26 Cdo 1984/2018-123
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobkyň a) Y. T., narozené XY, bytem XY, a b) L. R., narozené XY,
bytem v XY, , zastoupených Mgr. Sylvou Medkovou, advokátkou se sídlem ve
Znojmě, Pražská 1660/25a, proti žalovanému městu Znojmo, se sídlem ve Znojmě,
Obroková 1/12, IČO 00293881, zastoupenému Mgr. Robertem Valou, advokátem se
sídlem ve Znojmě, Fischerova 770/12, o oprávněnosti výpovědi, vedené u
Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 18/2017, o dovolání žalobkyň proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2018, č. j. 19 Co
189/2017-102, t a k t o :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení 1.800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám Mgr. Roberta Valy, advokáta se sídlem ve Znojmě, Fischerova 770/12.
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 6. 2017, č.
j. 4 C 18/2017-80, ve výroku I. zamítl návrh „na určení“, že výpověď z nájmu
bytu č. XY, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházející
se ve 2. podlaží domu č. p. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný byt“ resp.
„byt“), kterou dal žalovaný žalobkyni a) dne 24. 11. 2016 a žalobkyni b) dne
23. 11. 2016, je neoprávněná; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyň a) i b) Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 17. 1. 2018, č. j. 19 Co 189/2017-102, potvrdil výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně a výrok II. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že původními nájemci předmětného bytu
byli rodiče žalobkyň R. K. a L. K., kteří dne 25. 5. 2015 podepsali smlouvu o
převodu této bytové jednotky do svého vlastnictví po té, co dne 14. 5. 2015
uhradili žalovanému kupní cenu ve výši 194.041 Kč a administrativní poplatek
2.200 Kč. Dne 30. 5. 2015 zemřela R. K. a dne 8. 6. 2015 zemřel L. K.. Po
jejich smrti k dokončení převodu jednotky (podpisu smlouvy žalovaným) nedošlo.
Podle usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 7. 2016, č. j. 13 D
651/2015-49, se staly dědičkami po zůstaviteli L. K. žalobkyně. Usnesení nabylo
právní moci dne 11. 8. 2016 a žalovaný byl o výsledku dědického řízení
vyrozuměn notářkou dne 31. 8. 2016. Dopisem ze dne 21. 11. 2016, který byl
žalobkyni a) doručen dne 24. 11. 2016 a žalobkyni b) dne 23. 11. 2016, dal
žalovaný žalobkyním jako dědičkám zemřelého nájemce výpověď z nájmu bytu
(vzhledem k tomu, že nájem nepřešel na členy nájemcovy domácnosti) s tím, že
nájem bytu skončí uplynutím dvouměsíční výpovědní doby.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že po smrti
zůstavitele L. K. nebyly splněny podmínky pro přechod práva nájmu bytu na členy
nájemcovy domácnosti ve smyslu § 2279 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen „o. z.“), proto na žalobkyně jako dědičky přešla práva a povinnosti
z nájmu předmětného bytu v souladu s ustanovením § 2282 o. z., a že žalovaný v
zákonné tříměsíční lhůtě podle § 2283 odst. 1 o. z. vypověděl nájem bytu bez
uvedení důvodů s dvouměsíční výpovědní dobou. Uzavřel, že postup žalovaného
podle § 2283 odst. 1 o. z. je v posuzovaném případě v souladu s dikcí
občanského zákoníku a nelze hovořit o nepoctivosti jednání ze strany
pronajímatele jako vlastníka nemovitosti (§ 6 o. z.), jestliže využil zákonného
ustanovení a nájem vypověděl. Tvrzení žalobkyň, že výpovědí z nájmu bytu došlo
k porušení jejich předkupního práva podle § 1187 odst. 1 o. z., odvolací soud
odmítl s tím, že původní nájemci – rodiče žalobkyň zemřeli ještě před uzavřením
smlouvy o převodu bytové jednotky (k prvnímu převodu předmětného bytu tak
nedošlo) a žalovaný jako vlastník předmětného bytu jiné osobě odkup předmětné
bytové jednotky nenabídl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, v němž za dosud
neřešenou považovaly otázku, zda obstojí z pohledu § 6 odst. 1 o. z. (jenž
upravuje povinnost každého jednat v právním styku poctivě) jednání žalovaného
jako pronajímatele, který dal výpověď nájmu z bytu podle § 2283 odst. 1 o. z.
za situace, kdy na žalobkyně přešla práva a povinnosti z nájmu v době existence
předkupního práva podle § 1187 odst. 1 o. z. a nedokončeného převodu
předmětného bytu do vlastnictví nájemce, a to i s přihlédnutím k tomu, že
zůstavitel (původní nájemce) přijal návrh kupní smlouvy na odprodej bytu,
předložil ji k podpisu statutárnímu zástupci pronajímatele po odsouhlasení
převodu zastupitelstvem města a zaplatil požadovanou kupní cenu. Podle jejich
názoru s nimi měl žalovaný dokončit proces prodeje bytu. Namítaly, že odvolací
soud nesprávně zhodnotil jednání žalovaného, které považují za rozporné s §
1187 odst. 1 o. z., a že se při posouzení oprávněnosti výpovědi nedostatečným
způsobem zabýval aplikací zásad hmotného práva (zásadou poctivosti, dobrými
mravy a zásadou spravedlnosti). Navrhly, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že výpověď z předmětného bytu je neoprávněná, nebo
aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry soudů obou stupňů. Trval na
tom, že se nepoctivého právního jednání nedopustil, jestliže postupoval v
souladu se zákonem, a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně aby bylo
zamítnuto a byly mu přiznány náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř., a
po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř. za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena (za jakých okolností lze výpověď z nájmu bytu podle § 2283
odst. 1 o. z. posoudit jako neoprávněnou pro rozpor s povinností každého jednat
v právním styku poctivě dle § 6 odst. 1 o. z.), přezkoumal napadený rozsudek ve
smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první
o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelky existenci
těchto vad nenamítaly a neplyne ani z obsahu spisu.
Podle § 2282 věty první o. z. nepřejdou-li práva a povinnosti z nájmu na člena
nájemcovy domácnosti, přejdou na nájemcova dědice.
Podle § 2283 odst. 1 o. z. pronajímatel může nájem vypovědět bez uvedení důvodu
s dvouměsíční výpovědní dobou do tří měsíců poté, co se dozvěděl, že nájemce
zemřel, že práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti nepřešla a
kdo je nájemcovým dědicem nebo kdo spravuje pozůstalost.
Podle § 2283 odst. 2 o. z. nájemcův dědic může nájem vypovědět s dvouměsíční
výpovědní dobou do tří měsíců poté, co se dozvěděl o smrti nájemce, o svém
dědickém právu a o tom, že práva a povinnosti z nájmu nepřešla na člena
nájemcovy domácnosti, nejpozději však do šesti měsíců od nájemcovy smrti. Právo
vypovědět nájem má i ten, kdo spravuje pozůstalost.
Citovaná ustanovení neměla v dřívější úpravě (zákon č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník) obdoby. Podle důvodové zprávy je jejich účelem vypořádat majetkové
vztahy k bytu (zejména otázku nájemného) i v období po smrti původního nájemce.
Z tohoto účelu i vzhledem k možnosti pronajímatele i nájemce (srov. § 2283
odst. 2 o. z.) nájem vypovědět ve zkrácené výpovědní době bez uvedení důvodu
lze soudit, že primárním cílem není zajištění bydlení dědiců, kteří vzhledem k
tomu, že na ně nepřešel nájem bytu podle § 2279 o. z. (ať již proto, že nebyli
členy nájemcovy domácnosti, nebo mají vlastní byt), mají obvykle zajištěnu
jinou možnost bydlení.
Ustanovení § 2283 odst. 1 o. z. zakotvuje specifický způsob ukončení nájemního
vztahu pronajímatelem po úmrtí nájemce a umožňuje mu vypovědět nájem bytu,
který po smrti původního nájemce přešel podle § 2282 věty první o. z. na jeho
dědice, bez uvedení důvodu v tříměsíční hmotněprávní prekluzivní lhůtě (§ 654
o. z.), která počne běžet poté, co se pronajímatel dozvěděl, že nájemce zemřel,
že práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti nepřešla a kdo je
nájemcovým dědicem nebo kdo spravuje pozůstalost. Uvedené podmínky pro počátek
běhu této lhůty musí být splněny kumulativně, přičemž lhůta je zachována, je-li
poslední den lhůty výpověď nájemci doručena.
I v případě výpovědi z nájmu bytu podle § 2283 odst. 1 o. z. se může nájemce
domáhat přezkoumání její oprávněnosti soudem (§ 2290 o. z.). Protože otázka
naplněnosti výpovědního důvodu zde nepřichází v úvahu, bude soud v tomto řízení
z pohledu oprávněnosti výpovědi zkoumat, zda byly splněny zákonem formulované
předpoklady pro počátek běhu tříměsíční lhůty k ukončení nájemního vztahu
výpovědí a zda pronajímatel tuto lhůtu dodržel. Ve smyslu závěru rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněném pod
číslem 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neoprávněnou výpovědí
bude i výpověď neplatná (ať již absolutně nebo relativně) či zdánlivá.
V projednávané věci byly splněny všechny rozhodné skutečnosti a žalovaný
doručil výpověď dědičkám včas v rámci tříměsíční propadné lhůty. Z tohoto
pohledu je nutné výpověď z nájmu bytu posoudit jako oprávněnou. Nezodpovězená
tak je dovolatelkami vznesená otázka, obstojí-li jednání žalovaného z pohledu §
6 odst. 1 o. z., podle kterého má každý povinnost jednat v právním styku
poctivě, neboť výpověď z nájmu bytu, která je v rozporu se zásadou poctivosti,
by mohla být posouzena jako neoprávněná.
Ustanovení § 6 odst. 1 představuje generální klauzuli, která obsahuje princip
poctivosti coby stěžejní princip soukromého práva. Platí, že se jej lze dovolat
vždy, i když jej konkrétní ustanovení neobsahuje, to znamená i mimo případy
výslovně stanovené zákonem. Nejvyšší soud již v minulosti uvedl (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4476/2016), že
obecná právní zásada nemo turpitudinem suam allegare potest (srov. § 6 odst. 2
o. z.) byla součástí právního řádu již před účinností současného občanského
zákoníku (tj. před 1. 1. 2014), a to nikoli jen jako „podpůrné“, nýbrž jako
přímo aplikovatelné pravidlo pro rozhodování soudů (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, nález Ústavního soudu ze dne
22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07, či z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
např. usnesení ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, rozsudek ze dne
20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010, rozsudek ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28
Cdo 360/2012, rozsudek ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2287/2011, anebo
usnesení ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2261/2015).
Komentářová literatura uvádí, že poctivost představuje standard jednání v
právním styku, spočívající zejména v povinnosti zohlednit oprávněné zájmy
ostatních zúčastněných osob s tím, že čestné jednání předpokládá zachovávání
povinností, jejich porušování či zanedbávání je naopak nečestné. Odchýlení se
od příkazu „jednat v právním styku poctivě“ by představovalo rozpor se zákonem,
který může v některých případech představovat současně i rozpor s dobrými
mravy. Ve vztahu k dobrým mravům lze poctivost chápat jako výjimečné pravidlo,
které se aplikuje nad jejich rámec s tím, že jde o přísnější požadavek.
Poctivost však není kritériem platnosti právního jednání (oproti dobrým mravům
– srov. § 580 odst. 1 a § 588 o. z.) a z toho důvodu nezpůsobuje neplatnost
právního jednání (v právní teorii srov. např. Lavický, P. In Lavický, P. a kol.
Občanský zákoník. Komentář. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 72 - 81,
anebo Melzer, F., Tégl, P. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník -
velký komentář. Svazek I. § 6. Praha: Leges, 2014, s. 102 - 120, a literaturu
tam citovanou).
Výhradou, dle níž zamítnutím žaloby o oprávněnost výpovědi umožnily soudy v
rozporu se zásadou poctivosti vypovědět žalovanému nájem bytu § 2283 odst. 1 o.
z., který na ně přešel jako na dědičky, díky čemu nemohlo dojít k využití
předkupního práva dle § 1187 odst. 1 o. z. na odkup předmětné bytové jednotky,
dovolatelky předně pomíjí, že by se muselo v tomto případě jednat o nepoctivý
nebo protiprávní čin. Dovolací soud však považuje za správný závěr odvolacího
soudu, že nelze hovořit o nepoctivosti jednání ze strany pronajímatele jako
vlastníka nemovitosti, jestliže postupoval v souladu se zákonem, využil
příslušného zákonného ustanovení a nájem bytu vypověděl, a to i s přihlédnutím
k tomu, že obě žalobkyně měly jinou možnost bydlení [žalobkyně a) vlastní se
svým manželem ve společném jmění domek č. p. XY v XY – srov. č. l. 4, žalobkyně
b) žije ve Slovenské republice]. Měl-li žalovaný v úmyslu nájem bytu v souladu
se zákonem vypovědět, je pak logické, že žalobkyním nenabídl předmětnou bytovou
jednotku k převodu. Pro úplnost lze dodat, že jestliže nejde ze strany
žalovaného o jednání nepoctivé, nemůže být ani dovozeno, že se příčí dobrým
mravům, neboť jak bylo uvedeno shora, jsou požadavky na poctivost jednání ve
vztahu k dobrým mravům přísnější.
Nejvyšší soud tak uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu správný, proto – aniž ve věci nařídil jednání (§
243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d písm. a) o. s.
ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal procesně neúspěšné dovolatelky
k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jeho zástupce z řad advokátů. Výši
nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013
Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby -
vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) AT, náleží mu tak náklady ve výši
celkem 1.800 Kč, sestávající z odměny podle § 9 odst. 1 AT ve výši 1.500 Kč, a
z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč, jež stojí vedle odměny
(srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 AT). Vzhledem k tomu, že zástupce
žalovaného, advokát Mgr. Robert Vala, v rozporu s § 14a odst. 1 AT neosvědčil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, náhrada za tuto daň k nákladům řízení
nepatří. Žalobkyně jsou povinny náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit
žalovanému společně a nerozdílně (§ 2271, § 2736 o. z.) k rukám advokáta, který
ho v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní
moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 3. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu