další důvody, ať již svědčící oběma stranám, anebo pouze jedné. Lze sjednat i
velmi široké oprávnění od smlouvy odstoupit, které vůbec nemusí mít sankční
povahu. Může být navázáno na objektivní skutečnosti, na úkony třetích osob,
může být ponecháno i zcela na vůli oprávněného. Smlouva může zakotvovat kromě
samotných důvodů i určité podmínky či pravidla postupu, jakým má být odstoupení
vykonáno. Pak je třeba veškerá tato pravidla či podmínky dodržet v duchu zásady
pacta sunt servanda (srov. komentář Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná
část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 1186 - 1197: J. Šilhán). Ke stejným závěrům dospěl aktuálně Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2637/2020, v němž (s ohledem na znění § 2001 a § 1 odst. 2
o.
z.) přijal a odůvodnil závěr, že smluvní strany si mohou (v mezích obecných
korektivů) sjednat pro případ odstoupení od smlouvy jeho účinky a způsob
vypořádání závazku odchylně od úpravy v občanském zákoníku, mohou se při úpravě
svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže
to zákon nezakazuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, uveřejněné pod č. 152/2018, Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016,
uveřejněné pod číslem 10/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3172/2020,
uveřejněný pod číslem 85/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dále
dovodil, že § 1 odst. 2 část věty před středníkem o. z. vychází z toho, že
takový zákaz odchýlení se bude výslovný. Výslovný zákaz určitého ujednání stran
může být přímý i nepřímý. V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se
určité jednání zakazuje. Příkladem přímých výslovných zákazů je právě § 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z., jež zakazuje ujednání porušující dobré mravy,
veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob. Povaha právní normy, od
níž se taková ujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně či
relativně kogentní anebo o právní normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní normy se strany nemohou odchýlit
způsobem popsaným v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Je-li však možno
jakoukoliv odchylku od určité právní normy považovat (per se) za porušující
dobré mravy, veřejný pořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou
právní normu kvalifikovat jako (absolutně) kogentní. V případě nepřímého zákazu
zákon odchylné ujednání stran reprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné,
případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží. Příkladem nepřímého
výslovného zákazu je § 580 o. z., podle něhož je neplatné (mimo jiné) právní
jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. I v
tomto případě platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy,
která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní normu
(absolutně) kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné). Brání-li však smysl a účel určité právní normy jakémukoliv odchylnému ujednání,
půjde o právní normu (absolutně) kogentní. V rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem
37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že
samotná skutečnost, že zákon s určitým ujednáním stran výslovně nepočítá,
neznamená, že by takové ujednání strany nemohly sjednat a že by jím neměly být
vázány. Pouze tehdy, odporuje-li určité ujednání smyslu a účelu určité právní
normy, lze uvažovat o jeho neplatnosti (pakliže to smysl a účel dotčené právní
normy vyžaduje). V kontextu výše uvedené konstantní rozhodovací praxe je namístě právní úpravu
účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání smluvních stran po takovém odstoupení
považovat zásadně za dispozitivní.
Pro opačný závěr (o kogentnosti úpravy)
dovolací soud v občanském zákoníku nenachází žádnou oporu. Občanský zákoník
žádný výslovný (ani implicitní) zákaz smluvních odchylek v rámci této právní
úpravy nestanoví. Ujednání stran odchylující se od zákonné úpravy účinků
odstoupení od smlouvy a vypořádání jejich vzájemných práv a povinností (resp. vzájemných plnění) po odstoupení od smlouvy nelze a priori považovat za
ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek, či právo týkající se
postavení osob. Ve vztahu k úpravě odstoupení od smlouvy je v § 2001 o. z. navíc výslovně stanoveno, že odstoupit od smlouvy lze nejen tehdy, stanoví-li
tak zákon, ale též ujednají-li si to strany. Proto též nelze uzavřít, že by
smyslem a účelem úpravy odstoupení od smlouvy (§ 2001 a násl. o. z.) bylo
bránit jakémukoliv odchylnému ujednání. Zákonodárcem je předpokládáno, že
podmínky pro odstoupení od smlouvy mohou být mezi stranami sjednány odlišně od
podmínek zákonných. Při takovém ujednání pak lze též logicky předpokládat, že
strany si sjednají (mohou sjednat) i to, s jakými účinky na jejich dosavadní
práva a povinnosti odstoupení od smlouvy dopadne (tj. jaká práva a povinnosti
zaniknou a jaká i nadále přetrvají) a jakým způsobem závazek po odstoupení od
smlouvy vzájemně vypořádají (příp. též jaká práva a povinnosti jim odstoupením
od smlouvy nově vzniknou). Ostatně skutečnost, že některá práva a povinnosti
odstoupením nezanikají a mohou zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, je
předpokládána též v § 2005 odst. 2 o. z. Nelze proto vyloučit ani ujednání,
jímž strany pro případ odstoupení od smlouvy předem určí rozsah a obsah práv a
povinností, kterými se nadále budou řídit, tj. která zůstanou zachována i po
odstoupení od smlouvy, příp. která po odstoupení od smlouvy nahradí práva a
povinnosti odstoupením zaniklá, a tím upraví vypořádání závazku ze zrušené
smlouvy. Smluvní ujednání obsahující majetkové vyrovnání pro případ odstoupení
od smlouvy pak jsou právním důvodem pro jejich plnění. Zákonný způsob
vypořádání závazku ze zrušené smlouvy (ve smyslu § 2993 a též 2999 o. z.) se v
takovém případě může uplatnit v rozsahu, na který sjednané vypořádání nedopadá. V projednávané věci si účastníci (resp. původní žalobce a žalovaná) sjednali
možnosti odstoupení od kupní smlouvy nad rámec zákonné úpravy, konkrétně podle
článku V. bodu 4 smlouvy tak, že prodávající je oprávněn, nikoliv však povinen,
od smlouvy odstoupit, pokud kupující neuhradí jakoukoliv část kupní ceny do
výše 600.000,- Kč ve lhůtě a způsobem sjednaným v článku II. odst. 2 smlouvy. Odvolací soud nepochybil, posuzoval-li odstoupení původního žalobce podle
ujednání účastníků smlouvy – jedině takový výklad naplňuje zásadu pacta sunt
servanda. Není nezákonné, odstoupí-li účastník smlouvy od smlouvy podle
ujednání obsažených v této smlouvě.
Nelze přisvědčit žalované, že by se smluvní
ujednání, jež jsou výrazem smluvní volnosti účastníků upravit si možnosti
odstoupení od smlouvy nad rámec zákona (zde pro prodlení s uhrazením byť jen
části kupní ceny), měla posléze poměřovat korektivem vytvořeným na základě
zákonné úpravy odstoupení od smlouvy (v uvedeném případě § 1977 o. z.). Odkaz
žalované na rozsudek ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, je
nepřípadný, neboť Nejvyšší soud se v něm vyjádřil k odstoupení od smlouvy ze
zákona, konkrétně podle § 345 odst. 1 zákona č. 513/1991, obchodního zákoníku,
(který byl zrušen zákonem č. 89/2012 Sb.) pro prodlení věřitele nebo dlužníka,
které způsobilo podstatné porušení smluvní povinnosti, a oprávnění druhé strany
odstoupit od smlouvy v případě, oznámí-li to protistraně „bez zbytečného
odkladu“ poté, kdy se o tomto porušení dozvěděla. Jak bylo vyloženo výše, v
případě existence ujednání o možnostech odstoupení obsaženém ve smlouvě se při
odstoupení od smlouvy z důvodů upravených ve smlouvě postupuje podle této
smlouvy a nikoliv podle zákona. Odvolací soud postupoval v souladu se shora
uvedeným výkladem, jestliže na rozdíl od soudu prvního stupně k zákonné úpravě
odstoupení od smlouvy nepřihlížel a vycházel ze smluvních ujednání. Pro úplnost (tedy nikoliv ve vztahu právně relevantním k nyní projednávané věci
v tom smyslu, že by se zde přijaté závěry uplatnily namísto smluvního ujednání
účastníků) dovolací soud doplňuje, že v době od podání dovolání se vyjádřil k
zákonným důvodům odstoupení od smlouvy např. v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021, nebo v usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo
3447/2021. V rozsudku ze dne 25. 2. 2021, sen. zn. 29 ICdo 81/2019, se pak
vyjádřil k odstoupení od smlouvy bez zbytečného odkladu poté, co se věřitel
dozvěděl o prodlení. Vzhledem k tomu, že v případě existence smluvního ujednání odstoupení od
smlouvy z důvodu prodlení kupující s uhrazením jakékoliv části kupní ceny
odpadla zákonná podmínka vytknout kupující její pochybení bez zbytečného
odkladu (účastníci si takovou podmínku nesjednali), je jediným omezením (při
absenci konkrétnějších smluvních ujednání) možnosti prodávajícího (žalobce)
odstoupit od kupní smlouvy institut promlčení. Uvedené potvrzuje i komentářová
literatura (srov. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–
2054), 1. vydání, 2014, s. 1186 - 1197: J. Šilhán), která se kloní k závěru, že
se toto „právo promlčuje, a to v obecné tříleté lhůtě. Byť nejde striktně vzato
o majetkové právo v užším slova smyslu se všemi jeho atributy, v širším chápání
lze právo odstoupit od smlouvy pod tuto kategorii podřadit, neboť zpravidla
přímé majetkové dopady má a návaznost na realizaci, existenci a další uplatnění
majetkových práv lze identifikovat. I Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
dovozuje, že právo odstoupit od smlouvy jako právo majetkové předmětem
promlčení je (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn.
33 Odo 633/2003, podle něhož je v rozhodovací praxi soudů přijímán zcela
jednoznačně závěr, že právo věřitele odstoupit od smlouvy je právem majetkovým,
které se promlčuje v tříleté promlčecí době). Namítne-li tedy dlužník důvodně
promlčení tohoto práva věřitele, účinky odstoupení od smlouvy vůči němu
nenastanou. Ostatně ani lhůta „bez zbytečného odkladu“ by nebyla z hlediska trvání práva na
včasné a účinné odstoupení významná, neboť tato, jak judikoval Nejvyšší soud,
má opodstatnění pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní
předtím, než mu věřitel oznámí, že odstupuje. V případě trvajícího prodlení
dlužníka je však skutečnost, zda věřitel od smlouvy odstoupil ve lhůtě bez
zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděl (§ 1977 o. z.), bez právního
významu, neboť i odstoupení od smlouvy po marném uplynutí uvedené lhůty – při
trvajícím prodlení dlužníka – vyvolalo právní následky předvídané ustanovením §
2004 odst. 1 o. z. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 456/2021
nebo sp. zn. 29 ICdo 81/2019). Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že otázka náležitostí právního jednání –
odstoupení od kupní smlouvy nebyla dovolacím soudem dosud řešená. Komentářová
literatura se k náležitostem odstoupení od smlouvy vyjadřuje s odkazy na
stávající judikaturu Nejvyššího soudu („NS 32 Odo 616/2005, NS 2 Odon 102/97;
byť tato rozhodnutí byla přijata za účinnosti předchozího občanského zákoníku
č. 40/1964 Sb., jsou zde přijaté závěry plně aplikovatelné i při účinnosti
aktuálního občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.“), která reflektuje závěry nálezu
Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, totiž že „bylo-li
možné od smlouvy odstoupit, pak uvedení důvodu odstoupení je nepodstatné a není
nezbytnou náležitostí takového jednostranného úkonu.“ Tuto povinnost (uvést
důvody odstoupení) by mohla stanovit jedině samotná smlouva. Komentátor sice
připouští, že na nutnost uvedení důvodu odstoupení jako obecného předpokladu
jeho účinnosti existuje více možných názorů, avšak přiklonil se k závěru, že „z
právní úpravy všeobecná podmínka uvedení důvodu neplyne, zejména pokud by s
absencí uvedení důvodu měl být spojován automatický následek neplatnosti nebo
dokonce nicotnosti odstoupení. V případě, že mezi stranami nepanuje spor o
oprávněnost odstoupení, jde i bez uvedení důvodu v právním jednání o odstoupení
platné a účinné. … Pro účinnost odstoupení je podstatný fakt, zda oprávněný
důvod v okamžiku odstoupení existoval; nikoliv, zda byl v právním jednání
uveden. Dojde-li tedy k případné žalobě na neplatnost odstoupení, bude druhá
strana jednoduše tvrdit, že žádný důvod pro odstoupení neexistoval, a že tedy
toto bylo učiněno neoprávněně. Bude poté na odstupující straně, aby oprávněný
důvod tvrdila a prokázala.“ Co se týče obsahu a projevu vůle, odstoupení musí
být učiněno dostatečně zřetelně a v zásadě explicitně. Jednání oprávněné strany
musí obsahovat takový projev vůle, na jehož základě je možné dospět k závěru,
že tato strana hodlá odstoupit od smlouvy, a to eventuálně i s použitím výkladu
podle příslušných ustanovení (srov. Občanský zákoník V.
Závazkové právo. Obecná
část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 1186 - 1197: J. Šilhán). Z uvedeného vyplývá, že přesná konkretizace výše dluhu a délky prodlení není
obligatorní náležitostí odstoupení od smlouvy a případná absence těchto údajů
nečiní odstoupení neplatným. V odstoupení od kupní smlouvy učiněné žalobcem
bylo uvedeno, že od kupní smlouvy odstupuje pro nezaplacení zbývající části
kupní ceny. Předně tedy není pravda, že by v odstoupení zcela absentoval důvod
odstoupení, jak tvrdí žalovaná, původní žalobce pouze dlužnou částku blíže
nekonkretizoval. Již uvedením důvodu odstoupení překročil judikaturní požadavky
na obsah odstupovacího projevu. Z hlediska určitosti a srozumitelnosti
odstoupení postačuje, že z projevu žalobce vyplynulo, že projevil jednoznačnou
vůli odstoupit od předmětné kupní smlouvy. Z hlediska účinnosti odstoupení je
důležité prokázání existence důvodu odstoupení v okamžiku odstoupení a tato
podmínka naplněna byla. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky dlouhodobě panuje
spor o výši nedoplacené části kupní ceny, tak by uvedení částky, kterou jako
doplatek požaduje žalobce, nevedlo k zpřesnění, ale jedině ke zpochybnění
určitosti a „správnosti“ projevu vůle vyjádřené v odstoupení ze strany žalované
(opět bez vlivu na účinky odstoupení). Nezbývá než uzavřít, že text předmětného
odstoupení nelze shledat nedostatečným z hlediska zákonných nároků kladených na
jeho určitost a srozumitelnost. Další argumentací žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její
námitkou, že odstoupení od smlouvy představovalo zjevné zneužití práva a jako
takové nepožívá právní ochrany. Dovolacímu soudu předkládá jako dosud neřešenou
otázku, zda odstoupení, které žalobce učinil teprve po dvou letech a devíti
měsících od uzavření kupní smlouvy pro nezaplacení 0,92 % kupní ceny, není
zjevným zneužitím práva, případně zda se nejedná o neplatné jednání pro rozpor
s dobrými mravy. Podle § 8 o. z., zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Nelze přisvědčit dovolatelce, že otázka zjevného zneužití práva, případně
porušení dobrých mravů takového rozsahu a intenzity, jaký v dovolání prezentuje
(z části v rozporu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, viz dále), nebyla
dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, a že dovolání je proto přípustné. Předně je třeba uvést, že uvedená otázka nečiní v rozhodovací praxi potíže, a
to ani v právním vztazích uzavřených podle nové právní úpravy (tj. za účinnosti
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Nejvyšší soud v usnesení ze dne
25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, dovodil, že judikaturu, která se
vyjadřuje k aplikaci § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“), lze – jde-li o zneužití práva – přiměřeně použít i na
výklad § 8 o. z. Stejně tak dosavadní judikatura k výkladu pojmu dobrých mravů
(nyní § 588 o. z., dříve § 630 zákona obč. zák.) je nyní zcela aplikovatelná. Na uvedené již v mezidobí navázal Nejvyšší soud řadou svých rozhodnutí a nejde
tedy o otázku dosud neřešenou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod č.
101/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018, nebo
usnesení ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 866/2020, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne
29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018). Zdůraznil, že zákaz zneužití práva (§
8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu
práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního
vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť
takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v
souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. V dovolacím
řízení by přitom bylo možno úvahu odvolacího soudu o tom, zda v konkrétním
případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, byla-li by z pohledu
zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo
1920/2019). Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností, je vždy věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla
naplněna skutková podstata toho kterého ustanovení, se proto vždy odvíjí od
posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně, nelze ji
„objektivizovat“. Akceptace vymezení přípustnosti dovolání žalovanou by vedla
nepřijatelně k tomu, že dovolání by bylo vždy přípustné, jestliže by v
rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s relativně neurčitou
hypotézou. Obiter dictum dovolací soud odkazuje rovněž na komentář k občanskému zákoníku,
který shrnuje, že „zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu
subjektivních práv, jež poměřuje ekvitními či etickými hledisky. Má zabránit
takovému výkonu subjektivního práva, který je pouze formálně v souladu s
objektivním právem. Z tohoto úhlu pohledu bývá zákaz zneužití důvodně považován
za jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti. V tomto smyslu také
charakterizuje zákaz zneužití judikatura Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo
895/2020, sp. zn. 22 Cdo 866/2020, sp. zn. 22 Cdo 787/2020, sp. zn. 29 Cdo
2162/2018, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018, sp. zn. 26 Cdo
2539/2017, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, sp. zn.
22 Cdo
5159/2014), podle níž jde o institut, který ztělesňuje korigující funkci
principu poctivosti; slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana
takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu
existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu
nepřijatelný“ (srov. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654), 2. vydání,
2022, s. 56 - 61: P. Lavický). Nelze přehlédnout, že žalovaná svou dovolací námitku zčásti zakládá na vlastní
skutkové verzi (vlastní formulaci hypotézy právní normy). Oproti odvolacímu
soudu, kterému pro závěr o oprávněnosti odstoupení původního žalobce od kupní
smlouvy postačovalo již samotné zjištění, že žalovaná mu najisto nezaplatila
část kupní ceny ve výši 5.734,- Kč, a fakt, že si účastníci sjednali možnost
odstoupit od kupní smlouvy pro nezaplacení jakékoliv části kupní ceny, žalovaná
v řízení namítá, že nezaplacená částka představuje „pouhých 0,92 % z celkové
kupní ceny“, a nereflektuje význam existence smluvního ujednání o možnostech
odstoupení od kupní smlouvy (nad rámec zákonné úpravy), ani to, že původní
žalobce převzetí části kupní ceny ve výši 251.000,- Kč od počátku popíral a
odstoupil od kupní smlouvy pro nezaplacení pro něho podstatné části kupní ceny. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový základ
sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v
dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází.
Zjištění, pro jakou část nezaplacené kupní ceny původní žalobce od smlouvy
odstoupil, ostatně není právně významné, neboť účastníci si sjednali možnost
odstoupit od smlouvy pro nezaplacení jakékoliv části kupní ceny a původní
žalobce pouze využil svého - oběma stranami smlouvy sjednaného - práva
odstoupit. Zásadu pacta sunt servanda přitom v uvedeném případě a za daných
skutkových okolností neprolomí žalovanou namítané zneužití práva původním
žalobcem. Ten totiž nezneužil své právo odstoupit od kupní smlouvy (a zcela
zjevně tak nečinil pro neuhrazení cca 5.000,- Kč z celkové kupní ceny), pouze
naplnil účel smluvního ujednání (o odstoupení). Odvolací soud nepochybil,
byl-li jeho závěr o oprávněnosti původního žalobce odstoupit od kupní smlouvy
veden zjištěním o existenci smluvní úpravy možností odstoupení od smlouvy. V
řízení nebylo zjištěno žádné nestandardní jednání původního žalobce; samotné
skutečnosti, že proti sobě stojí dvě strany, které prezentují zcela odlišné
skutkové verze věci, aniž by existovali svědci schopní jejich tvrzení (o úhradě
všech částí kupní ceny) doložit, nebo fyzické dokumenty, které by zachycovaly
výzvy původního žalobce činěné vůči žalované k úhradě zbývající části kupní
ceny (ten žalovanou vyzýval opakovaně pouze ústně), nejsou sto vést k závěru,
že původní žalobce odstoupením od smlouvy zneužil své právo ve smyslu § 8 o. z.
Protože dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud se nezabýval
výtkami žalované, že odvolací soud „zkrátil její právo na odvolání“, dospěl-li
k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně na základě nově
provedených důkazů, namísto toho, aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (a tím žalované umožnil vyjádřit se dostatečně
ke všem skutkovým zjištěním). Nepředstavují totiž uplatnění jediného
způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. § 242
odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nejvyšší soud uzavírá, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné a v souladu s
jeho ustálenou rozhodovací praxí.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výroky o nákladech dovolacího řízení nemusejí být zdůvodněny (§ 243f odst. 3 o.
s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu