23 Cdo 2637/2020-409
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně
Polabské stavební CZ, s. r. o., se sídlem v Osečku č. p. 87, identifikační
číslo osoby 26115875, zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v
Praze, Rumunská 1720/12, proti žalovaným 1) Summer rain Preslova, a. s., se
sídlem v Praze 6, Rychtářská 1396/4, identifikační číslo osoby 27829618, 2)
MORWEN KAPPA, a. s., se sídlem v Praze 6, Rychtářská 1396/4, identifikační
číslo osoby 27829502, 3) MORWEN ALFA, a. s., se sídlem v Praze 6, Rychtářská
1396/4, identifikační číslo osoby 27829821, a 4) Summer rain, a. s., se sídlem
v Praze 6, Rychtářská 1396/4, identifikační číslo osoby 24121789, všem
zastoupeným JUDr. Kateřinou Jeráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4,
Branická 128/17, o zaplacení 902 004 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 7/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020, č. j. 51 Co 411/2019-363, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020, č. j. 51 Co 411/2019-363,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2019, č. j. 25 C
7/2015-312, ve výrocích I, III, IV a V, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala – původně pouze po žalované 4) –
zaplacení částky 902 004 Kč s příslušenstvím s tvrzením, a že se jedná o cenu
za práce, které provedla pro žalovanou v říjnu 2014 podle smlouvy o dílo, a že
v souladu s dohodou o měsíční fakturaci provedených prací vystavila dne 6. 11.
2014 fakturu č. 14400126 v této výši, kterou žalovaná 4) nezaplatila. Tvrdila
též, že pro prodlení žalované 4) s úhradou předchozí faktury odstoupila od
smlouvy o dílo. V průběhu řízení bylo rozhodnuto o návrhu žalobkyně na procesní
nástupnictví a rozšíření okruhu žalovaných vzhledem k rozdělení žalované 4) ve
formě odštěpení sloučením, při kterém přešel majetek žalované 4) týkající se
tohoto sporu na žalovanou 1). Nově se domáhala po žalované 1) plnění jako po
dlužníkovi, po ostatních žalovaných z titulu ručení. Žalované namítaly, že
žalobkyně za práce na díle vyúčtovala celkem částku 4 050 854 Kč, byla jí
zaplacena částka 1 137 093 Kč, avšak v důsledku vad došlo ke znehodnocení díla
v rozsahu částky 3 290 113 Kč (označené jako sleva z ceny díla) a že proto
žalované za provedené práce nic nedluží, případně namítaly započtení nároku za
znehodnocení díla do výše žalované částky.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 25 C
7/2015-312, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni částku 369 933 Kč,
dále žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 %
ročně z této částky od 8. 12. 2014 do zaplacení a žalovaným 2) až 4) povinnost
zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 13. 4.
2017 do zaplacení s tím, že plněním jedné z žalovaných zaniká v rozsahu jejího
plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I), zamítl žalobu v části, ve
které se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 532 071 Kč a dále po
žalované 1) úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 8. 12. 2014
do zaplacení a po žalovaných 2) až 4) úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z
této částky od 12. 4. 2017 do zaplacení (výrok II), zavázal žalobkyni k náhradě
nákladů řízení žalovaným ve výši 112 915 Kč (výrok III) a státu ve výši 25 878
Kč (výrok IV), a žalovaným uložil povinnost nahradit státu společně a
nerozdílně náklady řízení ve výši 12 983 Kč (výrok V).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná 4) v postavení
objednatelky a žalobkyně v postavení zhotovitelky uzavřely dne 1. 8. 2014
smlouvu o dílo, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně zhotovit dílo označené
jako „Půdní vestavba XY“, sestávající z pěti bytových jednotek. Dílo mělo být
provedeno do 10. 2. 2015, přičemž dokončením díla se rozumělo úplné dokončení
celé stavby, vyklizení staveniště a převzetí provedeného celého díla
objednatelkou od zhotovitelky s tím, že objednatelka je povinna dílo převzít po
odstranění zjištěných vad a nedodělků. Cena díla byla dohodnuta ve výši 11 401
600 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) s tím, že veškeré práce
budou fakturovány na základě dílčích měsíčních faktur, k nimž bude
zhotovitelkou doložen zjišťovací protokol a soupis provedených prací.
Objednatelka se zavázala uhradit 100 % dílčí fakturované částky zhotovitelce do
30 dnů od doručení faktury, a to až do dosažení 90 % z celkové ceny díla,
zbytek tvořilo tzv. zádržné. V článku XI. odst. 1 písm. j) smlouvy si strany
sjednaly, že právo odstoupit od smlouvy má zhotovitelka v případě prodlení
objednatelky s placením jakéhokoliv peněžitého závazku vůči zhotovitelce o více
než 30 dnů. Podle článku XI. odst. 4 smlouvy v případě odstoupení měla
zhotovitelka neprodleně zastavit práce, zabezpečit dílo v nezbytném rozsahu a
zpracovat soupis všech provedených prací včetně ocenění podle způsobu, kterým
byla stanovena cena díla. Další postup byl sjednán tak, že zhotovitelka vyzve
do 7 pracovních dnů od vyhotovení soupisu písemně objednatelku k dílčímu
předání díla a objednatelka je povinna do 7 pracovních dnů od doručení výzvy
zahájit dílčí přejímací řízení, které bude provedeno způsobem uvedeným pro
řádné převzetí díla. Zhotovitelka provede finanční vyčíslení provedených a
předaných prací, zúčtování poskytnutých dílčích plnění a vypracuje a doručí
objednatelce fakturu za skutečně provedené a objednatelkou převzaté práce.
4. Podle dalších skutkových zjištění soudu prvního stupně žalobkyně
prováděla práce na díle v období od srpna do prosince 2014. Žalovaná 4)
uhradila žalobkyni fakturu za srpen 2014 a částečně fakturu za září 2014 (300
000 Kč z částky 435 680 Kč). Na fakturu za říjen 2014 (č. 14400126) vystavenou
dne 6. 11. 2014 na částku 902 004 Kč bez DPH a splatnou dne 7. 12. 2014, jejíž
součástí byl soupis prací k 31. 10. 2014 odsouhlasený a podepsaný technickým
dozorem investora, žalovaná 4) nic neuhradila. Dopisem ze dne 14. 11. 2014
doručeným žalované 4) dne 19. 11. 2014 odstoupila žalobkyně od smlouvy pro
(řádné) nezaplacení faktury za září 2014. Žalovaná 4) sporovala oprávněnost
vystavení faktury za říjen 2014 (pro označení objednatele, který změnil
obchodní firmu, a pro vadnost provedených prací). Žalobkyně práce na stavbě
ukončila dne 15. 12. 2014, půdní vestavbu následně dokončila třetí osoba.
Žalobkyně dále vystavila žalované fakturu č. 14400140 za vícepráce na částku
328 062 Kč a tzv. konečnou fakturu č. 14400142 na částku 1 683 695 Kč,
zaplacení těchto částek bylo předmětem jiného soudního řízení. Celková
žalobkyní fakturovaná částka za provedené práce činila 4 050 854 Kč. Na základě
posudků znalců prof. Ing. Michálka a doc. Ing. Vaška byly zjištěny vady nosných
ocelových a dřevěných konstrukcí díla prováděného žalobkyní, které následně
nebyly odstraněny a snižovaly jakost díla (vady konstrukcí, snížení světlé
výšky některých místností, nedoložení certifikátů a revizní zpráv) a jednak
vedly ke zmenšení podlahové plochy půdní vestavby (vlivem posunu ocelových
konstrukcí). Žalované neprokázaly, že by se tyto vady projevily v požadavcích
na snížení ceny bytů při jejich následném prodeji. Slevu za vadné provedení
konstrukcí a za zmenšení podlahové plochy určil soud prvního stupně na základě
znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Jokl Apprasial, v. o. s.,
jeho dodatku a výslechu zástupce znaleckého ústavu Ing. Jokla celkovou částkou
532 071 Kč (z toho 202 543 Kč za vadné konstrukce – 5 % z celkové žalobkyní
fakturované částky za provedené práce, neboť vadné konstrukce ovlivňovali i
kvalitu celku – a 329 528 Kč za zmenšení podlahové plochy – podle prodejní ceny
podlahové plochy při zmenšení o 4,07 m2), přičemž z toho sleva za práce
vyúčtované fakturou č. 14400126 činila 45 100 Kč. Soud prvního stupně
nevycházel ze závěrů znaleckého posudku Ing. Motyčky (a jeho výslechu), který
stanovil snížení hodnoty stavebního díla na 1 067 235 Kč (odpovídající 26 % z
celkové fakturované částky), resp. snížení hodnoty stavby/bytů na 3 290 113 Kč.
Jím stanovenou slevu ve výši 1 067 235 Kč považoval soud prvního stupně za
příliš vysokou, neboť při jejím určení znalec vycházel z částky 11 401 600 Kč
jako celkové ceny díla, které však nebylo žalobkyní realizováno celé (žalobkyně
provedla přibližně 1/3 prací) a znehodnocení ve výši 3 290 113 Kč také neměl za
relevantní, neboť znalec vycházel z celkového snížení tržní hodnoty díla, ač
nevěděl, zda došlo k jednání o slevě z kupní ceny u jednotlivých bytů.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že mezi
žalobkyní a žalovanou 4) byla uzavřena smlouva o dílo podle § 2586 odst. 1
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Konstatoval, že
žalobkyni vzniklo právo odstoupit od smlouvy podle § 2001 a násl. o. z. a podle
čl. XI smlouvy, neboť žalovaná 4) byla v prodlení se zaplacením faktury za září
2014, když tuto uhradila pouze částečně a s prodlením. S odkazem na § 2004
odst. 1 a 2 a § 2005 odst. 1 o. z. dovodil, že odstoupila-li žalobkyně od
smlouvy dne 19. 11. 2014, zrušil se závazek ze smlouvy až k tomuto dni a
odstoupením od smlouvy nemohla být dotčena práva a povinnosti stran do
uvedeného data, tedy ani povinnost žalované 4) zaplatit odsouhlasenou fakturu
č. 14400126 za měsíc říjen 2014, a to bez ohledu na její datum splatnosti.
Námitky žalovaných, že po odstoupení od smlouvy žalobkyně nepostupovala podle
článku XI. smlouvy o dílo, neměl ve vztahu k předmětné faktuře za podstatné.
Odkázal na § 2610 odst. 1 a § 2611 o. z. a uzavřel, že žalobkyně provedla část
díla ještě před odstoupením od smlouvy. Vznikl jí tak nárok na zaplacení částky
stanovené předmětnou fakturou za říjen 2014. S ohledem na vznesenou námitku
započtení soud prvního stupně dále uvedl, že žalované 4) jako objednatelce
vznikl v důsledku vadného plnění žalobkyně nárok na zápočet částky znehodnocení
díla ve výši 532 071 Kč (označované jako sleva z ceny díla) zjištěné znaleckým
posudkem. Proto vyhověl žalobě jen co do částky 369 933 Kč s příslušenstvím a
ve zbylém rozsahu (co do požadavku na zaplacení 532 071 Kč s příslušenstvím) ji
zamítl. Povinnost k plnění uložil žalované 1) jako dlužníku (právnímu nástupci
původního dlužníka), ostatním žalovaným jako ručitelkám [podle § 257 odst. 1 a
§ 258 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve
znění pozdějších předpisů].
6. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV a V (výrok I) a uložil
žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za
správná. Ztotožnil se též s jeho právním posouzením věci v otázce pasivní věcné
legitimace žalovaných, platnosti smlouvy o dílo, odstoupení od smlouvy. Oproti
soudu prvního stupně však posoudil odlišně otázku účinků odstoupení od smlouvy
a jejich následků. Podle odvolacího soudu za situace, kdy žalovaná 4) ze
smlouvy o dílo zčásti plnila (zaplatila fakturu za srpen 2014 a zčásti fakturu
za září 2014), mohla žalobkyně v souladu s § 2004 odst. 2 o. z. odstoupit od
smlouvy jen ohledně nesplněného zbytku plnění, tj. ohledně nezaplacené části
faktury za září 2014, za říjen 2014, jakož i za následující období. Ohledně
tohoto zbytku plnění zanikly práva a povinnosti účastníků smluvních stran,
kteří se musí vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení. Uzavřel, že právo
žalobkyně na zaplacení žalované částky proto bylo třeba posuzovat podle § 2991
a násl. o. z., a nikoliv jako plnění ze smlouvy. Připustil, že žalobkyně a
původní žalovaná sice měly po odstoupení od smlouvy postupovat podle čl. XI.
smlouvy, nedodržení uvedeného postupu však podle odvolacího soudu nemůže
znamenat, že by nemělo dojít k vypořádání jejich vzájemných závazků. Současně
dodal, že ani pokud by žalobkyně byla v prodlení se splněním povinnosti předat
původní žalované provedenou část díla, resp. potřebné doklady, nemohla by tato
skutečnost vést k závěru, že žalobkyně nemá na žalobou uplatněnou částku nárok.
V takovém případě by podle odvolacího soudu žalovaná 4), resp. v současné době
žalovaná 1), měla právo domáhat se vydání dokladů potřebných k dokončení či
užívání díla, pokud by absence takových dokladů skutečně dokončení či užívání,
případně prodeji předmětu díla bránila. Přisvědčil žalobkyni, že postačovalo,
aby provedené práce uplatnila fakturou č. 14400126, neboť v případné faktuře,
vystavené na základě čl. XI. odst. 1 písm. j) smlouvy, by byly vyfakturovány
tytéž práce totožným způsobem. Nepovažoval za správný názor žalovaných, že po
odstoupení od smlouvy nárok na zaplacení prací provedených v říjnu 2014 zanikl
a že pokud nebyly provedené práce po odstoupení od smlouvy opětovně
vyfakturovány, není žalobou uplatněná částka splatná. Podle odvolacího soudu se
jedná o tutéž částku uplatněnou na základě týchž skutečností a okolnost, že na
ni nemá žalobkyně právo z titulu ceny díla, ale na základě bezdůvodného
obohacení, není podstatná, neboť jde pouze o právní posouzení uplatněného
nároku.
8. Odvolací soud tak uzavřel, že žalobkyni svědčí z titulu bezdůvodného
obohacení právo na úhradu částky 902 004 Kč vyčíslené fakturou č. 14400126
odpovídající provedeným pracím za říjen 2014, sníženou o hodnotu vadného plnění
(o částku 45 100 Kč odpovídající nároku na slevu za vadné plnění za práce
vyúčtované touto fakturou) na částku 856 904 Kč. Při posouzení zápočtu
žalovaných odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně vycházejícím
ze znaleckého posudku znaleckého ústavu s tím, že slevu z ceny díla nelze
počítat z celkové ceny nerealizovaného díla, ani z jeho tržní ceny, nýbrž pouze
z hodnoty prací provedených žalobkyní. Závěr soudu prvního stupně korigoval
pouze tak, že oproti částce 856 904 Kč, na kterou vznikl žalobkyni nárok,
započítal pouze částku 486 971 Kč (o další slevu ve výši 45 100 Kč již snížil
plnění za práce provedené v říjnu 2014) a shodně jako soud prvního stupně
dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na zaplacení částky 369 933 Kč se
zákonným úrokem z prodlení vůči všem žalovaným s tím, že plněním jedné z nich
zaniká v rozsahu jejího plnění povinnost ostatních žalovaných (s ohledem na
vztah dlužníka a ručitelů).
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly všechny žalované včasné
dovolání (z obsahu dovolání je zřejmé, že jím byla napadána pouze část výroku I
rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku I o věci samé a zbylé výroky byly v dovolání zmíněny pouze
jako výroky závislé), navrhly jeho změnu tak, že se žaloba v příslušné části
zamítá a žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným a státu náhradu nákladů
řízení, případně navrhly jeho zrušení v napadeném rozsahu a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení, resp. v příslušném rozsahu též zrušení
rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání spatřovaly v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení
otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázek, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
10. Podle žalovaných odvolací soud nesprávně při posouzení účinků
odstoupení od smlouvy postupoval podle § 2004 odst. 2, § 2005 a § 2991 a násl.
o. z., přestože sjednaná smlouva o dílo obsahovala vlastní komplexní úpravu
vypořádání stran po odstoupení od smlouvy, která byla odlišná od obecné právní
úpravy. Argumentují ve prospěch názoru, že úprava v občanském zákoníku je
dispozitivní a smluvní ujednání stran tak mají přednost před obecně závazným
předpisem. Zdůrazňují, že podle smluvních ujednání (čl. XI odst. 5 a 6 ve
spojení s čl. VIII) po odstoupení od smlouvy vznikala povinnost žalované 4)
zaplatit žalobkyni až poté, co žalobkyně protokolárně předá část díla
realizovanou do odstoupení od smlouvy žalované 4), a to včetně dokladů
vztahujících se k této části díla, k čemuž nedošlo. Namítají, že odvolací soud
se odchýlil při posuzování dispozitivnosti norem v soukromoprávních vztazích od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (odkazují zejména na rozsudek ze
dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněný pod číslem 24/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko pléna ze dne 8. 9. 2010, Cpjn
204/2007, uveřejněné pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1809/2009, a ze dne 27.
6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 682/2011, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako
dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) a
Ústavního soudu (nálezy ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 104/04, a ze dne
6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19, jež jsou veřejnosti dostupné na
https://nalus.usoud.cz). In eventum pak uvádí, že otázka „zda § 2004 odst. 2, §
2005 a § 2991 a násl. občanského zákoníku jsou dispozitivní“, nebyla v
rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
11. Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s jejich argumentací
ve vztahu k výše uvedené otázce, vytýkají žalované odvolacímu soudu nesprávnost
jeho právního závěru, že po odstoupení od smlouvy nezanikl nárok na zaplacení
prací provedených v říjnu 2014. Mají za to, že pohledávka na zaplacení části
ceny díla vyúčtovaná fakturou č. 14400126 z titulu smlouvy zanikla a bylo třeba
uplatnit (vyúčtovat) zcela novou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení.
Jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou formulují otázku „zda
podle právní úpravy obsažené v § 2004 odst. 2, § 2005 odst. 1 a § 2991 a násl.
občanského zákoníku je po odstoupení od smlouvy potřeba vystavit opravné daňové
doklady k fakturám vystaveným před odstoupením od smlouvy na cenu plnění
poskytnutých na základě smlouvy v době před odstoupením od smlouvy, které však
nebyly do okamžiku účinnosti odstoupení od smlouvy uhrazeny, a zda je následně
třeba na pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení vystavit novou fakturu“.
12. Žalované se dále vymezují proti závěru odvolacího soudu, že „slevu z
ceny provedeného díla nelze počítat z celkové ceny nerealizovaného díla, ani z
tržní ceny předmětu smlouvy o dílo, ale pouze z hodnoty prací provedených
žalobkyní“. Považují jej za nesprávnou aplikaci § 2999 o. z. odvolacím soudem.
Prezentují názor, že výše jejich bezdůvodného obohacení má být určena tak, že
od ceny řádně (bezvadně) zhotovené části díla se odečte znehodnocení majetku
žalované 4) způsobené nedostatky zhotovené části díla. Cenu řádně zhotovené
části díla je podle nich třeba odvodit z ceny celého díla sjednané ve smlouvě a
výši znehodnocení majetku žalované 4) určit porovnáním tržní hodnoty bezvadného
díla (sjednaný výsledek) a tržní hodnoty díla s žalobkyní napáchanými
nedostatky (skutečný výsledek). Přípustnost dovolání spatřují v tom, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudků
ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 32
Cdo 1340/2018, ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, a ze dne 31. 10.
2018, sp. zn. 33 Cdo 5248/2016)
13. Žalované namítají též vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadají závěry znaleckého posudku Jokl
Appraisal, v. o. s., které podle nich nezohledňují vliv vadného plnění
žalobkyně na majetkovou sféru žalované 4) jako celek, a tvrdí, že nelze z
posudku seznat, jak ke svým závěrům znalecký ústav dospěl. Poukazují na
nedostatečnou kvalifikaci znalce Ing. Jokla. Brojí proti hodnocení důkazů
soudem prvního stupně i soudem odvolacím, které podle nich nezohlednily
znalecký posudek Ing. Motyčky. Tvrdí, že soud prvního stupně jej nezohlednil
pouze z důvodu, že jím stanovená sleva byla příliš vysoká, a že odvolací soud
pouze uvedl, že námitky žalovaných v tomto směru vznesené nejsou pravdivé. Toto
hodnocení důkazů považují za nepřezkoumatelné. Spatřují diskriminační přístup v
tom, že byl vyslechnut Ing. Jokl dvakrát, zatímco Ing. Motyčka pouze jednou,
přičemž při rozporu znaleckých posudků měli být slyšeni oba znalci.
14. Žalobkyně považuje dovolání za zcela nedůvodné a navrhuje dovolání
zamítnout. Ztotožňuje se s argumentací odvolacího soudu a je toho názoru, že se
odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, resp. že předmětem
řízení není otázka, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena.
Nesouhlasí s argumentací žalovaných, že nebyla splněna (ve smyslu smluvní
úpravy vypořádání po odstoupení od smlouvy) hmotněprávní podmínka (předání
části díla podle příslušných ustanovení smlouvy) pro vznik jakékoli pohledávky
žalobkyně za žalovanými. Podle žalobkyně s ohledem na zápis z kontrolního dne
č. 16 a též na e-mailovou komunikaci (jež jsou součástí spisu) není pochyb o
tom, že žalovaná 4) byla dostatečným způsobem informována o připravenosti
žalobkyně předat dílo ve smyslu smlouvy, avšak dne 10. 12. 2014 se za původní
žalovanou k převzetí díla nedostavila žádná osoba, která by byla dílo oprávněna
převzít. Nebyla tak poskytnuta ze strany žalované 4) nezbytná součinnost, což
nemůže být kladeno k tíži žalobkyně. Posouzení odstoupení žalobkyně od smlouvy
odvolacím soudem považuje za správné a dodává, že předání díla nebylo podmínkou
splatnosti faktur, avšak i pokud by tomu tak bylo, bylo by nutné tuto podmínku
považovat za splněnou s ohledem na prodlení žalované 4). Poukazuje též na
skutečnost, že předmětná faktura č. 14400126 pokrývá práce, které byly řádně
provedeny ještě před samotným odstoupením od smlouvy, že splnila veškeré své
povinnosti, tudíž jí vznikl nárok na zaplacení předmětné pohledávky a nedošlo k
zániku jí uplatněné pohledávky podle faktury. Sdílí též závěr odvolacího soudu,
že právní posouzení daného nároku (tj. zda se jedná o nárok ze smlouvy či z
titulu bezdůvodného obohacení) nemá dopad na jeho existenci. S odkazem na
závěry posudku vypracovaného znaleckým ústavem a na závěry soudů má za správné
i stanovení výše pohledávky.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
16. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Žalované primárně spatřují nesprávnost právního posouzení věci
odvolacím soudem při řešení otázky, „zda § 2004 odst. 2, § 2005 a § 2991 a
násl. občanského zákoníku jsou dispozitivní“, tj. otázky, zda se strany mohou
smluvně odchýlit od právní úpravy účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání
stran po odstoupení od smlouvy obsažené v občanském zákoníku. Řešení dalších
předložených otázek je podle nich odvislé od výsledku posouzení této otázky.
Pakliže žalovaní v souvislosti s touto otázkou alternativně odkazují na řadu
rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, v nichž byly vesměs řešeny
otázky, zda jsou dispozitivní konkrétní ustanovení již neúčinných právních
předpisů, je zřejmé, že se od těchto rozhodnutí odvolací soud odchýlit nemohl.
V citovaných rozhodnutích nebyla posuzována výše uvedená otázka, na jejímž
řešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, který posuzoval vztah účastnic
podle jiného právního předpisu (zákona č. 89/2012 Sb.). Žalovaným však lze
přisvědčit, že tato otázka dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena
nebyla, a proto je dovolání přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to
strany, nebo stanoví-li tak zákon.
20. Podle § 2004 o. z. se odstoupením od smlouvy závazek zrušuje od
počátku (odst. 1). Plnil-li dlužník zčásti, může věřitel od smlouvy odstoupit
jen ohledně nesplněného zbytku plnění. Nemá-li však částečné plnění pro
věřitele význam, může věřitel od smlouvy odstoupit ohledně celého plnění (odst.
2). Zavazuje-li smlouva dlužníka k nepřetržité či opakované činnosti nebo k
postupnému dílčímu plnění, může věřitel od smlouvy odstoupit jen s účinky do
budoucna. To neplatí, nemají-li již přijatá dílčí plnění sama o sobě pro
věřitele význam (odst. 3).
21. Podle § 2005 o. z. odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho
účinků práva a povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v
dobré víře (odst. 1). Odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení
smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody
vzniklé z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své
povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o způsobu
řešení sporů. Byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od smlouvy ani
zajištění (odst. 2).
22. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu
obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí
zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním
z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že
za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).
23. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má
právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran
požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout
vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
24. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si
osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání
porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob,
včetně práva na ochranu osobnosti.
25. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (v kontextu § 1 odst. 2 o.
z.) již opakovaně zdůraznil, že právní normy soukromého práva jsou zásadně
dispozitivní, přičemž strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od
právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo
5719/2016, uveřejněné pod č. 152/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dále jen „R 152/2018“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn.
29 Cdo 387/2016, uveřejněné pod číslem 10/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „R 10/2019“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021,
sp. zn. 32 Cdo 3172/2020, uveřejněný pod číslem 85/2021 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 85/2021“; srov. též důvodovou zprávu k
návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna
Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 – 2013, dále jen „důvodová
zpráva“, s. 583, a v právní teorii např. Eliáš, K.: K pojetí dispozitivního
práva v občanském zákoníku. In: Sborník mezinárodní konference XXIII.
Karlovarské právnické dny. Praha. Leges, 2015, s. 60, nebo Melzer, F., Tégl, P.
a kol., Občanský zákoník - velký komentář, Svazek I, § 1-117, Praha: Leges,
2013, s 51 a 52).
26. Nejvyšší soud dále dovodil, že § 1 odst. 2 část věty před středníkem
o. z. vychází z toho, že takový zákaz odchýlení se bude výslovný. Výslovný
zákaz určitého ujednání stran může být přímý i nepřímý. V případě přímého
zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje. Příkladem přímých
výslovných zákazů je právě § 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z., jež
zakazuje ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající
se postavení osob. Povaha právní normy, od níž se taková ujednání odchylují
(tj. zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní anebo o právní
normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní
právní normy se strany nemohou odchýlit způsobem popsaným v § 1 odst. 2 části
věty za středníkem o. z. Je-li však možno jakoukoliv odchylku od určité právní
normy považovat (per se) za porušující dobré mravy, veřejný pořádek či právo
upravující postavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako
(absolutně) kogentní. V případě nepřímého zákazu zákon odchylné ujednání stran
reprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé, či určuje,
že se k němu nepřihlíží. Příkladem nepřímého výslovného zákazu je § 580 o. z.,
podle něhož je neplatné (mimo jiné) právní jednání, které odporuje zákonu,
pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. I v tomto případě platí, že zákon
zakazuje každou odchylku od určité právní normy, která odporuje jejímu smyslu a
účelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně) kogentní (tedy byť by
jiné odchylky od právní normy byly možné). Brání-li však smysl a účel určité
právní normy jakémukoliv odchylnému ujednání, půjde o právní normu (absolutně)
kogentní (srov. například výše citovaná R 152/2018 a R 10/2019).
27. V rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném
pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
dodal, že samotná skutečnost, že zákon s určitým ujednáním stran výslovně
nepočítá, neznamená, že by takové ujednání strany nemohly uzavřít a že by jím
neměly být vázány. Pouze tehdy, odporuje-li určité ujednání smyslu a účelu
určité právní normy, lze uvažovat o jeho neplatnosti (pakliže to smysl a účel
dotčené právní normy vyžaduje).
28. V kontextu výše uvedené konstantní rozhodovací praxe je namístě
právní úpravu účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání smluvních stran po
takovém odstoupení považovat zásadně za dispozitivní. Pro opačný závěr (o
kogentnosti úpravy) dovolací soud v občanském zákoníku nenachází žádnou oporu.
Občanský zákoník žádný výslovný (ani implicitní) zákaz smluvních odchylek v
rámci této právní úpravy nestanoví. Ujednání stran odchylující se od zákonné
úpravy účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání jejich vzájemných práv a
povinností (resp. vzájemných plnění) po odstoupení od smlouvy nelze a priori
považovat za ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek, či právo
týkající se postavení osob. Ve vztahu k úpravě odstoupení od smlouvy je v §
2001 o. z. navíc výslovně stanoveno, že odstoupit od smlouvy lze nejen tehdy,
stanoví-li tak zákon, ale též ujednají-li si to strany. Proto též nelze
uzavřít, že by smyslem a účelem úpravy odstoupení od smlouvy (§ 2001 a násl. o.
z.) bylo bránit jakémukoliv odchylnému ujednání. Zákonodárcem je předpokládáno,
že podmínky pro odstoupení od smlouvy mohou být mezi stranami sjednány odlišně
od podmínek zákonných. Při takovém ujednání pak lze též logicky předpokládat,
že strany si sjednají (mohou sjednat) i to, s jakými účinky na jejich dosavadní
práva a povinnosti odstoupení od smlouvy dopadne (tj. jaká práva a povinnosti
zaniknou a jaká i nadále přetrvají) a jakým způsobem závazek po odstoupení od
smlouvy vzájemně vypořádají (příp. též jaká práva a povinnosti jim odstoupením
od smlouvy nově vzniknou). Ostatně skutečnost, že některá práva a povinnosti
odstoupením nezanikají a mohou zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, je
předpokládána též v § 2005 odst. 2 o. z. Nelze proto vyloučit ani ujednání,
jímž strany pro případ odstoupení od smlouvy předem určí rozsah a obsah práv a
povinností, kterými se nadále budou řídit, tj. která zůstanou zachována i po
odstoupení od smlouvy, příp. která po odstoupení od smlouvy nahradí práva a
povinnosti odstoupením zaniklá, a tím upraví vypořádání závazku ze zrušené
smlouvy. Smluvní ujednání obsahující majetkové vyrovnání pro případ odstoupení
od smlouvy pak jsou právním důvodem pro jejich plnění. Zákonný způsob
vypořádání závazku ze zrušené smlouvy (ve smyslu § 2993 a též 2999 o. z.) se v
takovém případě může uplatnit v rozsahu, na který sjednané vypořádání nedopadá.
29. K obdobným závěrům přitom dospěl Nejvyšší soud již v minulosti při
posuzování povahy § 351 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008,
uveřejněný pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, Cpjn 204/2007, uveřejněné
pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
30. Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že smluvní strany si mohou (v
mezích obecných korektivů) sjednat pro případ odstoupení od smlouvy jeho účinky
a způsob vypořádání závazku odchylně od úpravy v občanském zákoníku.
31. V projednávané věci odvolací soud sice připustil, že si žalobkyně a
původní žalovaná ve smlouvě o dílo sjednaly, jakým způsobem mají po odstoupení
od smlouvy postupovat. Ovšem tato smluvní ujednání stran následně nezohlednil a
otázku vypořádání závazku ze zrušené smlouvy posuzoval podle zákonné úpravy
obsažené v § 2991 a násl. o. z. Odvolací soud přitom pochybil již tím, že
ohledně účinků odstoupení od smlouvy aplikoval § 2004 odst. 2 o. z., aniž
posoudil, zda ze smluvních ujednání týkajících se odstoupení od smlouvy
nevyplývalo, že strany určily účinky odstoupení odlišným způsobem, tj. že
smluvně určily rozsah, v jakém měly zaniknout jejich práva a povinnosti v
případě odstoupení od smlouvy, jaké práva a povinnosti naopak měly i po
odstoupení od smlouvy zůstat zachovány, případně jaké práva a povinnosti měly
přetrvat v modifikované podobě či nově vzniknout po odstoupení od smlouvy za
účelem vypořádání jejich vztahu. Nehodnotil tedy v souladu s tím, co mezi
stranami bylo ujednáno pro případ odstoupení od smlouvy, za jakých podmínek
mohla žalobkyně po žalované 4) poté, co od smlouvy odstoupila, požadovat
zaplacení ceny za již provedené práce (včetně ceny za práce provedené v říjnu
2014).
32. Konkrétně se odvolací soud řádně nezabýval dopadem ujednání v čl. XI
smlouvy, podle kterého bylo povinností žalobkyně jako zhotovitelky neprodleně
po odstoupení od smlouvy zastavit práce, zabezpečit dílo v nezbytném rozsahu,
zpracovat soupis všech provedených prací včetně ocenění podle způsobu, kterým
byla stanovena cena díla, a vyzvat písemně žalobkyni 4) jako objednatelku do 7
pracovních dnů od vyhotovení soupisu k dílčímu předání díla. Povinností
žalované 4) potom bylo do 7 pracovních dnů od doručení výzvy zahájit dílčí
přejímací řízení provedené způsobem uvedeným pro řádné převzetí díla. Následně
bylo povinností žalobkyně provést finanční vyčíslení provedených a předaných
prací se zúčtováním poskytnutých dílčích plnění a vypracovat a doručit žalované
4) fakturu za skutečně provedené a převzaté práce.
33. Odvolací soud relevantně neposoudil význam tohoto ujednání pro
nároky stran po odstoupení od smlouvy (pro obsah a rozsah jejich práv a
povinností), zejména se nevypořádal s ujednáním, podle kterého žalobkyně mohla
po odstoupení od smlouvy uplatňovat po žalované 4) fakturou částku za
„provedené a převzaté práce“ (při současném zúčtování poskytnutých dílčích
plnění) poté, co dojde k „dílčímu předání díla“. Jeho závěr, že „nedodržení
uvedeného postupu však nemůže znamenat, že by nemělo dojít k vypořádání jejich
vzájemných závazků“ bez dalšího nemůže jako správný obstát, neboť nerespektuje
zásadu pacta sunt servanda. Skutečnost, že k dílčímu předání díla nedošlo,
přitom v řízení nebyla sporná. Z jakých důvodů se tak stalo (v tomto směru lze
odkázat na námitky žalobkyně uplatněné v předchozím průběhu řízení a též ve
vyjádření k dovolání) a jaké to případně mohlo mít následky pro posouzení
nároku žalobkyně, pak odvolací soud vzhledem ke svému nesprávnému právnímu
posouzení nehodnotil vůbec.
34. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto nesprávné.
35. Dalšími otázkami, které žalované předložily k dovolacímu přezkumu,
se Nejvyšší soud s ohledem na výsledek posouzení výše uvedené otázky již
nezabýval. Otázky, zda je podle právní úpravy po odstoupení od smlouvy potřeba
vystavit opravné daňové doklady k fakturám vystaveným před odstoupením od
smlouvy, které nebyly do okamžiku účinnosti odstoupení od smlouvy uhrazeny, a
zda je následně třeba na pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení vystavit
novou fakturu, by byla relevantní toliko v případě, pokud by se neměla uplatnit
smluvně sjednaná pravidla vypořádání závazku po odstoupení od smlouvy, což však
(v kontextu výše uvedeného) v projednávané věci není naplněno. Je též
nadbytečné se zabývat otázkou, co je třeba při vypořádání bezdůvodného
obohacení ve smyslu § 2999 odst. 2 o. z. vzít v úvahu (zda i znehodnocení
majetku obohaceného vlivem vad poskytnutého plnění, a z čeho je nezbytné při
jeho stanovení vycházet) za situace, kdy měla být posuzována smluvní ujednání o
vypořádání stran po odstoupení od smlouvy, a není tak zřejmé, zda je žalobkyně
vůbec oprávněna uplatňovat nárok za práce provedené v říjnu 2014 (příp. v jakém
rozsahu), vůči němuž žalované započítávaly svůj nárok, který měl vyplývat z
vadného plnění žalobkyně. Lze pouze dodat, že vzhledem ke svému nesprávnému
posouzení věci si soudy obou stupňů neujasnily ani to, zda součástí ujednání,
jimiž se měl řídit vztah smluvních stran po odstoupení, byla též dohoda
týkající se případných práv a povinností v případě vad poskytnutého plnění.
36. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání
přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
37. Nejvyšší soud žalovanými namítané (ani jiné) vady řízení v
projednávané věci neshledal. Hodnocení důkazů znaleckými posudky soudy obou
stupňů není nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně dostatečně podrobně uvedl
důvody, pro které nevycházel ze znaleckého posudku Ing. Motyčky (srov. zejména
body 28 a 37 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak na
tyto závěry odkázal jako na správné a výtky žalovaných v tomto směru vznesené
nepovažoval za důvodné. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je též
zřejmé, že si vyjasňoval případné rozpory ve znaleckých posudcích
prostřednictvím výslechu zástupce znaleckého ústavu, který posudek zpracoval,
jakož i výslechu znalce Ing. Motyčky. Tvrzení žalovaných o domnělém
diskriminačním přístupu soudu ke znaleckému posudku Ing. Motyčky (předloženém
žalovanými), proto dovolací soud nesdílí. Stejně tak je zjevně nedůvodná
námitka žalovaných o nedostatečné kvalifikaci Ing. Jokla, neboť znalecký
posudek v řízení podal znalecký ústav Jokl Appraisal, v. o. s., a nikoliv Ing.
Jokl, který vystupoval pouze jako zástupce znaleckého ústavu. Další argumentace
žalovaných o vadách řízení pak představuje spíše polemiku s hodnocením důkazů
provedeným soudem prvního stupně, potažmo soudem odvolacím. V rámci dovolacího
řízení ovšem Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů
provedené soudy nižších stupňů.
38. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu
zrušil a to včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2
věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle
§ 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I, III, IV a V (výrok II nebyl předmětem odvolacího ani dovolacího
řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
39. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu