29 Cdo 2261/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce
Ing. arch. L. P., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Piherou, Ph.D., advokátem, se
sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, proti žalovanému CLMT a. s.,
se sídlem v Jihlavě, 5. května 3315/10, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby
60281308, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem, se sídlem v Brně,
Krkoškova 728/2, PSČ 613 00, o zaplacení 2,279.746,70 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 353/2010, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 5 Cmo
333/2014-420, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 21.441 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho
zástupce.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. března 2014, č. j. 55 Cm
353/2010-350, ve znění usnesení ze dne 19. května 2014, č. j. 55 Cm
353/2010-384, zamítl žalobu o zaplacení 2,279.746,70 Kč s příslušenstvím (výrok
I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o vrácení nevyčerpané zálohy na
znalecký posudek (výrok III.). V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Jde přitom o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když usnesením ze
dne 28. prosince 2012, č. j. 9 Cmo 164/2012-136, ve znění usnesení ze dne 25. února 2013, č. j. 9 Cmo 164/2012-151, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 1. února 2012, č. j. 55 Cm 353/2010-110, kterým soud prvního stupně
žalobu zamítl, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že
dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a
není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Otázky, zda „má zákazník obchodníka s cennými papíry povinnost plnit na výzvu
obchodníka, která neodpovídá předem dohodnutým smluvním podmínkám, resp. zda
nesplnění takové chybné výzvy může být důvodem pro uzavření zákazníkovi
shortové pozice“, a zda „má obchodník s cennými papíry v případech, kdy to
situace umožňuje, kontaktovat zákazníka a snažit se předejít hrozící ztrátě“,
nečiní dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. již proto, že na jejich řešení
napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatel při jejich formulaci totiž zjevně
vychází z jiného skutkového stavu, než jaký zjistily soudy. Dovolatel má za to, že byl jako zákazník spekulující prostřednictvím tzv. „short sales“ na pokles ceny cenných papírů, které si půjčil od obchodníka s
cennými papíry (dále jen „obchodník“) a prodal na veřejném trhu, povinen
udržovat na svém „účtu“ u obchodníka jistotu v podobě peněžních prostředků ve
výši 10 % celkové hodnoty půjčených cenných papírů dle aktuálního kursu. Ze
skutkových zjištění soudů nižších stupňů však plyne, že dle uzavřené
komisionářské smlouvy byl povinen udržovat „kladnou finanční zálohu“ (jistotu
ve formě peněžních prostředků) ve výši 25 % „hodnoty shortu“ (aktuálního kurzu
cenných papírů půjčených zákazníkovi). Požadoval-li proto obchodník v
telefonických výzvách, aby doplnil jistotu o jím určené částky, postupoval v
souladu s uzavřenou smlouvou; to platí i pro telefonickou výzvu učiněnou dne
30. srpna 2007, jíž obchodník dovolatele vyzval ke složení částky 260.000 Kč. Ze skutkových zjištění je přitom patrné, že ani po složení této částky by
jistota nedosahovala požadovaných 25 % „hodnoty shortu“. Jinými slovy
telefonická výzva ze dne 30. srpna 2007 byla učiněna v souladu se sjednanými
podmínkami.
U druhé otázky pak dovolatel pomíjí, že dle skutkových zjištění jej obchodník
opakovaně kontaktoval a snažil se uzavření jeho pozice (a vzniku ztráty)
předejít tím, že dovolatele vyzýval k doplnění jistoty (složení dalších
finančních částek tak, aby jistota odpovídala sjednané výši). Byl to naopak
dovolatel, kdo – jak plyne ze skutkových zjištění – výzvy nerespektoval (při
jedné se dokonce zapřel s tím, že telefonát je „omyl“). Zcela v rozporu se
skutkovými zjištěními je i tvrzení dovolatele, že při telefonátu ze dne 30. srpna 2007 nebyl obchodníkem upozorněn na důsledek nedoplnění jistoty na
požadovanou výši, tj. uzavření jeho pozice (nakoupení půjčených cenných papírů
bez ohledu na aktuální cenu na veřejném trhu na účet dovolatele). Vyložil-li odvolací soud komisionářskou smlouvu, která výslovně neupravovala
lhůtu, v níž obchodník musí (může) nuceně uzavřít zákazníkovu pozici, tak, že
obchodník mohl vyčkat, zda zákazník doplní jistotu na požadovanou výši v
souladu s výzvou a uzavřenou smlouvou, několik týdnů od učinění výzvy,
postupoval v souladu s výkladovými pravidly určenými ustanoveními § 35 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 266 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, a zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v
důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo
2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS
625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37,
ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84. Dovolatel pomíjí, že to byl on, kdo v rozporu s uzavřenou smlouvou a přes výzvu
ze dne 30. srpna 2007 nezvýšil jistotu, která se až do uzavření jeho pozice
pohybovala pod hranicí 10 % (a to i s přihlédnutím k chybně odepsané částce
249.818,20 Kč), a ve skutečnosti se dovolává – v rozporu se zásadou, podle níž
„nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání“ (nemo
turpitudinem suam allegare potest) – svého porušování smlouvy ve svůj prospěch
(k uvedenému principu srov. v judikatuře za všechna rozhodnutí např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSCR 8/2012, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010, ze dne 20. července 2011, sp. zn. 28 Cdo
4008/2010, a ze dne 17. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, nálezy
Ústavního soudu ze dne 22. února 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, ze dne 14. května
1997, sp. zn. II. ÚS 28/96, či ze dne 22. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07,
anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2011, sp. zn. I. ÚS 2788/10). Chtěl-li dovolatel svoji pozici nadále držet, měl doplnit jistotu na sjednanou
výši; v opačném případě mohl svoji pozici kdykoliv uzavřít, jinak musel počítat
s tím, že tak učiní obchodník.
Neporušil-li žalovaný obchodník svoji povinnost, nemohou dovolání činit
přípustnými ani otázky předkládané dovolatelem ve vztahu k příčinné
souvislosti; jejich řešení nemůže ovlivnit výsledek sporu a promítnout se tak v
postavení dovolatele vůči žalovanému (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a rozhodnutí v něm
citovaná).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu